Po deseti letech od prvního dílu se vrací série Life is Strange ke svým nejvýraznějším postavám.Jenže i když chemie mezi nerozlučnými kamarádkami Maxine a Chloe v Reunion stále funguje, chybí zde jakákoliv snaha se někam posunout. V jádru jde o pouhý fan servis, který jen ždímá vše, co jsme už dávno viděli.

První série seriálu Life is Strange působila před deseti lety jako zjevení. Nebylo to kvůli hratelnosti, šlo v podstatě o klasický interaktivní film s primitivními hádankami a rozhodně ne kvůli grafice, která i na svoji dobu vypadala hodně lacině.

Do srdcí milionu hráčů se zapsala především tím, jak civilní a v dobrém slova smyslu neherní tehdy byla. Zatímco všude jinde jste výjimečným hrdinou, na jehož bedrech závisí životy ostatních, ne-li osud celého světa, tady byly hlavní náplní klasické trable dospívání obyčejné teenagerky v malém americkém zapadákově. Ano, časem se na to nabalilo vyšetřování vraždy, ohýbání toku času a zkoumání efektu motýlích křídel, ale základním kamenem příběhu bylo řešení vztahů s rodiči a vrstevníky, tedy něco, s čím se dokáže identifikovat každý. Autoři přitom projevili mimořádný cit při navrhování postav a do hlavních rolí obsadili spíše outsidery, kteří se svým chováním, zájmy i preferovanou hudbou pohybovali spíše na okraji většinové společnosti.

Introvertní Max a punkerka Chloe spolu vytvořily nezapomenutelnou dvojici, závěrečná volba pak patří mezi ty nejtěžší, které jsme kdy ve hrách museli udělat. Kdo ji neoplakal, nemá srdce.

Ke cti autorům budiž, že se v následujících dílech nesnažili jen opakovat fungující schéma, ale přinesli nové postavy, nové zápletky a nová prostředí. Na úspěch první série už se jim ovšem navázat nepodařilo.

Po letech klesajících prodejů tak zatahují za záchrannou brzdu a vracejí na scénu své ikonické postavy. Jenže je to trochu na sílu. protože jejich příběh byl už dříve dokonale uzavřen.

 

 

 

 

Kompletní recenzi najdete na stránkách Bonusweb.cz ZDE.

Adventura Blue Prince patří mezi největší hity loňského roku a byla nominována v mnoha prestižních kategoriích. Nebyl to ovšem náhodný úspěch, naopak, její vývojář Tonda Ros si ho tvrdě vydřel. A dospěl k rozhodnutí, že o něco podobného už se pokoušet nechce.

Originální hádanková adventura Blue Prince je jedním z největších hitů loňského roku a nebýt generačního opusu Claire Obscure, určitě by si odnesla ještě daleko více prestižních cen, než jich má dnes. Z velké většiny jde přitom o dílo jediného člověka, který tvorbou svého vysněného díla strávil podstatnou část svého života.

Jméno Tondy Rose přitom není fanouškům her úplně neznámé, nebo alespoň tedy těm, kteří propadli sběratelské karetní hře Magic: The Gathering. Provozuje totiž populární webovou databázi Mythic Spoiler, kam fanoušci chodí prohlížet všechny dosud vydané karty ve vysokém rozlišení.

 

 

 

Kompletní článek vyšel na serveru BonusWeb a je k dispozici k přečtení ZDE.

bAni nový engine, ani kompletně přepracovaná grafika nedokážou zakrýt, že takřka čtvrt století stará legendární adventura působí zastarale. Pamětníkům původní zážitek nijak neobohatí, na nováčky bude s největší pravděpodobností její pomalé tempo až příliš rozvláčné.

Přelom tisíciletá byl v podstatě posledním vzepětím kdysi milovaného žánru adventur. Ani The Longest Journey, Broken Sword 3 a bohužel ani Syberia nedokázaly tyto upovídané a oproti akční konkurenci prakticky statické interaktivní knihy zachránit před pádem do undergroundu.

Pamatuji jak na tehdejším Invexu byla hra předinstalována na volně dostupných PC stanicích, což mi přišlo poněkud bizarní. Syberia opravdu není ten typ hry, který si zahrajete na pár minut a jste zaháčkováni, kromě času vyžaduje i naladit se na specifický umělecky styl jejího autora Benoita Sokala, který s nesmírnou lehkostí kombinuje pohádkové motivy se syrovou realitu západního kapitalismu.

Hrajeme za mladou lehce naivní právničku Kate Walkerovou, která se vydává do fiktivní východoevropské země dokončit finanční transakci, ve které nadnárodní korporát hodlá pohltit továrnu na mechanické hračky, tzv. automatony.

Na místě ovšem zjistí, že existuje ještě jeden potenciální dědic, jehož souhlas je nutné nejprve opatřit. A tak se Kate vydává po jeho stopách, což jak už to tak ve hrách bývá, je daleko složitější, než může zpočátku vypadat.

Ve výsledku vás tak čeká prozkoumávání mnoha bizarních lokací, rozhovorů se zvláštními obyvateli originálního světa a řešení více či méně smysluplných hádanek.

Na rozdíl od originálu tak ovšem nečiníme pomocí klikání na aktivní objekty, ale Kate máme pod přímou kontrolou, stejně jako tomu bylo ve tři roky starém čtvrtém díle. Který byl ovšem s touto myšlenkou vytvořen, tady máme jen remake, jehož snad až zbytečně rozlehlé lokace nejsou na takovýto typ pohybu uzpůsobeny.

Kvůli tomu až zbytečně času strávíte pouhým přebíháním z bodu A do bodu B, což je obzvláště problematické ve chvíli, kdy nevíte, kde vlastně aktuálně ten bod B má být.

Na druhou stranu díky novému enginu odpadá tzv. pixelhunting, tedy hledání těch pár vzácných míst, kde jde interagovat s okolním světem.

Důležitá místa se nyní automaticky zvýrazňují v blízkosti hlavní postavy, což ve výsledku velmi zrychluje plynulost hraní. I tak občas budete bloudit a hledat, co máte v danou chvíli vlastně dělat. Hra není vyloženě těžká, ve smyslu náročných hádanek, spíše občas není tak úplně jasné, co se vlastně po vás chce.

Často je další postup navázán jen na konkrétní jednu činnost, která není úplně zjevná. Což je samozřejmě jeden ze základních principů adventur, ale tak nějak mi přijde, že už se to v nových hrách podařilo vyřešit daleko lépe. Jakože víte co, psát inkoustem pomocí husího brka dávalo kdysi smysl, ale proč to dělat ještě dnes?

A to říkám jako člověk, pro kterého je Syberia jednou z těch zásadních a bez přehánění život měnících her.

Pamatuju se, jak jsem před tím bezmála čtvrt stoletím hltal na Bonuswebu recenzi respektovaného Petra Ticháčka a pak zamířil na pirátské servery, protože takhle se to tenkrát v Čechách dělalo. Sokalova další hra Paradise pak byla mojí vstupenkou do herního novinářství.

Kolik se toho změnilo… Teď jsem tak starý, že píšu vzpomínkové články, Petr už dávno není nedotknutelná kapacita, ale kamarád, kterému u piva dokážu do očí říct, že Simon Sorcerer 3D je shit, adventury už raději hraji na gamepadu.

Jsem jinde, všichni jsme, jen Syberia navzdory novému enginu zůstává úplně stejná. V případě animovaných sekvencí doslova, na ně se ani nesáhlo a tak na velkých obrazovkách vypadají vyloženě směšně. Bohužel i zbytek hry není žádná velká nádhera a pocitově působí ošklivěji než ve své době vypadal originál.

Dabing a hudba jsou stejné, ale digitálně vyčištěné, což je rozhodně fajn, těch pár hlavních motivů funguje i po letech, české titulky určitě potěší, pokud je tedy přes mimořádně odporný font dokážete přečíst.

Sokal bohužel před pár lety zemřel, jeho životní dílo ale žije dál. A bude žít i v budoucnu. Jenže to by žilo i bez tohoto remaku, který i z pozice fanouška vnímám jako zbytečný. Zůstává totiž i největší problém původní hry a to je konec do prázdna, celý příběh je totiž vypointován až v druhém díle. A to bůhví jestli, na komerční úspěch remaku bych příliš nevsázel.

Po pravdě řečeno vlastně nevím, koho chtěli autoři oslovit. Původní hra má sice prehistorické rozlišení, ale relativně vypadá stále dobře, je k mání za pár korun a z dnešního pohledu má tu správnou retro atmosféru.

Remake sice vypadá obstojně a náplň nijak nemění, ovšem většinu negativ (pomalost, hranatost) si bohužel uchovává. Syberia je to stále výborná a unikátní, ale od publika si žádá mnohem více, než je většina z nich ochotná akceptovat. Remake dnešnímu publiku nijak nevychází vstříc, což mělo být jeho smyslem.

 

 

 

 

Kompletní recenzi najdete na stránkách Bonusweb.cz ZDE.

Nenápadný Eriksholm: The Stolen Dream sice nedělá nic originálního, ale s grácií si půjčuje od milovaných klasik. V podstatě jde o klasickou, příběhem přísně svázanou lineární hru, na kterou ovšem nekoukáme z tradičního pohledu třetí osoby, ale z ptačího nadhledu.

Některé hry sledujeme bedlivě už od oznámení a přinášíme vám o nich každou novou informaci, ale jsou i takové, o kterých napíšeme prvotní oznámení a pak už si na ně nikdy nevzpomeneme. To byl málem příklad i Eriksholm, hezky vypadající příběhové akce, která byla představena loni během okrajové akce Future Games Show.

Trailer nás nalákal, od té doby jsme si na ní už ovšem nevzpomněli až do doby, kdy se bez větších fanfár objevila v obchodech. Nebýt aktuálně herní sucho, asi už bych jí nechal proklouznout, ostatně nelze recenzovat vše. V tomto případě by to však byla veliká škoda, jde totiž o po všech stránkách vymazlenou AA hru, tedy takovou, co oplývá vysokými produkčními kvalitami, ovšem nesnaží se nutně zalíbit všem.

Nejblíže ze všeho má Eriksholm k sérii Commandos (která se mimochodem nedávno vrátila povedeným novým dílem), nebo jakémukoliv dalšímu zástupci vzácného žánru tzv. real-time tactics her, jako jsou Desperados, Shadow Tactics. S pomalu se rozrůstajícím týmem úzce specializovaných dobrodruhů musíte prokličkovat mapou zaplněnou nepřáteli a to ideálně tak, aby si vás u toho nikdo nevšiml, protože proti jejich přesile nemáte šanci. Jenže zatímco výše zmíněné hry představují něco jako pískoviště, kdy vám dají autoři do začátku krabici hraček a je jen na vás, jakým způsobem všechny překážky překonáte, zde existuje cesta jen jedna pevně daná. Ve výsledku tak hra připomíná spíše adventuru, protože je sledem drobných environmentálních hádanek, které musíte vyřešit přesně daným postupem.

 

 

 

 

 

 

Kompletní recenzi najdete na stránkách Bonusweb.cz ZDE.

Že bude nová herní adaptace osmdesátkového hrdiny Indiana Jonese pecka, jsme tak trochu dopředu tušili, že ale až taková, jsme nedoufali ani v těch nejdivočejších snech. Rovnou stovku dáváme opravdu výjimečně, ale i kdyby vám snad kultovní filmová sága nic neříkala, The Great Circle si jednoduše musíte zahrát.

V osmdesátých letech minulého století byl Indiana Jones popkulturní fenomén. Trilogie o charismatickém archeologovi s ikonickým kloboukem a bičem v podání Harrisona Forda v podstatě definovala žánr dobrodružných komedií, nesmazatelnou stopu zanechala i v herním průmyslu, The Fate of Atlantis je podle mnohých nejlepší adventurou všech dob.

S příchodem tisíciletí se ovšem Indyho oblíbenost významně propadla. Ne snad, že by nové filmy a hry byly vyloženě špatné, ale už jednoduše nedokázaly držet prst na tepu doby. Posloužily spíše jako nostalgické retro, u kterého si boomeři mohli zavzpomínat na ztracené mládí. Poslední film z roku 2023 (viz recenze Mirky Spáčilové) navíc finančně zcela propadl a tak už se obecně mělo za to, že se dříve milovaná značka odebere k věčnému spánku. Nebyla by první ani poslední.

A právě do této bezútěšné situace vydává Microsoft jen tak mezi řečí bez větší reklamní kampaně naprosto bombastickou, graficky opulentní, moderní videohru, která se suverénně zařadila nejen mezi nejlepší hry letošního roku, ale mezi nejlepší akční poslední dekády. Povedlo švédským Machine Games zachránit zašlou značku, stejně jako se jim to podařilo u Wolfensteina, kterého v roce 2017 čtenáři BonusWebu zvolili za nejlepší hru roku? Na rovinu – nejspíše ne, ostatně dosavadní předprodeje nebo počty zhlédnutí posledního traileru jsou vyloženě tragické, to ale teď není důležité. I kdyby The Great Circle měl být Indyho labutí píseň, v tuto chvíli nelze dělat nic jiného, než se radovat.

Abyste si nemysleli, že právě čtete nekritickou ódu od zaslepeného fanboye, kterému ke štěstí stačí znovu na obrazovce vidět oblíbeného hrdinu, tak to tedy ne. Indyho jsem poprvé viděl až v dospělosti a i když mám nakoukané všechny filmy a hrál jsem většinu novějších her, dávám přednost jeho modernějším pokračovatelům, jako je Uncharted nebo především moderní Tomb Raider. Přesto si mě vývojáři dokázali okamžitě obmotat kolem prstu.

Spousta písmenek za námi a stále jste se nedozvěděli ani tak základní věc, jako jak se Great Circle hraje. Jednoduchá otázka ovšem nepřinese jednoduchou odpověď, vývojáři totiž brilantně kombinují mnoho žánrů a plynule mezi nimi přeskakují. Pokud bych měl hru popsat jednou větou, tak jde o plíživou akci v otevřeném světě s důrazem na řešení hádanek a filmovým dávkováním děje. Jenže tato je definice o ničem, takže to pojďme vzít podrobněji…

 

 

 

 

Kompletní recenzi najdete na stránkách Bonusweb.cz ZDE.

Příběh milované Max Caufieldové byl už takřka před deseti lety uzavřený uspokojujícím způsobem, takže její návrat působil zprvu až vykalkulovaně. Nakonec se ho ovšem vývojáři chopili se ctí a nabízí daleko více než jen pouhý servis pro fanoušky.

Vývojářům z francouzského studia DontnoD se před takřka deseti lety podařil husarský kousek, když obvykle cynickým a netrpělivým hráčům dokázalo prodat emocemi nabitou konverzačku o trablech dospívající dívky na maloměstě.

Sympatická Max se tehdy potýkala s násilnou smrtí své kamarádky, stejně jako se svými probouzejícími se nadpřirozenými schopnostmi, u širokého publika ale uspěla především díky skvělému ztvárnění „obyčejných“ problémů, se kterými se někdy potýkal každý mladistvý. Life is Strange se stal nepravděpodobným hitem, který se následně dočkal několika nepřímých pokračování, žádné z nich se však kvalitě původní látky nepřiblížilo.

Bez skromné a pochybnostmi zmítané hrdinky Max, to jednoduše nebylo ono. Po sérii neúspěšných her finančně i kreativně upadající studio tak překvapivě zapůjčilo svoji klíčovou postavu Američanům z Deck Nine, aby na její příběh navázali. Z kreativního pohledu toto rozhodnutí působí jako zoufalost a začátek, který hráče staví do úplně stejné situace jako před lety. Nebezpečnou zatáčku hrozící pořádným karambolem se ovšem vývojářům podařilo vybrat, a tak hru nakonec můžeme s klidným srdcem doporučit.

 

 

 

 

 

 

Kompletní recenzi najdete na stránkách Bonusweb.cz ZDE.

Legendární adventura Broken Sword se po takřka třiceti letech od svého vydání dočkala poctivého remasteru. Ten kromě nádherné grafiky přináší i řadu usnadnění, která by původní dílo mělo zpřístupnit i novým generacím hráčů.

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Zatímco se pomalu začínám stresovat z blížící se zkoušky dospělosti, na pulty trafik přichází výroční sté vydání časopisu Level, které v příloze servíruje první dva díly už tehdy kultovní adventurní série Broken Sword. Stálo mnoho přemáhání nechat disky zabalené v igelitu a místo toho se trápit ruchovci, lumírovci a dalšími důstojnými starci, kterými se v nás tehdy povinné školní osnovy snažily zadupat veškerou lásku ke čtení. O to lákavější ale byla odměna – s maturitou v kapse a schválenou přihláškou na vysokou školu jsem prožil naprosto ideální bezstarostné léto.

Tehdy bohužel nebyl Twitter, aby mi nějaký samozvaný expert poradil, že mám dělat alespoň dvanáctky denně a všechny výdělky ukládat na nejlépe úročený účet, abych si dnes mohl koupit investiční byt. Našel jsem si proto jen brigádu, která stačila akorát k tomu, abych obrážel hudební festivaly a občas mohl i pozvat nějakou holku na pivo. Alespoň mi ale zbyl čas i na dohrání obou Broken Swordů…

Pokud právě kontrolujete, jestli jste se náhodou neocitli na osobním blogu, neodcházejte, tohle ještě bude opravdová recenze. Bez nostalgického vzpomínání a vysvětlení dobového kontextu je ovšem psaní o Broken Swordu nemožné. Při veškeré úctě k žánru adventur dnes tento rozjímavý kousek působí stejně svěže jako filmy pro pamětníky s Vlastou Burianem.

Platí to už o samotném scénáři, který je vyloženě naivní. Ovšem sympaticky naivní, nutno říct, jako třeba rané filmy s Indiana Jonesem z poloviny 80. let. Hrajeme za nezávislého novináře George, který se shodou okolností namočí do pořádného dobrodružství. Události ho nakonec zavanou do mnoha exotických lokací, kde bude pátrat po odkazu templářského řádu. Ale pozor, i když se hra netváří smrtelně vážně a pracuje s nadsázkou, příběh je promyšlený do nejmenších detailů, ostatně doporučuji na toto téma náš loňský rozhovor s režisérem Charlesem Cecilem.

 

 

 

 

 

Kompletní recenzi najdete na stránkách Bonusweb.cz ZDE.

Sci-fi adventura Nobody Wants to Die je poctou mnoha filmovým i herním klasikám, zároveň ale přináší dostatek vlastních nápadů k tomu, aby nebyla jen skanzenem minulosti. Pokud máte rádi své hry pěkně depresivní a cynické, tento vizuálně opulentní klenot si nesmíte nechat ujít.

Hned od prvního momentu po spuštění má člověk jasno, jaké Nobody Wants to Die bude. Kraťoučký filmový úvod vám představí svět budoucnosti, ve kterém mohou lidé díky možnosti transplantace mozku do jiných těl žít řádově delší čas než dnes. Samozřejmě ale jen ti, co na to mají.

Hlavním hrdinou je typicky noirový detektiv James Kerra, který smutek po odešlé ženě utápí v alkoholu a drogách. Nedaří se mu ani v práci, kde mu hrozí konec kariéry, kvůli příliš razantnímu zásahu na drogového dealera totiž způsobil vykolejení vlaku, při němž zemřelo několik civilistů. S vděkem tak od svého šéfa přijímá zdánlivě rutinní misi, a to i přes to, že dostává k ruce jen mladou nezkušenou parťačku Saru. Jenže banální úkol se pořádně zašmodrchá a postupně přeroste v hon na sériového vraha likvidujícího místní elity.

Hlavním tahákem hry je jednoznačně bezútěšná atmosféra, kterou se zdejší New York budoucnosti syrově prezentuje. Zkombinujte Blade Runnera s Art Deco architekturou Bioshocku a máte zhruba představu. Společnost má sice lék na většinu nemocí i létající auta, ale většina lidí stejně žije ve špíně bez naděje šance posunout se ve společenské hierarchii výš.

 

 

 

 

 

 

Kompletní recenzi najdete na stránkách Bonusweb.cz ZDE.