Jsou to již skoro dva roky, co zemřel jeden z nejvýraznějších autorů adventur posledních dvou desetiletí, belgický komiksový tvůrce Benoît Sokal. A je to zároveň jeden rok, co vyšla pod poslední hra vytvořená pod jeho křídly – Syberia 4: The World Before.

A právě u této příležitosti vytvořili jeho kolegové ze společnosti Microïds video, jehož název mluví za vše – Syberia: A tribute to Benoît Sokal.

Tento rozhovor vnikl na Gamescomu v srpnu 2016 při prezentaci připravované Syberie 3 a původně vyšel v časopise Level v dubnu 2017.

Přišel, viděl, zvítězil. V roce 2002 se belgický tvůrce komiksů Benoît Sokal stal videoherní celebritou, když vyrukoval se svojí výpravnou adventurou Syberia a výraznou měrou přispěl k tehdejšímu obrození adventur. Nyní zažívá videoherní obrodu on sám, neboť se do herního byznysu vrací po dlouhé více než pětileté pauze a ne náhodou prostřednictvím dalšího dílu Syberie.

Benoîte, především musím říct, že je moc příjemné vidět Vás po tolika letech ticha zpátky ve videoherním průmyslu. Povězte mi, měl jste během té více než pětileté pauzy po vývoji adventur hlad, anebo jste si řekl “ale co, dám si na chvíli pauzu a budu se věnovat jenom komiksům”?

Abych byl upřímný, tak jsem dnes mnohem hladovější než před pěti lety. Hrám jsem se tenkrát přestal věnovat čistě z toho důvodu, že společnost White Birds Production, kterou jsem kdysi spoluzakládal, prostě skončila. Takže jsem se pustil do tvorby rozsáhlého komiksu jménem Kraa, který sestává ze tří knih. Nezabývám se ale jenom komiksy a nebráním se ničemu, co mi umožňuje vyprávět příběhy. To je pro mne ostatně to nejdůležitější, tedy vyprávět příběhy. A pokouším se o to všemi možnými prostředky.

A hry jsou pouze jedním z nich.

Ano. Ale velmi příjemným.

Co je vlastně pro vás zajímavější, tvořit hru nebo komiks?

Takto se to nedá říct. Mám rád změny. Psaní komiksů – to je práce, na které dělám sám. S nikým při tom nemluvím, tedy kromě mého psa a občas taky mé ženy (smích). A o všem si také sám rozhoduji. Ať už jde o kvalitu obrázků, nebo o rozsah – zdali půjde o velké nebo menší dílo, prostě vše je čistě moje věc. Jsem svým vlastním pánem. U her je to úplně naopak. Do projektu je zapojeno množství jiných lidí, je to víc o penězích a o rozpočtu, je to prostě složitější. Pracovat v týmu je ale zajímavé – obzvlášť pak s mladými lidmi, protože já už mladý rozhodně nejsem (smích).  Čím víc mladých lidí, tím víc zajímavých názorů, tím víc různých pohledů na věc. Je to zkrátka něco úplně jiného.

Jak jste zmínil, na komiksu pracujete sám a vlastně je to vaše práce od začátku do konce. Ve hrách ale vstupují do hry programátoři, animátoři a tak podobně, vše se komplikuje a protahuje. To pro vás musí být… nechci říct nudné, ale přece jen, se svojí prací jste prakticky hotov v před-produkční fázi vývoje. Napíšete scénář, dialogy, nakreslíte návrhy lokací a postav, a zbytek už je na týmu kolem vás. A tomu vývoj zabere spoustu času, doslova roky.

Nemáte tak úplně pravdu. Je to v podstatě stejné jako u filmu. Ano – nejdříve napíšu scénář, tedy nejen já, psal jsem ho společně se svým synem, a přemýšlím o světě, do kterého je příběh zasazen. V případě Syberie jsem třeba pátral po starých fotografiích a obrazech. Navštívil jsem všechna muzea v Petrohradě a v Moskvě a hledal jsem obrazy z 19. a 20. století, abych se pokusil pochopit tehdejší ruský lid, jeho život, abych viděl, jak vypadala tehdejší Sibiř. Středobodem Syberie 3 je Černobyl, ale jiný Černobyl, než známe my. Přečetl jsem o Černobylu mnoho, mnoho knih, shlédnul mnoho, mnoho filmů a dokumentárních pořadů. Snažil jsem se ho pochopit. No a kromě scénáře se podílím také na hratelnosti. Já a další tři nebo čtyři lidé se pravidelně scházíme a brainstormujeme. A co se týče grafiky, tak ano – tvořím nákresy lokací pro počítačové grafiky, ale nejen já. Koncepty tvoří více lidí, se kterými se také scházíme a snažíme se sjednotit náš styl, o všem spolu diskutujeme. Čili na vývoji hry se podílím v celém jeho průběhu a ve větší či menší míře strkám prsty v podstatě do všeho.

To vám musí brát spoustu času. Máte vůbec prostor věnovat se své rodině, své ženě, svému synovi, nebo trávíte většinu času ve společnosti grafiků a programátorů?

Na to byste se měl zeptat spíš mé ženy, támhle stojí (se smíchem ukazuje na svoji choť postávající opodál). Víte, život autora komiksů je zvláštní a jiný, než má většina ostatních lidí. Aby mohl člověk tuhle práci dělat, musí být tak trochu blázen. Ale práce je pro mne zároveň potěšením, syn už se mnou spolupracuje a manželka, jak vidíte, je přímo tady. Často mne na podobných pracovních cestách doprovází.

Takže vás rodina maximálně podporuje.

Přesně tak.

A to je báječné.  Zastavme se na moment u Syberie 3, kterou právě dokončujete. Poprvé v sérii bude hra plně ve 3D. Vzpomínám si na doby, kdy jsem hrál první dva díly. Jejich předrenderovaná grafika byla tak krásná, že jsem kolikrát úplně přestal hrát, opřel se do křesla a dlouhé minuty obdivoval tu nádheru na obrazovce. Myslíte si, že ve 3D dokážete dosáhnout u hráčů stejného efektu? Hru už jsem viděl v běhu a nevypadá vůbec špatně, nicméně přesto – myslíte si, že už je dnes 3D grafika na stejné úrovni jako ta předrenderovaná?

Ne.

(zaraženě) No, tak to byla sice stručná leč zcela jasná odpověď.

Podívejte, ono je to trochu jinak. Řeknu vám, proč jsem odpověděl „ne.“ Když jsme se na začátku projektu bavili o 3D, prohlásil jsem, že tím pádem pro mne nebude možné vzít si jednotlivé obrazovky do parády a doladit v nich drobné detail. Přesně to jsem totiž dělal v případě Syberie I a II – každičkou obrazovku jsem ve Photoshopu upravoval, měnil nasvícení, a tak podobně. Ve 3D už to ale není možné. Nicméně verzi hry, kterou jste viděl, to rozhodně není konečná verze. Den co den zápasím s producentem hry a s grafiky, abychom vizuální úroveň hry zvyšovali. Ale není to snadné. Ve výsledku nejspíš nedosáhneme úrovně prvních dvou dílů, na druhou stranu ovšem dosáhneme nesporně kvalitnějších animací a filmových scén. A pak jsou tu samozřejmě ještě postavy – no uznejte, že Kate Walkerová vypadá nádherně. Líp než kdy před tím. Ale jak už jsem řekl, není to snadné. Změna technologie byla nevyhnutelná, protože jsme nemohli zatvrdnout na místě a použít stejnou technologii jako před deseti lety. Byla to těžká volba, ale pro dobro věci.

Přechod do 3D je jedna z těch zásadnějších změn v sérii, nebo alespoň ta nejviditelnější. Je právě ona tím důvodem, proč je Syberia 3 prezentována jako „nová generace adventur“?

To, jak je Syberia 3 prezentována marketingově, je jedna věc. Pro mne je novou generací celkově. Je počátkem úplně nového dobrodružství – nového příběhu, který je tentokrát více zaměřený na politiku. Snažil jsem se vytvořit složitější postavy a více rozvinout vztahy mezi nimi. Kate Walkerová je nyní mnohem dospělejší, řekl bych dokonce i temnější než v předešlých dílech, a stojí před ní řada problematických situací, kupříkladu vztah s jistým mužem. V podstatě se dá říci, že 3D zpracování nám umožnilo postavit se i ke scénáři poněkud jiným řekněme emotivnějším způsobem. Mojí myšlenkou je vytvořit z nové Syberie triptych, a to počínaje tímto novým dílem, takže hráči do něj mohou vstoupit zcela bez znalosti jeho předchůdců.

Vaše první počítačová hra – adventura Amerzone – vznikla za podpory vydavatele vašich komiksů, společnosti Casterman. A právě pro Casterman jste na počátku své kariéry vytvořil komiks Inspector Canardo, který vás proslavil. Neuvažoval jste někdy o tom, že byste Inspektora Canarda přetransformoval do počítačové hry? Podívejte se třeba na vašeho kolegu Steve Purcella a jeho komiks Sam and Max Freelance Police, jehož videoherní adaptace byla velice úspěšná. Navíc oba komiksy jsou si alespoň na první pohled hodně podobné…

Kdo ví. Původně jsem tuto myšlenku rezolutně zavrhoval, protože komiksy pro mne byly absolutně prioritní záležitostí. A to nemám na mysli jen inspektora Canarda – hovořím obecně. Ale dnes? Proč ne. Pokud by se naskytla příležitost…

Čili to nevylučujete.

Nevylučuji, možné je vše. Ale ne v nejbližší době. Momentálně mám za sebou rozsáhlý komiks Kraa, zbývá mi ještě dokončit další komiks jménem Aquarica, který bychom chtěli zpracovat také ve filmové podobě, ale to je běh na dlouhou trať.

Aquarica měla být také počítačová hra, jestli se nemýlím? Vyvíjel jste ji pod White Birds Production.

To už je mrtvá záležitost. White Birds ukončila svoji činnost a tím padla i Aquarica jako počítačová hra. A když nemám pro hru producenta, pak není o čem diskutovat.

Povězte mi, odkud se vlastně vzala vaše láska ke strojům-automatonům? Objevují se ve všech vašich hrách, Amerzone počínaje a Syberií konče.

Kdysi jsem se potkal s jedním člověkem z hor, který se zabýval opravou hodin. Vyprávěl mi, že když do hor přijde zima, stává se život pro člověka poměrně nudným, protože skoro nevychází ven – je tam mráz a plno sněhu, takže musí být zavřený doma. A tam je mu pochopitelně dlouhá chvíle. A tento chlapík, aby zahnal nudu, začal sestavovat nejrůznější poloautomatické strojky. Jeden, druhý, třetí – za chvíli jich měl plný dům a rozšířil je i do jiných obchůdků po městě. Vypadaly moc půvabně. Dnes už se výrobou automatonů nikdo nezabývá a já nechci, aby ze světa úplně vymizely, aby na ně lidé zapomněli. Snažím se je tedy zachovat alespoň ve svých příbězích a to nejen v  jejich někdejší kráse, ale v ještě širším měřítku, alespoň co mi umožní má fantazie.

Adventury jsou hry především o příběhu. Domníváte se, že příběh je pro adventury alfou a omegou všeho, nebo jejich úspěch závisí i na jiných neméně důležitých prvcích?

Příběh je bezesporu důležitý. Extrémně důležitý. Ale pak jsou tu ještě emoce a umění člověka do příběhu ponořit. Speciálně u her jsou asi nejkomplikovanější právě emoce a paradoxně si myslím, že jsou pro úspěch vůbec nejdůležitější. V komiksech se snažím brát příklad od Hugo Pratta – asi vám to jméno nic neřekne, ale ve světě komiksu je to hvězda, obrovská osobnost. No a ten tvrdí, že příběh je dobrý tehdy, když dokáže rozplakat ženy. Podle něj je to nejdůležitější věc ze všech. A já s ním souhlasím. Co se týče schopnosti ponořit hráče do příběhu, to je u 3D her paradoxně snazší než u 2D. Myslím, že v tomto směru jsme u Syberie 3 odvedli velký kus práce, i když je to na úkor celkové kvality grafiky. No a věci jako obtížnost, hratelnost nebo hádanky, ty jsou podle mě druhořadé. V tomhle směru si myslím, že hry a filmy se pomalu dostávají na stejnou úroveň.

Myslíte po stránce technologie?

Myslím obecně. Rozdíly mezi hrami a filmy se stále zmenšují, obě média jsou si blíž a blíž. Dokonce se navzájem prolínají a vzniká tak úplně nová forma umění. Hry a filmy nám začínají výrazně vstupovat do života a z toho mám, upřímně řečeno, trochu strach. Na jedné straně máme videohry, na druhé filmy a na třetí náš skutečný život. A tyto tři strany se k sobě nebezpečně přibližují. Jsem zvědav, kam až to v budoucnu dokáže zajít.

A jak svoji budoucnost vidíte vy, myslím profesně? Syberia 3 je prakticky dokončena, takže jaký bude další počin ve vašem životě?

V prvé řadě musím dokončit Aquaricu – to je pro mne priorita číslo jedna. A pak? Kdo ví. Možná Syberia 4, možná Amerzone 2…

Páni!

Říkám MOŽNÁ. Těžko říct, ale nic není nemožné. Pro mne je důležité hlavně to, aby mne práce bavila. Dnes už dělám věci jenom pro potěšení. Tedy – pro peníze také, samozřejmě, ale potěšení je pro mne nyní mnohem důležitější než před deseti lety.

Po dlouhých třinácti letech od druhého dílu vyšlo další pokračování dnes již legendární adventury Syberia. Opět jsou pod ní podepsáni Microïds i duchovní otec celé této série, belgický komiksový a herní tvůrce Benoît Sokal. Jak se ale opětovně potvrdilo, třináctka rozhodně není šťastné číslo…

První dva díly byly klasické point and click adventury v atmosférou prošpikovaném světě automatonů, kde jsme byli svědkem výpravy Kate Walkerové a jejich společníků směrem do bájné Syberie, to vše v nádherném grafickém zpracování a s intuitivním ovládáním. Tak s tím je ve třetím díle bohužel utrum. Tvůrci se rozhodli přestoupit do moderního 3D kabátku a zalíbit se konzolovým hráčům s jejich gamepady, což se nakonec ukázalo jako hodně špatný krok, který přispěl ke zkáze třetího dílu.

Pryč je okulahodící a přehledná grafika, místo toho přichází na scénu ne úplně vzhledné 3D, které přes veškerou snahu rozhodně nevypadá tak nádherně, jako předchozí díly. Mnohem horší to je ale ovládáním celé hry. To bylo navrženo pro milovníky gamepadů, postava může chodit libovolně po celé obrazovce pomocí tlačítek na klávesnici (nebo pomocí páček gamepadu). Ovládání je to příšerné a nepřesné, postava chodí zmateně, zasekává se. Hráč se tak místo na příběh nebo řešení rébusů soustředí na to, aby vůbec někam došel. Po obrovské kritice hráčů tvůrci dodali patch s ovládáním pomocí myši, jde ale poznat, že se jedná o dodělávku navíc, takže je hodně nepřesná a ne vždy správně funkční. Trochu tím katastrofu s ovládáním zachránili, i tak ale zůstává jednoznačným a obrovským mínusem. A to nemluvím o pohybu v inventáři, který je také přizpůsoben gamepadům, takže je jednotlivými předměty potřeba rolovat jeden po druhém, přičemž poslední sebraný předmět je vždy až na konci. Ruku v ruce s tím jde i doslova příšerná kamera, u které se tvůrci snažili využít možností 3D prostředí… …takže pro jednotlivé části lokací používají řadu mnohdy nesmyslných úhlů, při kterých je hráč totálně ztracený, neví, odkud vůbec přišel a kam chce jít. Navíc ani často nejde poznat, kudy vůbec jde obrazovku opustit. Tvůrci navíc využívají podlosti v podobě občasné možnosti posunutí celého obrazu o kousíček mimo zobrazené pole, takže je jednoduché něco nebo někoho přehlédnout. V kombinaci s příšerným ovládáním je použití kamery doslova sebevražedným prvkem.

Když hráč překoná prvotní šok z ovládání a přemůže se ke hraní, tak zjistí, že ne všechno je špatné. Co určitě nezklame, tak příběh. Tentokráte již nejdeme směr Syberie, chybí rozmanitost jednotlivých prostředí z prvních dílů i ta správná romantika prostředí a atmosféra kolem Voralbergových automatů, přesto je možné považovat příběh za jednoznačně nejsilnější stránku hry. Kate Walkerová je Youkoly nalezena podchlazená na břehu řeky, ti ji vezmou do svého opatrovnictví a přivezou ji na lékařskou ošetřovnu v nejbližším městě Valsembor. Tam se Kate zotaví a snaží se pomoci duchovnímu vůdci Youkolů, který je zde také ošetřován, dokončit migraci jejich sněžných pštrosů. Tyto pro kmen novodobé náhražky mamutů se totiž vydávají za doprovodu vybraných Youkolů jednou za dvacet let do bájných stepí k rozmnožení nutnému k přežití. Samotné sanatorium však ovládá zvrácená ruská doktorka, po Kate i Youkolech jde navíc jeden ruský generál a po samotné Kate i americký detektiv. Takže je jasné, že problémů bude spousta. Je pravdou, že tímto přístupem je celkem zásadně změněna atmosféra celého příběhu – zatímco první dva díly byly výhradně taženy touhou dosáhnout svého snu, zde se až moc soustředíme nejen na základní cíl v podobě dotažení výpravy do úspěšného konce, ale hlavně utíkáme před pronásledovateli. Navíc málokdo je ochoten pomoci, všichni spíš jen hází klacky pod nohy. I samotní Youkolové jsou vesměs neschopní, až se hráč diví, jak je možné, že všechny předchozí výpravy mohly bez Kate proběhnout bez problémů.

Prostředí i postup příběhem jsou navržené velmi solidním způsobem, tentokrát je však obtížnost jednotlivých úkolů mnohem větší, vzhledem k ovládání a nepřehlednosti prostředí místy až otravná. Nepřesné točení myší, pohybové hýbání páčkami nebo ruční přehazování předmětů v bedně je možná oblíbená kratochvíle na konzolích nebo v hidden object hrách, zde je to však výrazně rušivý prvek, který spíš otravuje, než aby bavil. Každé aktivní místo je navíc jasně viditelné bílou tečkou (v případě zimní přírody však bílá tečka splývá s pozadím), kolem které se objeví obrovský kruh značící, že lze něco dělat. Občas je pak náročné z různých úhlů poznat, k čemu vlastně ona tečka patří. Vrcholem pak je, že se občas úplně ztrácí kurzor myší. Přes to všechno je nutné přiznat, že některé logické rébusy jsou opravdu zajímavé a nápadité. Co je naopak mrzuté, zůstala nutnost častého přecházení z jednoho vzdáleného místa na druhé, aby se pokecalo s postavou nebo sebral předmět. Zatímco v předchozích dílech takováto procházka, i kvůli možnosti běhání, trvala jen pár kliků a ještě se dalo koukat na pěknou okolní grafiku, vzhledem k příšernému ovládání a kameře je zde obdobné chození totálním utrpením. A ani možnost běhu to nezachrání.

Díky tomu všemu je doba hraní delší, sám jsem u Syberie 3 strávil zhruba tolik času, jako u předchozích dvou dílů dohromady. Rozhodně jsem se ale tolik nebavil, spíš jsem nadával na tvůrce, jak dokázali tuhle krásnou sérii takovýmto způsobem doslova zmrvit. A těch věcí ke kritizování je mnohem víc – ať už totální zabugovanost, strašně zdlouhavé načítání jednotlivých obrazovek (černá obrazovka s pochodujícím malým pštrosem vpravo dole se pro mě stala noční můrou), nemožnost vlastnoručně ukládat hru (hra má jen jeden autosave, ukládání probíhá automaticky podle toho, jak se hře zlíbí) a s tím související absolutní nemožnost přeskočit cutscény či rozhovory. Bohužel je také nutné dodat, že se příliš nepovedl ani samotný závěr hry. Co je naopak potřeba vyzdvihnout, tak vydařený soundtrack, jehož autorem je opět Ion Zuro.

Když jsme byli na Gamescomu a ještě před vydáním hry dělali rozhovor s Benoîtem Sokalem, rád si o všem popovídal, samotné prezentace hry se však zúčastnit nechtěl. Už tehdy bylo vidět, že s výsledkem své vlastní hry není vůbec spokojený, ale že to bude až takový průser, to asi nikdo nečekal.

Celkově vzato je Syberia 3 obrovským propadákem, hlavně díky nezvládnutému přechodu do 3D a s tím souvisejícím příšerným konzolovitým ovládáním a děsivou prací s kamerou. Kvalitní příběh i zajímavé puzzly to v tomto případě, bohužel, nezachrání.

P.S. Ke hře byl vydán i datadisk s podtitulem An Automaton with a plan. Dějově se vrací zhruba do 4/5 původní hry, kdy vzniká krátké intermezzo nijak zásadně neovlivňující samotný děj. A je to skutečný výsměch – celý datadisk zabere zhruba půlhodinu, z toho více než půlku obstarají animované sekvence, část z nich viděná už v originální hře. Za zahrání pořádně nestojí ani jako jednohubka zdarma, natož za peníze, které tvůrci za tohle dílo vybírají.

Když jsme s Petrem Linhartem pobývali v roce 2016 na Gamescomu, navštívili jsme také stánek Microids a setkali se s Benoit Sokalem, belgickým spisovatelem, výtvarníkem, otcem série Syberia a jednou z legendárních postav adventurního žánru. Kromě prezentace rozpracované Syberie 3 jsme měli možnost si s Benoit popovídat a už tehdy nás zarazilo, že nebyl ze stavu své nové hry nijak nadšený. Odmítal se účastnit prezentací, pouze posedával venku před stánkem a poskytoval rozhovory. I my jsme dostali příležitost si s ním popovídat, ale když přišla otázka na transformaci legendární série do 3D, pro něj typický optimismus se z jeho slov najednou vytratil. Překvapivě se vůbec netajil s názorem, že není s vizuální stránkou hry spokojený, a že přechod do 3D je věc, se kterou nesouhlasí a ke které byl vydavatelem v podstatě donucen. Tehdy jsme z toho s Petrem nedělali velkou vědu – prostě šlo o další z řady herních sérií, kterým se přechod do 3D nevyhnul, a v době, kdy 3D hry vypadají fantasticky, už se tento fakt automaticky nerovná jisté katastrofě (jako tomu bylo před 10-20 a více lety). Po dohrání Syberie 3 nicméně musím konstatovat, že Benoit měl absolutní pravdu. A o to víc je mi tohohle sympatického a schopného chlapíka upřímně líto.

Samotný vznik Syberie 3 je pro mne nemalým překvapením. První dva díly vyšly hodně dávno (2002, 2004) a s ohledem na uzavření příběhu nikdo nečekal, že by se Microids do světa vynálezce a tvůrce automatonů Hanse Voralberga opět vrátili. Nicméně stalo se tak, a to v duchu moderní doby. Nervozita z toho, co ze hry nakonec vzejde, byla do značné míry rozmělněná faktem, že vývoji hry opět šéfuje otec série Benoit Sokal, tentokráte společně se svým synem.

A přiznejme si rovnou, že právě příběh – společně s dokonalou éterickou hudbou Iona Zura – je tím nejlepším, co Syberia 3 nabízí. Benoit dále rozvíjí vztah hlavní hrdinky Kate Walkerové s podivínským kmenem Youkolů, a pojednává o tom, jak Kate – navzdory místním autoritám – pomáhá kmenu v jejich migraci přes nepříliš přívětivé (nejspíše) ruské území. Příběh si stále zachovává svoji typickou romantickou auru, nicméně bylo by bláhové předpokládat, že ohromí stejně, jako v prvním díle. Pokračování skoro nikdy nepřekročí stín pilotního příběhu, a stejně tomu je i zde.

Ačkoliv vždy a všude tvrdím, že základem dobré adventury je poutavý příběh – a rád to zde zopakuji znova – v Syberii 3 je dílo Benoit Sokala zadupáváno do země technickými problémy. Určité výtky bych měl už k hratelnosti (přísná linearita, objekty se stávají aktivními, až když je to pro příběh potřeba, takže lokality musíme prozkoumávat stále znova a znova), ale dílem katastrofy je avizovaný přechod do 3D. Prvním kamenem úrazu je přinejlepším průměrná grafika, která v minulých dílech výrazně podporovala atmosféru prostředí a romantickou auru lokalit. Přechodem do 3D se ale tento efekt vytrácí.

Naprosto fatálním problémem je ovšem ovládání a práce kamer. Jejich nevhodným rozmístěním se hráč v prostoru ztrácí, komplikuje se orientace, vše je tedy jaksi chaotické a krkolomné. Navigace postavy je samozřejmě také chaotičtější, a nepřidají tomu ani technické chyby, jako je mizející kurzor. Všechno tohle nesmírným způsobem ovlivňuje herní zážitek a mě osobně to několikrát přivedlo až do stavu, kdy jsem hru znechuceně vypnul. Příběh a zvědavost, jak se trampoty Kate Walkerové budou vyvíjet dál, mne sice pokaždé přiměly vrátit se ke hře zpět, ale urputný zápas s kamerou a ovládáním pokračoval.

Strašně moc mne to vnitřně štvalo, protože jen kvůli hrůznému ovládání a kamerám Syberia 3 padá z kategorie dobrých her do těch průměrných. Samozřejmě, že Syberia 3 má i své úžasné chvilky, které utrpení z ovládání přebijí, a které ve vás dočasně vyvolají dojem, že tahle hra za prožití opravdu stojí. Bohužel, tyhle momenty nikdy netrvají věčně.

Microids už v tuto chvíli pracuje na čtvrtém díle, což mne po tomhle – přiznejme si otevřeně – výbuchu docela překvapuje. Pochybuji o tom, že se v něm vrátí zpět ke 2D, které téhle série slušelo výrazně, výrazně víc. S napětím ale budu očekávat, nakolik si tuhle vývojový tým své selhání vezme k srdci. S ohledem na kvalitu a proslulost prvních dvou dílů série musím bohužel tuhle recenzi uzavřít konstatováním, že Syberia 3 raději neměla nikdy vzniknout.

Třetí Syberia je zvláštní hra. Pro nováčky je příliš nepřístupná, protože je bez vysvětlování hází do rozjetého příběhu a přitom je zároveň zdržuje zbytečně komplikovanými postupy, které se už v dnešní době příliš nenosí. Pamětníky pak nepotěší špatně zvládnutým přechodem do 3D, otřesným ovládáním a jednoduchostí hádanek. Kdo je ale ochoten zatnout zuby, přivřít oči nad hromadou nedodělků a soustředit se jen na to dobré, nemusí být výsledkem nakonec zklamán.

Talent nestačí
I za třetím dílem stojí mozek celé série, belgický autor komiksů Benoît Sokal. Nebudu zastírat, že mám pro jeho tvorbu velikou slabost, protože jeho unikátní styl kombinující naivní pohádky s krutým prostředím reálného světa jsou (nejen) v počítačových hrách něčím unikátním. O Syberiích snad mluvit nemusím, jejich znalost by měla být samozřejmostí u každého, kdo to myslí s adventurami alespoň trochu vážně. Osobně mě ale zasáhly i jeho další hry. Díky nedoceněnému Paradise jsem se dostal k psaní pro Bonusweb, Sinking Island pak přišel s geniálním konceptem reálně plynoucího času. Jenže finanční úspěch se nedostavil a Sokalova herní firma White Birds Productions byla nucena skončit, sám autor se pak vrátil ke kreslení komiksů.

Syberia 3 je jeho návrat ke hrám po dlouhých deseti letech. A je to bohužel návrat hodně skromný. Doba se změnila, hlavní proud už je úplně jinde a byť se autoři snaží držet krok s dnešními trendy, nemají na to talent ani prostředky a výsledek působí rozpačitě.

Bez peněz do 3D nelez
Více než slovo rozpačitě by se ale hodilo levně. Na rozdíl od předchozích dílů, které byly klasické 2D adventury odehrávající se na předrenderovaných obrazovkách, je trojka celá vymodelovaná ve 3D enginu Unity. Ne že by vypadala vyloženě ošklivě (i když některé scény rozhodně oko nepotěší), ale k pokažení dojmu stačí už to, že vypadá obyčejně. Pryč je unikátní styl, na který jen občas dávají vzpomenout některé postavy. Nahradila jej šedá uniformita, co dokáže vyždímat působivý záběr jen kýčovitými prostředky, jako jsou pohledy do západu slunce nebo roztomiloučká zvířátka. Ještě horším vedlejším efektem přechodu do třetího rozměru je nepovedené ovládání.

Hlavní postavu tentokrát vedete napřímo, nikoli jen klikáním po obrazovce. Díky tomu se lépe hraje gamepadem než myší a klávesnicí, což konzervativnější hráči jen tak nevydýchají. Ale ani ti, kteří nemají z konzolového ovládání rovnou vyrážku, nemají vyhráno, protože ono je špatné tak nějak z principu. Automatické změny kamer v lepším případě zamotají hlavu, v tom horším pak schovají důležitý předmět nebo zatají možný východ z lokace. I tak primitivní věc, jako nastavení správné číselné kombinace na trezoru je pomocí analogových páček práce na několik minut, hádanky pracující s časovým limitem jsou pak vyloženě k vzteku. Nemožnost uložit si hru kdy chci v kombinaci s nepřeskočitelnými dialogy a animacemi mě také stála pár šedých vlasů navíc.

A aby toho nebylo málo, tahle nádhera se k vašemu hardware nechová úplně nejvstřícněji. Díky Syberii jsem se konečně rozhoupal k dlouho odkládanému nákupu nového počítače, protože „když se mi na tom trhá i blbá adventura, tak už je to vážně konec.“ Jenže hra následně potrápila i grafickou kartu za osm tisíc. Jak jsem se později dozvěděl z diskusních fór, občas se prostě bezdůvodně zpomalí na každém počítači.

Na cestě
Že jsem se nejprve rozepsal o technické stránce, místo abych řešil u adventury daleko důležitější faktory, jakými jsou především příběh a obsažené hádanky, má svůj důvod. Oboje je totiž velice jednoduché. Začátek zápletky zastihne hlavní hrdinku Kate Walkerovou v sanatoriu, kam se dostala díky laskavé péči kočovného kmenu Yukolů, kteří našli její bezvládné tělo v divočině. Po nezbytném úvodu si Kate dá za úkol, že jako důkaz vděčnosti pomůže Yukolům na jejich posvátné cestě po kontinentě.

V podstatě tak jen putujete z místa na místo a řešíte aktuální problémy, které karavaně brání pokračovat. Jednou je to hraniční kontrola, podruhé vodní plocha, potřetí radioaktivita… Jistou formu naléhavosti příběhu dodávají pronásledovatelé, jejich motivace je však špatně vysvětlená a k přímé konfrontaci nikdy nedojde. Záporáci jsou zde spíše jen aby se neřeklo, než že by byli opravdovou hrozbou.

No a hádanky? Vzhledem k minimu aktivních míst a naopak rozlehlosti herních lokací jsou spíše postavené na hledání než přemýšlení. Většinou okamžitě víte, co máte udělat, jen vám k tomu něco chybí. Některé puzzly jsou potom tak zvláštně navržené, že jsem je vyřešil ani nevím jak.

Stará láska rezaví
Přes veškerou výše zmíněnou kritiku nad hrou nedokážu jednoznačně zlomit hůl. Drží si totiž pořád zbytky oné unikátní atmosféry, kterou jsem na Syberii vždy miloval.

Nostalgické prostředí jakési alternativní postsovětské republiky má přes všeobecný úpadek a celkovou ošuntělost pořád co nabídnout. Svému osudu ponechaní automatoni rezavějící v troskách opuštěného zábavního parku, laboratoř geniálního vědce plná zpola rozestavěných a nedokončených vynálezů, unikátní živočichové, kteří vypadají jako by opravdu někde mohli žít… to všechno jsou věci, které vyvolávají ty správné vzpomínky. Naskakovat do Syberie třetím dílem je hloupost, ale pokud máte za sebou ty dva předchozí, je veliká šance, že budete mít tendenci odpouštět daleko více, než byste asi dokázali u jakékoli jiné hry.

 

 

Kompletní recenzi najdete na stránkách Bonusweb.cz ZDE.

• autor: Microïds
• distributor: Microïds
• platformy: PC, PS4, Xbox One
• subžánry: 3D, dobrodružná, point-and-click, mysteriózní, third-person
• rok výroby: 2017
• čeština: ano (oficiální)
• steam: odkaz
• oficiální stránky hry: http://www.syberia.microids.com

Petr „Pluto“ Linhart

Syberia 3 je obrovským propadákem, hlavně díky nezvládnutému přechodu do 3D a s tím souvisejícím příšerným konzolovitým ovládáním a děsivou prací s kamerou. Kvalitní příběh i zajímavé puzzly to v tomto případě, bohužel, nezachrání.

Petr „BigPeter“ Ticháček

Základem dobré adventury je poutavý příběh, v Syberii 3 je dílo Benoita Sokala zadupáváno do země technickými problémy.

Jan Srp

Třetí Syberia se předchozím hrám série nevyrovná. Dolů ji táhne především technické zpracování a minimalistický příběh. Přesto by si ji opravdoví fandové mohli užít.

Level

Score

Excalibur

Games

Bonusweb

Adventuregamers

Just Adventure

Adventure Corner

Adventure Treff

Hrej

Kuma

Zing

AdventureGames Blog

Mrakoplash

Články o hře: