Konečně se ta informace dostala ven – dočkáme se filmu ze světa hry Broken Sword. Když jsme se v loňském roce na Gamescomu potkali s Charlesem Cecilem, tak pro nás měl vesměs samé negativní zprávy, hlavně co se týká směrem k šestému dílu. Velké šance dával právě do filmové či seriálové adaptace, o které v té době usilovně jednal, ale snažil se to držet maximálně pod pokličkou. I proto jsme o tom nemohli nikde psát. Ale právě vstup do světa filmu byl měl být impulz, který by mohl přitáhnout nové fanoušky a potažmo i nové investory.

Zatím není k dispozici příliš mnoho informací. Jen server Variety ve svém článku s posvěcením Charlese Cecila oznámil, že se chystá filmová adaptace ze světa Broken Sword. Sami Revolution Software potvrdili, že jsou v jednání se společností Story Kitchen o tvorbě filmu, na němž se jako scénárista bude podílet Evan Spiliotopoulos, jenž je znám jako scénárista hraného muzikálu Beauty and the Beast, komedie Zamilovaný profesor, animované pohádky Zvonilka a ztracený poklad či naposledy thrilleru Papežův vymítač.

O produkci filmu se společnými silami postarají Story Kitchen, Charles Cecil a jeho partnerka Noirin Carmody. „Story Kitchen k tomuto projektu přistupují s velkým respektem ke značce. Všechny naše kreativní rozhovory se točily spíš kolem toho, jak vypadá svět Broken Swordu než jak by mohl vypadat film. Cítím, že chtějí vytvořit dílo, které by přesně vystihovalo svět i ducha Broken Swordu. Jsem nesmírně nadšený, že můžu se Story Kitchen i Evanem spolupracovat,“ prohlásil Charles Cecil.

Jak se tedy zdá, nakonec vyhrála varianta filmové adaptace nad „nekonečným“ seriálem. Je navíc vysoce pravděpodobné, že nebude adaptován žádný ze současných příběhů z herní série Broken Sword, ale bude vytvořen samostatný příběh nesoucí se ve stejném duchu.

Setkání s Charlesem Cecilem bývá vždycky jedním s highlightů návštěvy na Gamescomu. Také letos jsme s ním měli naplánovanou schůzku a setkali se, bohužel jsme však z ní odcházeli hodně zklamaní. Neřekl nám prakticky vůbec nic nového, potvrdil i to, že se stále ještě nebude oznamovat remasterovaná verze Broken Swordu 2. Abych byl přesnější, neřekl nám nic nového v pozitivním slova smyslu, většina jím řečených informací byla spíše negativního rázu. Navíc ještě byla řada těchto řečených informací off record, tedy ne ke zveřejnění. Od letní návštěvy Kolína nad Rýnem už uběhla spousta času a Charles řadu věcí mezitím propálil v rozhovorech pro jiná média. I proto jsme se odhodlali na sklonku roku seskládat souhrn těch informací, které je možné pustit ven. Kromě řady drobností však ponecháme utajenu jednu z nejzásadnějších věcí, kterou nám prozradil jen proto, že byla důvodem přesunu schůzky z původně plánovaného času na jiný. Ale tohle je skutečně top secret a uvidíme, jestli se tato informace někdy objeví na veřejnosti.

Každopádně, při příjezdu do Kolína jsme očekávali, že bude zveřejněna tvorba remasteru hry Broken Sword 2, o kterém jsme již delší dobu věděli, že je ve výrobě. Oficiálního oznámení jsme se však nedočkali. „Bylo by to skutečně pěkné, kdybychom mohli zveřejnit práce na Broken Sword 2: Reforged během Gamescomu, protože je to nejlepší čas pro podobné oznámení. Hra už je v pokročilém stádiu vývoje, chtěli bychom ji vydat v první polovině příštího roku. Ale podobné oznámení musíme udělat zároveň s kickstarterem, bez kterého to prostě nedokážeme udělat. A nechtěli jsme spouštět nový kickstarter, dokud nebudou rozeslány odměny z kampaně k Broken Sword – Shadows of the Teplars: Reforged. Připravované odměny k prvnímu remasteru byly a jsou skutečně kvalitní, ale bohužel hodně dlouho trvá jejich výroba a distribuce. Na jejich tvorbě pracujeme se společností Red Art. Jsou to Francouzi. Je potřeba k tomu ještě víc dodávat? Na všechno mají spoustu času. A navíc jsou permanentně na dovolené nebo stávkují.“

Situace se od srpna přeci jen lehce změnila, odměny jsou postupně rozesílány. Charles Cecil si tak mohl dovolit na začátku října oznámit práce na Broken Sword 2 – Dýmající zrcadlo: Reforged, které vyjdou i s českou lokalizací. Ale protože stále ještě nejsou rozeslané veškeré odměny, kickstarterová kampaň je stále ve stavu přípravy a přestože už na ní existuje odkaz, na své oficiální spuštění stále čeká.

„Kickstarterovou kampaň skutečně potřebujeme. Jsme závislí na finančním příspěvku od hráčů, protože si hry vydáváme sami. Není to jako za časů prvních čtyř dílů, kdy jsme měli vydavatele Virgin a THQ, kteří naše projekty financovali. Oba vydavatelé na našich hrách vydělali velké peníze, ale tehdy byly smlouvy nastavené tak, že drtivá většina zisku šla výhradně vydavatelům. Takže když se náš poslední vydavatel dostal do finančních potíží a řekl, že již další hru financovat nebude, byli jsme prakticky na pokraji bankrotu. Naštěstí se nám podařilo vytvořit mobilní verze původních dvou her, což nás finančně zachránilo a za pomoci kickstarteru jsme se mohli pustit do tvorby pátého dílu.“

Na remaster prvního Broken Swordu se v kickstarterové kampani podařilo vybrat více než 600 000 liber, ani tak to celkové náklady na vývoj remasteru nepokrylo. „Původně jsme chtěli hru vytvořit bez využití crowdfundingové kampaně, ale velmi záhy se ukázalo, že je to nereálné. Původně jsme totiž plánovali, že nám s tvorbou hodně pomůže umělá inteligence. Nakonec se ale ukázalo, jak naivní jsme byli. Výtvory stvořené umělou inteligencí byly absolutně neuspokojivé. Vůbec v ničem nám to nepomáhalo, spíš naopak. Byla to drahá chyba, která nás stála dost peněz a hodně času. Ale zase nás to nakoplo se do projektu vůbec pustit. Kdybychom dopředu věděli, že bude potřeba všechno dělat ručně a kolik to bude stát, tak bychom se do toho nikdy nepustili. Nakonec jsme si uvědomili, že bude potřeba všechno ručně překreslit do 4K. A to je pěkná piplačka jak časově, tak i finančně. Vezměte si, že první Broken Sword měl zhruba 30 000 snímků animací. Každý z nich zabere schopnému animátorovi zhruba hodinu práce. No a když si to spočítáme, 30 000 hodin krát řekněme 15 liber na hodinu, tak se dostaneme skoro na půl milionu liber jenom za sprity. Naštěstí se hra prodávala dobře, takže se veškerá naše práce zaplatila.“

S tím souvisí také práce na remasteru druhého dílu Broken Swordu. Originál tehdy vznikl pouhý rok po prvním díle, protože na ně tlačil vydavatel Virgin Interactive, který považoval adventury za mrtvý žánr. Tady dejme výjimečně slovo Cecilovu kolegovi Tony Warrinerovi, která pronesl pro Retro Gamer 6: „Přestože se PC verze BS1 prodávala dobře, Virgin už adventurám moc nevěřil. Na jednu stranu bylo BS1 slušně výdělečné, na druhou stranu bylo jasné, že tyto hry už se nestanou takovým megahitem, jako byl např. Command & Conquer. Tehdy měli vydavatelé mentalitu, že budou raději vyhazovat náhodně peníze s tím, že třeba narazí na hit, než aby podporovali hry, které mají zaručený výdělek, i když ne nijak závratný. Což ve své podstatě shrnuje hlavní problém adventur – prodávají se dobře, ale ne dostatečně na to, aby zaujaly bohaté vydavatele. Každopádně, BS1 byl hodně nákladný na výrobu a Virgin nám ukázal graf, kolik peněz ztratili a jak pokračování musí být vytvořené v polovičním čase a za poloviční peníze. Byly to hodně frustrující časy, protože jsme tvořili dobré hry, které měly pochvalné recenze a slušně se prodávaly, ale museli jsme žadonit doslova o každou libru na vývoj.“ K tomu už Charles Cecil aktuálně dodává: „Virgin Interactive doslova nenáviděli adventury, přestože byl Broken Sword 1 finančně úspěšný. Narovinu nám řekli, že Broken Sword 2 nechtějí. Musel jsem jít za šéfem Virginu Martinem Alperem a přesvědčit jej, že druhý díl dokážeme udělat za jediný rok. Jedině poté dal projektu zelenou.“

Dále už pokračuje Charles Cecil samostatně. „S Broken Sword 2 – Smoking Mirror: Reforged jsme se úplně vykašlali na umělou inteligenci a všechny kresby a animace tvoříme ručně. A jsem velice rád, že se nám podařilo dostat práci na grafice k některým lidem, kteří pracovali na původním Broken Swordu 2. Na originálním titulu v roce 1997 totiž pracovala společnost Fil-Cartoons, filipínská animátorská odnož slavného studia Hanna-Barbera. Tehdy to byla cesta, jak se vejít do poníženého budgetu. Za tu dobu se situace samozřejmě změnila a outsourcování v těchto exotických krajích už není tak finančně výhodné, jako bylo tehdy. Navíc ještě začínáme mít problém s nedostatkem animátorů. Každý, kdo teď vyjde z nějaké umělecké školy, tak se učí dělat ve 3D. My ale potřebujeme 2D animátory, což je něco úplně jiného. Každopádně jsem rád, že se nám podařilo spojit se se společností Friendly Foes, jenž také sídlí na Filipínách a dokonce má i několik zaměstnanců, kteří pracovali na původním originálu. Jsem velice nadšený z toho, jak se nám daří vrátit remasterované dvojce nový život. A jen pro zajímavost, dvojka měla 45 000 snímků. Tím, že byl originál tlačen časem i budgetem, tak zůstaly některé věci nedotažené. Hra třeba skoro vůbec neobsahovala zvukové efekty. Proto jsem potěšen, že tyto nedokonalosti můžeme v nové verzi napravit, když už nejsme tolik limitovaní časem. Navíc máme k dispozici skoro veškeré původní podklady, což u jedničky rozhodně nebylo. Také s dabingem to bude jednodušší, protože máme k dispozici originální nahrávky v mnohem lepší kvalitě, takže jejich restaurování bude mnohem snazší.“

Samozřejmě jsme se nemohli nezeptat ani na toužebně očekávaný Broken Sword 6: Parzival’s Stone, který nám byl představen na Gamescomu před dvěma lety. „Bohužel, Broken Sword 6 je momentálně u ledu. Když jsme oznamovali hru, měli jsme rozpracovaný příběh, měli jsme rozpracované postavy, napsané některé dialogy. Měli jsme na projekt sehnaného investora, který nám měl pomoci tuto hru vytvořit. Posléze však z celého projektu vycouval. Výhodou současného Revolutionu je to, že nejsme závislí na konkrétním vydavateli a můžeme si tvořit hry tak, jak chceme. Ale fungujeme na principu práce na jediném projektu zaráz. A ten nám musí vydělat dostatek prostředků, abychom se mohli pustit do dalšího projektu. Vezměte si, že tvorba úplně nové hry na úrovni, jakou si představujeme my i naši fanoušci, vyjde zhruba na 5 milionů liber. Je otázkou, kde a jak je můžeme sehnat. Do pokračování v tvorbě Broken Swordu 6 se tak nepustíme, dokud nebudeme vědět, jak to celé zafinancovat. Protože jinak by to mohlo pro naše studio dopadnout katastrofou.“

Odkaz na originální článek na Games.cz: https://games.tiscali.cz/video/retro-gamesplay-slavime-20-narozeniny-adventury-broken-sword-274084

Přesně třináct let po vydání legendárního prvního dílu série Broken Sword se jeho tvůrce Charles Cecil rozhodl vytvořit remake, který by fungoval na moderních počítačích. Byla třináctka pro dílo, jenž neslo podtitul The Director’s Cut šťastným číslem? Můžu říct hned zpočátku – nebyla.

Důvod, proč se tehdy tým Revolution Software pustil do remasteru, byl celkem jasný. Přechod série do 3D ve třetím a čtvrtém díle se totiž vůbec nepodařil a oba kousky se nesetkaly s příliš příznivým ohlasem. Charles Cecil pochopil, že jeho velkohubá prohlášení o smrti klasických adventur a nutnosti přesunout se do 3D a k větší akci se až tak úplně nesetkala s realitou. A že pokud bude chtít přežít, bude muset nabídnout hráčům něco zajímavějšího. V tu chvíli si ještě netroufal na tvorbu pátého dílu a rozhodl se vytřískat peníze z úspěšného prvního a druhého dílu vytvořením verze primárně určené na konzole WII, Nintendo DS a posléze i na mobilní telefony. Až úspěch na těchto platformách jej přiměl začít přemýšlet nad kickstarterovou kampaní pro pátý díl a vydání remasterované verze i pro PC. A jak dopadla? Neslavně.

Do hraní novější verze jsem se pustil hned po (již několikátém) dohrání originálního prvního dílu, takže mám možnost srovnávat. A nová verze skoro v ničem nevychází líp, spíš naopak. Hned po spuštění zjišťujeme, že je všechno jinak, včetně úvodního intra, které ve své době dokázalo navnadit hráče do té správné idylické atmosféry, která byla záhy rozmetána výbuchem v kavárně. Tak epický začátek zde rozhodně nečekejte. Jedním z hlavních taháků Director’s Cut měly být přidané nové části hry, kde hrajete za Nicole Collardovou. A její první část je hodně atypicky dána hned na samotný začátek hraní, čímž se ale nabourává vydařený úvod originálu – namísto postupného rozjezdu a seznamování se s prostředím včetně jasné motivace George zjistit, co stálo za výbuchem, čímž byl postupně vtažen do příběhu, přichází návštěva pro hráče neznámé Nicole u mediálního magnáta Pierra Carchona, kam přichází z neznámého důvodu a než se ho vůbec stihne dozvědět, je politik zavražděn. Jeho manželka se chová divně, Nicole okamžitě (asi nechtěně) ničí stopy zložinu a pokouší se sama o pátrání, které je protákno pár více či méně nápaditými puzzly. Atmosféra je ta tam a osobně mi přišlo celkem otravné procházet tuto úvodní část, která není vůbec příběhově vystavená a zajímavá. Jako rozjezd hry a nalákání to moc dobře nepůsobí a jde poznat, že do téhle hry vůbec nepatří, že jde vlastně o úplně jiné dílo. Totéž lze říct i k dalším hratelným vsuvkám s Nicole, které jsou do příběhu násilně zakomponované a v drtivé většině jen otravují a zdržují, než aby přinášely něco nového. Spíš naopak – snahy o zakomponování Nicole jako druhé hratelné postavy přinutily autory škrtnout část dialogů, hlavně vzájemné komunikace Nicole s Georgem, aby se hráč potřebné informace dozvěděl až z hraní za Nicole. To podle mě nabourává i v prvním díle pečlivě budovaný vztah mezi Georgem a Nicole.

Nové příběhové prvky ale nejsou tím nejhorším, co tuhle verzi Broken Swordu kazí. Mnohem horší je snaha přiblížit se současným herním hráčům, kteří hrají na handheldech, mobilních telefonech či tabletech a nechtějí přemýšlet nebo dělat některé kroky navíc. Tolik chválené velmi efektní ovládání v originálu s jediným chytrým animovaným kurzorem a inventářem v horní liště je nahrazeno totálním paskvilem, kdy je ve spodní liště ikonka pro inventář, po jehož rozkliknutí se teprve objeví nová tabulka s předměty. Ergonomické a chytré řešení je ta tam, tohle může vyhovovat leda konzolistům nebo hráčům s touchpadem. Vše je navíc výrazně zjednodušené, ubyla celá řada aktivních předmětů a ty co zbyly, tak jsou jasně zviditelněné, takže je není možné minout. Velmi zjednodušené byly i některé puzzly, některé byly dokonce vypuštěné úplně. Dokonce i legendární puzzle s kozlem v Irsku se bagatelizoval v primitivní jedno kliknutí bez nutnosti jakéhokoliv přemýšlení. A když už si náhodou i v takto zjednodušené verzi nebudete vědět rady, je k dispozici jednoduchá strukturovaná nápověda. Navíc úplně vymizela možnost zemřít. V originálu bylo po úmrtí jedinou šancí použít starší save, což bývalo kritizováno, protože hráči zapomínali ukládat. Namísto toho, aby v remaku použili obvyklejší variantu, kdy se po smrti hra vrátí zpět do okamžiku, kdy to jde ještě napravit, tak byla smrt radši vypuštěna úplně. A tak třeba z hotelu Ubu prostě nejde vyjít s pergamenem. V některých případech, kdy hráč chvíli váhá se správným řešením, tak jej hra dokonce provede sama od sebe. Apropo, když už jsem zmínil ukládání, k dispozici je pouhých deset slotů.

Součástí remaku bývá většinou i pokus o vylepšení grafiky. Ani tady si nejsem jistý, zda došlo ke zlepšení. Jasně, hra je nyní ve vyšším rozlišení, ale nejsem si jistý, jestli to ve finále vypadá líp, než originál v původním rozlišení. Navíc autoři vypustili některé animované sekvence, což je velká škoda. A to jak filmové předěly, tak i samotné ve hře. A tak třeba hospodský v Irsku už neotvírá pult pro vstup do sklepa, dělník u kavárny se už nevrací na své místo z úspěšné návštěvy sázkové kanceláře, vlajky před hotelem Ubu jen nečinně visí a s novým rozlišením úplně vymizelo roztomilé pousmání Nicole, kdykoliv hráč vstoupí do jejího apartmá. Dalším z velkých kladů remaku měly být mini-okýnka s tvářemi jednotlivých postav během rozhovorů. I zde to nedopadlo příliš dobře – objeví se sice lehce rozanimovaná okýnka s tváří nakreslená komiksovým autorem Davem Gibbonsem, když ale postava mluví, vůbec se jí neotvírají ústa – ty se otevírají jen originálním postavám na umělecky rozmazaném pozadí. Takže jde spíš o změnu k horšímu, kterou navíc doprovází změna titulků – namísto stylového písma cartoonovského typu přímo před herním pozadím přichází umělé okýnko nahoře s titěrným textem, na který je potřeba brát si lupu, aby vůbec daný text šel přečíst. Navíc, díky okýnkům s portréty se text neobjevuje na jednom místě, ale jednou vlevo, jednou vpravo a jednou uprostřed, takže se těžko hledá, kde se daný text objeví. V animovaných filmových sekvencích se pro jistotu titulky neobjevují vůbec.

S postupem hraní si pak hráč znalý originálu začne všímat i dalších chyb. Pěkná ambientní živá hudba v podání anglické šlechtičny v hotelu Ubu či irského houslisty je úplně upozaděna a mnohdy ani nehraje, když má. Stejně tak časování hudebních motivů, které dokázalo utvářet tu správnou tísnivou atmosféru, už není tak dokonalé a výrazné. Čím dál víc jsem začal přemýšlet, jestli má Director’s Cut alespoň jeden klad oproti originálu. Našel jsem asi jediný – při přechodu mezi obrazovkami je možnost použít dvojklik pro rychlejší odchod. A to je teda žalostně málo.

Broken Sword: Shadow of the Templars – The Director’s Cut můžu s čistým srdcem jednoznačně nedoporučit. Jedná se o nepovedenou předělávku původního originálu, která sice přináší pár nových částí nepříliš dobře zapadající do celého univerza, drtivá většina ostatních prvků je však mnohem horši. Pokud si chcete tuto unikátní adventuru zahrát, šáhněte určitě po původní originální verzi Broken Sword: The Shadow of the Templars.

Devadesátá léta minulého století bezesporu patřila k nejzářivějšímu období klasických point and click adventur. A jedním z čelních představitelů této éry je Broken Sword: The Shadow of the Templars, kterou vydali v roce 1996 Revolution Software pod vedením charismatického Charlese Cecila, za výrazné finanční podpory tehdy významného vydavatele Virgin Interactive.

 

Ocitáte se v roli amerického floutka George Stobbarta, který je na výletě po Evropě. Momentálně zavítal do Paříže, sedí u kávy v kavárně La Chandelle Verte a nasává romantickou atmosféru francouzské metropole. Tuto atmosféru doslova rozbíjí příchod klauna, následné okamžiky pak od základů změní Georgův život – stává se svědkem bombového útoku, při kterém je zabit jakýsi Plantard, přičemž podlý klaun uniká pryč s ukradeným kufříkem. Tím se rozjíždí neskutečný kolotoč různorodých událostí, které zavedou nebohého Stobbarta na cestu netušených dobrodružství.

Podobně jako třeba Gabriel Knight: Sins of the Fathers, i s Broken Swordem se Cecil pokusil opustit v té době oblíbené žánry humorných či pohádkových adventur i svých předchozích titulů motajících se kolem fantasy a sci-fi a místo toho se jal odvyprávět klasický vážný dobrodružný příběh. Pro něj však bylo potřeba zvolit dostatečně nosné téma, které by dokázalo oslovit široké obecenstvo. V tomto ohledu měl šťastnou ruku, když se rozhodl zpopularizovat tehdy nepříliš profláklé téma Templářských rytířů. A dokázal jej zpracovat velmi zajímavým a poutavým příběhem. Velmi poutavě se k tématu volby žánru i vývoje celé hry rozepsal Petr Ticháček v článku Zlomený meč zbrocený svatou krví.

 

Zpočátku tedy pátráte po Paříži a hledáte, kdo byl zodpovědný za smrtelný atentát a co byl vlastně důvod, pro který stálo za to vraždit. Při té příležitosti se setkáváte s mladou francouzskou fotografkou Nicole Collardovou, která pracuje pro místní plátek La Liberté. S pokračujícím vyšetřováním zjišťujete, že to není jen ledajaká zlodějina, ale postupně se na povrch derou náznaky velké celosvětové konspirace. A tak se postupně hrabete v dávné historii templářů, zároveň ale utíkáte před současnými zločinci, kteří vám jdou po krku. V tom vám pomáhá nejen roztomilá Nicole, ale také místní odborník z muzea Andre Lobineau. Při své bohaté výpravě se podíváte nejen na řadu míst v Paříži, ale zaletíte si také na jiná místa v Evropě či Blízkém východě.

Komplexní dobrodružný příběh napasovaný na reálné základy je jednoznačně velkým kladem hry. Všemu výrazně pomohlo i filmovější zpracování, což nebývalo u tehdejších adventur příliš obvyklé. Rozhodně se však nejednalo o interaktivní film, vše zůstalo jako klasická point and click adventura. Přišla ovšem s revolučním ovládáním, kdy byla v té době obvyklá nutnost volby jednotlivých příkazů nahrazena jedním univerzálním animovaným ukazatelem, který měnil svou podobu podle toho, co bylo možné dělat. Příběh byl navíc okořeněný celou řadou více či méně tuhých puzzlů. Řada z nich byla časově omezena, kdy bylo potřeba udělat posloupnost několika po sobě navazujících kroků v relativně krátkém čase, aby se podařilo dosáhnout kýženého úspěchu. Řada z nich byla hodně těžká, puzzle s kozlem v Irsku se stal celosvětovým fenoménem a nechvalně proslulým úkolem v dějinách adventur.

Je potřeba zmínit také na svou dobu velmi povedené audiovizuální zpracování, které nedělá své hře ostudu ani spoustu let poté. Velmi pěkná ručně kreslená grafika je doplněna kvalitně provedenou animací, která evokovala klasické animované filmy tehdejší doby. Už samotné úvodní intro dokázalo vzbudit vášeň, aby posléze přešlo v neméně elegantní obraz v samotné hře. Úžasný výsledek díla pak dotváří atmosférická hudba z pera Barringtona Phelounga a nahraná Londýnskou filharmonií, která navíc nehraje pořád, ale využívá správného načasování a spustí se v důležitých momentech, čímž ještě více prohloubí výslednou atmosféru.

Ani sám Cecil tehdy asi netušil, že se mu podaří vytvořit tak unikátní dílo, které se posléze dočká řady pokračování, byť ne vždy nejvyšší kvality. U nás navíc hra vyšla s českým překladem, což v té době bývalo světlou výjimkou.

Broken Sword: The Shadow of the Templars je klenotem v historii adventurního žánru. Na svou dobu neuvěřitelné audiovizuální zpracování, napínavý templářský příběh i vyvážená hratelnost kombinující tuhé puzzly s řadou kvalitně napsaných dialogů.

Jsou hry, ke kterým se rádi vracíte několikrát za život. Vracíte se, protože jsou zkrátka dobré, ale hlavně, protože na ně máte uchovány překrásné vzpomínky. A takových her není mnoho.

Vzpomínám si, jakoby to bylo včera, když jsem v červnu nebo v červenci 1996 otevřel nové vydání časopisu SCORE a začetl se do nebývale obsáhlé recenze na adventuru Broken Sword: Shadow of the Templars (obdržela hodnocení 9/10). Okamžitě jsem tu hru chtěl mít, ale nešlo to. Pro Česko se chystala lokalizovaná verze (což bylo v té době něco nevídaného, pokud tedy nepočítám projekty jako Agent Mlíčňák (1995) nebo Doktor Šílenec (1996) od Vochozka Trading). Vzpomínám si, že jsem týden co týden, později co 14 dnů, chodil do místního krámku s hrami ve Zlíně a ptal se, zdali Broken Sword už není na skladě. Dočkal jsem se až v prosinci – konkrétně na Vánoce. Krabice se hrou ležela pod stromečkem a já jejím hraním strávil nejen zbytek štědrého večera, ale i následujících několik dní. A bavil jsem se přímo královsky.

Broken Sword byl na svoji dobu neuvěřitelný projekt. Už jen to, že byl česky, z něj v české kotlině udělalo ještě větší legendu, než jakou se stal ve světě. Ohromoval ale ve více směrech a to od první vteřiny. Nikdy před tím, a u adventur ani nikdy potom, se během instalace (opatřené dabingem!) nespustila jednoduchá herní hříčka, která ukrátila čas, zatímco se ze dvou CD kopírovala data. Po spuštění hry pak následovalo famózní filmové intro, které plynule přešlo v neméně filmovou hru. Myslím, že intenzivnější zážitek jsem při startu žádné jiné hry nezažil. No a pak se začaly hrnout kopce nekončící zábavy.

Klíčem k úspěchu bylo – kromě všech těch bonusových detailů kolem – že Broken Sword v ničem nešlápl vedle a naopak hýřil inovacemi na každém kroku. Ten klíčový správný krok tkvěl v příběhu. Charles Cecil tenkrát uhodil hřebíček na hlavičku, našel na trhu téma, které do té doby nikdo masově nezpracoval. Templáři byli zemí nepolíbenou a kolem jeiich tajemství Charles obmotal bravurně sepsanou zápletku, která servírovala příběh po přesně vyměřených a dokonale načasovaných dávkách. Vše se navíc neslo v dobrodružnějším pojetí, které částečně připomínalo příběhy Indiana Jonese. Reálný historický základ, objevení staré relikvie, pod pokličkou bublající spiknutí, a to vše v globálním kabátu, kdy kromě Paříže (centrální lokace) hlavní hrdina George Stobbart vycestoval i do několika exotických lokací v Evropě či na blízkém východě. I nyní, po 24 letech od vydání hry a po té, co jsem měl hru snad již 3x dohranou, jsem příběh a bohaté dialogy (které tvoří dobrých 75% celkového obsahu) hltal jako šťavnatý stejk připravený během letního rožnění.

A bylo to i díky filmovému zpracování. Na svoji dobu úžasná ručně malovaná grafika, které nechyběl paralaxní scrolling, opět na svoji dobu bohaté animace postaviček, kvalitní ozvučení i dabing a především filmová hudba – to vše dělalo z Broken Swordu výjimečné dílo. Obzvláště pak hudba. Broken Sword jako jedna z prvních her využila filmový přístup k použití hudby, kdy dávkovala hudební motivy pouze v klíčových okamžicích a jinak spoléhala na ticho, respektive na podkres zvukových efektů. Do té doby v adventurách zněla hudba nepřetržitě a vzpomínám si, že když jsem tehdy hrál Broken Sword poprvé, příliš pozitivně jsem tento přístup vývojářů nepřijal. Po čase ale musím uznat, že to byl od nich další revoluční krok, který použití hudby ve hrách posunul opět na zcela jinou úroveň.

V neposlední řadě musím zmínit ovládání. Až doposud se hry spoléhaly na příkazy, na funkční ikonky, zkrátka na point and click rozhraní, které bylo poměrně komplikované. Broken Sword všechnu tuhle „tíhu“ odhodil. Každý interaktivní objekt měl jedinou předepsanou funkci, a měníci se ANIMOVANÝ tvar kurzoru myši dával tušit, co lze s objektem provést. Levé tlačítko vykonalo akci, pravé objekt prozkoumalo. To je systém, který v adventurách funguje dodnes, a byl to právě Broken Sword, který toto rozhraní poprvé představil a nastavil tak pro adventury nový standard.

Jistě ne vše bylo dokonalé. Z dnešního pohledu mi vadí absence automatického sejvování před smrtelnými scénami, neboť pokud byl hráč do příběhu vtažen, hodiny herní pozici neukládal a najednou zemřel, byla to situace na infarkt. Stejně tak v oné době ještě nebyl zcela vyhuben pixelhunting (i když ho bylo minimum) a nesmyslných úkolů, nad kterými člověk kroutil hlavou, by se taky pár našlo. Proto také moje hodnocení není absolutní. Nic z toho ale nemá zásadní význam na výjimečnost, jaká z Broken Swordu v roce 1996 sálala.

Jen pro úplnost, mluvím tady skutečně o původní verzi z roku 1996 a nikoliv o novější tzv. Director‚s Cut edici (2009). Abych zavzpomínal na staré časy, vytáhl jsem z poličky původní krabicovou českou verzi – tu, co jsem našel před 24 lety pod stromečkem, a ke spuštění použil SCUMM VM. A ve vztahu k roku 1996 také hru hodnotím.

Bylo to skvělých 12 hodin. Tak dlouho mi trvalo, než jsem bez záseku dokráčel od úvodního intra až na konec, a vychutnal si tuhle velkohru, která vstoupila do dějin. Kdyby tehdy Charles udělal místo hry film, nepochybuji o tom, že by se z něj stal celosvětový trhák, jako například z Šifry mistra Leonarda. Naštěstí pro nás a naneštěstí pro něj se rozhodl pro hru, která mu sice nevynesla ani zlomek toho, co by vydělal na filmu, ale docílil díky ní své vývojářské nesmrtelnosti.

Když se 30. září 1996 dostal Broken Sword: The Shadow of the Templars na pulty evropských videoherních prodejen, nikdo – včetně jeho „otce“ Charlese Cecila – nečekal, jak velký sklidí úspěch. Charles Cecil byl sice vnitřně přesvědčen, že stvořil skvělou a v mnoha směrech výjimečnou adventuru, ale jen těžko mohl předpokládat, že přepíše videoherní dějiny. Ale stalo se. Broken Sword se stal okamžitým prodejním hitem a během následujících 12 měsíců prodal přes milion kopií. To bylo ve své době hodně, obzvlášť na adventuru, nikoli však dost na to, aby se hra stala legendou. O to se postarala široká komunita fanoušků, pro kterou se hra vyšplhala na samotný vrchol žebříčku nejlepších adventur historie. A pro některé na tom vršku kraluje dodnes.

Otec Broken Swordu Charles Cecil

 

Recept na úspěch

Důležitost Broken Swordu ve videoherní historii nutí člověka zamyslet se nad tím, co bylo tou klíčovou příčinou jeho úspěchu. A dá se tato příčina vůbec identifikovat? Tak jako ve většině případů to jistě byla souhra mnoha aspektů. Pokud bychom ale měli ukázat prstem na jedinou věc, na ten nejdůležitější prvek, který Broken Sword vystřelil mezi zářící hvězdy, byl by to dobrodružný příběh založený na konspiračních mýtech opředených kolem katolické církve, konkrétně na Templářských rytířích, a jeho zpracování atraktivně výpravným způsobem.

Charles Cecil si tohle téma nevybral náhodou. Po fantasy prvotině Lure of the Temptress (1992) a sci-fi následovníkovi Beneath a Steel Sky (1994) se chtěl pustit opět do něčeho výrazně odlišného, do něčeho současného, ale se silnými historickými kořeny, k čemuž měl coby potomek jednoho z nejstarších britských rodů ideální předpoklady. „Vytvořit hru s templářskou tematikou mne napadlo v roce 1992 poté, co jsme spolu s manželkou (Noirin Carmodyová – pozn. redakce) poobědvali s přítelem Seanem Brennanem, tehdejším zástupcem ředitele Virgin Interactive,“ vzpomíná Charles Cecil. „Sean mi doporučil knihu Foucaultovo kyvadlo, kterou právě dočetl, a mně při jejím čtení došlo, že mytologie templářských rytířů nabízí ideální námět pro dobrodružnou hru. Takže jsem začal shánět další podklady.“

V říjnu 1992 se Charles, spolu s Noirin a šestiletou dcerkou Ciarou, vydal na „průzkumnou“ dovolenou do Francie a kromě pařížských katakomb, okolních vinic a hradů na jihu země navštívil také specializované knihkupectví, kde zakoupil několik svazků s templářskou tematikou – avšak pouze ve francouzštině. „V podstatě jedinou publikací dostupnou v angličtině byla Svatá krev a svatý grál,“ dodal. A tím se dostáváme k pro nás klíčovému momentu.

Obsah veleúspěšné knihy autorů Michaela Baigenta, Richarda Leigha a Henryho Lincolna, která převrací historii křesťanské církve naruby, Charlese (stejně jako miliony čtenářů před ním) přímo fascinoval. Překvapivě si však z knihy vypůjčil pouze sekce opírající se striktně o templářské téma a ponechal stranou to, čím trojice autorů zmobilizovala Vatikán – tedy existenci takzvaného Převorství sionského a jeho spjatost s potomky Ježíše Krista. Proč asi…? A proč tak jiní, kteří z knihy později také čerpali – například Dan Brown – naopak záměrně neučinili? Kdo kým se vlastně nechal ve skutečnosti inspirovat a kdo koho jakým způsobem ovlivnil? Pojďme se pokusit najít odpovědi.

kniha Svatá krev a svatý grál

Kněz a poklad

Pro pochopení Cecilova rozhodnutí je třeba znát konsekvenci toho, jak se celé mystérium, popisované ve zmíněné knize, vyvíjelo. Na jeho počátku byla událost, ke které došlo na přelomu 19. a 20. století v malé francouzské vesničce Rennes-le-Château. Farář Bérenger Saunière při rekonstrukci místního zuboženého kostela objevil v roce 1891 čtyři pergameny se zašifrovaným textem, jejichž původ sahal údajně až do třináctého století. Chudý Saunière se rozhodl pergameny dešifrovat za pomoci expertů na tajná společenství v Paříži.

Z Paříže se však vrátil do Rennes-le-Château jako bohatý muž, který v následujících letech – až do své smrti v roce 1917 – rozhazoval miliony. Ačkoliv se spekulovalo, že nejspíš narazil na část pokladu ukrytého buď královskou dynastií Merovejců, nebo templářskými rytíři, kteří v kraji ve 12. a 13. století pobývali, skutečný zdroj jeho bohatství zůstal zahalen tajemstvím – ke všemu umocněným zvrácenými a mysteriózními výjevy, jimiž nechal kněz renovovaný kostel vyzdobit.

Tajemství bublalo přidušené pod pokličkou ještě za života Saunièrovy služky a životní družky Marie Dénarnaudové, která spravovala někdejší majetek kněze až do své smrti v lednu roku 1953. Pak se ale stavidla otevřela. Saunièrovu vilu Bethania a přilehlou věž Magdala získal do vlastnictví místní obchodník Noël Corbu, který ve vile zřídil hotel a začal pověsti o Saunièrově „pokladu“ vesele šířit. Snad proto, aby přilákal klientelu. Hovoří se ale také o tom, že sám po „pokladu“, který se někde ve vísce či jejím okolí prý stále nacházel, intenzivně pátral a údajně byl již téměř u cíle, když ho v roce 1968 připravila o život dodnes neobjasněná autonehoda.

pergamen ze hry Broken Sword: The Shadows of the Templars

Svatý Grál z Rennes

Dosud šlo jen o obyčejnou historku o pokladu, jakých známe stovky. Příchuť konspiračního tajemna jí dodal až francouzský novinář a spisovatel Gérard de Sède. Ten se tematice templářských pokladů věnoval již dříve, to když publikoval článek o podzemní templářské kryptě pod hradem Château de Gisors (1961). De Sèdeho práce zaujala jistého Pierra Plantarda, francouzského projektanta a zakladatele několika pochybných společenství.

Plantard, který disponoval interesantními tajnými informacemi, následně de Sèdemu „vypomohl“ se sepsáním díla Templáři jsou mezi námi aneb Gisorská hádanka (Les Templiers sont parmi nous, ou, L’Enigme de Gisors) a v roce 1967 pak dali vzniknout pojednání Zlato z Rennes (L’Or de Rennes) neboli podivný život Bérengera Saunièra, kněze z Rennes-le-Château. Druhá zmíněná kniha byla pozoruhodná tím, že již relativně známou historku o Saunièrovi doplnila o kopie do té doby neznámých zašifrovaných svitků, jež Saunière v roce 1891 objevil, a celou událost zabarvila propojením s aktivitami prastarého tajného křesťanského spolku zvaného Převorství sionské.

A byla to právě de Sèdeho kniha, kterou si v roce 1969 zcela náhodou zakoupil během své dovolené ve Francii britský televizní scenárista Henry Lincoln. Fascinovala jej natolik, že se pustil do vlastního pátrání, v jehož průběhu vznikly tři hodinové televizní dokumenty pro BBC a závěrem ona přelomová kniha Svatá krev a svatý grál.

Lincolnovi a jeho dvěma kolegům se podařilo s neuvěřitelnou pečlivostí analyzovat události kolem působení Berengéra Saunièra v Rennes-le-Château a především dokázali dešifrovat rukopisy publikované v de Sèdeho knize. Spojením objevených stop, historických faktů, ale i svých domněnek nakonec dospěli k na první pohled bláznivé, leč důvěryhodně vysvětlené hypotéze – tedy k tomu, že Ježíš Kristus nezemřel na kříži, ale přežil, s Máří Magdalénou uprchl ze Svaté země do Francie a zplodil s ní dítě, jehož potomci – takzvaná svatá pokrevní linie – žijí dodnes.

Tohle mělo být to tajemství, onen „poklad“, onen „Svatý grál“, který Saunière v Rennes objevil a jehož neprozrazení mu mělo přinést tučné peníze z kasičky katolické církve, respektive Převorství sionského, založeného už v 11. století jako odnož Řádu templářských rytířů právě proto, aby tajemství chránilo před vyzrazením.

Pierre Plantard

 

Podvod století

Kniha vyslovující takovou odvážnou hypotézu, obracející základy křesťanské víry naruby, samozřejmě vzbudila ihned po svém vydání v roce 1982 očekávaný bouřlivý ohlas. A o deset let později přesvědčila (ne)jednoho herního vývojáře, že právě tohle je pro dobrodružnou hru dokonalé téma, kterým se má smysl hlouběji zajímat. Středový bod, kolem kterého je celá hypotéza obvinuta, tvoří tajná organizace Převorství sionské a dokumenty dokazující jeho existenci a činnost.

Charles Cecil přiznal, že v první okamžik to bylo právě převorství, které chtěl využít jako ústřední téma svého dobrodružného příběhu. „Začal jsem po jeho historii hlouběji pátrat, ale ke svému překvapení jsem žádné další zdroje informací neobjevil,“ vysvětluje Cecil.

„Pak jsem ve Francii náhodou narazil na člověka jménem Jean-Luc Chaumeil – novináře a spisovatele, který vlastnil obrazárnu v Dordogne. Moje žena si v jeho galerii koupila jeho knihu a já se s ním dal do řeči, během které mi prozradil, že celá existence Převorství sionského je jedním monstrózním podfukem tak dokonale propracovaným, že dokázal ošálit i zkušené britské publicisty a historiky, mezi které Lincolnovo trio nepochybně patří.“

Chaumeilovi se v osmdesátých letech dostaly do rukou originály Saunièrových rukopisů, které nechal podrobit chemické analýze. Ta odhalila, že jsou staré sotva pár desítek let a nikoliv několik staletí. K jejich padělání se nakonec veřejně přiznal francouzský spisovatel a humorista Philippe de Chérisey, který celý podvod zrealizoval společně s de Sèdem na podnět Pierra Plantarda. Tahle trojce „vtipálků“ stvořila v šedesátých a sedmdesátých letech množství písemných dokumentů, které popisovaly smyšlený vznik Převorství sionského na počátku 11. století, jeho účel i historický výčet velmistrů, mezi které zařadili například Leonarda da Vinciho nebo Isaaca Newtona.

Dokumentům dodalo na věrohodnosti precizní prolnutí fiktivních údajů s historickými fakty a také skutečnost, že se je podařilo propašovat do archivů knihovny Bibliothèque nationale de France. Pochybná role Plantarda je nicméně zřejmá už při pročítání knihy Svatá krev a svatý grál, a to i pro člověka, který nezná hlubší souvislosti.

Plantard sám sebe označil za současného velmistra Převorství sionského – tedy organizace, která „chrání odvěké tajemství před vyzrazením“. Choval se však zcela v rozporu s tímto posláním, neboť náznaky o převorství vpasoval už do de Sèdeho knih a v roce 1956 dokonce seskupení s totožným názvem ve Francii OFICIÁLNĚ registroval.

„Jako recese to bylo naprosto geniální,“ dodává s úsměvem Cecil. Plantard ovšem tím vším sledoval mnohem vyšší cíl. Podvržené dokumenty tvrdily především to, že královská pokrevní linie dynastie Merovejců – údajných potomků Ježíše Krista – nevymřela smrtí krále Dagoberta II v roce 679, ale přetrvala až do dnešních dní a jejich posledním žijícím potomkem není nikdo jiný než Pierre Plantard. Při policejní razii v Plantardově rezidenci v roce 1993 pak byly nalezeny další falešné dokumenty, které explicitně označovaly Plantarda za skutečného krále Francie.

Velký pergamen z Rennes-le-Château

Ecovi templáři

Charles Cecil cítil, že je nesmysl postavit příběh hry na společenství, jehož existence byla prokazatelně vyvrácena. „Snažil jsem se držet věrohodných zdrojů a stavět na spolehlivých teoriích,“ vysvětlil své pohnutky. A oboje splňovali právě templářští rytíři. Do popředí se tedy, namísto Svaté krve a svatého grálu, drásaly jiné inspirační zdroje, například už zmíněné Foucaultovo kyvadlo (1988) věhlasného italského romanopisce Umberta Eca.

Mimochodem, když se do komplexního Ecova románu začtete s tím, že znáte souvislosti kolem Plantarda a jeho mistrovského podvodu, budete si chvílemi připadat, že zažíváte déjà vu. Posuďte sami: trojice mladých nakladatelů, milovníků mystiky a okultismu, si z legrace vymyslí vlastní historickou konspirační teorii, kterou nazvou prostě a jednoduše „Plán“. Postupem času se jí stanou natolik posedlí, že své vlastní fikci sami uvěří. Ba co hůř, o Plánu se dozvědí také uznávaní historikové, kteří jej díky jeho propracovanosti akceptují jako fakt.

Středobodem konspirace se stává jistá tajná společnost, která věří, že vlastní klíč ke ztracenému pokladu templářských rytířů. Na počátku je stvořen falzifikovaný zašifrovaný rukopis, který po složitém rozluštění poukazuje na těhotenství Máří Magdaleny, která ve svém lůnu nosila Kristova potomka…

Podobnost čistě náhodná? Ó, nikoliv. Každá ze 119 kapitol Ecovy knihy začíná citátem z jiného tematicky podobného díla. Citát kapitoly číslo 66 pochází ze Svaté krve a svatého grálu.

Tuto oblast Ecova románu Charles Cecil přešel zcela bez povšimnutí – což je ve světle předchozích informací zcela logické. Zaujaly ho ovšem jiné Ecovy (satirické) konstrukce. Ve Foucaultově kyvadle se členové templářského řádu poté, co je v pátek 13. října 1307 francouzský král Filip Sličný nechal hromadně pozatýkat, rozdělili na několik menších nezávislých jednotek, které se rozprostřely do různých koutů Evropy a západní Asie.

Každá z jednotek obdržela část Plánu, který v následujících staletích, během pravidelných setkání, postupně spojovali v původní celek s cílem v roce 2000 ovládnout svět za pomoci síly telurických proudů – takzvaných leylinií, k nimž je Plán přivede. Cecilovi „neo-templáři“ byli též rozprostřeni po téměř celém světě, snažili se destabilizovat světovou ekonomiku, ozbrojené síly i vládní organizace, aby v pravý okamžik „zkuli zlomený meč“, což ve skutečnosti neznamenalo nic jiného než aktivováním leylinií… ano, ovládnout svět.

Zcela ovšem Cecil na Svatou krev a svatý grál nezanevřel a na jeho příběhu je to – i když za použití zvětšovacího skla – vidět. Jeho neo-templáři nesou prvky Převorství sionského minimálně v tom smyslu, že se jedná o tajně působící organizaci, jejíž představenstvo tvoří významné osobnosti ze světa politiky nebo umění. V samotném úvodu hry zavražděného člena neo-templářů Cecil pojmenoval příznačně Plantard, čímž dal mimochodem symbolicky najevo, že nesmyslnou hypotézu o převorství je třeba „zabít“ hned na začátku.

„Hraběnka De Vasconcello má knihu Svatá krev a svatý grál založenu ve svém španělském sídle v knihovničce,“ doplňuje další z odkazů Charles Cecil. A v neposlední řadě tu máme podtitul hry, který se možná záměrně, možná jen čirou náhodou shoduje s názvem jednoho ze tří televizních dokumentů, které spoluautor knihy Henry Lincoln v letech 1972 – 1979 vytvořil pro kanál BBC: „Shadow of the Templars“.

Rennes-le-Château

 

Zpátky do Rennes

Už jsme si řekli, že Charles Cecil odmítl svoji připravovanou templářskou adventuru postavit na mysteriu Převorství sionského, protože jeho existence byla prokazatelně zfalšována. Tentýž názor ovšem nesdílela řada jiných romanopisců, scenáristů, ale i gamedesignérů, kteří v 80. a 90. letech rozvedli teorii Kristovy pokrevní linie do pozoruhodné hloubky. A to jak ve striktně vědecké, tak i populární formě.

V prosinci 1995 dokončila Jane Jensenová pro společnost Sierra On-Line druhý díl své thrillerové série Gabriel Knight a poohlížela se po zajímavém tématu, kolem kterého by obtočila příběh dalšího pokračování. Broken Sword v té době samozřejmě ještě neznala, ale stejně jako Cecilovi se jí dostala do rukou kniha Svatá krev a svatý grál.

„Narazila jsem na ni úplnou náhodou a ta myšlenka mi přišla vskutku zajímavá,“ vzpomíná Jensenová. Potenciál knihy následně využila bezezbytku. Hlavního hrdinu, lovce stínů Gabriela Knighta, přivedla do současné Rennes-le-Château v pátrání po uneseném synovi prince Jamese Albanského. Zde poté paralelně otevřela hned několik teorií ohledně Sauniérova pokladu, včetně té zahrnující Převorství sionské a Svatý grál. Skutečnost, že se jedná o podvod, tenkrát vůbec neřešila.

Gabriel Knight 3: Blood of the Sacred, Blood of the Damned

„Příběh Gabriela Knighta 3 byla fikce,“ vysvětluje Jane Jensenová. „Nepokoušela jsem se o žádnou vědeckou nebo akademickou studii. Takže mi bylo úplně jedno, jestli příběh na pozadí byl v zásadě „pravdivý“ nebo ne. Ostatně, v té době jsem ani o žádném důkazu, že by šlo o podvod, nevěděla.“

On totiž význam slovíčka „pravda“ v souvislosti s celou převorskou aférou nabývá poněkud nejistý charakter a ve spleti hypotéz je složité se DODNES jednoznačně zorientovat. Zdaleka ne všechny záhady kolem Rennes-le-Château jsou objasněny a k tajemnosti některých z nich nemohl podvodníček Plantard, ať by chtěl sebevíc, nijak přispět.

Například takový obraz Nicolase Poussina Pastýři z Arkádie z roku 1638 mohl zfalšovat opravdu těžce. Obraz znázorňuje kamennou hrobku skutečně existující na pahorku nedaleko Rennes-le-Château, která má na sobě vytesán latinský nápis „Et in Arcadia ego“. Když se ale z písmen vytvoří anagram, vnikne v překladu věta: „Kliď se, hlídám zde tajemství Páně.“ Existují teorie, podle nichž hrobka kdysi ukrývala tělo Máří Magdaleny nebo přímo Ježíše Krista.

Na mysl se tedy vkrádají pochybovačné otázky: Co když ne všechny dokumenty o Převorství sionském jsou podvrhem? Co když v době, kdy informace o něm začaly proklouzávat na veřejnost, byl Plantard účelně samotným převorstvím zdiskreditován tak, aby existence převorství vyzněla jako jednoznačný podfuk? A co když za vším stál samotný Vatikán, který měl z možného vyzrazení pravdy o Ježíšově pokrevní linii takový strach, že učinil vše proto, aby informace o ní byly veřejností vnímány jako prokazatelná lež?

 

Brownova šifra

Tyto a mnohé další otázky si položila nejen Jane Jensenová, ale také – mimo dalších – jeden literárně zdatný Američan. A přestože všichni jeho předchůdci si na záhadě z Rennes-le-Château vydobyli alespoň projev zájmu veřejnosti, a někteří i ždibec slávy, teprve on z ní dokázal vyždímat to fundamentální: peníze. Byl to Dan Brown.

Brown se chytil přesně oněch hlodavých otazníčků vyjmenovaných o dva odstavečky výše. Převorství sionské ve své knize líčí jako fakt a skrze sektu Opus Dei staví do negativního světla celé představenstvo katolické církve, což je sice odvážný, leč pro čtenáře nesmírně atraktivní tah. A možná ještě atraktivnější bylo rozhodnutí zabalit celou záhadu do akčního krimi thrilleru, který hypotézu o Ježíšově pokrevní linii zhmotňuje v kulisách současného světa.

V úvodu Šifry mistra Leonarda (2003) je americký vysokoškolský profesor symbologie Robert Langdon zatažen do vyšetřování vraždy velmistra Převorství sionského Jacquese Saunièra, jehož tělo bylo nalezeno na podlaze Louveru v pozici Da Vinciho Vitruviovy figury.

V následné honbě za záchranou vlastního života je pak čtenář postaven doprostřed zápasnického ringu, kde uhýbá direktům jak od policie, která jej podezřívá z vraždy, tak od Převorství sionského a nakonec i od Opus Dei, snažící se zahladit pravdu o Ježíši i za cenu vraždy. Brown vytvořil dokonalé drama, které ale klade obrovský důraz na historii a naprosto přesvědčivě roubuje fikci na nepopiratelné historické fakty.

A obojí – jak fakta, tak fikci – si nade vší pochybnost „půjčuje“ ze Svaté krve a svatého grálu. Jeho „inspirace“ touto knihou je až tak výrazná, že se dva z jejích autorů – Michael Baigent a Richard Leigh – rozhodli dát údajné Brownovo plagiátorství k soudu. Soudní při sice oficiálně prohráli, přesto z ní vyšli alespoň jako částeční vítězové. Jejich více než dvacet let stará kniha se opět začala výtečně prodávat.

Nejen oni však v Brownově Šifře rozpoznali sami sebe. O znatelné inspiraci ve svém vlastním díle spekuluje také Charles Cecil, i když oproti Baigentovi a Leighovi má z Brownových právníků podstatně větší respekt a své domněnky veřejně neprosazuje. „Vadí mi jen to, když někdo tvrdí, že jsme MY okopírovali Browna!,“ dodává mírně podrážděně.

Nicméně Brown podle Cecila zjevně musel Broken Sword hrát. Společné body v tomto případě ale neshledává v templářské/převorské tematice na pozadí, nýbrž ve vlastní podstatě dobrodružného příběhu zasazeného do dnešní moderní doby.

film Šifra mistra Leonarda

 

Odkaz ztracené archy

V úvodu tohoto článku jsem zmínil, že za úspěchem Broken Swordu stojí jednak konspirační příběh šlapající na kuří oko katolické církvi, ale také jeho zpracování atraktivně výpravným způsobem. A právě u toho se teď na okamžik zastavme.

Není žádným tajemstvím, že tvorbu Charlese Cecila zásadně ovlivnil legendární dobrodružný film George Lucase a Stevena Spielberga Dobyvatelé ztracené archy (1981). Cecil o něm tvrdí, že „pro dobrodružnou hru představuje dokonalý model“. Proč? To docela trefně nastínil samotný Steven Spielberg, který scénář úvodního dílu slavné „indianajonesovské“ tetralogie přirovnal ke „štvanici napříč Disneylandem.“

Příběh Dobyvatelů je plný dramatických předělů s akčními scénami a ve zběsilém tempu „vláčí“ hlavního hrdinu – vzdělaného archeologa s vyvinutým smyslem pro humor – napříč planetou od jednoho spektakulárního místa ke druhému s cílem odhalit náboženskou relikvii nesmírné ceny a nadpřirozené moci dříve než „ti druzí“. V tomto případě dříve než jednotky SS, neboť Hitler posedlý okultismem věřil, že s archou úmluvy v čele svého vojska bude absolutně neporazitelný. Mimochodem v této souvislosti není od věci zmínit, že Hitler – skutečně fascinovaný okultismem – se reálně zajímal také o „Svatý grál“ z Rennes-le-Château.

Jako ve filmu

Ale zpět k Broken Swordu. Charles Cecil byl přesvědčený, že scénář ke své nové hře je potřeba pojmout filmovým způsobem, že je potřeba přiblížit se stylu vyprávění Dobyvatelů ztracené archy a dodat hře patřičně dramatický nádech. Proto se on a jeho kolega Dave Cummins zúčastnili kurzů pro filmové scenáristy a o supervizi nad scénářem požádali dramaturga BBC Alana Druryho.

Základ příběhu měli daný – templářské rytíře a jejich zpočátku nejasně definovaný mýtický „poklad“ boha Bafometa, což jako analogie k arše úmluvy zcela postačovalo. Hlavní hrdina samozřejmě musel být Američan – mladý dobrodruh se smyslem pro humor, ke kterému se „náhodou“ přitočila svůdně přidrzlá partnerka – obdoba Marion Ravenhoodové z Dobyvatelů. A musela to být Evropanka, aby šel příběh na ruku také zákazníkům na starém kontinentě.

Úloha nacistů prahnoucích po zisku okultního artefaktu byla položena na bedra neo-templářů a nechybí ani skrytá třetí strana – strana „ochránců tajemství“, kterou v Broken Swordu zastává společenství Hašašínů (skutečně existující radikální islámská sekta). Zbývalo ještě navrhnout několik exotických lokací, na něž hlavní hrdiny pátrání zavede, a celý vážně pojatý scénář citlivě prošpikovat sarkasmem, aby vedle napjatých scén dokázal hráči vykouzlit na tváři i nějaký ten nenucený úsměv.

Geniální recept dua Lucas/Spielberg zafungoval báječně, a to nejen v Cecilově hře, ale částečně také v Brownově Šifře. Vzájemná podoba obou děl se proto hledá o to snáze. „Oba příběhy začínají vraždou člena tajného společenství a hlavními hrdiny jsou v obou případech Američan a odvážná mladá Francouzka, které okolnosti zatáhnou do spiknutí točícího se kolem rytířů templářského řádu,“ vyjmenovává několik stěžejních společných bodů Charles Cecil.

Mezi další patří například role policisty Bezu Fache, který ač případ vraždy sám vyšetřuje, je především členem vraždící sekty Opus Dei. Obdobně inspektor Rosso z Broken Swordu byl členem neo-templářů, jejichž prsty též zapáchaly lidskou krví. A podobných pojítek bychom našli jistě víc. Snad jen v použití humoru se oba tituly opravdu výrazně liší.

tajemný sraz v Broken Sword: The Shadow of the Templars

 

Mánie mistra Leonarda

Bez ohledu na míru inspirace Šifry mistra Leonarda ve Svaté krvi a svatém grálu, potažmo také v Broken Swordu, je ale jisté jedno: Dan Brown slíznul smetanu. Jeho románu se prodalo celosvětově přes 80 milionů kopií a film, který podle něj vznikl v roce 2006, vydělal přes 750 milionu dolarů. Jen pro srovnání, Svaté krve a svatého grálu se prodaly do roku 2006 „pouze“ necelé 3 miliony kusů. Broken Swordu jeden milion. A Gabriela Knighta 3 méně než půl milionu.

Autoři všech těchto děl mohli Brownovi jen tiše závidět. „Trochu mě žralo, že on prodává desítky milionů kusů a já jen pár stovek tisíc,“ přiznává po letech Jane Jensenová. „Ale víte co – za tu dobu už jsem se přes to SKORO přenesla (smích).“

Své si v této souvislosti prožil také Charles Cecil, který se paradoxně podílel jako externí designér na herní adaptaci filmové verze Brownova bestselleru. „Měl jsem z té práce dost smíšené pocity,“ přiznává zpětně. „Snažil jsem se uměleckého šéfa filmu přesvědčit, že celá historka o Převorství sionském je nesmysl. A on se na mě jen spiklenecky podíval a prohlásil: Ale přesně to chtějí, abyste si myslel! Práce s lidmi od filmu ovšem byla skvělá. Úžasné vzpomínky mám na setkání s režisérem Ronem Howardem, se kterým jsme si popovídali mimo jiné o symbolismu.

V jeho případě už můžu s přesvědčením prohlásit, že se skutečně nechal inspirovat mými nápady a použil je ve svém filmu.“ Cecil tím možná naráží na scénu, kdy se Langdon snaží svého přítele Sira Teabinga marně přesvědčit, že Převorství sionské je dle přiznání padělatele Philippa de Chérisey smyšlené. Tuhle repliku byste v původní Brownově knize hledali marně.

V každém případě filmová adaptace Šifry jen dokonala „dílo zkázy“, jak by celou situaci jistě popsal nabroušený Vatikán. „Pravda“ o Ježíšově pokrevní linii v Brownově podání způsobila celosvětovou mánii, díky čemuž zpopularizovala i řadu souvisejících témat, včetně rytířů templářského řádu. A to byla malá domů paradoxně právě pro Charlese Cecila, jehož studio Revolution Software se zrovinka v té době (2006) snažilo vyhrabat ze své historicky nejhlubší krize.

Vzestup a pád Revolution

Navzdory komerčnímu úspěchu již třetího dílu Broken Sword série s podtitulem The Sleeping Dragon (2003) se studio dostalo do finančních potíží a Cecilovi nezbylo než tým v roce 2004 rozpustit a udržet značku při životě silou vůle. „Zatímco vydavatel THQ na třetím i následném čtvrtém dílu série vydělal miliony, náš tým se dostal do obrovské ztráty,“ vrací se k nelehkému období Charles Cecil a dodává, že „tenhle obchodní model byl pro malé vývojáře smrtící.“

Když se ale díky filmové Šifře dostala popularita templářů do své životní formy, rozhodl se Cecil spojit s několika svými někdejšími kolegy, původní deset let starý Broken Sword oprášit a vyrukovat s ním na trh podruhé – ve vylepšené a rozšířené verzi, bez velkého nenasytného vydavatele a se zaměřením na malé herní konzole, tablety a chytré telefony, které v té době stály na úpatí obrovského boomu.

Broken Sword: The Sleeping Dragon

Oficiálně ale Cecil humbuk kolem Šifry jako hlavní důvod ke znovuvydání Broken Swordu odmítá. „Naopak jsem měl strach, že tematika templářů se stala klišé – poté, kolik pozornosti jim věnovala nejprve Šifra mistra Leonarda a následně řada dalších, povětšinou příšerných filmů a knih. Skoro se za to dnes lidem omlouvám,“ dodává s úsměvem. K rozhodnutí ho dle jeho slov přiměla především petice za port hry na konzoli Nintendo DS, pod kterou se podepsalo 2074 signatářů, a pak také jeho vlastní touha portovat hru na zařízení s dotykovým ovládáním.

Tak či onak, Broken Sword opět slavil úspěch na všech platformách, pro které v letech 2009-2010 vyšel. Jen na Apple Store si ho stáhlo zhruba pět milionů lidí, i když drtivá většina z nich využila speciální promo akce na stažení zdarma a skutečně platících zákazníků byla ani ne desetina. I tak ale Cecil vydělal dost na to, aby mohl po šesti letech živoření poskládat svůj někdejší tým znova dohromady, přijmout zaměstnance na plný úvazek a pustit se s vervou do vývoje nových her.

„Výdělek z prodeje předělávek našich původních titulů nám umožnil vytvořit prototyp pro Broken Sword 5,“ uzavírá etapu vlastní obrody Charles Cecil. „Na dokončení vývoje to ale nestačilo a byla zapotřebí další finanční injekce, která přišla z Kickstarteru. No a zbytek téhle historky už znáte.“

Broken Sword 5: The Serpent’s Curse

Kruh se uzavřel

Vděčí tedy Broken Sword za svoji současnou obrodu právě Leonardově šifře? Byl by to paradox, obzvlášť pokud má Cecil pravdu v tom, že se Brown nechal původním Broken Swordem inspirovat. Přesto si troufám takto odvážnou hypotézu formulovat a hodlám v ní zajít ještě mnohem dál.

Šifra mistra Leonarda, ve své původní knižní podobě, vznikla MOŽNÁ také díky Broken Swordu, ale především a zcela prokazatelně díky knize Svatá krev a svatý grál. Nebýt této knihy, zvolil by si Cecil v roce 1992 pro svoji tehdy novou hru buďto zcela jiné téma, anebo by se její templářský příběh přinejmenším odvíjel výrazně jiným směrem. A samotná Svatá krev a svatý grál? Tu by Lincoln se svými kolegy rozhodně nikdy nenapsal, kdyby Plantard „neobohatil“ de Sèdeho pojednání o záhadě z Rennes-le-Château o přetisky smyšlených zašifrovaných pergamenů a o narážky na tajuplné Převorství sionské.

Pierre, ať už byly tenkrát tvé motivy jakékoliv, anebo jsi byl jen obětí dokonale utajeného komplotu: DĚKUJEME!

 

---

Originální článek vyšel v Levelu 237 a u příležitosti vydání Broken Swordu 5 také na stránkách Games.cz.

• autor: Revolution Software
• distributor: Virgin Interactive Entertainment
• platformy: PC, PS, iOS, Android, PS Vita, Wii
• subžánry: 2,5D, dobrodružná, point-and-click
• rok výroby: 1996
• čeština: ano (oficiální)
• steam: odkaz
• oficiální stránky hry: https://revolution.co.uk/games/the-shadow-of-the-templars/

Petr „Pluto“ Linhart

Broken Sword: The Shadow of the Templars je klenotem v historii adventurního žánru. Na svou dobu neuvěřitelné audiovizuální zpracování, napínavý templářský příběh i vyvážená hratelnost kombinující tuhé puzzly s řadou kvalitně napsaných dialogů.

Petr „BigPeter“ Ticháček

Bylo to skvělých 12 hodin. Tak dlouho mi trvalo, než nyní jsem bez záseku dokráčel od úvodního intra až na konec, a vychutnal si tuhle velkohru, která vstoupila do dějin. Kdyby tehdy Charles udělal místo hry film, nepochybuji o tom, že by se z něj stal celosvětový trhák, jako například z Šifry mistra Leonarda. Naštěstí pro nás a naneštěstí pro něj se rozhodl pro hru, která mu sice nevynesla ani zlomek toho, co by vydělal na filmu, ale docílil díky ní své vývojářské nesmrtelnosti.

Jan Srp

–

Level

Score

Excalibur

Games

Bonusweb

Adventuregamers

Just Adventure

Adventure Classic

Adventure Corner

Adventure-Treff

Riki

Pařeniště

Doupě

AdventureGames Blog

High Voltage

Ringohraní

Mrakoplash Games

• autor: Revolution Software
• distributor: Ubisoft, Revolution Software, Kalypso Studios
• platformy: PC, PS, iOS, Android, Nintendo DS, Wii
• subžánry: 2,5D, dobrodružná, point-and-click
• rok výroby: 2009
• čeština: ne
• steam: odkaz
• oficiální stránky hry: https://revolution.co.uk/games/the-shadow-of-the-templars/

Petr „Pluto“ Linhart

Broken Sword: Shadow of the Templars – The Director’s Cut můžu s čistým srdcem jednoznačně nedoporučit. Jedná se o nepovedenou předělávku původního originálu, která sice přináší pár nových částí nepříliš dobře zapadající do celého univerza, drtivá většina ostatních prvků je však mnohem horši. Pokud si chcete tuto unikátní adventuru zahrát, šáhněte určitě po původní originální verzi Broken Sword: The Shadow of the Templars.

Články o hře: