Jednou z významných událostí tohoto roku je vydání dlouho očekávané hry Indiana Jones and the Great Circle, která – stejně jaké loňský film Indiana Jones a nástroj osudu – hodlá po delší době navázat na slavnou filmovou i videoherní sérii. Přestože se má žánrově jednat o akční adventuru, či možná spíš o akční hru s výraznými adventurními prvky, autoři slibují zpracování věrné filmovým předlohám a z herního hlediska návrat k legendární The Fate of Atlantis. Nadešel tedy nejvyšší čas připomenout si, co The Great Circle v herní historii předcházelo, a pokusit se na slavnou sérii her od Lucasfilm Games, respektive LucasArts, podívat po 20 – 35 letech pokud možno nostalgií nezkreslenýma očima.

1992: Indiana Jones and the Fate of Atlantis: A Graphic Adventure

Po dokončení adventury The Last Crusade v roce 1989 se Lucasfilm Games pustili do pokračování. To tentokrát nenavazovalo na žádný Indyho film, neb žádný další v té době neexistoval a ani se nepřipravoval, a naopak měl filmovou trilogii vkusně rozšířit. I proto byl do týmu přijat filmový producent a scenárista Hal Barwood, který dostal vývoj na starost. K ruce mu zůstal Noah Falstein, jenž stál za The Last Crusade – A Graphic Adventure, čímž měla být zajištěna herní kontinuita a také jakýsi dohled nad hratelností, neb Hal Barwood neměl s návrhem her žádné zkušenosti. Na tomto místě dlužno též zmínit, že stejně jako v případě The Last Crusade vznikala v Evropě také akční The Fate of Atlantis – The Action Game od firmy Attention to Detail, která byla pojatá jako izometrická akční adventura. Příběhově čerpala ze scénáře Barwoodovy adventury (několik stejných lokalit a postav), herně to ovšem byla velká bída. Máte-li zájem, vyhledejte si gameplay video na Youtube a přesvědčte se sami.

Ale zpátky ke grafické adventuře. O té jsem na Ráji adventur už jednou psal, takže nemá smysl nyní znova zabíhat do detailů. Stačí konstatovat, že Barwood s Falsteinem vytvořili ikonický produkt, o jehož genialitě a funkčnosti jsem se nyní opakovaně přesvědčil. Základem je silný příběh, který si nic nezadá s filmovou trilogií a výrazně se inspiruje především prvním dílem Dobyvatelé ztracené archy. Hra je také výrazně rozsáhlejší než The Last Crusade (asi dvojnásobně), komplexnější a s vyváženější hratelností. Intuitivnější rozhraní s pouze devíti příkazy (The Last Crusade jich mělo 14) automaticky napovídá, který z příkazů má smysl na který objekt použít, a celkem tři varianty průchodů centrální fází hry, která je rovna cirka 50% celého příběhu, nechávají na hráči, zda chce prožít klasickou neakční adventuru bez soubojů, nebo si rád zopakuje pěstní souboje známé z předešlého dílu. Toto geniální designérské rozhodnutí opakovaně vychvaluji do nebes, protože jednak slibuje ve své době nevídanou znovuhratelnost, ale hlavně – nevnucuje hráči herní prvky, které mu nevoní.

K tomu všemi hra představila čistě logické herní úkoly, prakticky žádná bludiště (snad jedině to pod archeologickou vykopávkou Knossos na Krétě), a vše je zabalené do i na dnešní dobu krásné pixelartové grafiky a bohatými animacemi. Na vysloveně filmovou úroveň pak hru posunul hudební systém iMuse, vyvinutý Peterem McConnellem a Michaelem Landem, který byl ve Fate of Atlantis použit jako v historicky druhé hře LucasArts (první byl o rok dříve Monkey Island 2) a přinesl dynamicky se měnící hudbu v závislosti na herním dění a hráčových aktivitách. No a vůbec poprvé se také ve hře od LucasArts objevuje dabing, a musím říct, že i v dnešním světle velmi povedený a technicky obstojně kvalitní (rozhodně srovnatelný s dabingem prvního Broken Swordu, který vyšel o tři roky později v roce 1996. Na vysvětlenou, CD verze Fate of Atlantis s dabingem vyšla až v roce 1993, tedy necelý rok po původní disketové verzi).

Indiana Jones and the Fate of Atlantis se tak stala pro LucasArts stala přelomovou prvotřídní adventurou a pro historii Indiana Jonese plnohodnotným nástupcem filmové trilogie. Jak se ale později bohužel ukázalo, na dlouhou dobu posledním. Ale o tom si něco málo povíme zase příště.

Jestli mě dnes, po více než třiceti letech od vydání hry, na hře něco mrzí, tak je to gamedesign poslední kapitoly situované do Atlantidy, kde nutnost pomalého přecházení mezi jednotlivými lokalitami pomocí mapy, která vlastně tvoří jakési bludiště (takže přece jen tam jedno je!), působí utahaně, místy až otravně. No jo, já ta bludiště prostě fakt nemám rád. Takže přestože jsem před pár lety udělil Fate of Atlantis hodnocení 95 %, dnes dávám „pouze“ 90 % – ovšem s dovětkem, že se i přesto jedná o jednu z nejpovedenějších a nejikoničtějších adventur celé žánrové historie.

Odkaz na originální článek na Games.cz: https://games.tiscali.cz/video/retro-gamesplay-indiana-jones-and-the-fate-of-atlantis-287689

Nestává se často, vzhledem k mé časové vytíženosti, abych zasedl k notebooku a zahrál si nějakou herní klasiku, kterou jsem v minulosti již několikrát dohrál, a to jen proto, abych nostalgicky zavzpomínal. Vlastně se tak za poslední roky nestalo vůbec. Až nyní.

Zavítal jsem v posledních dvou letech s rodinkou na dovolenou na řecké ostrovy Rhodos a Kréta a krom jiných zajímavých lokalit jsem navštívil také turisticky vypjatý palác Knósos a naopak turisticky zcela nezajímavý podzemní skalní nacistický bunkr z druhé světové války (nikoliv ten, ve kterém byla letos zavražděna americká bioložka). Nemohl jsem si v těch momentech nevzpomenout na podzemní labyrint a archeologické naleziště, které během své výpravy za ztracenou Atlantidou navštívil legendární archeolog Indiana Jones společně se svojí kolegyní Sophií Hapgoodovou. Anebo taky bez ní – to už bylo na hráči, jakou variantu si zvolí. A to byla jedna z klíčových věcí, která mne na adventuře Indiana Jones and the Fate of Atlantis fascinovala už, když jsem ji hrál poprvé v roce 1994.

Upřímně řečeno jsem si nebyl jist, jak na mne hra po tolika letech zapůsobí. Pamatoval jsem si ji sice ještě velmi dobře, ale nehrál jsem ji dobrých 20 let a moje nároky se za tu dobu přece jen o něco zvýšily. Na druhou stranu mi bylo jasné, že silně zafunguje nostalgie, která člověku nasazuje na nos růžové brýle. A tedy že si hru nejspíš náležitě vychutnám.

A tak se také stalo. Jakmile se rozezněla ona klasická melodie od Johna Williamse (i když jen v MiDi formátu), vrátil jsem se náhle do roku 1994 a novinkou byl pro mne pouze anglický dabing, který jsem si vyslechnul vůbec poprvé.

A dělo se přesně to, co jsem čekal. Svižně jsem procházel hrou, užíval si každičký její moment, fascinovaně se zamýšlel nad tím, jak skvěle autoři už v roce 1992 zapracovali na mnohých žánrových i technických aspektech. A marně jsem přemýšlel, co bylo na téhle hře tehdy – v roce 1992 – nedokonalé, a co je na ní nedokonalé dnes.

Příběh: na jedničku. Atlantida byla tou dobou nepříliš profláknutá tématika, něco jako Templáři v době, kdy vyšel první Broken Sword (ten si taky budu muset někdy znova zahrát, BTW) Herní příběh tak zaváněl nevídanou svěžestí a zároveň jako by vypadl z pera Lawrence Kasdana (napsal Dobyvatele ztracené archy – 1981).

Dialogy: na dvojku. Snad jediné, co lze hře ve srovnání s pozdější produkcí vytknout, je až přílišná strohost dialogů, která ovšem nezabránila tomu, aby působily přirozeně a sršely vtipem. A na druhou stranu – méně je někdy více. Takový utahaný Dreamfall by mohl vyprávět. Dabing se na svoji pionýrskou dobu též docela povedl (byla to první dabovaná hra od LucasArts) – technologicky je to dnes samozřejmě katastrofa, kvalita nízká, velký šum a praskot, ale výkony dabérů solidní. Bohužel bez Harrisona Forda, ale to bychom asi chtěli moc.

Herní scény: na jedničku. Přesně to, co nemá Indiana Jonesovi chybět: Barnet College, exotické lokace (Azory, Alžír, Kréta…), fantasy lokace (zatopená Atlantida) – člověk se vysloveně těší, kam ho zavedou Indyho kroky příště.

Hratelnost: na jedničku s hvězdičkou. Tady se na chvíli pozastavím. Je až s podivem, jak hratelnost po 27 letech svěří. Pravda – rozhraní s devíti grafickými příkazy už je dnes přežitek, ale úkoly jsou přísně logické, všechny dokonale zapadají do příběhu, žádný nepůsobí jako vata – což by jim mohli třeba takoví Frogwares se svými holmesovkami závidět. A jsou překvapivě variabilní! V době, kdy adventury nabízely jen kombinování předmětů a řešení logických puzzlů, nabízí Fate of Atlantis dialogové hádanky, při nichž je někdy nutné se vhodně přepínat mezi dvěma hratelnými postavami (Indy a Sophia), a svěžest přinášejí arkádově zpracované sekvence jako je ovladatelný let balónem nebo honička v autech (vše viděno izometricky a ovládáno myší). Nepřirozeně nepůsobí ani jednoduše řešené pěstní potyčky – naopak, ty k Indiana Jonesovi vždycky patřily.

