Jedna z našich posledních schůzek na Gamescomu byla zároveň jednou z těch nejtajemnějších. Setkat jsme se totiž měli s Cyrusem Nematim, zakladatelem malého nezávislého týmu Little Bat Games, který v létě 2024 doslova zazářil s originálním titulem Vampire Therapist. Ten si vysloužil nominaci na cenu BAFTA a na Steamu má úžasné hodnocení 95% kladných recenzí, což je výsledek, který mu může většina ostatních vývojářů jen tiše závidět. A právě na Gamescomu jsme dostali možnost podívat se na Cyrusův nový, v té době ještě neoznámený projekt, který ve stínu Vampire Therapist rozhodně nezůstane – alespoň co se originality námětu týče.

„Better Than Us je hra o lžích,“ započal prezentaci svého zbrusu nového titulu Cyrus a sršel při tom nadšením a energií, jako by za sebou vůbec neměl dva intenzivní a vyčerpávající dny na výstavišti. „Coby obyčejný člověk – manipulátor a zloděj – v ní proklouznete do úzké, uzavřené společnosti těch nejbohatších lidí na světě. Lidí bohatších než Elon Musk. Vaším úkolem bude přesvědčit je, že mezi ně patříte, a obrat je o to, co je pro ně v životě nejdůležitější: o jejich vliv a majetek. A to výhradně prostřednictvím systematického lhaní.“

Píše se rok 2200. Hrstka bohatých vlastní vše – firmy, vlády, v podstatě osud celého lidstva. Náš svět si prošel drastickou klimatickou změnou, a aby se ti bohatí před následky této změny, kterou vlastně sami způsobili, ochránili, vybudovali si doslova a do písmene vzdušné zámky – jakési vznášející se opulentní městské ostrovy, kam má povolen vstup pouze smetánka, zatímco obyčejný plebs musí zůstat na zdevastované Zemi. „Při návrhu ostrovů jsme se inspirovali pětihvězdičkovými hotely v Dubaji, Kataru, nebo Spojených arabských emirátech – zkrátka místy, která už dnes cíleně dávají na obdiv svůj luxus a bohatství,“ dodává Cyrus.

Svoji hru charakterizuje jako „sociální stealth adventuru“, protože její gró spočívá v infiltraci bohatých společenství a v diskusích s jejich namyšlenými členy. „Bavíte se s nimi, vyprávíte jim své historky, a oni vám samozřejmě kladou otázky na vás samotné. Je absolutně jedno, co jim odpovíte, ale důležité je, abyste si svoji odpověď pamatovali. Informace, které vypustíte, se totiž budou mezi bohatými šířit. No a jak budete dál a dál diskutovat a dál a dál všem lhát, nesmíte se ve svých lžích ztratit. Jakmile vás bohatí třikrát usvědčí ze lži, ze společnosti vás vyloučí a hra končí.“

Jak herní systém vypadá a jak funguje, nám Cyrus ukázal na ranném prototypu úvodní části hry. V tento okamžik je ale asi vhodné říct si, jak vlastně celá hra vypadá, abyste si udělali lepší představu. V podstatě se jedná o 2D ručně malovanou third person adventuru ovládanou myší se stylizovanou grafikou podobnou té z Vampire Therapist. Hratelná ukázka zahrnovala jednu rozsáhlou scrollující obrazovku v interiéru luxusního hotelu, vyzdobeného v námořním stylu a vybarveného převážně v odstínech modré, s dekorativními motivy vody, ryb a mušlí. V místnosti postávala nebo poposedávala celá řada obskurních postaviček zbohatlíků a se všemi je možnost zabřednout do rozhovoru.

„Tahle postava je něco jako novodobý Sam Altman,“ ukazuje na jednu z postaviček Cyrus. „Chová se jako umělá inteligence – sám sebe považuje za nadčlověka a je tím typem osoby, která když stojí před rozhodnutím, zda zachránit život 60 tisícům dětí nebo zvýšit ekonomický blahobyt lidstva, rozhodne se pro blahobyt lidstva.“ Když tuhle postavu coby falešná bohatá vdova oslovíme, zeptá se nás, jak zemřel náš manžel. V ten okamžik se rozeběhne neúprosný časový limit (nastaven má být zhruba na 3 sekundy), během kterého si musíme zvolit jednu ze tří variant odpovědí: 1) při autonehodě, 2) na dědičnou chorobu, 3) při neštěstí na toaletě. „Všechno jsou to lži a je úplně jedno, kterou si vyberete. Ale jakmile ji zvolíte, začne se tato informace ve společnosti šířit. A vy už nikomu jinému nesmíte na stejnou otázku odpovědět jinak,“ dodal Cyrus.

Tím časovým limitem se tvůrci snaží dostat hráče pod tlak, aby simulovali situace z reálného života. A vzpomenout si pod tlakem, co jsme kde a komu nakukali, nebude jednoduché. Pro tyto účely je do hry implementován deník, kam se všechny lži zaznamenávají, jenže nahlédnout do něj můžeme jen, když se s nikým nebavíme a když stojíme někde stranou, aby nás nikdo neviděl. „Pokud budete třikrát usvědčeni ze lži a následně ze společnosti vyloučeni, hra se znovu automaticky načte před tímto kritickým okamžikem, vy si můžete v klidu prostudovat deník a všechny lži si připomenout,“ uklidňuje nás Cyrus a dodává, že určitě nechce, aby hráče vystavoval frustraci.

„Tady ten pán je budoucí verzí Jacoba Fuggera, což byl nejbohatší člověk v historii lidstva. Jeho majetek v roce 1517 činil 500 miliard dolarů a v roce 2200 má pořád stejnou náturu s jediným životním cílem: vydělat ještě víc peněz,“ představil další postavu Cyrus a zároveň tím poukázal na historický průzkum, který vývoji hry předcházel a vlastně neustále probíhá.

Při sledování hry jsem měl pocit, jako bych se ani nenacházel mezi lidmi, ale mezi cizáky v nějakém sci-fi světě. „Přesně tohohle pocitu jsem chtěl ve hře dosáhnout,“ pokyvoval s uspokojením Cyrus. „Bohatí pro nás byli a jsou stejně cizí jako jsme my prostí lidé pro ně. Jako bychom byli každý z úplně jiného světa. Strávil jsem spoustu času studiem historie smetánek různých období, jak mezi sebou komunikovali, jak si budovali vztahy. Spolupracujeme také se špičkovými historiky z Oxfordu, Cambridge, nebo z University of Florida. Snažíme se, aby naše postavy byly historicky přesné. A proč? Protože chceme ukázat, že historie se opakuje a že tihle bohatí a mocní lidé se stále vracejí. Když je bohatství a moc koncentrována mezi velmi malou skupinku lidí, děje se pokaždé jedna a tatáž věc: kupují si volby, kupují si morálku, a dnes si navíc ještě kupují umělou inteligenci coby morálního vůdce a rádce. Je to stále dokola.“

Těch uzavřených skupinek boháčů bude ve hře několik, a to nejen v roce 2200, ale i v minulosti – například v už zmíněném 16. století, kam se dostaneme díky simulaci umělé inteligence. „A přesvědčíte se, že postavy v 16. století se chovají úplně stejně jako ty v roce 2200,“ dodává Cyrus. „Ano, mají na sobě jiné šaty, ale povahově jsou to stále tytéž archetypy.“ Cyrus ve spolupráci s historiky vytvořil velice detailní mapy sféry vlivu a jednu takovou nám ukázal. V podobě složitého diagramu zobrazovala vliv Jacoba Fuggera nad lidmi, kteří volili nového císaře, vliv nad papežem, vliv nad tehdejší kulturou, nebo vojskem. Ti všichni se zodpovídali jedné jediné osobě.

Ano, zní to velice zajímavě a Cyrus již na Vampire Therapist ukázal, že na své nosné myšlence dokáže postavit propracovanou, a hlavně zábavnou hru. Hru, která stojí primárně na dialozích. „Tohle je naše hlavní herní mechanika – mluvit s lidmi, lhát jim, odhalovat jejich tajemství. Představíme ale také drobné minihry, jako je třeba kapsářství, nebo pronikání do tajných místností.“ A kdy se tohoto pozoruhodného projektu dočkáme? Nejspíš koncem roku 2026. „Vampire Therapist jsme dokončili za rok a půl a předpokládám, že Better Than Us bychom mohli zvládnout zhruba za stejnou dobu, možná i rychleji. Přece jen jsem se za tu dobu v programování kapánek zlepšil,“ dodává se smíchem.

Německá společnost Daedalic Entertainment ještě před pár lety patřila mezi adventurní super-velmoc. Na kontě má několik významných titulů, jako například trilogii Deponia, dvoudílnou fantasy ságu The Whispered World / Silence nebo vynikající sci-fi thriller A New Beginning. S in-house vývojem adventur ale před nějakými osmi lety skončila a po vydání propadáku The Lord of the Rings: Gollum (2023) skoncovala s vývojem her obecně. Udržela se však naživu a nadále funguje jako vydavatel.

Přestože mezi adventurami již dávno nepatří mezi velikány, když jsme s Plutem na Gamescomu zahlédli stánek s jejich logem, nedalo nám k němu nezavítat a neobčíhnout, zda se mezi připravovanými tituly náhodou nenalézá něco, co by nás zaujalo. A ono jo! O klasické 2D pixelartové „LucasArtovce“ Ghost Haunting už psal před Vánoci Pluto, dnes se podíváme na zoubek druhému titulu, mysteriózní detektivce The Occultist.

Že se v případě obou adventur nejedná o vlajkové lodě Daedalicu svědčí už jen ten fakt, že obě hry nebyly k vidění přímo na stánku vydavatele, ale jejich tvůrci je ukazovali na vlastních stáncích, v hale věnované nezávislým hrám. Konkrétně The Occultist se ukrýval v útrobách stánku sdružujícího španělské vývojáře, mezi které patří také Daloar Studios. Usedli jsme tedy k počítači s hratelnou ukázkou a záhy se nás ujala členka vývojového týmu Elena Arce Marín a popsala nám, co je The Occultist vlastně zač.

„Jedná se o příběhovou hororovou videohru, která pojednává o chlápkovi jménem Alan Rebels,“ pustila se nadšeně do popisu hry Elena. „Alan je vyšetřovatel paranormálních jevů, který umí mluvit s duchy a vidí věci, jež jiní lidé nevidí – to vše díky speciálnímu náhrdelníku v podobě kyvadla, které kdysi dostal od svého otce. Jednoho dne ale Alanův otec záhadně zmizí, a jelikož již po mnoho let hovořil o záhadném ostrově Godstone, kde se narodil a vyrůstal, rozhodne se ho Alan vypravit hledat právě tam.“

Doplňme, že ostrov Godstone byl až do roku 1950 obýván nechvalně proslulým kultem hrůzy, jehož příslušníci prováděli všemožné znepokojivé experimenty a kruté rituály. Na ostrov od té doby nikdo nevkročil. Až do dnešního dne. Hra začíná právě tímto okamžikem, kdy Alan připlouvá na motorovém člunu ke břehům ostrova a vydává se hlubokým lesem do jeho nitra. Již v tento okamžik hra zaujme svojí skličující atmosférou, podpořenou solidní zvukovou kulisou a soundtrackem od uznávaného španělského skladatele filmové hudby Pepe Herrera.

Hru sledujeme pohledem z vlastních očí a postupujeme lesní cestou směrem k městu, jehož dosažení je náš první úkol. Vzhledem k tomu, že z cesty nelze nikde sejít, je zřejmé, že volnost pohybu bude omezená a v podstatě se bude jednat o „koridorovku“. Po chvilce narazíme na propast se zničeným mostem, a tak musíme přírodní překážku obejít jinými lesními cestičkami. Atmosféru zahušťují různé pazvuky ozývající se z lesa, neznámo odkud,tu a tam se v dáli zjeví záhadná postava, pěšinu přeskočí lesní zvíře, nebo nám před obličejem proletí skřekající pták… Tvůrci se zkrátka snaží vybudovat v hráči pocit strachu, nebo alespoň nejistoty, hned od začátku. Naplno se ovšem dění a děs rozeběhnou až v okamžiku, kdy mezi lesy narazíme na lán shnilé kukuřice a v jejím středu na opuštěnou farmu.

„Když na ostrov dorazíte, zjistíte, že je naprosto opuštěný, přestože na něm v minulosti lidé prokazatelně žili. A vaším úkolem je – kromě nalezení otce – zjistit, proč všichni zmizeli,“ pokračuje Elena. K tomu nám poslouží již zmíněný speciální náhrdelník, který je naprosto zásadním herním prvkem. „Kyvadlo má celkem čtyři hlavní schopnosti, které se odemykají postupně, jak budete procházet hrou. Zpočátku je dostupná pouze jedna schopnost, a to takzvaná Vera Visio. Když kyvadlo přiložíte ke svému oku, uvidíte v herním světě věci, které se na něm již nenacházejí, a které jiní lidé nevidí.“ Na opuštěné farmě takto můžeme odhalit například krvavou stopu, táhnoucí se z koupelny do sklepení, různé psané poznámky, nebo i předměty související s rodinou, která na farmě žila. Postupně tak budeme procházet dvě patra opuštěné dřevěné budovy, prohlížet si různé relikvie včetně rodinných fotografií a odhalovat osud čtyřčlenné rodiny – rodičů a dvou dětí, z nichž jedno bylo mentálně postižené a druhé připoutané k invalidnímu vozíku. Po vstupu do sklepení odhalíme tlející mrtvolu podřezané matky a v nedaleké stodole oběšeného muže. Není těžké dát si dvě a dvě dohromady, k jakému hrůzostrašnému sledu událostí na farmě došlo.

Hra nicméně nebude jen o prozkoumávání prostředí a rozhodně nepůjde o obyčejný „walking simulátor“. Možnosti interakce jsou mnohem bohatší. „Určité předměty, jako třeba klíče nebo mapu, můžete sbírat, ukládat do inventáře a později používat,“ dodává Elena a skutečně tyto klasické adventurní postupy na farmě čile aplikujeme. Když například potřebujeme ve stodole odříznout provaz oběšenci, musíme najít rezavé nůžky, ty sebrat, na nedaleké brusce je naostřit, a teprve pak je použít na lano. Hra díky tomu působí jako pravá adventura, i když se samozřejmě jedná o horor. A aby hráč pociťoval během hry strach o svůj život, lze zde v mnoha scénách zemřít.

„Ale nemůžete bojovat,“ upozorňuje jedním dechem Elena. „Myslíme si totiž, že když hrajete hororovou hru a máte možnost střílet, najednou o sebe nemáte až tak velký strach. Strach máte, když se nemůžete bránit.“ Před zlem je potřeba utéct, nebo se vymanit z jeho sevření. Jak tohle funguje v realitě, naznačila herní ukázka, kdy zlý duch zavražděné ženy utekl z budovy farmy do okolní kukuřice, kterou jsme i my následně museli projít. Duch nám šel po krku a my se mu museli v bludišti kukuřice vyhýbat a najít východ dřív, než nám „zubatá“ ubrala všechno zdraví. Dobrou zprávou je, že pokud vás duch „sežere“, což se mi stalo snad desetkrát, hra vás vrátí zase na začátek bludiště, a tak se nestane, že by v případě smrti hráč musel nějakou delší část hry opakovat.

Farma je první z několika lokalit, které ve hře navštívíme. Jednou z dalších bude opuštěný cirkus, a samozřejmě dorazíme i do vylidněného městečka. Přímých dialogů se v The Occultist sice nedočkáme, ale postavy k nám budou promlouvat prostřednictvím svých duchů nebo vzpomínek z minulosti, které ožívají prostřednictvím našeho kyvadla. „Počítáme s herní dobou kolem 14 hodin,“ dodává k rozsahu hry Elena. „The Occultist je naše první hra, leccos jsme se během vývoje naučili, ale pouštět se do přehnaně rozsáhlé hry by pro nás bylo složité a riskantní. Začínali jsme jako malý tým v počtu pěti lidí a dnes je nás 32 – také díky penězům od distributora. Se zástupci Daedalic Entertainment jsme se seznámili na Game Developers Conference v San Francisku, ukázali jim naši hru, jim se líbila, a plácli jsme si. Momentálně (srpen 2025 – poznámka autora) je hra kompletně průchozí od začátku do konce a portujeme ji na konzole PS5 a Xbox Series. Zároveň se věnujeme lokalizacím do jiných jazyků a dalším drobnostem, které vycházejí najevo, až když je hra skoro hotová. S vydáním počítáme v první polovině roku 2026. Byla to pro nás dlouhá cesta, ale konečně jsme téměř u konce.“

The Occultist určitě vypadá zajímavě a věřím, že se z něj vyklube dobrá hororová hra s několika zajímavými herními prvky. Potenciální problém vidím v tom, že trh začíná být first person horory a thrillery přesycený. Už na Gamescomu bylo znát, že tento subžánr mezi adventurami dominuje, a počet aktuálně vydávaných a nově oznamovaných titulů to jen potvrzuje. I dobré hry, které by jinak vyčnívaly, tak mohou velmi snadno zapadnout ve stínu početné masy. Snad se to The Occutltist týkat nebude.

Benoit Sokal je pojem. Alespoň tedy pro Belgičany a fanoušky adventur. Videoherní díla, která nám přinesl – počínaje Amerzone (1999) a konče Syberia: The World Before (2022), nás dokázala okouzlit komorním ale velmi emotivním příběhem, podivností herního světa a designem herního prostředí. Ty hry byly a jsou jedinečné. Umělecké.

Benoit žádnou novou hru nestvoří, neb již není mezi námi. Jenže co dál s jeho „zlatým fondem“ – se sérií Syberia? Upřímně řečeno jsem se bál, že vydavatel Microids bude chtít vyvíjet další díl i bez něj, což by podle mě nedopadlo dobře. Naštěstí se rozhodli jít jiným směrem a produkují remaky jeho starších prací. Letos vydali hned dva: Amerzone od interního a dnes již bohužel zrušeného Microids Studio Paris, kteří stáli za vynikajícím čtvrtým dílem série Syberia, a dle očekávání odvedli opět skvělou práci. No a předělávky se dočkala i první Syberia. Jenže tady už to trošičku skřípe.

Jednak za titulem Syberia – Remastered, jak se oficiálně jmenuje, stojí francouzský tým Virtuallyz Gaming, který za sebou nemá bůhvíjakou historii (vznikl v roce 2021), ale pod dohledem a za spolupráce s Microids Studio Paris mu byl svěřen úkol převést první Syberii na nové konzole a také Meta Quest 3. To je mimochodem velice zajímavá záležitost, protože ve VR verzi se Syberia přepíná do pohledu první osoby a přináší úplně jiný herní zážitek. Na PC a tradičních konzolích hra nicméně vypadá „standardně“, jak jsme v sérii zvyklí, a hlavní hrdinku Kate Walkerovou sledujeme pohledem třetí osoby.

Problém Syberie – Remastered tkví v tom, že stojí někde na půli cesty mezi remasterem a remakem. Skoro to totiž vypadá, že se původně mělo jednat o remake – ostatně po jistou dobu na hře pracovalo také Microids Studio Paris, ale pak – možná z ekonomických důvodů, těžko říct – se začalo škrtat.

Abyste rozuměli, od remasteru by člověk čekal, že se vezme původní hra, vylepší se její technická stránka, modernizuje ovládání, upscaluje grafika se zvukem, a šmytec. Původní Syberia měla předrenderovanou grafiku v rozlišení 800×600, na svoji dobu (2002) velmi, velmi pohlednou. Syberia – Remastered ovšem běží plně ve 3D, její herní svět je nově vymodelován přesně podle původních předrenderovaných lokalit. A vypadá nádherně. Ano, někteří si stěžují na příliš hnědou barevnou paletu, ale za mě vypadá prostě fantasticky a společně s dynamickou kamerou čaruje nádherný vizuální zážitek. No a v podstatě zdvihá laťku očekávání do výše, kam už ale nic dalšího nedosahuje.

Ze všeho nejvíce bijí do očí původní animované sekvence, které mají pouze upscalované rozlišení, ale jinak na ně nebylo sáhnuto. Když jsem hru v létě překládal do češtiny a měl k dispozici vývojářské verze hry, po celou dobu jsem si myslel, že ty animace jsou pouhé placeholdery. Působí totiž ve hře jako pěst na oko hlavně ze dvou důvodů: Za prvé, zatímco remasterovaná Syberia má barevnou paletu s béžovým nádechem, původní hra byla zbarvená spíš došeda. A za druhé, hlavní hrdinka Kate Walkerová vypadá ve hře a v animacích úplně jinak. Kate si mezi třetím a čtvrtým dílem prošla docela razantní vizuální proměnou a v remasteru má obličej podobný tomu z posledního dílu série. A teď si představte, že během pár vteřin vidíte hlavní hrdinku ve dvou výrazně odlišných podobách. Tady udělali Microids obrovskou chybu, která degraduje výbornou práci grafiků 3D prostředí.

Původní hudba, ozvučení i dabing byly zachovány a vyčištěny, což je rozhodně dostačující, protože hudbu měla původní Syberia velmi dobrou a dabing musel být nutně zachován, protože kdyby Kate mluvila jiným hlasem, fanoušci by tvůrce sežrali zaživa. Herní obsah doznal jen několika drobných změn – pár původních hádanek ubylo, pár naopak přibylo, ale bavíme se tady skutečně o jednotkách úkonů a nemyslím si, že by celkový zážitek jakkoliv ovlivnily.

Co se ale na hratelnosti podepisuje, je přechod do 3D prostředí a s tím související nutná úprava rozhraní a ovládání. Tradiční bolístka 3D third person her, tedy práce kamery, bolí i tady. Kamera se nepohybuje za ramenem hlavní hrdinky, ale je umístěna v předurčených pozicích, v návaznosti na pohyb postavy se různě pohybuje, otáčí a přepíná, což působí filmově a efektně. Stává se ale – a to mě na hře hrozně štvalo – že se občas pohybujete přímo proti pohledu kamery, což je demence sama, protože prostě nevidíte, kam směřujete. Nechápu, jak tohle mohl někdo dopustit.

Na druhou stranu ale musím říct, že ovládání tvůrci vyřešili velice solidně. Na PC můžete hrát s myší ve stylu point-and-click bez sebemenších škobrtnutí a také ovládání na ovladači je bezproblémové. Ve hře přibyl systém nápověd, který sice není dokonalý, ale formou krátkých poznámek a úvah hlavní hrdinky, sepisovaných v deníku, navádí hráče, na co by se měl soustředit a kam by měl směřovat. Kdo nápovědu ve hrách neuznává, používat ji nemusí – Syberia Remastered nabízí dva herní módy, přičemž ten „příběhový“ nabízí zmíněnou nápovědu plus a pár drobných herních pomocníčků, zatímco „dobrodružný“ mód přináší herní zážitek podobný tomu z původní hry.

Za sebe pak musím zmínit ještě jeden problém, který se ale týkal už původní hry a v remasteru je cítit o to víc. Je to zdlouhavost. Nutnost absolvovat dlouhé přesuny po rozlehlých lokacích, speciálně pak v první kapitole (městečko Valadilene) a částečně také v kapitole druhé (Barrockstadt) a třetí (Komkolzgrad). Než totiž přeběhnete z jednoho konce herního světa na druhý, trvá to v extrému i pět minut, což je v situaci, kdy nevíte, jak dál postupovat v příběhu a běháte od čerta k ďáblu, nebo kdy jste na druhé straně světa něco opomněli, docela frustrující. Dokázal bych si představit, že by tenhle problém vyřešila mapa se dvěma, třemi klíčovými body rychlého přesunu, ale chápu – to už bychom se opět bavili o remaku a nikoliv remasteru, za který se Syberia – Remastered prohlašuje

A tak vlastně po celou dobu balancujeme mezi tím, za co se Syberia – Remastered sama považuje, čím bychom si my přáli, aby byla, a čím ve skutečnosti je. Takovým kočkopsem.

Microids si prochází těžkým obdobím. Spousta jejich titulů v posledních dvou letech, na které hodně vsázela, propadla. Little Big Adventure se povedla, ale prodeje nic moc. Totéž strategie Empire of Ants. Flashback 2 byl vysloveně průser a Tintin: Cigar of Pharaoh jakbysmet, navíc zatloukl poslední hřebíček do rakve španělskému studiu Pendulo, které jsme na počátku tisíciletí milovali pro jeho sérii Runaway. Pendulo se vloni rozpadlo v prach a stejný osud potkal letos i Microids Studio Paris, které vydavatel rozpustil vlastně ještě pár dnů před vydáním Amerzone remaku. Ten mimochodem taky komerčně neuspěl. Možná i proto byla modernizovaná Syberia pojata jen jako remaster a zastavila se někde na půli cesty mezi průměrností a dokonalostí.

Na jednu stranu jsem rád, že remaster vůbec vznikl, protože pomáhá držet značku při životě a vlastně je sám o sobě docela solidní. Na druhou stranu je naprosto zřejmé, že kdyby tvůrci na pár věcech zapracovali ještě víc, konkrétně na animovaných sekvencích, na práci kamery a na eliminaci zbytečného pobíhání po pustých lokacích, mohli jsme dostat remake, před nímž bychom smekali klobouky. Zkrátka a dobře, je to nevyužitá šance. Ale buďme za ni rádi. Je totiž docela možné, že všeobecně očekávaného remasteru druhého dílu Syberie se už nedočkáme.

Plaveme v moři retra a remasterů. Někteří se v něm topí, jiní chrochtají blahem. V každém případě je ale brnkání na nostalgickou strunu oblíbeným sólovým aktem dnešních vývojářů. A nelze se jim divit – slova o tom, že dřív byly hry lepší a „měly duši“, slýcháme od hráčů den co den. I já se stále rád vracím k UFO: Enemy Unknown, Indianu Jonesovi and the Fate of Atlantis, nebo třeba k prvnímu Broken Swordu. Ale čistě z nostalgie.

Mnohé z těchto klasik dnes vstávají z mrtvých, vyšperkované novou grafikou, vyčištěným zvukem, pohodlnějším rozhraním a integrovanou nápovědou, protože – a to si přiznejme – adventury v devadesátkách občas vymýšlely šílené skopičiny. Tenkrát nám to přišlo normální, ale dnes jsou podobné logické veletoče spíš hřebíčkem do rakve.

Simon the Sorcerer Origins kráčí proti tomuhle proudu. Navazuje na kdysi populární sérii adventur, která nás v letech 1993 a 1995 okouzlila suchým britským humorem a čarokrásnou VGA grafikou. První dva díly patřily mezi absolutní špičku adventur své doby, jenže pak se něco zvrtlo. Celý žánr šel do kytek a kouzelník Simon s ním.

Dnes se série vrací, a rovnou skokem zpět do devadesátek. Se vším všudy. Vizuálem, který svou jednoduchou „vodovkovou“ grafikou a trhanými animacemi připomíná laciné kreslené seriály (či klasické večerníčky) z před-počítačové éry. Ostrým humorem, jenž se snaží přiblížit duchu druhého a třetího dílu série – zřejmě i díky tomu, že na dialogy dohlížel tvůrce původních her Simon Woodroffe. Ovládáním a rozhraním, které je na PC typické point-and-click, zatímco na konzolích dokáže šikovně využít ovladače. A co je nejzajímavější – také hratelností. I ta se vrací do divokých devadesátek, bez pomocných ručiček, bez kompromisů. A tady začíná jít do tuhého.

Pro pamětníky dělá Origins spoustu věcí dobře. Příběh, který slouží jako prequel k prvnímu dílu, zapadá do univerza série dokonale. S citem a úctou reinkarnuje ikonické postavy (Kalypso, Sordid, Močálník, trolové…) a buduje herní svět tak, že by se za něj nestyděli ani bratři Mike a Simon Woodroffové. Dialogy nejsou přehnaně košaté, ale mají šmrnc, skvělý anglický dabing díky kontrastu spratkovského hrdiny s umírněnými fantasy postavami srší vtipem. Potud je vše perfektní, takřka dokonalé. Prostě pravý Simon the Sorcerer.

No a pak přichází kontroverze. Prvním sporným bodem je grafika. Za celých 11 hodin hraní mi prostě nesedla. Rozhodně není ošklivá, ale působí až příliš prostě, postrádá detaily. V prvních dvou dílech se hráč na nové lokace často jen zamilovaně díval a kochal se, navzdory ubohému rozlišení 320×200. V Origins, a to ani ve 4K, nic takového nezažijete. Ani v jediném případě.

A pak ta old-school hratelnost. Ano, takhle nějak se adventury v devadesátkách skutečně hrály, ale bláznivé kombinování předmětů a hardcore hádanky, které bez nápovědy zvládnou jen masochisté, už dávno čichají kytky zespod na videoherním hřbitově. Autoři sice přidali pár nových a skvělých prvků, jako je používání čtyř elementárních kouzel (led/zamrznutí, oheň/rozehřátí, …) a negativní/pozitivní transformace inventáře, ale ty jsou zastíněny častými záseky a z nich pramenící nutností bezradně lítat po herním světe a zkoušet všechno na všechno. Nejsem zastáncem integrovaných nápověd v adventurách, ale tady bych ji v několika konkrétních případech vyvažoval zlatem.

A tak, po protnutí cílové pásky, vlastně nevím, co si mám o novém Simonovi myslet. Pamatuju kořeny téhle série. Miluju je a vím, že jen těžce z nosu sundávám růžové brýle nostalgie. Ale tentokrát mi spadly samy od sebe. Pro pamětníky devadesátek bude mít Simon the Sorcerer Origins jistě příchuť sladkých cukrovinek. Všichni ostatní by jej ale měli brát spíš jako pozoruhodný gerontologický experiment.

(tato recenze byla ve zkrácené podobě publikována v časopise Level)

Když jsme procházeli výstavními halami Gamescomu a hledali podle plakátů tituly, které by mohly zapadnout do žánru adventur, zaujal nás přenádherný profesionální poster na hru Bye Sweet Carole od italského studia Little Sewing Machine. Ta hra na promo grafice vypadala jako fantastický ručně animovaný film od studia Disney (z pre-CGI období), a když jsme následně nahlédli na hratelnou ukázku, která běžela na několika okolních počítačích, mysleli jsme si, že jsme narazili na klasickou 2D point-and-click adventuru doslova z jiné planety. „Ale to se pletete, tohle není point-and-click adventura,“ vyvedl nás okamžitě z omylu Luigi Giuseppe Matrone, člen vývojářského týmu, který hru novinářům ukazoval. „Je to komplexní rozsáhlá hra, která vás udrží u monitoru osm až deset hodin.“ V tu chvíli mne napadlo, zda pro Luigiho není „point-and-click“ sprosté slovo. Ale za okamžik se ukázalo, že tím Luigi myslel něco jiného.

Hra totiž v sobě kombinuje několik žánrů, a to jak literárních, tak herních. Z literárního pohledu jde o zajímavý mix pohádky a hororu, z herního hlediska se pak jedná o arkádu, plošinovku, ale také adventuru. Logicky, protože jinak bychom se na našem webu tímto titulem vůbec nezabývali.

„Bye Sweet Carole je příběhová hra s kompletně 2D grafikou tvořenou klasickými technikami jako u starších Disneyho animáků Sněhurka nebo Popelka,“ zdůraznil hned na úvod Luigi a dal tím jasně najevo, že nejpodstatnějšími pilíři jsou pro jejich titul příběh a vizuální pojetí. Příběh má na starosti režisér projektu Chris Darril, který je podepsán pod dvoudílnou sérií survival hororů Remothered. „Inspirací nám byly hry jako Clock Tower, Heart of Darkness, Detention nebo dokonce i Dragons Lair, ze které jsme si vypůjčili realtime souboje,“ vyděsil nás Luigi, a to v kontrastu s tím, co se v daný okamžik odehrávalo na obrazovce. Tam se totiž procházela sympatická mladá černovláska po prosluněných zahradách, přičemž kolem ní poletovali motýlci a poskakovala lesní zvířátka. „To, co právě vidíte, je prolog. Úvodní kapitola sloužící jako tutoriál, který vás má naučit hru ovládat,“ vysvětloval Luigi. „V tento okamžik hra ještě působí jako pohádka a my hráčům představíme pouze ty základní herní mechanismy. Už zakrátko se ale příběh i prostředí stanou temnějšími a temnějšími, a spolu s tím hratelnost obohatí další a další různorodé mechaniky.“

Příběh skutečně začíná docela nevině. „Pojednává o dívce, kterou vidíte na obrazovce – Laně Bentonové, která hledá svoji nejlepší kamarádku Carole,“ přibližuje zápletku Luigi. „Carol zmizela z Králičí nory (v originále Bunny Hole), což je univerzita, kde se příběh odehrává. Všichni si myslí, že Carol ze školy zkrátka utekla – byla to rebelka, schopná čehokoliv. Ale Lana Carol zná a ví, že je to nesmysl. Že se něco muselo stát, a je odhodlána zjistit, co. Brzy narazí na muže s kloboukem, kterého vidíte na plakátu, a ten ji začne pronásledovat, bude se ji snažit zničit. A vlastně takto celá hra začíná. Snažíte se před touto bytostí utéct, snažíte se před ní skrýt.“

K tomu využijeme i speciální dovednost Lany, kterou je přeměna v králíka. „Když tak učiní, bude moct provádět akrobatické kousky jako ve 2D arkádové hře – skákat po platformách, odrážet se ode zdí, a tak podobně – prostě jako v Prince of Persia,“ doplnil Luigi a znova nás vyděsil, co za hru vlastně Bye Sweet Carole bude. „Krom toho máte v určitých kapitolách k dispozici také společníka – pana Baesieho, což je v podstatě taková loutka, která je kladným protipólem toho zlého muže v klobouku. Když jej aktivujete, můžete hrát střídavě za něj i za Lanu. Obrazovka se rozdělí na dvě poloviny, jako v kooperativní hře, jen s tím rozdílem, že za oba hrdiny hrajete vy.“ S pomocí pana Baesieho se můžeme bránit útokům nepřítele, ale také využívat jeho speciálních schopností. Prostřednictvím klobouku můžeme například šlehat oheň, pálit trávu, provazy, a tak podobně. A řešit tak herní hádanky.

Tím se jen ukazuje, jak pestrobarevnou hratelností nás Bye Sweet Carole oblaží, ovšem je stále otázkou, nakolik v ní budou dominovat adventurní prvky. Z herních ukázek to totiž zatím vypadá, že první housle si zahrají arkádové prvky. Doplňme ještě, že za králíka se bude moci Lana přeměnit kdykoliv, a vlastně bude možné procházet hrou majoritně v jeho malém chlupatém těle. „Samozřejmě narazíte na konkrétní hádanky, které lze vyřešit pouze jako králík nebo pouze jako člověk. Ale jinak je nám vývojářům jedno, v jakém těle většinu hry strávíte,“ dodal Luigi.

Samotná hra je v produkčním vývoji zhruba tři roky a v daný okamžik je už hotová. V srpnu na Gamescomu probíhaly práce už jen na ladění hratelnosti a vychytávání bugů. „Náš tým není velký, takže to trvá,“ vysvětluje delší vývoj hry Luigi. „Je nás zhruba dvacet a zajímavostí je, že většinu týmu tvoří ženy. Nejzastoupenější profesí jsou pak animátoři, protože právě animace jsou hlavní devizou naší hry. Máme v týmu jak mladé talenty, tak zkušené matadory, kteří v minulosti pracovali na úspěšných italských animovaných filmech. Dosáhnout úrovně animovaných filmů pro nás byla výzva, ale myslím, že jsme to dokázali. Z toho, jak hra ve finále vypadá, máme opravdu velkou radost.“

Bye Sweeet Carole vychází na PC a herní konzole právě dnes, můžete si ji pořídit ZDE.

Jsou tomu přesně dva roky, co jsme na Gamescomu navštívili stánek italského distributora Leonardo Interactive, kde nám Fabrizio Rizzo z týmu Smallthing Studios ukázal „téměř hotovou“ adventuru Simon the Sorcerer Origins. Hra už tehdy byla hratelná od začátku do konce, a čekalo se jen na dabing a celkové vyladění hry.

Od té chvíle uběhly dva roky a hra stále ještě spí v kategorii těch nevydaných. Proč? To nám letos na Gamescomu nedokázal nikdo říct. Z nějakého důvodu došlo ke změně vydavatele, kdy otěže od Leonardo Interactive převzali němečtí ININ Games, a ti o pozadí vývoje mnoho nevěděli, nebo nám to nechtěli prozradit. Podstatné však je, že Simon je nyní již skutečně hotový a na pulty obchodů dorazí již koncem října, a to dokonce v retro sběratelské BigBox krabici. Co více si fanoušek prvních třech dílů může přát? Snad jen, aby se hra fakt povedla.

Protože tahle série by si úspěch rozhodně zasloužila. Jen stručně si připomeňme, že se jedná o legendární adventurní ságu, jejíž historie sahá až do roku 1993, kdy hráče učaroval vizuálně nádherný první díl a o dva roky později neméně půvabné pokračování. Pak už to ale šlo se Simonem z kopce, přes vizuálně zmařeného Simona 3D z roku 2002 nebo herně rozporuplné německé reingarnace z let 2007 a 2009. Jsme skutečně napjati, jak dopadne italský pokus o reparát.

A musíme říct, že zatím v nás žijí naděje, že by to nemuselo skončit špatně. Na Gamescomu jsme totiž dostali šanci si nového Simona dobrou půlhodinku zahrát a domníváme se, že má solidní šanci navázat na veleúspěšné první dva díly série – alespoň tedy co se humoru týče, což je ovšem pro vtipně pojatou sérii to nejpodstatnější.

V přítomnosti zástupců vydavatele ININ Games Felixe Wagnera a Heiko Kasperse jsme dostali do rukou xboxový ovladač a pustili se do hraní Simon the Sorcerer Origins zcela od začátku. Upřímně – ovladač nám hned na úvod přivodil menší šok, protože klasické 2D point-and-click adventury se samozřejmě nejlépe ovládají myší. Vydavatel ale patrně chtěl dokázat, že hra je perfektně připravená a hratelná také na konzoli PS5 nebo na Switchi (ano, Xbox překvapivě v nabídce chybí!). Mno – upřímně řečeno jsem s ovladačem v prvních minutách docela zápasil, speciálně pak co se manipulace s předměty v inventáři týče, ale zvyknul jsem si. Každopádně – pokud budete hrát Simona na PC, rozhodně doporučujeme neexperimentovat a sáhnout po osvědčené myši. Mimochodem, s podporou Steam Decku se počítá taky.

Simon the Sorcerer Origins je v podstatě prequelem k celé sérii a je situovaný do období pár týdnů před prvním dílem – na začátek letních prázdnin, kdy se Simonova rodina stěhuje do nového domu. A právě zde dostáváme hlavního hrdinu poprvé pod kontrolu. Kratičká úvodní kapitola je koncipována jako tutoriál a na pouhých čtyřech obrazovkách (exteriér domu, chodba přízemí, kuchyň a chodba druhé patro) přibližuje hráči jednak herní ovládání, ale především i další dvě věci: 1) herní úkoly budou opět balancovat na hraně absurdity a logičnosti, což bylo pro adventury 90. let typické (a co možná už dnes budeme rozdýchávat poněkud těžce), a 2) hra se bude soustředit na humor a štiplavé dialogy. Už v úvodní kapitole jsme totiž svědky mnoha verbálních výměn mezi Simonem a jeho vizuálně nepřítomnou matkou (vybaluje věci z krabic v nějakém jiném pokoji), kdy máti Simona neustále za něco peskuje a ten jí otráveně a jízlivě odsekává. Jo, mělo to šťávu a párkrát jsem se od srdce zasmál. I díky skvělému dabingu, kdy se v roli Simona vrací jeho původní dabér, britský herec Chris Barrie známý hlavně z Červeného trpaslíka.

Tutoriál a s ním i první kapitola končí zhruba po 10 minutách získáním klíče k Simonově pokojíčku a jeho odemknutím, kdy náš hrdina magickou branou, která se překvapivě zjevila mezi futry, nebojácně vnikne do pohádkového světa, ovládaného zlým čarodějem Sordidem a hodným kouzelníkem Kalypsem. Šimon se objeví na oltáři v temném lese a po krátké procházce několika paralaxně scrollujícími obrazovkami dorazí přes sluncem prosvícenou louku až k nenápadnému domečku na mýtině. Uvnitř narazí na kouzelníka Kalypsa, což je vlastně dokonalou upomínkou prvních dvou dílů série. Tam totiž po teleportaci ze skutečného světa skončil v úvodu hry taktéž.

V domečku dochází k setkání s kouzelníkem Kalypsem, k další sérii štiplavých dialogů, ale hlavně k zadání prvních úkolů. Ano, opět bude potřeba zachránit pohádkový svět od katastrofy a k tomu, aby toho byl Simon schopen a dokázal se vrátit ke svému původnímu životu, se musí stát studentem magické akademie. A to nebude jen tak. Od Kalypsa dostane kouzelnický hábit s bezedným kloboukem, který opět poslouží jako inventář, ale další propriety už si ve městečku a jeho okolí musí obstarat sám.

A tak začíná Simonova pouť po pohádkovém světě, tentokrát vykresleného netradičně vodovými barvami. Tohle je asi jediná věc, na kterou si bude potřeba zvyknout. První dva díly na sebe upoutaly pozornost – kromě humoru – především překrásnou VGA grafikou, která ve své době (1993) neměla obdoby a i přes nízké rozlišení překypovala titěrnými detaily. Jisté je, že na tohle Simon the Sorcerer Origins nenaváže. Grafika sice je opět ručně malovaná, včetně animací, kterých je údajně 15 tisíc frejmů, ale působí spíš jednodušeji, a přirovnal bych ji k animovaným pohádkám z 90. let. Není to nutně na škodu, ale člověk prostě musí akceptovat, že nemůže očekávat detailní předrenderovanou grafiku ani precizní modely postav.

Určitou statičnost této technologické cestičky tvůrci rozbíjejí jednak celoobrazovkovými animacemi, ale také zoomováním v rámci jednotlivých lokací ať už během rozhovorů nebo při důležitých okamžicích příběhu. Hra se tak opět snaží působit jako animovaný film, ale právě v těchto okamžicích vystupuje na povrch „nahota“ grafiky lokací i postav, spočívající v nízkých detailech. Zkrátka a dobře – je třeba připravit se na kompromisy.

Zcela nekompromisní je ovšem humor, který bude jednoznačně tažným motorem hry. Už během první půlhodinky hraní jsme byli svědky řady vtipných scének a dialogů s lidskými i vysloveně pohádkovými postavičkami. Vtipné je například i zaznamenávání objevených lokací do herní mapy, kdy se na klíčovém místě objeví červený špendlík. A nejen na mapě! Když Simon poprvé vkročí do městečka, obří špendlík se zapíchne také do dláždění na náměstí. Jo, tyhle scénky dokázaly pobavit. Těžko říct, zda za vtipem prošpikovaný scénář vděčíme italským vývojářům nebo bratrům Woodroffovým, autorům původní série, kteří zde tentokrát působí jako konzultanti a údajně s vývojáři komunikují téměř na denní bázi.

Simon the Sorcerer Origns přinese ve svých 12 kapitolách zhruba 12 – 14 hodin klasické adventurní zábavy v oldschool stylu bez moderních serepetiček, například v podobě hint systému. „Můžete si pomoci jediného tlačítka označit všechny aktivní objekty na obrazovce, ale to je asi tak vše,“ řekl nám k hratelnosti Felix Wagner. „Některé hádanky jsou sice docela… kreativní, a aby na ně člověk myslel, musí k řešení přistupovat poněkud netradičně. Ale v době, kdy se už v den vydání objevují na internetu návody nebo videoprůchody celou hrou, považujeme přítomnost nápovědy ve hře za zbytečnou.“ S tím my rozhodně souhlasíme.

Nezbývá tedy, než ještě necelý měsíc počkat a doufat, že Simon the Sorcerer Origins skutečně naváže na úspěch prvních dvou dílů série. Pokud se mu to povede, naznačili nám zástupci ININ Games, že u jedné jediné nové hry ze světa Simona rozhodně nezůstane.

Originální nápad se dnes vyvažuje zlatem a zpravidla s ním přicházejí odvážní nezávislí tvůrci, kteří nemají, co ztratit – vyjma svého volného času. Ale najdou se i výjimky. V roce 2016 vyšla pod hlavičkou Electronic Arts logická plošinovka Unravel, kde hlavní hrdina – plyšák utkaný z jediného vlákna příze – putoval realisticky ztvárněným světem a používal svoji odvíjející se přízi k interakci s okolím. Tvůrci hry a hlavnímu designéru Martinu Sahlinovi hra přinesla velký úspěch, stejně jako následný druhý díl (2018), který hratelnost obohatil o kooperativní mód více hráčů.

Unravel vsadil do skutečného, realistického světa malého netypického hrdinu s netypickými vlastnostmi. Na tomto nestandardním konceptu postavil celou příběhovou hru a dá se říct, že dnes – v roce 2025 – se Martin Sahlin pokouší o totéž. „Naší základní premisou bylo vytvořit hru s malou postavu ve velkém světě a obtočit příběh kolem postavy čarodějnice a výroby magických lektvarů,“ prozradil nám Martin na Gamescomu, kde společně s kolegou Alexanderem Benitezem ze švédského týmu Windup Games ukazovali aktuální verzi své připravované rodinné hry Hela.

Hela v mnohém koncepčně připomíná Unravel, přesto ale jde o zcela odlišný projekt. Žánrově se nejedná o plošinovku, nýbrž 3D arkádovou adventuru, která na první pohled zaujme – opět podobně jako Unravel – volbou hlavního hrdiny. „Napadlo mě: co kdyby to byla myš? To by přece s čarodějnicí fungovalo,“ vzpomíná Martin a vysvětluje, proč na obrazovce poskakují roztomilí hlodavci. Může být jen jeden, ale i dva, tři nebo čtyři. Záleží, jestli hru chcete hrát sami nebo s rodinou/kamarádem v obýváku (pouze ve dvou ve split screenu) nebo s jinými lidmi přes internet.

„Na Hela je skvělé, že jde za všech okolností o kooperativní hru, i když ji hrajete sám,“ vysvětluje Martin. „Pokud se totiž dostanete do situace, kdy je potřeba hádanku vyřešit v kooperaci více hráčů, můžete si vytvořit kopie sebe sama, které nazýváme „stíny“, mezi těmi se přepínat a součinností více myšek splnit aktuální výzvu. Hela je tedy stoprocentně kooperativní hra, ale není nutně multiplayerová.“ Jinými slovy, k vyřešení většiny úkolů musíme spolupracovat buď se svými reálnými přáteli nebo s těmi imaginárními. „Hráči se navíc do hry mohou připojovat a vyskakovat z ní dle své libosti a nikdy se nestane, i když ve hře zůstane jeden jediný hráč, že by nemohl pokračovat a hru dokončit,“ doplnil Martin.

Bavíme se zde o konceptu, bavíme se o spolupráci hráčů, ale vy vlastně ještě ani nevíte, o čem Hela je. Tak tedy poslyšte: Byl nebyl jeden zvláštní ostrov. Ostrov inspirovaný skandinávskou přírodou, kterého na jedné straně lemovaly vysoké hory, na druhé rajské pláže, a mezi tím vším ležely vesnice, pole a les. A na tom ostrově žila jedna čarodějnice. Stará. Hodně stará. Už přes 9 tisíc let. A hodná. Lidé i zvířata k ní po tisíciletí chodili s tu většími, tu menšími problémy, a čarodějnice jim vždy se vším ochotně pomohla. Až do teď. Stará dáma bohužel onemocněla a nezvládá toho tolik, co dříve, a tak se ke slovu dostávají její malí pomocníčci, kteří jí jednak pomáhají řešit dílčí úkoly, nebo řekněme výzvy, ale také hledat pro čarodějnici lék a tím ji zachránit před smrtí. Hru tak táhne jeden nosný příběh, ovšem vyplněný nespočtem drobných questů, které plníme v roli – jak už jsme si řekli – jedné až čtyř malých myšek.

Asi by to ale nebyla až taková zábava, kdyby šlo o obyčejné myšky bez speciálních dovedností. Ty základní dovednosti ovládáme už od začátku, kdy dostáváme do výbavy speciální batůžek, pomocí kterého lze plachtit vzduchem nebo vystřelovat provázek a po něm se třeba zhoupnout, nebo jej celkově používat k interakci s prostředím. Samozřejmě lze všemožně skákat, sbírat potřebné předměty a obecně provádět všelijaké skopičiny. „Nápad s magickým batůžkem byl původně jen hloupý vtip, abych pro tým nastavil nízkou laťku a vyzval je, aby vymysleli něco lepšího,“ uvádí k původu základů herního mechanismu Martin. „Znáte to – prostě řeknete nějakou blbost, aby ostatním při brainstormingu vzrostlo sebevědomí. Jenže nikoho nic lepšího nenapadalo a když jsme se nad tím blbým nápadem zamýšleli, došlo nám, že je vlastně geniální.“ A tak vznikla myšlenka roztomilých, hravých myšek s doslova akrobatickými schopnostmi.

Velmi důležité je poznamenat, že Hela se odehrává v otevřeném světě. Sami autoři se ji nebojí nazvat sandboxem a tvrdí, že hráčům nebudou v ničem svazovat ruce. Pohybovat se můžeme, kde chceme, zabývat se můžeme, čím chceme, a takéúkoly můžeme plnit, které chceme. Od čarodějnice, ale také z jiných zdrojů, jich budeme mít zadáno vždy několik a je pouze na nás, kterým se rozhodneme věnovat. Tedy, kromě toho prvního. A kromě tutoriálu, samozřejmě, který je pojatý hravou formou a snaží se hráče přesvědčit, jak snadno se hra ovládá a jak snadno se provádějí různé parkurové techniky, které myšky díky magickému batůžku zvládají. „Při skocích, přeletech a jiných akrobaciích nemusíte být vůbec přesní, protože hra vám poskytuje určitou dávku pomoci,“ vysvětluje Martin. „Snažili jsme se její úroveň nastavit tak, aby hráče jemně „přitáhla“ k místu, na které se snaží dostat, ale zároveň aby hráč neměl pocit, že se hra hraje sama. Neustále propočítáváme predikce hráčova pohybu, aby byly všechny skoky super jednoduché a nevytvářely zbytečnou frustraci. Hela má být zábavná v tom, co v herním světě zažíváte, a nikoliv v umění dokonale přesnými pohyby překonat nějaké složité terénní výzvy.“ Dlužno dodat, že hardcore hráči si mohou tohoto pohybového pomocníka v menu vypnout.

Tvůrci až doposud na videích ukazovali hlavně dovádění myšek v otevřeném světě, ovšem nyní na Gamescomu jsme měli poprvé možnost přičichnout k plnění questů a řešení herních úkolů. Po úvodním tutoriálu a rychlém průletu lesem jsme se totiž dostali do chatrče čarodějnice, která je středobodem, jakýmsi hlavním uzlem celé hry. „K čarodějnici se budete mnohokrát za hru vracet,“ popisuje Martin. „V její chatrči můžete buď jen tak pobýt, vyposlechnout si od ní celou řadu různých vyprávění, a samozřejmě od ní obdržet spoustu drobnějších úkolů.“ Vůbec prvním úkolem je opravit pokažený stroj v suterénu chatrče, ovšem ihned poté – jakmile čarodějnici zjistí, že jsme schopní pomocníci – následují další. „Například bude potřeba pomoci jednomu staršímu párečku vesničanů, kteří jeden druhého tajně milují, ale nemají odvahu si to navzájem říct. Požádají tedy čarodějnici, aby jim přičarovalavíc kuráže, a právě na nás bude, abychom si o dvojici zjistili bližší informace, sledovali jejich životy, návyky, a nakonec obstarali ingredienci pro uvaření lektvaru, který je oba sblíží.“

Velmi důležité je právě ono vaření lektvarů. V chatrči čarodějnice se totiž nachází velký hrneca nad ním kniha magických receptů. V té můžeme listovat, obstarávat si potřebné ingredience jak v přírodě, tak přímo v chatrči, ty pak do hrnce hodit v předepsaném množství a vše velkou vařečkou zamíchat. Všechny úkony se samozřejmě činímanuálně, protože už jen otočení stránky velké knihy je pro myšky náročný proces, o míchání vařečkou pak ani nemluvě. A hráč je pak díky tomu neustále v permanenci, neustále se musí pohybovat a vykonávat nejrůznější aktivity. „Vaření je vlastně 100% hands-on zkušenost,“ dodává Alexander Benitez. „Nejdříve musíte zapálit polínka pod kotlem, poté poskákat po měchu a tím rozdmýchat oheň, a s vařečkou musíte běhat po okraji kotle, aby se rozpohybovala. Prostě se u toho v dobrém slova smyslu nadřete, ale bude to celé skutečně vaše práce.“

Vaření lektvarů bude nezbytné nejen pro plnění herních úkolů, ale třeba i pro vylepšování vašich akrobatických schopností nebo úrovně staminy, které poté hráči usnadní a zrychlí pohyb po ostrově. Ten sice není lidským okem nijak zvlášť rozsáhlý, ale z pohledu myšky je perspektiva diametrálně odlišná a dostat se z jednoho konce na druhý není – alespoň tedy zpočátku – otázkou pár minut. K orientaci by měla hráči pomoci mapa, ale ostrov je sám osobě natolik specifický a obsahuje několik významných a dobře viditelných landmarků (pohoří, maják, vodopád, atd), že údajně nebude problém se v prostoru velice rychle zorientovat.

Z kreativních herních prvků ještě na závěr zmiňme čich, který mají myšky velmi citlivý a vývojáři tuto skutečnost zakomponovali do hry ve vizuální podobě. Pokud tedy hledáme například nějakou bylinku coby přísadu do lektvaru, a nacházíme se v její nevelké vzdálenosti, pozorujeme vůni květinky na obrazovce jako vizuální pachovou stopu, která nás k bylině přivede. V daný moment se nám vybavila zapomenutá adventurní legenda Discworld Noir z roku 1999, kde jsme po přeměně ve vlkodlaka vnímali okolní svět jako směsici vizuálních pachových stop. Prostě skvělý nápad!

Po asi půlhodinovém hraní úvodní části Hely máme ze hry opravdu dobrý pocit. Hra působí svěže, hravě, živě, líbivě, zábavně. Velmi se nám zamlouvá fokus na příběh a na questy, namísto na preciznost parkurových aktivit, zamlouvají se nám roztomilé myší postavičky, sandboxové pojetí s otevřeným světem a možnost užít si hru ve více hráčích v rodinném kruhu, kdy se může ke hraní v kterýkoliv okamžik kdokoliv připojit a prožívat tak pohádkové myší příběhy společně s vámi. A očividně nejsme sami, kdo je ze hry nadšený, neboť si Hela z Gamescomu odnesla hned dvě ocenění, a to za nejzábavnější (most entertaining) a nejužitečnější (most wholesome) hru výstavy.

Zda bude hra skutečně tak dobrá, jak zatím vypadá, se přesvědčíme ve druhé polovině roku 2026, kdy vyjde na všechny hlavní herní platformy. Zvláště zvědavi jsme na verzi pro Nintendo Switch, které je pro rodinné kooperativní hraní přímo stvořené.

 

Článek vyšel na stránkách Bonusweb.cz, můžete jej najít ZDE.

Uteklo to jako voda a po čtrnácti hodinách na nohou se s vámi můžeme podělit o naše dojmy z prvního dne stráveného na Gamescomu 2025. A jaký ten den byl?

Rozhodně intenzivní. Nezastavili jsme se ani na pár minut, ale zato jsme shlédli neuvěřitelné množství adventur, o jakém se nám ani nesnilo. Pravda, většina z nich byla k vidění v Indie Arena Booth, protože tenhle žánr je královstvím nezávislé scény. A na ty klíčové hry přijde řada až zítra. Ale to neznamená, že by byla nouze o zajímavé tituly.

Mimochodem, obecně obrovský boom jsme zaznamenali u first person 3D her. Nadpoloviční většina adventur spadá do této kategorie, což nevoní hlavně Petru Linhartovi, který už na ně začíná být alergický. Nám s Honzou Srpem to žíly netrhá, prostě takový je současný trend.

Začněme tím, co jsme z těch zásadních her neviděli. Bohužel jsme se neproboxovali na stánek Microsoftu, kde byla za zavřenými dveřmi prezentována hratelná ukázka Keepera od Double Fine Productions a DLC Indiana Jonese s podtitulem The Order of Giants. Indy byl k dispozici i ve veřejnosti přístupné hale, ale stát frontu na hru, která za dva týdny vychází, se nám skutečně nechtělo. To nás spíš mrzí právě Keeper, který jinde na Gamescomu není vidět. Stejně tak neuvidíme „mystovku“ Neyyah od Microprose, která – navzdory propagaci přímo na stránkách Gamescomu – na výstavě vůbec není k vidění, což nám zástupci vydavatele potvrdili. Překvapilo nás, že na Gamescom přece jen dorazili francouzští Microïds, ovšem namísto pompézního stánku s hratelnými ukázkami svých her (jaký měli doposud každý rok) se krčí za dvěma bílými dveřmi v rámci sdíleného stánku a ukazují hry jen vybraným obchodním partnerům. A co jsme nahlédli dovnitř, Syberia Remaster ani Smrt na Nilu mezi nimi nejspíš vůbec nebyly. Nedostali jsme se na prezentaci 3D sci-fi lekačky Routine, která po zveřejnění release traileru v rámci včerejšího Gamescom Opening Night zažívá žně a její tvůrci jsou doslova na roztrhání. Povedlo se nám je ale alespoň na 10 minutek urvat na rozhovor. Poslední zajímavá hra, která na Gamescomu je k vidění za zavřenými dveřmi a kterou bohužel my neuvidíme, je Rue Valley od Owlcat Games.

Nicméně daleko větší počet her jsme si vyzkoušeli a některé opravdu stojí za to. Z těch známějších určitě stojí za zmínku Hela – 3D kooperativní adventurní arkáda pro 1-4 hráče, ve které ovládáme malé myšky plnící nejrůznější questy pro hodnou čarodějnici na území zalesněného ostrova. Rozhodně to není čistokrevná adventura, ale hra vypadá moc roztomile a myslíme si, že zaplní prázdný prostor pro společně strávené chvíle mladších i starších členů rodin.

Velice příjemně překvapil německý vydavatel Daedalic, který má aktuálně v portfoliu hned tři adventury. Jde o walking simulátor Fading of Nicole Wilson, která ale na výstavě nebyla k viděni, a pak 3D first person detektivka The Occultist a 2D pixerlartová point-and-click adventura Ghost Haunting. A obě nám udělaly velkou radost. The Occultist vypadá jako profesionální AA projekt, na kterém ve skutečnosti dělá tým v počtu 20 lidí, a Ghost Hunting je zase vtipná klasika ne nepodobná například The Day of the Tentacle.

Za zmínku určitě stojí 2D ručně animovaná „disneyovka“ Bye Sweet Carole, která nejenže vypadá fantasticky, ale bude obsahovat i zajímavý herní prvek spočívající v možnosti hlavní hrdinky přeměnit se od určité části v příběhu v agilního králíka. Opět sice nepůjde o klasickou adventuru, ale kořeny žánru v ní nelze nevidět.

A moc příjemně překvapil také Recur. 3D logická hra, která jednak parádně vypadá, ale hlavně disponuje originálním konceptem posunu času, kdy se děj posunuje dopředu, když hlavní postava kráčí doprava, a naopak se vrací do minulosti, když postava jde doleva. Těžko se to popisuje, ale funguje to skvěle a hra působí mezi zbytkem herní produkce jako svěží větříček.

V Indie zóně bylo k vidění další nepřeberné množství adventur. Vyzkoušeli jsme si třeba Servant of the Lake od Rusty Lake, Theropods, The Kause, The Séance of Blake Manor, Gloomy Eyes, Berlin Appartment, Echoes of Mora, Glasshouse, The Darkest Files, Hieronymus, Looking for Fael, Tenebris Somnia, Luto, Necrophosis, Haunted Bloodlines, Static Dread – The Lighthouse, Boxville 2, Hollow Home, The Light in the Darkness, The Dropouts, Morriton Manor Stories: The Nordic Whispers, A Pretty Broken Adventure, The August Before, Greta Sees Ghosts!, The Last Exam, a další.

No a zítra pokračujeme… Jak vidíte, je toho skutečně hodně.

Hezký večer!

Přehled dalšího dne

Jednou z významných událostí tohoto roku je vydání dlouho očekávané hry Indiana Jones and the Great Circle, která – stejně jaké loňský film Indiana Jones a nástroj osudu – hodlá po delší době navázat na slavnou filmovou i videoherní sérii. Přestože se má žánrově jednat o akční adventuru, či možná spíš o akční hru s výraznými adventurními prvky, autoři slibují zpracování věrné filmovým předlohám a z herního hlediska návrat k legendární The Fate of Atlantis. Nadešel tedy nejvyšší čas připomenout si, co The Great Circle v herní historii předcházelo, a pokusit se na slavnou sérii her od Lucasfilm Games, respektive LucasArts, podívat po 20 – 35 letech pokud možno nostalgií nezkreslenýma očima.

1992: Indiana Jones and the Fate of Atlantis: A Graphic Adventure

Po dokončení adventury The Last Crusade v roce 1989 se Lucasfilm Games pustili do pokračování. To tentokrát nenavazovalo na žádný Indyho film, neb žádný další v té době neexistoval a ani se nepřipravoval, a naopak měl filmovou trilogii vkusně rozšířit. I proto byl do týmu přijat filmový producent a scenárista Hal Barwood, který dostal vývoj na starost. K ruce mu zůstal Noah Falstein, jenž stál za The Last Crusade – A Graphic Adventure, čímž měla být zajištěna herní kontinuita a také jakýsi dohled nad hratelností, neb Hal Barwood neměl s návrhem her žádné zkušenosti. Na tomto místě dlužno též zmínit, že stejně jako v případě The Last Crusade vznikala v Evropě také akční The Fate of Atlantis – The Action Game od firmy Attention to Detail, která byla pojatá jako izometrická akční adventura. Příběhově čerpala ze scénáře Barwoodovy adventury (několik stejných lokalit a postav), herně to ovšem byla velká bída. Máte-li zájem, vyhledejte si gameplay video na Youtube a přesvědčte se sami.

Ale zpátky ke grafické adventuře. O té jsem na Ráji adventur už jednou psal, takže nemá smysl nyní znova zabíhat do detailů. Stačí konstatovat, že Barwood s Falsteinem vytvořili ikonický produkt, o jehož genialitě a funkčnosti jsem se nyní opakovaně přesvědčil. Základem je silný příběh, který si nic nezadá s filmovou trilogií a výrazně se inspiruje především prvním dílem Dobyvatelé ztracené archy. Hra je také výrazně rozsáhlejší než The Last Crusade (asi dvojnásobně), komplexnější a s vyváženější hratelností. Intuitivnější rozhraní s pouze devíti příkazy (The Last Crusade jich mělo 14) automaticky napovídá, který z příkazů má smysl na který objekt použít, a celkem tři varianty průchodů centrální fází hry, která je rovna cirka 50% celého příběhu, nechávají na hráči, zda chce prožít klasickou neakční adventuru bez soubojů, nebo si rád zopakuje pěstní souboje známé z předešlého dílu. Toto geniální designérské rozhodnutí opakovaně vychvaluji do nebes, protože jednak slibuje ve své době nevídanou znovuhratelnost, ale hlavně – nevnucuje hráči herní prvky, které mu nevoní.

K tomu všemi hra představila čistě logické herní úkoly, prakticky žádná bludiště (snad jedině to pod archeologickou vykopávkou Knossos na Krétě), a vše je zabalené do i na dnešní dobu krásné pixelartové grafiky a bohatými animacemi. Na vysloveně filmovou úroveň pak hru posunul hudební systém iMuse, vyvinutý Peterem McConnellem a Michaelem Landem, který byl ve Fate of Atlantis použit jako v historicky druhé hře LucasArts (první byl o rok dříve Monkey Island 2) a přinesl dynamicky se měnící hudbu v závislosti na herním dění a hráčových aktivitách. No a vůbec poprvé se také ve hře od LucasArts objevuje dabing, a musím říct, že i v dnešním světle velmi povedený a technicky obstojně kvalitní (rozhodně srovnatelný s dabingem prvního Broken Swordu, který vyšel o tři roky později v roce 1996. Na vysvětlenou, CD verze Fate of Atlantis s dabingem vyšla až v roce 1993, tedy necelý rok po původní disketové verzi).

Indiana Jones and the Fate of Atlantis se tak stala pro LucasArts stala přelomovou prvotřídní adventurou a pro historii Indiana Jonese plnohodnotným nástupcem filmové trilogie. Jak se ale později bohužel ukázalo, na dlouhou dobu posledním. Ale o tom si něco málo povíme zase příště.

Jestli mě dnes, po více než třiceti letech od vydání hry, na hře něco mrzí, tak je to gamedesign poslední kapitoly situované do Atlantidy, kde nutnost pomalého přecházení mezi jednotlivými lokalitami pomocí mapy, která vlastně tvoří jakési bludiště (takže přece jen tam jedno je!), působí utahaně, místy až otravně. No jo, já ta bludiště prostě fakt nemám rád. Takže přestože jsem před pár lety udělil Fate of Atlantis hodnocení 95 %, dnes dávám „pouze“ 90 % – ovšem s dovětkem, že se i přesto jedná o jednu z nejpovedenějších a nejikoničtějších adventur celé žánrové historie.

Jednou z významných událostí tohoto roku je vydání dlouho očekávané hry Indiana Jones and the Great Circle, která – stejně jaké loňský film Indiana Jones a nástroj osudu – hodlá po delší době navázat na slavnou filmovou i videoherní sérii. Přestože se má žánrově jednat o akční adventuru, či možná spíš o akční hru s výraznými adventurními prvky, autoři slibují zpracování věrné filmovým předlohám a z herního hlediska návrat k legendární The Fate of Atlantis. Nadešel tedy nejvyšší čas připomenout si, co The Great Circle v herní historii předcházelo, a pokusit se na slavnou sérii her od LucasfilmGames, respektive LucasArts, podívat po 20 – 35 letech pokud možno nostalgií nezkreslenýma očima.

1989: Indiana Jones and the Last Crusade: The Graphic Adventure

Pokud nepočítáme historicky nepodstatné a zpravidla arkádové či akční tituly vzniklé na základě licence poskytnuté Lucasfilmem jiným herním společnostem, začneme naše vzpomínání u titulu Indiana Jones and The Last Crusade z roku 1989. Lucasfilm Games tehdy připravil hned dvě hry s tímto názvem, a to takzvanou The Graphic Adventure a také The Action Game, kterou vyvinula 3rd party britská společnost Tiertex Ltd. Pojala ji jako akční arkádu ne nepodobnou věhlasnému Prince of Persia, čímž logicky vypadává z našeho hledáčku. Je nicméně vhodné ji alespoň zmínit, neboť ke stejnému kroku se o 3 roky později tehdy již LucasArts odhodlali s titulem The Fate of Atlantis.

Druhá ze zmíněných her, s podtitulem The Graphic Adventure, začíná doslova filmově, a to úvodní nehratelnou scénou, doprovázenou titulky, situovanou na střechy cirkusového vlaku projíždějícího státem Colorado. Následuje přesun na legendární Barnet College a znalcům filmu začne být jasné, že se hra bude striktně držet filmového scénáře. A to až do úrovně konkrétních dialogů, které jsou doslovně převzaty z filmové předlohy. Na jednu stranu je příjemné, prožít si filmový příběh na vlastní kůži, na druhou stranu hra ničím nepřekvapí a člověk ji projde bez pocitu vzrušení nebo překvapení, protože se zkrátka žádné neděje.

Osobně jsem The Last Crusade nehrál od poloviny 90. let, kdy jsem ji prošel hned několikrát, a byl jsem zvědav, jak na mne bude po 30 letech působit.Potěšilo mne, že jsem do hry vklouznul velmi rychle a užíval si známé scény, počínaje zmíněné honičky na střechách vagonů vlaku, přes návštěvu luxusního bytu Waltera Donovana, Benátky, hrad Brunewald, až po chrám v někdejší Alexandretě. Poměrně rychle mi přešlo do krve dnes již poněkud krkolomné ovládání prostřednictvím 14titextových příkazů, což bylo i na svoji dobu fakt hodně. Potěšily mne narážky na filmovou předlohu či dobové komiksy (Sam&Max – už tehdy! Přitom první hru LucasArts vyvinula až v roce 1994) a vynikající byly nepovinné aktivity či úkoly, které jsou pro hráče příjemným bonusem a motivací k tomu, zahrát si hru znova a objevit nové věci. Ostatně, za všechny vykonané akce dostáváte ve hře body, a vzpomínám si, že honba za co největším bodovým ziskem pro mne představovala ve své době obrovskou výzvu.

Tímhle vším mne The Last Crusade potěšila i po 30 letech a já si obstojně užíval první polovinu hry, odehrávající se na Barnet College, v bytě Henryho Jonese a v líbezných Benátkách. Hra v těchto fázích funguje jako klasická adventura a snad až na bludiště v katakombách, které má své stinné stránky (ostatně, které herní bludiště nemá?), to byla příjemná, oddychová zábava. Jenže pak přišel hrad Brunwald.

Brunwald byla po benátských katakombách druhá sekce příběhu, kterou legendární gamedesignéři Noah Falstein, David Fox a Ron Gilbert oproti filmové předloze rozšířili, ovšem poněkud kontroverzně. Z několika pater hradu vytvořili další rádoby-bludiště a po chodbách a různých místnostech rozmístili nacistické vojáky, které má hráč možnost 1) ukecat, pokud z větveného dialogu vybere ty správné volby, 2) podplatit, pokud má u sebe buďto dost peněz nebo vhodný předmět, 3) porazit v boxerském souboji. Nešťastné je to, že najít tu vhodnou cestičku v dialozích, nebo vhodnou příležitost k úplatku, je šance rozhodně pod 50%, takže ve většině případů vám nezbude, než nácky skolit pěstí. A to byl přesně ten moment, kdy mě hra začala štvát. Jakkoliv je soubojový systém primitivní, dávaly mi šarvátky zabrat. Energie ztracená v soubojích se totiž nedobíjí, a tak se mi podařilo zvládnout první souboj, i druhý,ale třetí už ne. Výsledkem bylo několikanásobné odehrání této kapitoly znova a znova s cílem najít tu správnou cestu, jak kterého nácka ukecat nebo uplatit. Což v některých případech už nešlo, protože jsem v předešlých fázích hry nesebral důležité nepovinné předměty. Před 30 lety mne to bavilo. Dnes už nikoliv.

Brunwald se tak pro mne stal malou noční můrou a já nechápal, proč ve hře s podtitulem „The Adventure Game“ musím trávit tolik času boxerskými mezihrami.

Po Brumwaldu následovalo ještě jedno bludiště s nácky, tentokrát v útrobách Zeppelinu, a já se utvrdil v tom, že The Last Crusade nakonec není dnešním pohledem tak dobrá adventura, za jakou jsem ji na začátku devadesátých let považoval. Byla to první PC hra, kterou jsem viděl na vlastní oči a zkoušel hrát, vzbudila ve mne zájem o filmové předlohy, které jsem do té doby neznal, a zapálila ve mne celoživotní lásku k Indiana Jonesovi. Ale ruku na srdce, ve skutečnosti to žádná pecka není a nejspíš ani nebyla, neb nefiguruje v žádných žebříčcích TOP adventur, co kdy vznikly.

Po čtyřech hodinách hraní, z nichž více než hodinu jsem ztratil několikanásobným opakováním kapitoly v Brunwaldu, hru odinstalovávám s pocitem zklamání. Vzpomínal jsem na The Last Crusade jako na výbornou adventuru, a ona je přitom přinejlepším mírně nadprůměrná. Mrzí mne to a doufám, že u jedné z mých vůbec nejoblíbenějších her, kterou je pokračování The Fate of Atlantis, nevystřízlivím stejným způsobem. Dozvíte se to velmi brzy.