Vydáním Atlantis: The Lost Tales se tvůrci z Cryo Interactive trefili do černého. Vytvořili unikátní umělecké dílo s dobrodružným příběhem o bájné ztracené Atlantidě plném zajímavých puzzlů a to vše v úchvatném audiovizuálním zpracování. Proto nepřekvapilo, že se záhy pustili do pokračování, které pojmenovali příznačně Atlantis 2. Protože se vinou nepříliš zdařilého marketingu nestal v Americe první díl příliš známý, toto pokračování na severoamerickém kontinentě vyšlo pod názvem Beyond Atlantis.

Bylo samozřejmě otázkou, jakým způsobem tvůrci pojmou navázání na v prvním díle uzavřený příběh. Nakonec na něj navázali tak trochu oklikou. Hrajete za mladého muže jménem Ten, který v úvodním intru stoupá do hor v Tibetu, kde objeví zaparkovaný létající koráb známý z prvního dílu. Uvnitř nalezne jakéhosi Mongola, který mu prozradí, že je potomkem hlavního hrdiny z jedničky – Setha. A jakožto jeho vzdálený potomek je zároveň nositelem světla a musí obnovit rovnováhu světa tím, že se spojí s temnotou. Jenže nositel temnoty sídlí v Shambale, kam musí Ten teprve najít cestu. Jak se brzy ukáže, jedná se o spirituální cestu, při které musí nalézt šestici kamenů a nabít krystal, který jej přenese do Shambaly.

Jenže kde tyto kameny najít? Tři jsou k nalezení přímo na zasněžené náhorní plošině v Tibetu, další tři je možné nalézt ve třech různých prostředích, kam se dá těmito kameny dostat. Za pomocí mongolského šamana se převtělíme do tří různých postav zasazených do různých prostředí, přičemž je můžete absolvovat v různém pořadí podle toho, jaké kameny na obřadní oltář umístíte. Na malebném zeleném ostrůvku v Irsku se převtělíme do mnicha Felima, který se snaží vyřešit okolnosti pradávných mýtů a napravit jednu starodávnou zapeklitou kletbu. V Mexiku se stáváme mladým špehem Tepecem, který se pohybuje v okolí pyramid v Yucatánu a musí se vydat do říše mrtvých, aby probudil Opeřeného hada a získal od něj kouzelnou manu, čímž by zabránil sebeobětování vlastního vládce, který chce zachránit vlastní národ před hladomorem z neúrody a krvavým obětem jaguářímu bohu Tezcatlipocovi. Třetí příběh nás pak přivádí do malebného čínského kláštera, kde v roli státního úředníka jménem Wei Yulan musíme najít starého mistra, který by pomohl zahnat temný stín.

Jak tedy můžete vidět, po příběhové stránce je hra hodně roztříštěná. Pryč je původní napínavý příběh, kde v roli jediné osoby jdete za záchranou vlastního světa. Tady jste pokaždé někým jiným a kromě nutnosti splnit všechny úkoly a získat finanční kámen nemají mnoho společného To je za mě velká škoda a hře to ubírá na kvalitě. Zatímco jednička byla kromě audiovizuálu postavena hodně právě na příběhu, rozhovorech, puzzlech a akčních pasážích, zde nastala razantní změna. Akční pasáže, tak kritizované v prvním díle, byly naštěstí vypuštěny úplně. Bohužel je upozaděn i ten celkový příběh, také rozhovorů s ostatními postavami příliš mnoho není. V drtivé většině vám řeknou jen pár vět, ale nikde se nikam neposouvají, nevyvíjí a záhy už o nich ani neuslyšíte. Úplně se vytratila původní atmosféra, kdy jste si šli za jasným cílem a přitom nevěděli, komu můžete věřit a komu ne. Na to se tu vůbec nehraje.

Naopak se tu ale klade velký důraz na puzzly a hádanky. Těch je hra doslova napěchovaná a zdá se, že si tvůrci vzali za vzor Riven od konkurenčního Cyanu a chtěli se mu hádankami a jejich obtížností přiblížit. Což o to, najdeme zde hodně nápadité puzzly variující svou obtížností od těch nejjednodušších až po ty extrémně těžké. Troufám si tvrdit, že hlavně směrem ke konci už to tvůrci s obtížností přehnali a nápovědy k některým puzzlům jsou tak vágní, že najít jejich řešení, není vůbec jednoduché. Některé náročnější hádanky jsou ale i tak zábavné – zde bych jmenoval hlavně geniální stavění duhového mostu, snaha obalamutit pavouka či systém aztéckého počítání. Na opačném spektru se pak nachází zvukový puzzle u ptačího muže (u kterého jsem se kdysi při prvním hraní hodně dlouho trápil a i teď při opětovném hraní to dopadlo stejně, i když jsem věděl, co mám dělat), hledání po zemi rozházených hvězd v nepřehledné džungli nebo záludný hlavolam s návštěvou dříve navštívených míst v samotném závěru. Co je ale největší škoda, tak je záludnost některých takovýchto hádanek, ke kterým nejsou dostatečně jasné nápovědy. Třeba takový puzzle z razítkama by byl geniální, kdyby k získání té správné potřebné nápovědy nevedla jinak neodhadnutelná volba o pár obrazovek dříve. K této volbě se samozřejmě můžete vrátit a napravit ji, ale nic vám nenapovídá, že zrovna tohle je to místo, které je špatně.

A tak je to bohužel s celou hrou. Už na začátku v Tibetu se objevíte na náhorní plošině, ale pořádně nevíte, kdo jste ani proč tam jste. Již dříve zmíněný mongolský mnich se vám to snaží osvětlit, ale moc se mu to nedaří. Víte jen to, že jste nositel světla a potřebujete se dostat do Shambaly, abyste se potkali s nositelem temnoty. Navíc dostanete vzácnou kříšťálovou kouli, kterou se v každé z lokací musíte na správném místě přesunout do vesmíru, abyste objevili cestu ke staré zničené hvězdě. Identifikovat ale toto jediné konkrétní místo, kde máte kouli použít, je občas nadlidský úkol. Obecně se hodně často stává, že v dané lokaci prostě nevíte, co máte udělat jako následující krok. A tak chodíte po okolí (většinou naštěstí ne moc rozsáhlém) a hledáte, jak se posunout dál.

Ale nechejme už puzzlů a podívejme se na audiovizuální zpracování. Autoři opět použili svůj osvědčený engine Omni 3D, v rámci kterého se přesunujete prostřednictvím animovaných sekvencí mezi jednotlivými bublinami, ve kterých se rozhlížíte dokola, jako kdybyste se otáčeli hlavou. Samozřejmě na enginu tvůrci hodně zapracovali a hlavně přidali velké množství ingame animací, a to včetně právě během otáčení se dokola. Prostě, na tehdejší dobu to byla po grafické stránce bomba a ani teď se, i přes nižší rozlišení, rozhodně nemá zač stydět. Každé prostředí je skutečně unikátní. Zelenou trávou porostlý irský ostrůvek s malým klášterem, úchvatná procházka mezi mexickými pyramidami zasazenými do horského údolí či projížďka po pralesní řece jsou skutečně úchvatné. Když už jsem zmínil pralesní řeku, ta se nachází v Xibalbě, což je název pro mayské podsvětí, respektive podzemní říši temnot. Zde je to pojato úplně odlišně – kromě již zmíněné řeky a jednoho palouku tu najdeme i spletitý labyrint v džungli, ve kterém se zorientovat dá hodně úsilí.

Ruku v ruce s nádhernou grafikou i animací jde zvuková stránka. Opět zde máme k dispozici spoustu zvukových efektů, které nádherně dotváří atmosféru celého prostředí. Tím opravdovým vrcholem je ale opět hudební doprovod, o který se postaral tentokrát už osamoceně Pierre Esteve. Dokázal zkomponovat skladby, které ideálně zapadají do každého z prostředí, dokáží navodit tu správnou atmosféru a svou dramatickou linkou v těch správných okamžicích zážitek ještě navýšit.

Samostatnou kapitolu jsem si nechal pro dabing. Společnost Bohemia Interactive se totiž postarala o kompletní překlad do češtiny. A když hovořím kompletní, tak tím myslím včetně dabingu. A pokud mě má paměť neklame, tak Atlantis 2 byl jednou z prvních kompletně namluvených zahraničních adventur u nás. Překladatelem se stal Tomáš Smolík známý ze svého působení v časopisech Excalibur a Level. Nahrávalo se v jednom z herně nejprofláklejších nahrávacích studií pro počítačové hry – Studiu Hrádek. A o namluvení jednotlivých postav se postarali herci skutečně známých dabingových jmen – Pavel Soukup, Jan Šťastný, Jana Mařasová, Miloslav Mejzlík, Karel Richter a další. Takže po této stránce není hře co vytknout.

Osobně mám velice rád oba dva první díly Atlantisu, i když každý z nich k tomu přistupuje jinou cestou, pokud samozřejmě nepočítám audiovizuál. Zatímco ten první je postavený na komplexním dobrodružném příběhu o záchraně Atlantidy se spoustou adventuření a dialogů, dvojka je postavená spíše na tuhých a místy hodně záludných puzzlech. V současnosti by si nikdo takto těžkou hru netroufl vydat, protože zvoleným způsobem tuhé překážky by současnou rozmazlenou herní základnu, která častokrát po pěti minutách vzdává pátrání a dívá se do návodu nebo letsplaye, rozhodně neuspokojila. Což je i není škoda. Každopádně, pokořit původní Atlantis 2 bylo skutečnou výzvou, která řadě současných her chybí. A ještě jedna věc mě mrzí – zatímco v jedničce se hra skutečně točí kolem bájné Atlantidy, ve dvojce naopak skoro vůbec. Dostaneme se do ní jen na krátkou chvíli, je ale kompletně pod vodou, takže je tvořena vesměs hnusným prostředím plným modrých shluků pixelů, ve kterém se nedá pořádně orientovat a graficky to rozhodně neuchvátí. Což je velká škoda, právě podmořská Atlantida, která by mohla být pomyslným vrcholem hry, je po grafické stránce tím nejhorším, co se úplně vymyká ze zbývajícího grafického zpracování hry.

I když se mi kvůli ucelenému příběhu více líbí první Atlantis, ani na ten druhý nedám dopustit. Je zaměřený více na hardcore puzzly, i tak nám přináší úchvatné audiovizuální orgie, které musí potěšit srdce, oči i uši každého fanouška puzzle adventur.

Tvorba francouzského studia Cryo Interactive si vždycky zakládala na zajímavých příbězích a hlavně na úchvatném audiovizuálním zpracování. Jedno z nejlepších děl celé jejich historie spatřilo světlo světa v roce 1997 a neslo název Atlantis: The Lost Tales. Dnes se podíváme na tento titul, který ve své době zaznamenal obrovský úspěch a odstartoval sérii her stejného jména. Paradoxně jsme se však na samotnou Atlantidu pořádně podívali pouze v tomto prvním díle.

Ve hře se ocitáme v roli mladíka jménem Seth, který přilétá na bájný ostrov Atlantida přidat se ke královské gardě, osobním strážcům královny Atlantidy. Ihned po příjezdu se však dozvídá, že byla královna Rhea unesena. A protože její rádce princ Creon se k vyšetřování moc nemá, je na hráči, aby se pustil do vyšetřování na vlastní pěst. A neuběhne ani moc času aby vyšlo najevo, že za zmizením královny stojí právě proradný Creon. Ten má ovšem mnohem větší a děsivější plány, než to na první pohled vypadá. Po okolí se navíc potuluje spousta různých zrádců či přisluhovačů Creona, takže bude hodně těžké poznat, komu se dá důvěřovat a komu ne.

Základním srdcem celé hry je poprvé v jen o chvíli dříve vydaném Versailles použitý speciální engine nazvaný Omni 3D. Ten totiž přinesl ve své době doslova revoluční prvek. Zatímco do té doby bylo zvykem šmejdit po obrazovce kurzorem a hledat aktivní místa či předměty, zde tomu bylo úplně naopak. Na každou scénu jste se dívali pohledem vlastních očí, přičemž kurzor byl zafixován ve středu obrazovky a vy jste se myší rozhlíželi kolem dokola o 360°a hledali nějaký aktivní předmět či šipku, kde se dá něco použít či kudy se dá odejít. V podstatě se jednalo o dokonalou simulaci pohybu hlavy. Z každé takového scény jste se pomocí přechodové animované sekvence přesunuli do další bubliny, kde se dalo opět rozhlížet stejným způsobem.

Tato technologie umožnila připravit na tehdejší dobu doslova úchvatnou grafickou podívanou, kdy bylo veškeré prostředí kompletně vyrenderované a vypadalo nádherně i při otáčení se kolem dokola. Samozřejmě je to vztažené k roku výroby, ale na tehdejší poměry vypadala grafika doslova dechberoucně. Ruku v ruce s tím šly i renderované animace, kterých bylo opravdu velké množství a dodávaly celému titulu výpravnou epičnost. Nesmíme opomenout ani technologii Omni Sync, která synchronizovala pohyb rtů jednotlivých postav s mluveným dabingem.

V samotném úvodu se procházíte po rozsáhlém paláci Atlantidy ležícím na úpatí sopky, navštívíte malou přilehlou vesničku a můžete se vydat i procházkou za krásami ostrova až k rybářově chatrči. Při procházení se můžete bavit s různými osobami a posléze také řešit logické úkoly. Ano, tohle jsou základní prvky celé hry – kochat se nádhernou krajinou při procházení se, povídat si s různými postavami a řešit různé hádanky a minihry. Puzzly nejsou nijak extrémně obtížné, jsou nápadité, variabilní a zajímavě koncipované, takže se na nich málokdy zaseknete na nějakou delší dobu. A vzhledem k tomu, že máte vždy jen omezený prostor, ve kterém se můžete pohybovat, není moc míst, kde by se dalo opravdu zatuhnout.

Ještě je tu jeden důležitý prvek hratelnosti. Záhy po začátku hry se totiž stanete vyvrhelem, po kterém jdou všichni strážní z Atlantidy a vy se tak před nimi musíte ukrývat a hledat cesty, jak se ze šlamastyky dostat dál. Jsou tedy určité sekvence ve hře, kdy se musíte rychle rozhodnout, stealthově se schovávat před strážemi či udělat několik rychlých akcí po sobě. Kdykoliv se vám to nepodaří, okamžitě umíráte. Ve hře neexistuje klasický systém manuálního ukládání, všechno se provádí automaticky. Jakmile zemřete, ukáže se vám jedna z četných ‚obrazovek smrti‘ či animace ukazující váš konec, přičemž se hned vrátíte zpět před danou situaci a tak ji můžete celkem rychle zopakovat, snad už s větším úspěchem. Případné rozhovory či animace pak jdou v tomto případě velice rychle přeskočit.

Právě tyto zmíněné sekvence jsou asi největším záporem hry. Jsou sice do určité míry oživením hratelnosti, ale přijde mi, že místy jich bylo použito až moc a ne vždy je v krátkém časovém limitu jasné, co vůbec máte udělat. Rozhodně to ale nesnižuje kvalitu hry jako takové, naopak vás to žene dál při pátrání po všech záhadách.

A těch záhad je skutečně hodně, ostatně prastará civilizace Atlantiďanů byla hodně vyspělá a uměla ovládat i magické síly. Někteří obyvatelé bájné Atlantidy pak mají ještě jednu speciální věc – tajemné energetické krystaly, které jim umožňují plavit se vzduchem na speciálních majestátních létajících korábech. Díky tomu se podíváme i mimo samotnou Atlantidu, kdy budeme moci navštívit Stonehange, sněhem pokryté zamrzlé Špicberky či barvami hýřící všeobecně známý velikonoční ostrov Rapa Nui.

Prostě nádhera střídá nádheru a ve druhé polovině devadesátých let byla tato hra skutečným zjevením. Pro české fanoušky měla ještě jedno unikum – patřila v té době k těm několika málo hrám, které měly české titulky. Postarala se o ně společnost ABM Morava a umožnila tak hráčům porozumět i ty nejmenší detaily z celého příběhu.

Na závěr jsem si schválně nechal veškerou zvukovou stránku hry. Při procházení se různými kouty Atlantidy i okolního světa slýcháte dokonalé ambientní zvuky, které společně s krásným vizuálem jen dotváří celkovou strhující atmosféru a krásu míst, kterými se procházíte. O kvalitní dabing se postarala více než třicítka profesionálních herců, takže ani v tomto ohledu se není třeba ničeho obávat. Tím absolutním vrcholem je však hudební doprovod. O ten se postarali francouzští géniové Stéphane Picq a Pierre Esteve a stvořili jeden z nejlepších soundtracků herní historie. Podařilo se jim stvořit neskutečné dílo, které umocňuje atmosféru jednotlivých lokací a dokáže i reagovat na důležitost akcí konaných v rámci děje. Jejich velkolepé chorály jsou skutečně dechberoucí.

Atlantis patřil ve své době k nejlepším audiovizuálním herním zážitkům. Napínavý příběh pátrající po ztracené královně, prapůvodu Atlantidy a snaha o zvrácení zkázy světa plný různorodých puzzlů zaobalený v nádherné grafice doplněný o úchvatný hudební doprovod. Jen to mohlo být ještě krapet delší.

Odkaz na originální článek na Games.cz: https://games.tiscali.cz/video/retro-gamesplay-leisure-suit-larry-i-294772

S adventurou The Dark Eye, kterou vydala společnost Inscape již v roce 1995, jsem měl dlouhou dobu nevyřízené účty. Nevím jakým způsobem, ale tehdy se mi do ruky dostalo originální CD (včetně krabice), ze kterého byla možnost si tuto hru zahrát. Bohužel se však vyskytla chyba (už nevím, jestli byla chyba na CD nebo někde v souboru), ale na stejném místě při přehrávání jednoho z filmečků hra vždycky spadla. Do daného místa jsem se dokázal dostat při několika na sobě nezávislých rozehrání, ale dál už ne a hra tak pro mě zůstala nechtěně dlouhodobě nepokořena. Tuto historickou kaňku se mi podařilo napravit až nyní a s přispěním internetových zdrojů jsem hru konečně dohrál.

Tvůrci z Inscape pod vedením budoucího šéfa Universal Music Group Michaela L. Nashe a hlavního autora hry Jamese Russella Leese vytvořili hodně podivné, svým způsobem ale také hodně unikátní dílo, které určitě nesedne každému. Je inspirované tvorbou geniálního básníka a prozaika Edgara Allana Poea, hlavně jeho hororovějšími díly. Tomu všemu odpovídá také temná až děsivá atmosféra, která prostupuje celým dílem. Hlavní příběhová linka kupodivu není napsána Poem, ale jejím autorem je již zmíněný Leese a sám ji nazval Malevolence, tedy škodolibost, zlomyslnost či nenávist. Pro její tvorbu však přeci jen využil Poea, inspirací mu byla hororová povídka Zánik domu Usherů.

Ocitáte se na začátku devatenáctého století, kdy přijíždíte do sídla svého strýce Edwina. Tento podivín se celé dny zabývá malbou depresivních obrazů. Kromě toho v nevelkém a ponuře působícím sídle najdete také svého bratra Henryho a Edwinovu nemocnou dceru Elisu. Tento hlavní příběh je také depresivně temný a do pochmurné atmosféry celé hry zapadá opravdu vhodným způsobem. Je ale vlastně jen takovou propojkou ke skutečným Poeovým příběhům. Během děje se totiž v určitých částech hry přepnete do halucinogenního stavu, kdy se celé prostředí promění do alternativního světa, ve kterém se všechny obrazovky zjeví v temně depresivním odstínu. V určitých místech domu pak můžete nalézt interaktivní místa, které vás zavedou přímo do originálních Poeových děl. V nich se proměníte v originální protagonisty, kteří ve svém ději převyprávějí originální povídky slavného autora. Nejedná se ale jen o suché převyprávění Poeových příběhů, ale jde se i do jejich hloubky. Konkrétně jsou takto zpracované tři proslulé hororové povídky – Sud vína amontilladského, Zrádné srdce a Berenice. Přičemž každý z těchto příběhů je zpracován svým způsobem dvakrát – musíte si ho totiž zahrát jak z pozice vraha, tak i oběti.

Základní šablona celé hry je relativně jednoduchá – hrajete určitou část základního příběhu, dokud se nedostanete do halucinogenního stavu. Jakmile se ocitnete v tomto alternativním prostředí, můžete si najít aktivní místo pro přechod do jedné z povídek. Jakmile tuto povídku vyřešíte, vrátíte se zpět k hlavní dějové linii, kde se odehraje další část příběhu, po které se přesunete opět do halucinogenního stavu a můžete navštívit další povídku. Pořadí navštívených povídek není jasně určené, můžete si vybírat podle libosti. Když se v některé z nich zaseknete, můžete se vrátit zpět do halucinogenního stavu a vydat se do jiné povídky, ta původní zůstane uložena v místech, kam jste se dosud dostali. Návdavkem můžete občas přeskočit i mezi vrahem a obětí přímo v povídce, v určitých situacích se totiž protivníkově postavě zablesknou na chvíli oči, což je znamení, že nastal ten správný čas pro možný přesun duše.

Že to zní celé až příliš komplikovaně a zmateně? Ano, takové to skutečně je. Jak před těmi více než dvaceti lety, tak i teď jsem měl velké problémy si na to celé zvyknout. Hlavně vás hra na nic nepřipraví, nic vám nevysvětli a vrhne vás rovnou do děje. A dělejte si co chcete. Než zjistíte, jak celý svět funguje a jaké jsou herní mechaniky, tak to nějaký čas potrvá. Zpočátku je potřeba zvyknout si také na ovládání. Celou obrazovku sledujete z pohledu vlastních očí, přičemž nejsou žádné přechodné animace, ale jen se po kliknutí daným směrem přesunete na další obrázek. Ano, je to něco podobného, co tehdy přinesl Myst. Pro přesouvání mezi lokacemi i akce na obrazovce slouží mystická ruka ne nepodobná té z Addams Family nebo spíše ze 7th Guest, když už zůstaneme u her. Největší problém této technologie je zorientovat se v prostoru, protože otáčení na místě není striktně o 90 stupňů, ale někdy rovnou o 180, někdy zase jen o 45. I v tomto případě je to hodně o zvyku. Ale třeba podzemní bludiště ve sklepení je pro mě utrpení i při několikerém opakování.

Co se týká hratelnosti, nelze očekávat žádné velké adventuření ani žádné zapeklité puzzly. Celá hra je postavena na tom, že se nacházíte v omezeném počtu obrazovek daného příběhu a snažíte se najít místa na obrazovce, se kterými jde provést interakce. Ať už otevřít dveře, prohlédnout si knížku, zavzpomínat na dávnou událost či prodebatovat nějakou postavu. Jsou i případy, kdy můžete vzít do ruky nějaký předmět – může to být dopis, louč, miska s polévkou či třeba svítilna. Tyto předměty pak vidíte přímo před sebou a můžete je na určitých místech používat. Samostatnou kapitolou je také mapa jednotlivých příběhů, která je zpracována ve formě frenologické mapy lebky. Pokud vám to nic neříká, pak vězte, že frenologie zkoumá souvislost stavby lebky s duševními schopnostmi člověka. Prostřednictvím této mapy se můžete přepínat mezi jednotlivými příběhy. Ve hře je také jediný soubor jako autosave, který se uloží vždy, když odejdete z nějakého příběhu do obrazovky s touto lebkou, tedy vlastně mapou.

Je potřeba zmínit také technické zpracování, které je také hodně specifické. Jednotlivé obrazovky i předměty v nich jsou klasicky vyrenderované ve 3D studiu, jak bývalo v těchto dobách u podobných titulů zvykem. V té době také frčely FMV filmečky a i zde se jich dočkáme, celá hra byla vytvořena pomocí Macromedia Director a je z velké části postavena na technologii QuickTime videí. Ale zatímco zvyklostí té doby bylo ve hrách používat živé herce, tvůrci The Dark Eye na to šli výrazně odlišným způsobem. Doug Beswick totiž ručně stvořil skutečné děsivé loutky, které mi na první pohled připomněly temný styl Tima Burtona. Tyto loutky pak rozanimoval pomocí stop motion. Skutečně, na téhle hře není nic normální. Vše to umocňuje také zvukový doprovod, který obsahuje řadu ambientních ruchů, které jsou navíc prostorové a mohou napovědět, že se za vámi něco děje, i když zrovna hovoříte s jinou postavou. To vše je doprovázeno temnými hudebními motivy, jejichž autorem je anglický hudebník Thomas Dolby, jenž asi nejvíce proslul skladbou She Blinded Me with Science, jenž měla být původně úvodní písní seriálu Teorie velkého třesku. Nesmíme opomenout ani dabing, který je hodně kvalitní a pomáhá dotvořit hutnou atmosféru. Většinou je mu také dobře rozumět, což je u této hry důležité, protože vůbec neobsahuje titulky. Nejméně rozumět je postavě strýce Edwina, jeho hlas zní trochu huhlavě, ale dostatečně depresivně. Tuto postavu totiž namluvil jeden z čelních představitelů beatníků William S. Burroughs. Pokud vám toto jméno nic neříká, pak vězte, že tento americký umělec patří mezi zakladatele kyberpunku a je jeden z prvních, jenž použil v souvislosti s hudbou spojení heavy metal. Myslím, že do role despotického staříka s negativním viděním světa nemohli vybrat líp. Jeho recitace povídky Maska červené smrti je skutečně geniální. Tím se dostávám ještě k jedné poznámce – kromě tří hlavních povídek ve hře jako takové nalezneme i některé další, jen provedené jinou formou. Kromě již zmíněné Masky červené smrti, jenž je recitována Burrouhgsem s psychedelickými obrazy na pozadí najdeme ve hře podobným způsobem odvyprávěnou i báseň Annabel Lee. Pokud budete skutečně prohlížet všechna zákoutí, můžete narazit i na povídku Předčasný pohřeb či báseň Sloky Heleně. Také samotná hlavní linka obsahuje několik skrytých narážek na životní události Edgara Allana Poea.

Marně přemýšlím, na co jsem ještě zapomněl. The Dark Eye je adventura, která vzdává hold dílu Edgara Allana Poea tím nejlepším možným způsobem. Je hodně netradiční, plná temné a tíživé atmosféry v příbězích, jejichž skladbu a rozmístění musíte pochopit a přistoupit na autorský záměr. Hra to rozhodně není pro každého, ale pokud jste milovníky obskurních titulů nebo světa tohoto slavného literáta, i přes svůj věk a nyní již archaické zpracování za zahrání určitě stojí. A dokonce ji lze spusit i na moderních strojích a to jak před DosBox, tak i přes ScummVM.

Je to zhruba rok a půl, kdy jsme naposledy psali o Jane Jensen, jež se stále nevzdala svého snu vytvořit další pokračování ze své legendární série Gabriel Knight. Poté, co přešla práva od Activisionu k Microsoftu, tak sama živila naděje, že by se mohlo podařit vyjednat licenci a pustit se do nového dílu. V aktuálním rozhovoru s Mattem Burtonem ale přiznala, že to s Gabrielem Knightem 4 moc dobře nevypadá.

Celý téměř dvouhodinový rozhovor si můžete prohlédnout na videu níže. Kromě série Gabriel Knight tam probírají i její začátky v herním průmyslu a firmě Sierra On Line, povídají si o způsobu vydávání her, zapojení umělé inteligence do jednotlivých procesů, spisovatelské dráze i její nejnovější pracovní akvizici na spiritualistické bázi. V tomto článku bychom rádi shrnuli nejnovější poznatky ohledně Gabriela Knighta 4.

Jak již bylo řečeno, Jane Jensen si od přechodu práv k Microsoftu hodně slibovala, protože původní držitelé z Activisionu byli absolutně nečinní a nechtěli vůbec o ničem jednat. V této aktivitě ji navíc povzbuzovali i lidé z jejího okolí, někteří dávali i přímé kontakty na ty správné osoby. Jane tak dala dohromady základní příběh, připravili základní koncepční materiály a zaslali je do Microsoftu. Protože se nějaký čas nikdo neozýval, poslali je znovu. A znovu. A znovu… Mezitím se snažili prostřednictvím jiných kontaktů dospět k nějaké odpovědi, ale nakonec se nic neudálo. A ani teď po více než roce a půl stále odpověď nepřišla. Momentálně je jakákoliv další příprava u ledu…

Jane se také rozvyprávěla o příběhu. Ano, jedná se o ten příběh, který se jí zdál ve snu, jak popsala v minulém rozhovoru. Nyní již byla podrobnější – začátek příběhu by měl zastihnout osamoceného Gabriela na hradě Ritter, který se posilněn alkoholem marně snaží pokročit v psaní své nové knihy. Jednoho dne však na hrad přichází asi třicetiletá Američanka, která věří, že je prokletá. Před několika týdny totiž v podivném starožitnictví koupila starobylou ceremoniální dýku jako dárek k narozeninám pro svého manžela. Krátce na to jí potká jeden děsivý chlápek, který jí přesvědčuje, že mu musí dýku prodat, jinak toho bude litovat. Ona to samozřejmě neudělá, ale jak se záhy ukáže, nebyla to správná volba a litovat bude čeho. Gabriel se tedy vydává do jejího domu v Salcburku, aby celou záhadu vyřešil.

Ano, přesně takhle začíná povídka „Pět srdcí“, kterou Jane Jensen vydala jako součást odměn v kickstarterové kampani na druhou desku Son of Sequel s herní hudbou jejího manžela Roberta Holmese a včera jsme zveřejnili článek, kde si ji můžete stáhnout. A ano, tato povídka byla vydána poté, co již bylo Jane jasné, že s úspěšným jednáním s Microsoftem to nebude tak žhavé. Každopádně potvrdila, že v té době plánovaný Gabriel Knight 4 se měl odehrávat v oblasti kolem Salcburku, kde by měl Gabriel vyšetřovat sériové vraždy, při kterých byly obětem z jejich těl odstraněny jejich srdce. Mělo to mít i metaforický přesah, sám Gabriel měl v tu dobu zlomené srdce, když jej za podivných okolností opustila Grace…

Každopádně, na základním grafickém konceptu pracovala s izraelským týmem, který připravil některé náčrtky a také základní nástin, jak by mohly vypadat některé lokace. To vše můžete vidět na okolních obrázcích, které ukázala sama Jane Jensen. Zároveň potvrdila, že se jedná o jednoduché lokace, které měly jen navodit atmosféru a sama nepočítala s tím, že by hra vyšla ve 3D, ale spíše počítala s nějakou variantou v klasičtějším 2D či vzájemnou kombinací, přičemž chtěla do týmu přibrat mladší autory, kteří by do týmu vnesli novou krev. Bohužel se z tohoto stavu zatím hra nedostala a leží u ledu. Dočkáme se přeci jen někdy v budoucnu nového Gabriela Knighta 4?

Psal se rok 1993, kdy světlo světa spatřila jedna ze stěžejních her nejen adventurního žánru. Společnost Cyan Worlds utvořená kolem bratrů Millerových totiž stvořila Myst, přelomovou hru, která pomohla nastartovat prodeje tehdy začínajících CD-ROM mechanik a zároveň přesvědčila vydavatele, že má smysl investovat do tvorby her na PC.

Jednoznačně nejvýraznějším prvkem, který v té době uchvátil celou širokou veřejnost, bylo grafické zpracování. Do té doby se hry distribuovaly vesměs na disketách (či cartridgích v případě konzolí), které tvůrce výrazně omezovaly v možném rozmachu. To CD-ROM technologie nabízela v tu dobu neuvěřitelných 650 MB prostoru, takže pokud se to dobře uchopilo, ten rozdíl prostě musel být znát. Tvůrci se rozhodli pro tvorbu plně renderovaného prostředí z pohledu z vlastních očí. Vytvořili tak úžasné snové světy, které své hráče doslova pohltily.

A právě rozsáhlost celého projektu byla důvodem, proč se hra neobjevila na konzolích, ale mířila výhradně na CD-ROM. Premiéru si odbyla na v Americe hodně populárních počítačích Macintosh, následně přišla konverze na PC a stala se doslova ternem. I přes téměř nekonečnou kapacitu CD to však tvůrci neměli zase tak jednoduché. Limitovaly je další technická omezení té doby – jak pomalejší počítače, tak také pouze jednorychlostní mechaniky, takže najít vhodnou kombinaci mezi pěknou grafikou a aby všechno plynule fungovalo nebylo vůbec jednoduché. I proto byly vyrenderované obrázky lehce poupravovány tak, aby zabíraly menší velikost a rychleji se nahrávaly. Velké problémy byly se zobrazováním všech animací, defacto hru zachránil v průběhu vývoje vydaný software QuickTime od Applu, jenž umožňoval plynulé zobrazování videí s rozumnou kompresí a rychlostí. Dá se ale říct, že to byla vzájemná výhra – zatímco QuickTime zachránilo vývoj hry, Myst zase pomohl QuickTimu ukázat své možnosti a dostat se do povědomí široké veřejnosti.

Bratři Millerové vždycky tvrdili, že nejsou tvůrci her, ale stavitelé světů. Tím hlavním světem je v tomto případě ostrov Myst, na který se jako hráč dostanete nechtěnou náhodou. Jako čtenář si pročítáte stejnojmennou knihu, když se náhle po položení ruky na poslední stránku přenesete na tento ostrov. Objevujete se na něm a nevíte vůbec nic – ani kdo jste, ani co se po vás chce. Jediné, co brzy nalézáte, je dopis od jistého Atruse pro Catherine. A tak se začnete po ostrově procházet a zjišťovat, jakým způsobem vše funguje. Dozvíte se, že jeho stvořitelem je v dopise zmíněný Atrus, který společně se svou manželkou Catherine psával speciální knihy, pomocí kterých jste se mohli přesouvat do různých světů, zde nazývaných jako věk. Měl také dva nepovedené syny Sirruse a Achenara, kteří se snažili světy zničit a tak je oba za trest uvěznil do tajemné knihy – jednoho do červené, druhého do modré. Ještě předtím však oba bratři uvěznili otce do podzemní komnaty. Vaším úkolem tak bude procházet jednotlivé světy a hledat červené či modré stránky do knih uvězněných bratrů a posléze je do nich vkládat. A bude pak jen na vás, koho z nich se rozhodnete osvobodit.

Upřímně, příběh pro mě byl u Mystu vždycky až podružnou věcí. O jednotlivých světech i příběhu se můžete dozvědět v denících v knihovně či prostřednictvím FMV videí, ve kterých si oba bratry i otce zahráli sami hlavní tvůrci Rand a Robyn Millerovi. To, na čem Myst vždycky hlavně stál, byly důkladně propracované puzzly. Všechny světy ve hře jsou totiž prošpikované různými hejblátky, páčkami či tajemnými mechanismy. A jen jejich splněním se posunete dál. Hlavní ostrov Myst působí jako takový rozcestník do jiných dimenzí. Jeho stěžejní budovou je knihovna, ve které jsou knihy obou bratrů i tajemný průchod k výtahu, kterým se můžete dostat do horní kupole, která vám při správném natočení celé věže pomůže získat indície k dalším úkolům. Po jejich správném vyřešení se posléze přesunete do jednoho ze čtyř věků, přičemž každý z nich je hodně specifický a unikátní. Vaším úkolem v každém z nich je pak nalézt jak stránku do každé ze dvou knih, tak také transportní knihu, která vás vrátí zpět na hlavní ostrov.

Jednotlivé puzzly jsou skutečně do detailu propracované a hlavně hodně variabilní. Ke každému z nich najdete dostatečné množství nápověd tak, aby jejich vyřešení nebylo frustrující. Samozřejmě jsou zde puzzly jednodušší a také složitější, které provětrají vaše mozkové závity. Jedním z nejprofláklejších puzzlů je nutnost v raketě nastavit hudební sekvenci stejnou, jakou si můžete zahrát dle předem daného pořadí kláves na vedlejším klavíru. Pro lidi nemající hudební sluch a nerozeznající hudební tóny od sebe to bylo skutečné utrpení, obzvlášť, když pozic jednotlivých páček bylo hodně a tóny si byly hodně podobné. I zde se ale ukazuje genialita tvůrců – puzzle se totiž dá vyřešit i bez jakékoliv schopnosti rozpoznávání jednotlivých tónů, stačí si jen spočítat pořadí kláves a o tolik pozic pak posunout jednotlivé páčky.

Variabilita jednotlivých úkolů je ale hodně široká. Jednou musíte zadat v observatoři určitá data, jenž vám na hvězdné obloze zobrazí zvěrokruhy, prostřednictvím kterých určíte obrázky zvířat či věcí, které musíte zaktivovat. Jinde zase musíte zapálit a natlakovat kotel tak, aby se zprovoznil výtah. Na jiném místě se zase pohybujete v miniponorce v bludišti či se procházíte mezi domky postavenými ve větvích stromů a rozvádíte do okolních trubek vodu, která spouští další mechanismy. Jednoduše řečeno, rozhodně se nudit nebudete.

Úchvatná grafika a do detailů propracované puzzly bylo to, co pomohlo udělat z Mystu legendu. A vytvořilo svým způsobem vlastní odnož adventur, obdobně laděným hrám se od té doby začalo říkat mystovky. Vznikla celá řada různých klonů, vznikla také celá řada pokračování. Ostatně, i Myst sám o sobě má několik verzí. Originál už se skoro nedá sehnat, nejblíže němu je Masterpiece Edition, která pomohla upscalovat originální verzi a rozjet na moderních počítačích, základní genius loci však zachovává původní. To verze realMyst provedla zásadní změnu, kdy byl původní skokový systém mezi obrazovkami nahrazen „plynulým“ 3D s chozením i otáčením do všech stran. To plynulým je v úvozovkách záměrně, první vydaná verze v roce 2000 totiž právě s plynulostí měla velké problémy. Navíc s umožněním plynulého chození po ostrově hra z větší části ztratila to své původní kouzlo. V roce 2021 pak vyšla zatím poslední verze převedená do moderního enginu a hi-resové grafiky. Přesto zůstává původní originál nepřekonán.

Samozřejmě, pohledem dnešního hráče už nemá tato hra příliš co nabídnout, obzvláště ta původní originální verze. Ve své době to ale bylo terno, které společně se hrou 7th Guest pomohla s rozšířením média CD-ROM u počítačových her a až do příchodu The Sims byla jednoznačně nejprodávanější počítačovou hrou na světě. Pomohla přesvědčit vydavatele, že má smysl investovat prostředky do her, které nejsou postavené na akci, střílení či nutných rychlých reakcí hráčů. Že má smysl vydávat tituly, ve kterých si hráči si žijí poklidným tempem a vaším úkolem je výhradně zkoumat prostředí, poznávat příběh a zapojovat své mozkové buňky při řešení logických úkolů.

Odkaz na originální článek na Games.cz: https://games.tiscali.cz/video/retro-gamesplay-superhero-league-of-hoboken-293760

Bylo tomu brzy zjara, kdy zlý čaroděj Ramon vtrhl do Nového Města nad Metují, usadil se na místním zámku, zabral okolní lesy, uvěznil několik duchů a nechal zkamenět všechny hodné lesní skřítky. Podaří se hráči za pomocí zachráněných skřítků přemoct zlého čaroděje a zachránit město?

Přesně takto zní základní příběh adventury z herního pravěku, konkrétně z roku 1995, kterou vydala tehdejší společnost Vochozka Trading a za jejímž vývojem stál pozdější spoluzakladatel Pterodonu s.r.o. Michal Janáček.

Jedná se o dobu, kdy začaly vycházet první české adventury pro PC jako Tajemství Oslího ostrova, 7 dní a 7 nocí či Dračí Historie. Po těchto více či méně zdařile nakreslených dílech přišlo Ramonovo Kouzlo s úplně jinou technologií – veškerá hra se odehrává prostřednictvím naskenovaných fotografií, jako by se postava dívala pohledem vlastních očí. V současnosti působí rozlišení 640×480 notně archaicky, ve své době to ale bylo zajímavé zpestření – hra komunikující česky, v českých reáliích a ještě k tomu s digitalizovanými fotkami.

Celá hra se odehrává v Novém Městě nad Metují, novoměstském zámku a okolních lesích. Kromě herní náplně působí i poučně jako kulturní průvodce městem i jeho okolím s důrazem na historii. Podíváme se tak nejen do zámku, ale i do jeho originální zámecké zahrady s dřevěnými stavbami podle plánů Dušana Jurkoviče nebo na zříceninu hradu Výrov.

Dějepisné poznatky nemají jen edukativní charakter, ale jsou i součástí některých úkolů. Jak je patrné ze základního děje, je potřeba vyhnat zlého čaroděje z města a zachránit zkamenělé skřítky. Ty lze zachránit tím, že na ně použijete některý předmět vztahující se k jejich povolání, samotného Ramona pak můžete zničit na úplném konci.

Pohybujete se tedy mezi statickými obrazovkami pomocí šipek na obrázku. Občas se nedaří tvůrcům správně držet směr a orientace mezi jednotlivými obrazovkami je složitější, naštěstí vše pomáhá vyřešit jednoduchá mapa, která se sama kreslí na základě hráčova postupu. Jednotlivé úkoly jsou celkem jednoduché – častokrát jde jen o to sebrat předmět a někomu ho přinést, případně zodpovědět některou otázku vyčtenou z kroniky či zjištěnou od jiných postav. S nimi je možné konverzovat, rozhovory jsou však extrémně stručné. Vzhledem k celkovému počtu obrazovek je obtížnost relativně jednoduchá a hra se dá dohrát za jediný večer. Jen je potřeba často ukládat, ve hře se dá několikrát zemřít a nebo dokonce dostat do slepé uličky, ze které není úniku.

V současnosti hra již nikoho neosloví, ve své době se ale jednalo o originální počin, který určitě stál za zmínku a zahrání. Nyní lze toto dílo doporučit dobrodruhům a také těm, kteří by si chtěli zahrát dílo z období prvního významnějšího rozvoje českých adventur, kde má Ramonovo kouzlo své nezastupitelné místo.

Odkaz na originální článek na Games.cz: https://games.tiscali.cz/video/gamesplay-hrajeme-hororovou-akcni-adventuru-ecstatica-293068

Americká společnost MediaX se do povědomí hráčů zapsala akorát dvouCDčkovou adventurou Queensrÿche’s Promised Land postavenou kolem členů stejnojmenné heavymetalové skupiny. Po jejich dokončení se pustili do tvorby nepřímého pokračování slavné knihy George Orwella – 1984. V tomto dystopickém románu autor popisuje svět, ve kterém vládne absolutní totalita, kterou při životě udržuje permanentní válka mezi třemi mocnostmi.

A právě příběh hry nesoucí v současnosti již hodně profláklý název Big Brother měl přímo navazovat na tuto knihu, přičemž prim nehraje hlavní postava z literární předlohy Winston Smith, ale Eric Blair, jenž žije v temném evropském městě a jeho hlavním úkolem je záchrana snoubenky Emmy před ideopolicií. To vše mělo vyústit až k Blairově připojení se ke skupině Hacker Hunderground, jenž měla v úmyslu svrhnout Velkého bratra.

Hra byla vyvíjena v letech 1996-1999 a sami tvůrci ji popisovali jako kombinaci detailně propracovaného Rivenu zasazeného do reálného světa Quaka, přičemž na jejím designu i scénáři se podílel americký multimediální umělec Douglas Gayeton, kterého si můžete pamatovat jako tvůrce interaktivního filmu Johnny Mnemonic. Nakonec se však tuto first person hru nepodařilo nikdy dokončit. Tvůrci se zmiňovali, že se dokázali dostat zhruba na 70 %, v tomto případě se ale informační zdroje rozcházejí. Co je ale jisté, na přelomu milénia přišlo studio MediaX o práva na titul Big Brother. Jejich držitel Newspeak se snažil najít další studio, které by hru dokončilo, ale i tato snaha vyšla do ztracena.

Zdálo se, že to je vše, co dokázal tento titul hernímu světu ukázat. Po dlouhých pětadvaceti letech však nakonec svitla naděje si jej přeci jen vyzkoušet. Prostřednictvím archive.org totiž uživatel Shed_Troll nahrál na internet hratelnou alfaverzi z roku 1999, konkrétně ze 4. ledna zmíněného roku. Pokud si tedy chcete tuto nekompletní alfa verzi vyzkoušet, můžete tak učinit ZDE. A pokud se vám do těchto experimentů nechce, můžete si níže prohlédnout videa z jejího hraní.