Všechno je prostě skvěle namíchané a co se akčních scén týče, hráč si dokonce může vybrat, zdali jich chce mít ve hře více nebo méně. A to nesmírně originální, před tím ani potom nevídaným způsobem. Cirka v ¼ hry je hráč postaven do situace, kdy si může vybrat ze tří cest, jakými hodlá v dobrodružství pokračovat. 1) společně se Sophií Hapgood, což je asi nejpropracovanější větev, bohatá na ostré dialogy a originální herní prvky založené na spolupráci obou postav, 2) sám s důrazem na logické hádanky, a 3) sám s důrazem na akci převážně v podobě pěstních potyček. Všechny větve se pak v asi ¾ hry opět spojují ve společné finále v zatopené Atlantidě, ale každá má úplně jinou náplň, přestože hráče zavede povětšinou na totožné herní lokace.

No a konečně ještě jedna důležitá a dodnes velmi opomíjená věc. Hra člověka nikdy nenavede do slepé cesty, nikdy mu nehází klacky pod nohy, a kromě pěstních soubojů (a jedné konkrétní pochopitelné situace) ho nenechá nikdy zemřít. Na komfort hráče je zde myšleno prostě vždy a všude.

Grafika: tehdy na jedničku. Dnes je populární pixel art a lidé kdo ví proč vidí raději méně detailů, aby si mohli zbytek vyfantazírovat podle sebe, a to je přesně, co Fate of Atlantis umožňuje. Rozlišení 320×200 s 256 barvami nedovolovalo mnoho, přesto jsou lokace krásně navržené, vypadají pěkně. Dojem 3D jim dodává paralaxní scrolling a dynamicky se zvětšující a zmenšující postavy podle toho, kde se na obrazovce pohybují. Na svoji dobu to byl TOP, i když SVGA (640×400, 16 tis. barev) už pomalu klepalo na dveře.

Hudba: na jedničku s hvězdičkou. Dodnes nepřekonaný hudební systém iMuse, naprogramovaný přímo v LucasArts, tvoří z Fate of Atlantis atmosférický koncert. Co mne na všech hrách vždycky štve, a co spolehlivě rujnuje jejich atmosféru, je nepřirozený přechod hudebních skladeb, který je v lepším případě vyplněn několikasekundovou mezerou, v horším případě jsou melodie neurvale utnuté. To je něco, s čím se ve filmech nesetkáte. Systém iMuse naopak melodie umně míchá a napojuje, ty na sebe naprosto plynně navazují a působí jako jednolitý kontinuální hudební podkres. Je to něco fantastického, něco, co se prostě dodnes nevidí.

Užil jsem si to. Vychutnal jsem si každičký moment, nostalgicky jsem zavzpomínal, ale taky jsem si uvědomil, že Indiana Jones and the Fate of Atlantis nebyla výjimečná hra jen ve své době, ale i dnes – po bez mála třiceti letech – má stále co nabídnout. Nevěříte? Tak to zkuste! Za 5 EUR na Steamu nebo za 8 EUR v balíčku s dalšími třemi klasikami od LucasArts. Za mne jasná volba.

• autor: LucasArts
• distributor: LucasArts
• platformy: PC, Amiga, MAC
• subžánry: 2D, dobrodružná, point-and-click, historická
• rok výroby: 1992
• čeština: ano
• steam: odkaz
• oficiální stránky hry: –

Petr „Pluto“ Linhart

–

Petr „BigPeter“ Ticháček

Užil jsem si to. Vychutnal jsem si každičký moment, nostalgicky jsem zavzpomínal, ale taky jsem si uvědomil, že Indiana Jones and the Fate of Atlantis nebyla výjimečná hra jen ve své době, ale i dnes – po bez mála třiceti letech – má stále co nabídnout.

Petr „BigPeter“ Ticháček

Jestli mě dnes, po více než třiceti letech od vydání hry, na hře něco mrzí, tak je to gamedesign poslední kapitoly situované do Atlantidy. Takže přestože jsem před pár lety udělil Fate of Atlantis hodnocení 95 %, dnes dávám „pouze“ 90 % – ovšem s dovětkem, že se i přesto jedná o jednu z nejpovedenějších a nejikoničtějších adventur celé žánrové historie.

Jan Srp

–

Level

Score

Excalibur

Games

Bonusweb

Bit

Adventuregamers

Adventure Classic

Adventure Corner

Doupě

High Voltage

Ringohraní

Mrakoplash Games

Dragell

Pixelhunt

The Adventurers Guild

Články o hře: