Po velkém úspěchu prvních dvou dílů série Broken Sword nebylo žádným velkým překvapením, že se začal připravovat díl třetí. Duchovní otec série Charles Cecil se však zamiloval do tehdejšího módního výstřelku – všechno ve 3D. Tímto nastoleným fenoménem byl tak slepě fascinován, že úplně zapomněl na základní kameny, které dělají adventury adventurami a stvořil úplně jiné dílo, diametrálně odlišné od poetiky prvních dvou dílů. A tak namísto klasické dobrodružné adventury přichází akční mix Indiana Jonese, Sokobana a Thiefa, což se k postavám George Stobbarta ani Nicole COllardové vůbec nehodí. Vše naštěstí zachraňuje tradičně zajímavý příběh.

Ta tam je roztomilá kreslená grafika a propracované animace vypadající jako z kresleného filmu, které ani teď po pětadvaceti letech nedělají svému originálu ostudu. Místo toho přišly na řadu polygony, častokrát celkem rozmazané textury a rozlehlá nevýrazná prostředí. Na 3D prostředí je grafická kvalita ještě ucházející a v době vydání patřila k tomu lepšímu, za ta dlouhá léta však vzhled dosti výrazně zestárnul. Fascinace 3D prostředím a jeho možnostmi je znát na každém kroku. A tak sice jednotlivé lokality vypadají celkem rozlehle s celkem velkou volností pohybu, ve skutečnosti jsou však hodně prázdné a jen s minimem možností interakce. 3D prostředí pak bohužel podlehla i samotná herní náplň, kdy vymizely klasické adventurní puzzly a místo toho přichází všemožné šplhání, ručkování, přeskakování a podobné otravné akce, v pozdějších částech hry doplněné i o stealth prvky a náznak QTE, kdy je v průběhu animace neočekávaně potřeba v určité vteřině stisknout klávesu, jinak se celá situace opakuje. Samotným vrcholem je pak variace na starou hru Sokoban, kdy je potřeba přemístit bedny z určitého místa na jiné místo, aby se hráč mohl dostat dál. Tenhle neskutečně otravný prvek se ve hře opakuje až přespříliš často a místo uspokojení či radosti z řešení logických problémů přináší akorát frustraci. To vše umocňuje i další neduh vázající se na 3D a také snahu o konzolovost – hra se vůbec neovládá myší. Vše se ovládá kompletně na klávesnici, přičemž šipkama postava chodí a WASD je použité pro akce, které jde s akčními objekty či předměty dělat. Ovládání je hodně nepřesné, v orientaci v prostoru navíc škodí i častokrát nevhodně rozmístěné statické kamery. A aby toho nebylo málo, není možné přeskakovat animované sekvence, rozhovory ani jakékoliv jiné mluvené slovo, což otravuje nejen u pasáží, které je nutné znovu opakovat po smrti hlavní postavy, ale i kdykoliv se jen omylem ukliknete a postava bude opětovně pronášet už dříve řečenou promluvu o předmětu.

 

 

 

 

 

 

 

Jediné, co tohle dílo zachraňuje, je zvolené téma a skutečně velmi dobře napsaný příběh. George a Nicole se po posledním dobrodružství víceméně rozešli a každý si žije normálním životem ve své domovině. George pracuje jako patentový úředník v Americe a letí služebně do Konga za šíleným profesorem, který tvrdí, že dokázal vytvořit perpetum mobile. Jeho letadlo však v bouři havaruje, i tak ale se štěstím nalézá zmíněného vědce u velkého tajuplného přístroje. Vědec však záhy umírá a stihne vyslovit jen jedno jméno. Již brzy se ukáže, že za jeho vraždou stojí tajemný Susarro, který prahne po něčem skutečně velkém a děsivém. Ve stejnou dobu se Nicole jakožto pařížská novinářka vydává do bytu jednoho šíleného programátora, který se chce podělit o tajemný objev. Těsně před jejím příchodem je však zavražděn a samotná Nicole je dokonce chvíli vedená jako hlavní podezřelá z jeho vraždy. Jak se později ukáže, programátor pracoval na tajném projektu a objevil něco skutečně děsuplného. Tím se rozbíhá série tajemných událostí týkající se výkyvů počasí, častých zemětřesení, energetických proudů země, starodávných kultur a okultních prvků. Jak se asi dá předpokládat, obě události mají něco společného a George s Nicole se v určité fázi příběhu potkají. Stejně tak potkají i řadu starých známých postav z předešlých dílů. Charles Cecil opět dokázal vyhrabat zajímavý námět a ten rozvinout do napínavého děje se zajímavými dialogy a dějovými zvraty. I když je trochu škoda, že ve hře není více rozvinuto téma Voynichova rukopisu, reálného dokumentu, kolem kterého se tématika hry motá. Samotný rukopis se však ve hře mihne jen okrajově.

 

 

 

 

 

 

 

Opět se podíváme do Paříže, starých známých lokací však tentokrát moc nenavštívíme. Těch pár výjimek navíc ve 3D vypadá hůř, než tomu bylo v původní 2D verzi. Podíváme se také do dalších destinací v Evropě i mimo ni. Je to sice spoiler, ale tentokrát udělám výjimku a zmínim, že jednou z lokalit je i Praha. Ve skutečnosti je to ale pouhý název, reálného z hlavní metropole tam není vůbec nic a celá Praha se smrskla v jediné velké anonymní sídlo (nazývané hrad) plné všemožných beden, říms a vojáků (kvůli stealth pasážím). Východoevropskou reálii pak, kromě ruského přízvuku místních postav, připomíná jen auto, kterým postavy k tomuto hradu přijedou – Trabant 601.

Celkově vzato je Broken Sword 3 hodně rozporuplným dílem. Přechod do 3D se rozhodně nepovedl, mnohem víc než samotný třetí rozměr však hru kazí samotná hratelnost, respektive její náplň a úkoly, které tvůrci pro hráče připravili. A tak vždy, když se příběh začíná dostávat do těch správných obrátek a začínáte se těšit, co bude následovat dál, přichází libovolná ze zmíněných příšerných akčních meziher, která úspěšně srazí náladu k bodu mrazu. Navíc hra vůbec nenavazuje na atmosféru a ducha celé série, které byly vytvořené předchozími díly. Místo toho dostáváme úplně jiný žánr s postavami, které se chovají úplně jinak, než jak jsme u nich zvyklí a jak se chovaly dříve. Ne, tohle se vážně Cecilovi nepovedlo. Podle jeho tvrzení z té doby byly adventury mrtvé a bylo potřeba přinést trochu akce. V Broken Swordu 3 se o to pokusil a se zlou se potázal.

 

 

 

 

 

 

 

Přechod do 3D a snaha o větší konzolovost sérii Broken Sword hodně uškodil, hlavně kvůli nemotornému ovládání a příšerné herní náplni sestávající z různých akčních meziher. Všechno zachraňuje jen dobře napsaný a správně vygradovaný příběh.

Když se 30. září 1996 dostal Broken Sword: The Shadow of the Templars na pulty evropských videoherních prodejen, nikdo – včetně jeho „otce“ Charlese Cecila – nečekal, jak velký sklidí úspěch. Charles Cecil byl sice vnitřně přesvědčen, že stvořil skvělou a v mnoha směrech výjimečnou adventuru, ale jen těžko mohl předpokládat, že přepíše videoherní dějiny. Ale stalo se. Broken Sword se stal okamžitým prodejním hitem a během následujících 12 měsíců prodal přes milion kopií. To bylo ve své době hodně, obzvlášť na adventuru, nikoli však dost na to, aby se hra stala legendou. O to se postarala široká komunita fanoušků, pro kterou se hra vyšplhala na samotný vrchol žebříčku nejlepších adventur historie. A pro některé na tom vršku kraluje dodnes.

Otec Broken Swordu Charles Cecil

 

Recept na úspěch

Důležitost Broken Swordu ve videoherní historii nutí člověka zamyslet se nad tím, co bylo tou klíčovou příčinou jeho úspěchu. A dá se tato příčina vůbec identifikovat? Tak jako ve většině případů to jistě byla souhra mnoha aspektů. Pokud bychom ale měli ukázat prstem na jedinou věc, na ten nejdůležitější prvek, který Broken Sword vystřelil mezi zářící hvězdy, byl by to dobrodružný příběh založený na konspiračních mýtech opředených kolem katolické církve, konkrétně na Templářských rytířích, a jeho zpracování atraktivně výpravným způsobem.

Charles Cecil si tohle téma nevybral náhodou. Po fantasy prvotině Lure of the Temptress (1992) a sci-fi následovníkovi Beneath a Steel Sky (1994) se chtěl pustit opět do něčeho výrazně odlišného, do něčeho současného, ale se silnými historickými kořeny, k čemuž měl coby potomek jednoho z nejstarších britských rodů ideální předpoklady. „Vytvořit hru s templářskou tematikou mne napadlo v roce 1992 poté, co jsme spolu s manželkou (Noirin Carmodyová – pozn. redakce) poobědvali s přítelem Seanem Brennanem, tehdejším zástupcem ředitele Virgin Interactive,“ vzpomíná Charles Cecil. „Sean mi doporučil knihu Foucaultovo kyvadlo, kterou právě dočetl, a mně při jejím čtení došlo, že mytologie templářských rytířů nabízí ideální námět pro dobrodružnou hru. Takže jsem začal shánět další podklady.“

V říjnu 1992 se Charles, spolu s Noirin a šestiletou dcerkou Ciarou, vydal na „průzkumnou“ dovolenou do Francie a kromě pařížských katakomb, okolních vinic a hradů na jihu země navštívil také specializované knihkupectví, kde zakoupil několik svazků s templářskou tematikou – avšak pouze ve francouzštině. „V podstatě jedinou publikací dostupnou v angličtině byla Svatá krev a svatý grál,“ dodal. A tím se dostáváme k pro nás klíčovému momentu.

Obsah veleúspěšné knihy autorů Michaela Baigenta, Richarda Leigha a Henryho Lincolna, která převrací historii křesťanské církve naruby, Charlese (stejně jako miliony čtenářů před ním) přímo fascinoval. Překvapivě si však z knihy vypůjčil pouze sekce opírající se striktně o templářské téma a ponechal stranou to, čím trojice autorů zmobilizovala Vatikán – tedy existenci takzvaného Převorství sionského a jeho spjatost s potomky Ježíše Krista. Proč asi…? A proč tak jiní, kteří z knihy později také čerpali – například Dan Brown – naopak záměrně neučinili? Kdo kým se vlastně nechal ve skutečnosti inspirovat a kdo koho jakým způsobem ovlivnil? Pojďme se pokusit najít odpovědi.

kniha Svatá krev a svatý grál

Kněz a poklad

Pro pochopení Cecilova rozhodnutí je třeba znát konsekvenci toho, jak se celé mystérium, popisované ve zmíněné knize, vyvíjelo. Na jeho počátku byla událost, ke které došlo na přelomu 19. a 20. století v malé francouzské vesničce Rennes-le-Château. Farář Bérenger Saunière při rekonstrukci místního zuboženého kostela objevil v roce 1891 čtyři pergameny se zašifrovaným textem, jejichž původ sahal údajně až do třináctého století. Chudý Saunière se rozhodl pergameny dešifrovat za pomoci expertů na tajná společenství v Paříži.

Z Paříže se však vrátil do Rennes-le-Château jako bohatý muž, který v následujících letech – až do své smrti v roce 1917 – rozhazoval miliony. Ačkoliv se spekulovalo, že nejspíš narazil na část pokladu ukrytého buď královskou dynastií Merovejců, nebo templářskými rytíři, kteří v kraji ve 12. a 13. století pobývali, skutečný zdroj jeho bohatství zůstal zahalen tajemstvím – ke všemu umocněným zvrácenými a mysteriózními výjevy, jimiž nechal kněz renovovaný kostel vyzdobit.

Tajemství bublalo přidušené pod pokličkou ještě za života Saunièrovy služky a životní družky Marie Dénarnaudové, která spravovala někdejší majetek kněze až do své smrti v lednu roku 1953. Pak se ale stavidla otevřela. Saunièrovu vilu Bethania a přilehlou věž Magdala získal do vlastnictví místní obchodník Noël Corbu, který ve vile zřídil hotel a začal pověsti o Saunièrově „pokladu“ vesele šířit. Snad proto, aby přilákal klientelu. Hovoří se ale také o tom, že sám po „pokladu“, který se někde ve vísce či jejím okolí prý stále nacházel, intenzivně pátral a údajně byl již téměř u cíle, když ho v roce 1968 připravila o život dodnes neobjasněná autonehoda.

pergamen ze hry Broken Sword: The Shadows of the Templars

Svatý Grál z Rennes

Dosud šlo jen o obyčejnou historku o pokladu, jakých známe stovky. Příchuť konspiračního tajemna jí dodal až francouzský novinář a spisovatel Gérard de Sède. Ten se tematice templářských pokladů věnoval již dříve, to když publikoval článek o podzemní templářské kryptě pod hradem Château de Gisors (1961). De Sèdeho práce zaujala jistého Pierra Plantarda, francouzského projektanta a zakladatele několika pochybných společenství.

Plantard, který disponoval interesantními tajnými informacemi, následně de Sèdemu „vypomohl“ se sepsáním díla Templáři jsou mezi námi aneb Gisorská hádanka (Les Templiers sont parmi nous, ou, L’Enigme de Gisors) a v roce 1967 pak dali vzniknout pojednání Zlato z Rennes (L’Or de Rennes) neboli podivný život Bérengera Saunièra, kněze z Rennes-le-Château. Druhá zmíněná kniha byla pozoruhodná tím, že již relativně známou historku o Saunièrovi doplnila o kopie do té doby neznámých zašifrovaných svitků, jež Saunière v roce 1891 objevil, a celou událost zabarvila propojením s aktivitami prastarého tajného křesťanského spolku zvaného Převorství sionské.

A byla to právě de Sèdeho kniha, kterou si v roce 1969 zcela náhodou zakoupil během své dovolené ve Francii britský televizní scenárista Henry Lincoln. Fascinovala jej natolik, že se pustil do vlastního pátrání, v jehož průběhu vznikly tři hodinové televizní dokumenty pro BBC a závěrem ona přelomová kniha Svatá krev a svatý grál.

Lincolnovi a jeho dvěma kolegům se podařilo s neuvěřitelnou pečlivostí analyzovat události kolem působení Berengéra Saunièra v Rennes-le-Château a především dokázali dešifrovat rukopisy publikované v de Sèdeho knize. Spojením objevených stop, historických faktů, ale i svých domněnek nakonec dospěli k na první pohled bláznivé, leč důvěryhodně vysvětlené hypotéze – tedy k tomu, že Ježíš Kristus nezemřel na kříži, ale přežil, s Máří Magdalénou uprchl ze Svaté země do Francie a zplodil s ní dítě, jehož potomci – takzvaná svatá pokrevní linie – žijí dodnes.

Tohle mělo být to tajemství, onen „poklad“, onen „Svatý grál“, který Saunière v Rennes objevil a jehož neprozrazení mu mělo přinést tučné peníze z kasičky katolické církve, respektive Převorství sionského, založeného už v 11. století jako odnož Řádu templářských rytířů právě proto, aby tajemství chránilo před vyzrazením.

Pierre Plantard

 

Podvod století

Kniha vyslovující takovou odvážnou hypotézu, obracející základy křesťanské víry naruby, samozřejmě vzbudila ihned po svém vydání v roce 1982 očekávaný bouřlivý ohlas. A o deset let později přesvědčila (ne)jednoho herního vývojáře, že právě tohle je pro dobrodružnou hru dokonalé téma, kterým se má smysl hlouběji zajímat. Středový bod, kolem kterého je celá hypotéza obvinuta, tvoří tajná organizace Převorství sionské a dokumenty dokazující jeho existenci a činnost.

Charles Cecil přiznal, že v první okamžik to bylo právě převorství, které chtěl využít jako ústřední téma svého dobrodružného příběhu. „Začal jsem po jeho historii hlouběji pátrat, ale ke svému překvapení jsem žádné další zdroje informací neobjevil,“ vysvětluje Cecil.

„Pak jsem ve Francii náhodou narazil na člověka jménem Jean-Luc Chaumeil – novináře a spisovatele, který vlastnil obrazárnu v Dordogne. Moje žena si v jeho galerii koupila jeho knihu a já se s ním dal do řeči, během které mi prozradil, že celá existence Převorství sionského je jedním monstrózním podfukem tak dokonale propracovaným, že dokázal ošálit i zkušené britské publicisty a historiky, mezi které Lincolnovo trio nepochybně patří.“

Chaumeilovi se v osmdesátých letech dostaly do rukou originály Saunièrových rukopisů, které nechal podrobit chemické analýze. Ta odhalila, že jsou staré sotva pár desítek let a nikoliv několik staletí. K jejich padělání se nakonec veřejně přiznal francouzský spisovatel a humorista Philippe de Chérisey, který celý podvod zrealizoval společně s de Sèdem na podnět Pierra Plantarda. Tahle trojce „vtipálků“ stvořila v šedesátých a sedmdesátých letech množství písemných dokumentů, které popisovaly smyšlený vznik Převorství sionského na počátku 11. století, jeho účel i historický výčet velmistrů, mezi které zařadili například Leonarda da Vinciho nebo Isaaca Newtona.

Dokumentům dodalo na věrohodnosti precizní prolnutí fiktivních údajů s historickými fakty a také skutečnost, že se je podařilo propašovat do archivů knihovny Bibliothèque nationale de France. Pochybná role Plantarda je nicméně zřejmá už při pročítání knihy Svatá krev a svatý grál, a to i pro člověka, který nezná hlubší souvislosti.

Plantard sám sebe označil za současného velmistra Převorství sionského – tedy organizace, která „chrání odvěké tajemství před vyzrazením“. Choval se však zcela v rozporu s tímto posláním, neboť náznaky o převorství vpasoval už do de Sèdeho knih a v roce 1956 dokonce seskupení s totožným názvem ve Francii OFICIÁLNĚ registroval.

„Jako recese to bylo naprosto geniální,“ dodává s úsměvem Cecil. Plantard ovšem tím vším sledoval mnohem vyšší cíl. Podvržené dokumenty tvrdily především to, že královská pokrevní linie dynastie Merovejců – údajných potomků Ježíše Krista – nevymřela smrtí krále Dagoberta II v roce 679, ale přetrvala až do dnešních dní a jejich posledním žijícím potomkem není nikdo jiný než Pierre Plantard. Při policejní razii v Plantardově rezidenci v roce 1993 pak byly nalezeny další falešné dokumenty, které explicitně označovaly Plantarda za skutečného krále Francie.

Velký pergamen z Rennes-le-Château

Ecovi templáři

Charles Cecil cítil, že je nesmysl postavit příběh hry na společenství, jehož existence byla prokazatelně vyvrácena. „Snažil jsem se držet věrohodných zdrojů a stavět na spolehlivých teoriích,“ vysvětlil své pohnutky. A oboje splňovali právě templářští rytíři. Do popředí se tedy, namísto Svaté krve a svatého grálu, drásaly jiné inspirační zdroje, například už zmíněné Foucaultovo kyvadlo (1988) věhlasného italského romanopisce Umberta Eca.

Mimochodem, když se do komplexního Ecova románu začtete s tím, že znáte souvislosti kolem Plantarda a jeho mistrovského podvodu, budete si chvílemi připadat, že zažíváte déjà vu. Posuďte sami: trojice mladých nakladatelů, milovníků mystiky a okultismu, si z legrace vymyslí vlastní historickou konspirační teorii, kterou nazvou prostě a jednoduše „Plán“. Postupem času se jí stanou natolik posedlí, že své vlastní fikci sami uvěří. Ba co hůř, o Plánu se dozvědí také uznávaní historikové, kteří jej díky jeho propracovanosti akceptují jako fakt.

Středobodem konspirace se stává jistá tajná společnost, která věří, že vlastní klíč ke ztracenému pokladu templářských rytířů. Na počátku je stvořen falzifikovaný zašifrovaný rukopis, který po složitém rozluštění poukazuje na těhotenství Máří Magdaleny, která ve svém lůnu nosila Kristova potomka…

Podobnost čistě náhodná? Ó, nikoliv. Každá ze 119 kapitol Ecovy knihy začíná citátem z jiného tematicky podobného díla. Citát kapitoly číslo 66 pochází ze Svaté krve a svatého grálu.

Tuto oblast Ecova románu Charles Cecil přešel zcela bez povšimnutí – což je ve světle předchozích informací zcela logické. Zaujaly ho ovšem jiné Ecovy (satirické) konstrukce. Ve Foucaultově kyvadle se členové templářského řádu poté, co je v pátek 13. října 1307 francouzský král Filip Sličný nechal hromadně pozatýkat, rozdělili na několik menších nezávislých jednotek, které se rozprostřely do různých koutů Evropy a západní Asie.

Každá z jednotek obdržela část Plánu, který v následujících staletích, během pravidelných setkání, postupně spojovali v původní celek s cílem v roce 2000 ovládnout svět za pomoci síly telurických proudů – takzvaných leylinií, k nimž je Plán přivede. Cecilovi „neo-templáři“ byli též rozprostřeni po téměř celém světě, snažili se destabilizovat světovou ekonomiku, ozbrojené síly i vládní organizace, aby v pravý okamžik „zkuli zlomený meč“, což ve skutečnosti neznamenalo nic jiného než aktivováním leylinií… ano, ovládnout svět.

Zcela ovšem Cecil na Svatou krev a svatý grál nezanevřel a na jeho příběhu je to – i když za použití zvětšovacího skla – vidět. Jeho neo-templáři nesou prvky Převorství sionského minimálně v tom smyslu, že se jedná o tajně působící organizaci, jejíž představenstvo tvoří významné osobnosti ze světa politiky nebo umění. V samotném úvodu hry zavražděného člena neo-templářů Cecil pojmenoval příznačně Plantard, čímž dal mimochodem symbolicky najevo, že nesmyslnou hypotézu o převorství je třeba „zabít“ hned na začátku.

„Hraběnka De Vasconcello má knihu Svatá krev a svatý grál založenu ve svém španělském sídle v knihovničce,“ doplňuje další z odkazů Charles Cecil. A v neposlední řadě tu máme podtitul hry, který se možná záměrně, možná jen čirou náhodou shoduje s názvem jednoho ze tří televizních dokumentů, které spoluautor knihy Henry Lincoln v letech 1972 – 1979 vytvořil pro kanál BBC: „Shadow of the Templars“.

Rennes-le-Château

 

Zpátky do Rennes

Už jsme si řekli, že Charles Cecil odmítl svoji připravovanou templářskou adventuru postavit na mysteriu Převorství sionského, protože jeho existence byla prokazatelně zfalšována. Tentýž názor ovšem nesdílela řada jiných romanopisců, scenáristů, ale i gamedesignérů, kteří v 80. a 90. letech rozvedli teorii Kristovy pokrevní linie do pozoruhodné hloubky. A to jak ve striktně vědecké, tak i populární formě.

V prosinci 1995 dokončila Jane Jensenová pro společnost Sierra On-Line druhý díl své thrillerové série Gabriel Knight a poohlížela se po zajímavém tématu, kolem kterého by obtočila příběh dalšího pokračování. Broken Sword v té době samozřejmě ještě neznala, ale stejně jako Cecilovi se jí dostala do rukou kniha Svatá krev a svatý grál.

„Narazila jsem na ni úplnou náhodou a ta myšlenka mi přišla vskutku zajímavá,“ vzpomíná Jensenová. Potenciál knihy následně využila bezezbytku. Hlavního hrdinu, lovce stínů Gabriela Knighta, přivedla do současné Rennes-le-Château v pátrání po uneseném synovi prince Jamese Albanského. Zde poté paralelně otevřela hned několik teorií ohledně Sauniérova pokladu, včetně té zahrnující Převorství sionské a Svatý grál. Skutečnost, že se jedná o podvod, tenkrát vůbec neřešila.

Gabriel Knight 3: Blood of the Sacred, Blood of the Damned

„Příběh Gabriela Knighta 3 byla fikce,“ vysvětluje Jane Jensenová. „Nepokoušela jsem se o žádnou vědeckou nebo akademickou studii. Takže mi bylo úplně jedno, jestli příběh na pozadí byl v zásadě „pravdivý“ nebo ne. Ostatně, v té době jsem ani o žádném důkazu, že by šlo o podvod, nevěděla.“

On totiž význam slovíčka „pravda“ v souvislosti s celou převorskou aférou nabývá poněkud nejistý charakter a ve spleti hypotéz je složité se DODNES jednoznačně zorientovat. Zdaleka ne všechny záhady kolem Rennes-le-Château jsou objasněny a k tajemnosti některých z nich nemohl podvodníček Plantard, ať by chtěl sebevíc, nijak přispět.

Například takový obraz Nicolase Poussina Pastýři z Arkádie z roku 1638 mohl zfalšovat opravdu těžce. Obraz znázorňuje kamennou hrobku skutečně existující na pahorku nedaleko Rennes-le-Château, která má na sobě vytesán latinský nápis „Et in Arcadia ego“. Když se ale z písmen vytvoří anagram, vnikne v překladu věta: „Kliď se, hlídám zde tajemství Páně.“ Existují teorie, podle nichž hrobka kdysi ukrývala tělo Máří Magdaleny nebo přímo Ježíše Krista.

Na mysl se tedy vkrádají pochybovačné otázky: Co když ne všechny dokumenty o Převorství sionském jsou podvrhem? Co když v době, kdy informace o něm začaly proklouzávat na veřejnost, byl Plantard účelně samotným převorstvím zdiskreditován tak, aby existence převorství vyzněla jako jednoznačný podfuk? A co když za vším stál samotný Vatikán, který měl z možného vyzrazení pravdy o Ježíšově pokrevní linii takový strach, že učinil vše proto, aby informace o ní byly veřejností vnímány jako prokazatelná lež?

 

Brownova šifra

Tyto a mnohé další otázky si položila nejen Jane Jensenová, ale také – mimo dalších – jeden literárně zdatný Američan. A přestože všichni jeho předchůdci si na záhadě z Rennes-le-Château vydobyli alespoň projev zájmu veřejnosti, a někteří i ždibec slávy, teprve on z ní dokázal vyždímat to fundamentální: peníze. Byl to Dan Brown.

Brown se chytil přesně oněch hlodavých otazníčků vyjmenovaných o dva odstavečky výše. Převorství sionské ve své knize líčí jako fakt a skrze sektu Opus Dei staví do negativního světla celé představenstvo katolické církve, což je sice odvážný, leč pro čtenáře nesmírně atraktivní tah. A možná ještě atraktivnější bylo rozhodnutí zabalit celou záhadu do akčního krimi thrilleru, který hypotézu o Ježíšově pokrevní linii zhmotňuje v kulisách současného světa.

V úvodu Šifry mistra Leonarda (2003) je americký vysokoškolský profesor symbologie Robert Langdon zatažen do vyšetřování vraždy velmistra Převorství sionského Jacquese Saunièra, jehož tělo bylo nalezeno na podlaze Louveru v pozici Da Vinciho Vitruviovy figury.

V následné honbě za záchranou vlastního života je pak čtenář postaven doprostřed zápasnického ringu, kde uhýbá direktům jak od policie, která jej podezřívá z vraždy, tak od Převorství sionského a nakonec i od Opus Dei, snažící se zahladit pravdu o Ježíši i za cenu vraždy. Brown vytvořil dokonalé drama, které ale klade obrovský důraz na historii a naprosto přesvědčivě roubuje fikci na nepopiratelné historické fakty.

A obojí – jak fakta, tak fikci – si nade vší pochybnost „půjčuje“ ze Svaté krve a svatého grálu. Jeho „inspirace“ touto knihou je až tak výrazná, že se dva z jejích autorů – Michael Baigent a Richard Leigh – rozhodli dát údajné Brownovo plagiátorství k soudu. Soudní při sice oficiálně prohráli, přesto z ní vyšli alespoň jako částeční vítězové. Jejich více než dvacet let stará kniha se opět začala výtečně prodávat.

Nejen oni však v Brownově Šifře rozpoznali sami sebe. O znatelné inspiraci ve svém vlastním díle spekuluje také Charles Cecil, i když oproti Baigentovi a Leighovi má z Brownových právníků podstatně větší respekt a své domněnky veřejně neprosazuje. „Vadí mi jen to, když někdo tvrdí, že jsme MY okopírovali Browna!,“ dodává mírně podrážděně.

Nicméně Brown podle Cecila zjevně musel Broken Sword hrát. Společné body v tomto případě ale neshledává v templářské/převorské tematice na pozadí, nýbrž ve vlastní podstatě dobrodružného příběhu zasazeného do dnešní moderní doby.

film Šifra mistra Leonarda

 

Odkaz ztracené archy

V úvodu tohoto článku jsem zmínil, že za úspěchem Broken Swordu stojí jednak konspirační příběh šlapající na kuří oko katolické církvi, ale také jeho zpracování atraktivně výpravným způsobem. A právě u toho se teď na okamžik zastavme.

Není žádným tajemstvím, že tvorbu Charlese Cecila zásadně ovlivnil legendární dobrodružný film George Lucase a Stevena Spielberga Dobyvatelé ztracené archy (1981). Cecil o něm tvrdí, že „pro dobrodružnou hru představuje dokonalý model“. Proč? To docela trefně nastínil samotný Steven Spielberg, který scénář úvodního dílu slavné „indianajonesovské“ tetralogie přirovnal ke „štvanici napříč Disneylandem.“

Příběh Dobyvatelů je plný dramatických předělů s akčními scénami a ve zběsilém tempu „vláčí“ hlavního hrdinu – vzdělaného archeologa s vyvinutým smyslem pro humor – napříč planetou od jednoho spektakulárního místa ke druhému s cílem odhalit náboženskou relikvii nesmírné ceny a nadpřirozené moci dříve než „ti druzí“. V tomto případě dříve než jednotky SS, neboť Hitler posedlý okultismem věřil, že s archou úmluvy v čele svého vojska bude absolutně neporazitelný. Mimochodem v této souvislosti není od věci zmínit, že Hitler – skutečně fascinovaný okultismem – se reálně zajímal také o „Svatý grál“ z Rennes-le-Château.

Jako ve filmu

Ale zpět k Broken Swordu. Charles Cecil byl přesvědčený, že scénář ke své nové hře je potřeba pojmout filmovým způsobem, že je potřeba přiblížit se stylu vyprávění Dobyvatelů ztracené archy a dodat hře patřičně dramatický nádech. Proto se on a jeho kolega Dave Cummins zúčastnili kurzů pro filmové scenáristy a o supervizi nad scénářem požádali dramaturga BBC Alana Druryho.

Základ příběhu měli daný – templářské rytíře a jejich zpočátku nejasně definovaný mýtický „poklad“ boha Bafometa, což jako analogie k arše úmluvy zcela postačovalo. Hlavní hrdina samozřejmě musel být Američan – mladý dobrodruh se smyslem pro humor, ke kterému se „náhodou“ přitočila svůdně přidrzlá partnerka – obdoba Marion Ravenhoodové z Dobyvatelů. A musela to být Evropanka, aby šel příběh na ruku také zákazníkům na starém kontinentě.

Úloha nacistů prahnoucích po zisku okultního artefaktu byla položena na bedra neo-templářů a nechybí ani skrytá třetí strana – strana „ochránců tajemství“, kterou v Broken Swordu zastává společenství Hašašínů (skutečně existující radikální islámská sekta). Zbývalo ještě navrhnout několik exotických lokací, na něž hlavní hrdiny pátrání zavede, a celý vážně pojatý scénář citlivě prošpikovat sarkasmem, aby vedle napjatých scén dokázal hráči vykouzlit na tváři i nějaký ten nenucený úsměv.

Geniální recept dua Lucas/Spielberg zafungoval báječně, a to nejen v Cecilově hře, ale částečně také v Brownově Šifře. Vzájemná podoba obou děl se proto hledá o to snáze. „Oba příběhy začínají vraždou člena tajného společenství a hlavními hrdiny jsou v obou případech Američan a odvážná mladá Francouzka, které okolnosti zatáhnou do spiknutí točícího se kolem rytířů templářského řádu,“ vyjmenovává několik stěžejních společných bodů Charles Cecil.

Mezi další patří například role policisty Bezu Fache, který ač případ vraždy sám vyšetřuje, je především členem vraždící sekty Opus Dei. Obdobně inspektor Rosso z Broken Swordu byl členem neo-templářů, jejichž prsty též zapáchaly lidskou krví. A podobných pojítek bychom našli jistě víc. Snad jen v použití humoru se oba tituly opravdu výrazně liší.

tajemný sraz v Broken Sword: The Shadow of the Templars

 

Mánie mistra Leonarda

Bez ohledu na míru inspirace Šifry mistra Leonarda ve Svaté krvi a svatém grálu, potažmo také v Broken Swordu, je ale jisté jedno: Dan Brown slíznul smetanu. Jeho románu se prodalo celosvětově přes 80 milionů kopií a film, který podle něj vznikl v roce 2006, vydělal přes 750 milionu dolarů. Jen pro srovnání, Svaté krve a svatého grálu se prodaly do roku 2006 „pouze“ necelé 3 miliony kusů. Broken Swordu jeden milion. A Gabriela Knighta 3 méně než půl milionu.

Autoři všech těchto děl mohli Brownovi jen tiše závidět. „Trochu mě žralo, že on prodává desítky milionů kusů a já jen pár stovek tisíc,“ přiznává po letech Jane Jensenová. „Ale víte co – za tu dobu už jsem se přes to SKORO přenesla (smích).“

Své si v této souvislosti prožil také Charles Cecil, který se paradoxně podílel jako externí designér na herní adaptaci filmové verze Brownova bestselleru. „Měl jsem z té práce dost smíšené pocity,“ přiznává zpětně. „Snažil jsem se uměleckého šéfa filmu přesvědčit, že celá historka o Převorství sionském je nesmysl. A on se na mě jen spiklenecky podíval a prohlásil: Ale přesně to chtějí, abyste si myslel! Práce s lidmi od filmu ovšem byla skvělá. Úžasné vzpomínky mám na setkání s režisérem Ronem Howardem, se kterým jsme si popovídali mimo jiné o symbolismu.

V jeho případě už můžu s přesvědčením prohlásit, že se skutečně nechal inspirovat mými nápady a použil je ve svém filmu.“ Cecil tím možná naráží na scénu, kdy se Langdon snaží svého přítele Sira Teabinga marně přesvědčit, že Převorství sionské je dle přiznání padělatele Philippa de Chérisey smyšlené. Tuhle repliku byste v původní Brownově knize hledali marně.

V každém případě filmová adaptace Šifry jen dokonala „dílo zkázy“, jak by celou situaci jistě popsal nabroušený Vatikán. „Pravda“ o Ježíšově pokrevní linii v Brownově podání způsobila celosvětovou mánii, díky čemuž zpopularizovala i řadu souvisejících témat, včetně rytířů templářského řádu. A to byla malá domů paradoxně právě pro Charlese Cecila, jehož studio Revolution Software se zrovinka v té době (2006) snažilo vyhrabat ze své historicky nejhlubší krize.

Vzestup a pád Revolution

Navzdory komerčnímu úspěchu již třetího dílu Broken Sword série s podtitulem The Sleeping Dragon (2003) se studio dostalo do finančních potíží a Cecilovi nezbylo než tým v roce 2004 rozpustit a udržet značku při životě silou vůle. „Zatímco vydavatel THQ na třetím i následném čtvrtém dílu série vydělal miliony, náš tým se dostal do obrovské ztráty,“ vrací se k nelehkému období Charles Cecil a dodává, že „tenhle obchodní model byl pro malé vývojáře smrtící.“

Když se ale díky filmové Šifře dostala popularita templářů do své životní formy, rozhodl se Cecil spojit s několika svými někdejšími kolegy, původní deset let starý Broken Sword oprášit a vyrukovat s ním na trh podruhé – ve vylepšené a rozšířené verzi, bez velkého nenasytného vydavatele a se zaměřením na malé herní konzole, tablety a chytré telefony, které v té době stály na úpatí obrovského boomu.

Broken Sword: The Sleeping Dragon

Oficiálně ale Cecil humbuk kolem Šifry jako hlavní důvod ke znovuvydání Broken Swordu odmítá. „Naopak jsem měl strach, že tematika templářů se stala klišé – poté, kolik pozornosti jim věnovala nejprve Šifra mistra Leonarda a následně řada dalších, povětšinou příšerných filmů a knih. Skoro se za to dnes lidem omlouvám,“ dodává s úsměvem. K rozhodnutí ho dle jeho slov přiměla především petice za port hry na konzoli Nintendo DS, pod kterou se podepsalo 2074 signatářů, a pak také jeho vlastní touha portovat hru na zařízení s dotykovým ovládáním.

Tak či onak, Broken Sword opět slavil úspěch na všech platformách, pro které v letech 2009-2010 vyšel. Jen na Apple Store si ho stáhlo zhruba pět milionů lidí, i když drtivá většina z nich využila speciální promo akce na stažení zdarma a skutečně platících zákazníků byla ani ne desetina. I tak ale Cecil vydělal dost na to, aby mohl po šesti letech živoření poskládat svůj někdejší tým znova dohromady, přijmout zaměstnance na plný úvazek a pustit se s vervou do vývoje nových her.

„Výdělek z prodeje předělávek našich původních titulů nám umožnil vytvořit prototyp pro Broken Sword 5,“ uzavírá etapu vlastní obrody Charles Cecil. „Na dokončení vývoje to ale nestačilo a byla zapotřebí další finanční injekce, která přišla z Kickstarteru. No a zbytek téhle historky už znáte.“

Broken Sword 5: The Serpent’s Curse

Kruh se uzavřel

Vděčí tedy Broken Sword za svoji současnou obrodu právě Leonardově šifře? Byl by to paradox, obzvlášť pokud má Cecil pravdu v tom, že se Brown nechal původním Broken Swordem inspirovat. Přesto si troufám takto odvážnou hypotézu formulovat a hodlám v ní zajít ještě mnohem dál.

Šifra mistra Leonarda, ve své původní knižní podobě, vznikla MOŽNÁ také díky Broken Swordu, ale především a zcela prokazatelně díky knize Svatá krev a svatý grál. Nebýt této knihy, zvolil by si Cecil v roce 1992 pro svoji tehdy novou hru buďto zcela jiné téma, anebo by se její templářský příběh přinejmenším odvíjel výrazně jiným směrem. A samotná Svatá krev a svatý grál? Tu by Lincoln se svými kolegy rozhodně nikdy nenapsal, kdyby Plantard „neobohatil“ de Sèdeho pojednání o záhadě z Rennes-le-Château o přetisky smyšlených zašifrovaných pergamenů a o narážky na tajuplné Převorství sionské.

Pierre, ať už byly tenkrát tvé motivy jakékoliv, anebo jsi byl jen obětí dokonale utajeného komplotu: DĚKUJEME!

 

---

Originální článek vyšel v Levelu 237 a u příležitosti vydání Broken Swordu 5 také na stránkách Games.cz.

Mají revoluci ve svém názvu. Byla ale některá z šesti her, které za více než deset let své existence vytvořili, vůbec revoluční? Původní Broken Sword představoval „jen“ zkombinování těch nejlepších adventurních principů a jejich dotažení k absolutní dokonalosti, avšak nic vysloveně originálního nepřinesl. A In Cold Blood? Neprávem opomíjená a dnes již téměř zapomenutá hra byla „jen“ pouhopouhou akcí s vynikajícím příběhem a chytře zakomponovanými adventurními prvky. Na hru, která by opodstatnila název společnosti Revolution, byl tedy nejvyšší čas. A vypadalo to, že se skutečně blíží. „Naše hra znovuzrodí žánr!“ – takto odvážnými slovy komentoval Charles Cecil vývoj svého nejnovějšího a mediálně pečlivě masírovaného díla. A výsledek? Nic není tak horké, jak na první pohled vypadá. Broken Sword: The Sleeping Dragon je v podstatě takový nový In Cold Blood, jen z hlediska akce a adventury v opačném gardu.

Tahle planeta se řítí do pekel. Možná je to globálním oteplováním, možná něčím jiným, ale to, jak si s námi v posledních měsících zahrává počasí, je do nebe volající. Zatímco v New Yorku panují neuvěřitelná vedra, v Los Angeles už přes měsíc lije jako z konve a město postihly ohromné záplavy. A ke všemu ta častá zemětřesení. Na druhou stranu mám alespoň postaráno o nějaké to vzrušení. Tady v Idaho chcípl pes a práce patentového právníka je neskonalá nuda. I když připouštím, že tu a tam se nějaké světlejší okamžiky naskytnou. Jako třeba zrovna včera. Kontaktoval mě jeden vědec z Konga, jistý Čolmondely. Prý se mu podařilo sestrojit stroj s nekonečným zdrojem energie – perpetum mobile. Po chvilce přemýšlení nad jeho mentálním zdravím jsem si řekl: „Georgi, v Kongu jsi ještě nebyl, tak proč si po čase neudělat menší výlet?“. To jsem ale ještě netušil, jaké dobrodružství se z něj nakonec vyklube.

George a Nico jsou zpět! Zdá se to možná neuvěřitelné, ale jakmile se tito dva nerozluční sympaťáci objeví na scéně, okamžitě odpadá prvotní šok z nové 3D grafiky a vůbec naprosto odlišného vizuálního pojetí hry. Pozitivní je, že se oba hrdinové – na rozdíl od zbytku hry – vůbec nezměnili. George je sice znuděný svojí právnickou praxí v Idaho, ale jakmile se zhruba ve třetině hry poprvé setká s Nico a tradičně v situaci, kdy druhá zúčastněná osoba nemůže na jeho příval narážek a ironických poznámek reagovat kopnutím do koulí (neb je přivázána k židli), vrací se zpět do svého živlu. Bodejť by také ne. Nico je dívka, která v chlapovi dokáže rozpumpovat krev. A když je pak těch chlapů víc, máme o zábavu postaráno… Ano, tušíte správně. André Lobineau zažívá svůj comeback jakbysmet, stejně jako několik dalších postaviček, které v hráči vyvolávají hřejivé vzpomínky především na první díl série.

Byla sobota ráno. Den, jako každý jiný. Už tři měsíce nemám zaplacené nájemné. Co proboha dělám špatně? Copak se na mě nikdy neusměje štěstí? Co se to stalo s mou skvěle rozjetou novinářskou kariérou? Chtělo by to nějakého šťavnatého sólokapra, jenže šéfredaktor mi přiděluje jen samé druhořadé úkoly. Dnes mám v plánu jít vyzpovídat nějakého zamindrákovaného hackera. Prý má důležité informace o hrozícím konci světa. Ach jo, zase další mešuge…

Přesto, v jednom směru se George a Nico přece jen změnili. Oba trošku zdrsněli. A museli strávit pěkných pár hodin v posilovně. Nebo si snad dokážete představit slaboučkou Nico, jak ručkuje po okraji desítky metrů vysoké římsy, nebo skládá pyramidu z těžkých metr-krát-metr velkých beden? Patrně ne… Tentokrát jí ale nic jiného nezbude. Samozřejmě narážím na proklamované akční prvky, které byly předmětem nekonečných diskusí a které vyvolaly ve všech fanoušcích série pocit nejistoty. Nikdo s určitostí nevěděl, jak se tvůrcům podaří tyto „novinky“ do hry zapracovat, aniž by opustili žánr adventure a neudělali z Broken Swordu jen další klon vyčpělého Tomb Raidera. V tomto ohledu pro vás máme dvě zprávy: 1) Akční scény ve hře jsou, a to dokonce poměrně v hojném množství. 2) Ve skutečnosti však paradoxně postrádají jakoukoli akčnost. Veškeré sekvence, kdy Nico či George posunují bedny nebo se pohybují po úzkých římsách, balkónech, skalách nebo lešeních, se provádějí ve formě zadávání příkazů a představují pouze jakousi rozšířenou alternativu ke klasické navigaci pomocí myši. Vítané oživení, za nějž lze tento nápad zpočátku považovat, ovšem postupně upadá do stereotypu. Hádanky postavené na využití těchto akčnějších sekvencí se totiž objevují jen s minimálními obměnami celkem často a pravidelně, což po chvíli začne nudit, neřkuli přímo otravovat. Stejně tak otravně působí několik „akčních situací“, jak je tvůrci sami nazývají, kdy je třeba učinit určitý pohyb nebo stisknout tlačítko v jediném zlomku vteřiny. Pokud to hráč nestihne, celá „akční situace“ se opakuje tak dlouho, dokud se mu to nepodaří.

Jsme tedy nuceni konstatovat, že inovace v tomto směru má nemastnou-neslanou příchuť a za vyslovenou lahůdku ji tedy rozhodně označit nelze. Máte tedy svaté právo se ptát, jak je to tedy s tou slibovanou revolucí v žánru? A naše odpověď zni: Žádná velká revoluce se nekoná. Za jedinou skutečně pozitivní novinku můžeme považovat nový interface, který sice kvůli primárnímu zaměření hry na konzole propouští ze zaměstnání myš, ale i tak je uživatelsky přívětivý. Mezi vítané nové prvky patří zejména ikonová mapa a způsob, jakým je hráč upozorněn na aktivní místo či předmět. Co se týče ikonové mapy, tak jde o čtyři modrá polička v pravém dolním rohu obrazovky, na nichž se objevují ikonky činností, jež může postava v daném místě provést. Políčka odpovídají buď tlačítkům na gamepadu, nebo klávesám WASD na klávesnici (ovládání lze samozřejmě přenastavit). Objeví-li se tedy ikonka se symbolem dané činnosti, stačí stisknout příslušnou klávesu a akce se sama vykoná, nanejvýš je po hráči vyžadováno otevření inventáře v levém horním rohu a použití předmětu.

Ten pilot se mi už od začátku nějak nezdál. Během letu pořád chlastal pivo, a ještě ke všemu to byl Australan. A ta jeho létající popelnice, to by byl taky výstavní kousek. Na vrakovišti. Přesto se nám podařilo doletět skoro až do cíle, když jsme se najednou dostali do šílené bouře. Blesky nám zlikvidovaly oba motory a tomu opilci Harymu se podařilo jen tak tak přistát na okraji obrovské rokle. To ale ještě nebylo to nejhorší. Když jsme se s nemalými problémy z letadla dostali a vylezli na vrchol útesu, našel jsem v nedaleké jeskyni Čolmondelyho. Umírajícího, s prostřeleným hrudníkem. Než vydechl naposled, stačil vyslovit jedno jméno: Susarro.

Indikace aktivního místa je dokonce dvojitá. Jednak na něj upozorní výrazně zářící bod a druhak se postava za aktivním objektem ohlíží. Je to jednoduché, účinné a šetří to čas. Odpadá tak zdlouhavé manuální prozkoumávání místnosti. Stejně tak namapování akcí na ikonkové mapce dává jasně najevo, co s objektem udělat lze a co ne, což taktéž vede ke zjednodušení hry. Z toho vyplývá fakt, pro který typ hráčů je třetí Broken Sword určen primárně, ale k tomu se ještě dostaneme. Jediná věc, kterou lze ovládání vytknout, je pohyb postavy kurzorovými šipkami na klávesnici, jež je vyřešen velmi nešikovně a značně ztěžuje navigaci, takže pokud máte tu možnost, vřele doporučujeme využití gamepadu.

Tímto jsme vyčerpali všechny více či méně příjemné novinky a nabízí se otázka otázkou, co nám po jejich extrakci vlastně zbude. Pokud jste všechny předchozí řádky četli s napětím, můžete se nyní konečně uklidnit. V jádru všeho se skutečně skrývá adventura. Klasická adventura založená na sbírání, kombinování, zkoumání a používání předmětů, na rozhovorech a na mírné interakci s herním prostředím. Taktéž v tomto případě je ale brán ohled na to, aby se u hry pobavil naprosto každý. I ten, pro nějž je Broken Sword vůbec první adventurou, kterou dostal do ruky. Používání předmětů tudíž bylo zatlačeno mírně do pozadí a absolutní majoritu si vydobyly dialogy. Právě na nich je založena většina „hádanek“, kdy se po hráči chce, aby pobíhal mezi všemi postavami na lokaci, neustále se jich vyptával na nově zjištěné skutečnosti a čekal, zdali se nedozví něco nového, co by posunulo příběh opět o kousek kupředu. Dlužno podotknout, že dialogy jsou napsány skutečně dobře, ještě lépe nadabovány, mají co nabídnout a našlo se v nich místo i pro celou sérii specifický styl humoru. Vrcholem všeho jsou pak průpovídky mezi Nico a Georgem plné škádlení, narážek a ironických poznámek, které k sérii BS neodmyslitelně patří a skvěle sekundují bezchybně presentovanému příběhu.

Ve smluvenou dobu jsem dorazila k bytu Vernona Bliera. Než se ale můj ukazováček stačil dotknout zvonku u dveří, uslyšela jsem z bytu dva výstřely. Že by na těch jeho nesmyslech přece jen bylo něco pravdy? Vyšla jsem na venkovní balkón a přelezla přes zábradlí až do jeho bytu. Hacker už byl mrtvý, ležel v kuchyni na podlaze v kaluži krve. Ale co vrah, pomyslela jsem si. Nebyl daleko. Číhal na mě hned ve vedlejším pokoji. K mému překvapení to byla žena, mladá žena. Jmenovala se Petra a byla to pěkně ostrá mrcha…

A právě ve vyprávění příběhu a jeho prezentaci je Revolution skutečný mistr. V zájmu větší dynamičnosti je běh událostí ve hře jaksi urychlen a vyplněn řadou adrenalinových momentů. Jen co skončí úvodní animace a první hratelná scéna, zavalují nás tvůrci stále novými a novými skutečnostmi i podněty, neočekávanými změnami a nenechají hráče pořádně vydechnout až do závěrečných titulků. Všechny důležité posuny v příběhu jsou prezentovány formou animovaných sekvencí nebo nehratelných scén, které jsou jako vystřihnuté z povedeného hollywoodského filmu, využívajíce všech výhod třetího rozměru a dynamické orchestrální hudby. Co se týče 3D, tak z hlediska grafiky se jeho jednoznačný přínos projevil na vzhledu a animaci postav, jejichž detailnost je viditelná nejen v nehratelných scénách, ale též během dialogů, a jejichž mimika by dnes sotva našla díky použití interně vyvinutého nástroje „Virtual Actor Machine“ konkurenci. Především díky tomu se Broken Swordu, i přes řadu výtek, nedá upřít atmosféra jako řemen.

Ačkoliv je atmosféra stejně silná jako u minulých dílů, posunula se trochu jiným směrem – blíže k filmovému pojetí. Zatímco první dva díly jsme v tomto směru přirovnávali k Indiana Jonesovi, nyní bychom si zvolili spíše Jamese Bonda. V rámci tradice opět procestujeme takřka celý svět, ovšem řadu lokací navštívíme v noci, což dává hře zcela nový a tajuplnější nádech. Cílem některých epizod se tak stane proniknutí do starého rozpadajícího se divadla v Paříži, nebo do střeženého hradu poblíž Prahy. Hra se tak dostává do zcela jiné, napínavější dimenze.

V žádném případě ale nechceme tvrdit, že nenastanou chvíle, kdy si po detailní ručně kreslené grafice minulých dílu postesknete. Pokud totiž lze na vizuální podobě Broken Swordu najít nějaké hluché místo, je jím většina denních exteriérů, které působí jednoduše, jednotvárně a především mrtvě. Je až z podivem, že na ulicích v Paříži nepotkáte, vyjma pár pro příběh důležitých osob, ani živáčka, kolem neprojede jediné auto, neproletí jediný holub. A pokud si vzpomínám, slibovali nám tvůrci naprostý opak.

Mrtvost některých lokací je ale to poslední, co bychom chtěli hře vytýkat. Tou hlavní věcí, která nás opravdu zklamala, je jednoduchost úkolů a tím pádem i poněkud kratší hrací doba (+/- 15 hodin čistého času). Ukázalo se, že tvůrci spíše než na své věrné fanoušky mysleli na mainstream a především na mainstream v oblasti konzolí. Nepopíráme fakt, že hráči, jež si nelibují v řešení obtížných rébusů a nepohrdnou akčněji laděnými hrami, budou u třetího Broken Swordu chrochtat blahem. Ovšem my, pravověrní fanoušci série a především fanoušci adventure her, cítíme v tomto ohledu určité nenaplnění našich představ, našich nadějí.

Ať už závěr naší recenze vyzněl jakkoliv depresivně, mohu vás ujistit, že hratelnost BS3 je sice jiná, než u předešlých dílů, ale stejně intenzivní a stejně návyková. Bohužel ne stejně trvanlivá, ale to už bylo zmíněno několikrát. BS3 je zkrátka „moderní“ adventura ve všech směrech. Závěrem si neodpustím ještě jedno srovnání s filmovou sérií agenta 007, neboť stejně jako ona se Broken Sword ve svém vývoji posunul k větší akčnosti, lepším efektům, více adrenalinové prezentaci… a pro někoho tím pádem i více k dokonalosti. Já mám ale raději ty staré bondovky. A stejně tak budu mít raději ty staré Broken Swordy.

 

 

Recenze vyšla na herním serveru BonusWeb. Kompletní verzi si můžete přečíst ZDE.

• český název: Broken Sword 3: Spící drak
• autor: Revolution Software
• distributor: THQ
• platformy: PC, PS 2, Xbox
• subžánry: 3D, dobrodružná, third person
• rok výroby: 2003
• čeština: ano (oficiální)
• steam: odkaz
• oficiální stránky hry: https://revolution.co.uk/games/the-sleeping-dragon/

Petr „Pluto“ Linhart

Přechod do 3D a snaha o větší konzolovost sérii Broken Sword hodně uškodil, hlavně kvůli nemotornému ovládání a příšerné herní náplni sestávající z různých akčních meziher. Všechno zachraňuje jen dobře napsaný a správně vygradovaný příběh.

Petr „BigPeter“ Ticháček

Ať už závěr naší recenze vyzněl jakkoliv depresivně, mohu vás ujistit, že hratelnost BS3 je sice jiná, než u předešlých dílů, ale stejně intenzivní a stejně návyková. Bohužel ne stejně trvanlivá, ale to už bylo zmíněno několikrát. BS3 je zkrátka „moderní“ adventura ve všech směrech. Závěrem si neodpustím ještě jedno srovnání s filmovou sérií agenta 007, neboť stejně jako ona se Broken Sword ve svém vývoji posunul k větší akčnosti, lepším efektům, více adrenalinové prezentaci… a pro někoho tím pádem i více k dokonalosti. Já mám ale raději ty staré bondovky. A stejně tak budu mít raději ty staré Broken Swordy.

Jan Srp

–

Level

Score

Excalibur

Gamestar

Games

Bonusweb

Adventuregamers

Just Adventure

Adventure Classic

Adventure Corner

Doupě

AdventureGames Blog

Mrakoplash Games

Články o hře: