Agatha Christie: And Then There Were None – Ráj adventur

RECENZE: Agatha Christie: And Then There Were None

Petr Linhart — Mon, 20 Apr 2020 12:00:35 +0000

Agatha Christie: Deset malých černoušků je prvním dílem z plánované série studia AWE Games na motivy děl královny detektivek Agathy Christie. Jedná se o klasickou point and click adventuru rozdělenou do deseti kapitol, během nichž musíte vypátrat vraha.

Hra se z velké části drží originálního knižního příběhu, přidává si však na ostrov řadu míst a událostí, která však zapadají do koloritu celého příběhu. Hlavní postavou je Patrick Narracott, jehož bratr v originále přivezl všechny návštěvníky na ostrov. V tomto případě je to tedy Patrick, kdo přiveze všechny hosty na Trosečníkův ostrov a shodou náhod musí na ostrově také zůstat. A po vzoru známé říkanky „Deset malých černoušků“, zde převedených na politicky korektnější námořníčky, pak jeden po druhém postupně umírají a Narracott musí zjistit, kdo je skutečným vrahem.

Pátrání probíhá klasickým způsobem – procházení jednotlivými místnostmi rozlehlého honosného domu i okolí celého ostrova a sledování, co se kde změnilo. Během toho sesbíráte spoustu předmětů, řadu z nich i použijete na více či méně složitější puzzly. Podstatnou součástí jsou i rozhovory s jednotlivými postavami, během kterých jde vidět vývoj psychologie postav od prvních chvil pobytu na ostrově, kdy si dělají z říkanky srandu a nepřikládají možnému nebezpečí žádnou váhu, až po závěrečné pasáže, kdy má každý strach z každého. Je jen škoda, že rozhovory jsou občas trochu víc osekané, mnohdy by se hodilo probrat s danou postavou jejich pohnutky či myšlenky více do detailu. Velkým negativem je pak nemožnost přeskočit kterýkoliv z pronášených textů – ať už během dialogu, tak i při vyslovování nějakého moudra hlavní postavou. Což vadí obzvlášť, pokud jste nuceni po pádu hry procházet určitou pasáží znova.

Přestože se tvůrci v hlavní kostře drží příběhu z knihy, hra není úplně lineární. Není nutné prohledat všechna místa či zjistit všechny informace, hra si svým způsobem žije vlastním životem. U některých činností je jedno, ve kterém dni je uskutečníte, případně je nemusíte uskutečnit vůbec. Ve hře je navíc obsažen interní ukazatel oblíbenosti Patricka u jednotlivých postav, na základě kterého se postavy v různých situacích či rozhovorech chovají. Nejsou to nijak zásadní rozdíly, přesto jde o určitou variabilnost a dle hráčových činností a rozhodování lze dospět až ke čtyřem různým koncům.

Autorům se daří v průběhu hry držet ponurou atmosféru, takže se pořád něco děje a hráč po přesunu do nového časového úseku hned se zájmem zkoumá, co se kde událo. K tomu naštěstí existuje dvojklik měnící chůzi na běh, takže se dá celý dům i ostrov prolítnout během chvíle. To vše je okořeněné pár puzzly, které rozhodně nejsou nezajímavé a i když jsou občas trochu ujeté, výsledný dojem ze hry rozhodně nekazí.

Trošku horší je to s technickým zpracováním, přeci jen, i na rok 2005 bylo grafické zpracování trochu zastaralé, ale když si hráč zvykne a ponoří se do děje, tak mu to ani nepřijde. Je potřeba také připomenout kvalitní překlad do češtiny, který se drží knižní předlohy a pomáhá k dotvoření té správné atmosféry.

První pořádná herní adaptace Agathy Christie dopadla velice dobře. Po celou dobu stoupající hutná atmosféra udržuje hráče v napětí až do samotného konce. To vše umocňuje i velmi kvalitní překlad do českého jazyka.

Autor:

Petr Linhart

Příspěvek RECENZE: Agatha Christie: And Then There Were None pochází z Ráj adventur

RECENZE: Agatha Christie: And Then There Were None

Petr Ticháček — Mon, 21 Oct 2019 12:00:23 +0000

Znáte román Deset malých černoušků? Znáte Agathu Christie? Zajímá vás, jestli je vůbec možné toto detektivní veledílo přepracovat do počítačové hry? To jsme zjistili dříve, dnes přinášíme recenzi češtiny.

Legendární thriller Deset malých černoušků oživá ve vydařené herní podobě.

80 detektivních románů. 18 divadelních her a adaptací. Přes 120 hodin televizních filmů a inscenací. Ale žádná počítačová hra? To si přece nekorunovaná královna zločinu nezaslouží! Přesto jsme museli čekat několik dlouhých desítek let, než se dílo Angličanky Agathy Christie představilo také v interaktivní podobě. A dočkali jsme se. Ale stálo to čekání vůbec zato? Vždyť produkce hry se zhostila americká společnost The Adventure Company, známá spíše pro svoji kvantitu než kvalitu, a samotný vývoj byl svěřen do rukou neznámému týmu AWE Games, který se doposud zabýval jen průměrnými hrami založenými na filmových licencích. Scénář a gamedesign však naštěstí dostal na starost Lee Sheldon, veterán herního průmyslu, který je zodpovědný za adventury jako Tëmujin nebo Riddle of Master Lu. A ten už jakousi zárukou obstojné kvality je.

Námětem pro první hru z plánované série adventur na motivy děl Agathy Christie se stal román And Then There Were None z roku 1939, v Anglii vydaný pod názvem Ten Little Niggers a v České republice známý coby Deset malých černoušků. Ten popisoval neskutečnou příhodu deseti navzájem se neznajících osob, které k jejich překvapení obdržely od jistého pana N. Z. Namyho pozvání na malý Černochův ostrov jednu míli vzdálený od jižního pobřeží Anglie. Při první společné večeři však přítomné vytrhla z představy o poklidně stráveném víkendu gramofonová nahrávka, jejímž prostřednictvím Namy obvinil své hosty z vraždy. Mnozí považovali tuto nahrávku za nejapný žert, neb vědomě žádnou vraždu nespáchali, ale jakmile během následujících tří dnů začali jeden po druhém umírat, uvědomili si, že své svědomí přece jen nemají tak docela čisté. Přesto jim nezbývalo než vyburcovat svůj pud sebezáchovy a snažit se vražedný týden na (kvůli rozbouřenému oceánu) nepřístupném ostrově přežít bez úhony.

„To, čím kniha Agathy Christie své čtenáře doslova pohltila, byla dokonale vykreslená lidská psychologie.“

To, čím kniha Agathy Christie své čtenáře doslova pohltila, byla dokonale vykreslená lidská psychologie. Sledovat, jak se v jednotlivých postavách vyvíjí strach, jak si zpočátku nebezpečí vůbec nepřipouští a jak se po čase, Agatha Christie: And Then There Were None kdy počet mrtvých převyšuje počet živých, začínají navzájem podezřívat, je něco nepopsatelně poutavého. Hra ovšem takto hlubokým dojmem působí jen z poloviny. Základním stavebním kamenem je pochopitelně to, že adaptovala příběh takřka beze změny. Samozřejmě, že k jistým úpravám dojít muselo; Ostrovu byla poněkud pozměněna tajemná historie, která je ve hře (narozdíl od knihy) postupně odkrývána, a především bylo nutno přistoupit k výběru hlavního hrdiny, který v knize nebyl definován. Vcelku moudře se jím stala nová jedenáctá postava – Patrick Narracott, bratr převozníka z knihy, který 10 budoucích obětí na ostrov dopravil. Podstatný průběh děje ovšem zůstal ve starých kolejích: obyvatelé ostrova jsou do puntíku stejní jako v knize, umírají stejnými způsoby a ve stejném pořadí. V tomto směru tedy navozené atmosféře nelze nic vyčíst.

Jakmile ale dojde na dialogy, hra najednou začne ztrácet glanc a trestuhodně zahazuje svůj vysoký potenciál. Ne snad, že by rozhovory byly špatně napsané – to vůbec ne. Konec konců, část z nich je z knihy přímo převzatá. Agatha Christie: And Then There Were None Nedávají však žádný prostor pro hráčovu improvizaci, pro ovlivňování smýšlení vedlejších postav, pro možnost zahloubat se v jejich myslích a přistupovat k nim způsobem, jakým sami uznáme za vhodné. Neumožňují nám zkrátka pohrávat si s jejich psychologií, což tvůrci v mnohých rozhovorech výslovně slibovali.

Důvod je prostý: rozhovory jsou naprosto lineární. Kdykoliv kteroukoliv postavu oslovíte, dostanete na výběr z několika jednoduchých konkrétních otázek a vůbec nezáleží na tom, kterou z nich zvolíte. Stačí jen slepě odklikat všechny možnosti a úspěch je zaručen. Samozřejmě můžete namítnou, že takto jsou koncipovány rozhovory v 90% současných adventur. Jenže ATTWN je založena na psychologii 10 k smrti vystrašených postav a tak za použití daného systému rozhovorů je šance manipulovat s jejich psychikou nenávratně pryč. A abych ještě přilil benzínu do ohně, tvůrci slibovali také originální systém indikátoru podezření, které vedlejší postavy vůči hlavnímu hrdinovi zaujmou, a jehož hladina měla být ovlivňována právě tím, jakým způsobem se budeme prostřednictvím nelineárních dialogů chovat. Samozřejmě, že ve finálním produktu není po této zajímavé vychytávce, na kterou jsem se já osobně VELMI těšil, ani památky.

Ale i přes toto zklamání hra poskytuje nelinearity víc než dostatek. Samozřejmě její obsah nelze srovnávat s velkolepým Fahrenheitem, který nabízí desítky vedlejších cestiček a alternativních řešení, ale i tak je děj hry vyplněn několika nepovinnými úkoly, jejichž řešením nahlédneme hlouběji pod pokličku tajemství ostrova, a především si můžeme vybrat, kdy který úkol chceme splnit. Děj je sice striktně rozdělen na 10 kapitol přesně podle říkanky o deseti umírajících černoušcích, ale ty se ukončují povětšinou sérií klíčových rozhovorů a událostí, přičemž hře je naprosto lhostejné, co jste mezitím udělali či neudělali. Proto úkoly nutné k dokončení například šesté kapitoly můžete částečně nebo úplně vykonat už v kapitole první nebo dejme tomu čtvrté. Tato promyšlenost se mi na hře opravdu líbila a dává najevo, že si s gamedesignem Lee Sheldon poctivě pohrál a rozhodl se hráče zbytečně neomezovat.

Lee uspěl i v jiných fázích gamedesignu. Po zkušenosti s prakticky nehratelným Riddle of Master Lu jsem měl trochu strach, aby hru nenapěchoval přespříliš komplikovanými hádankami a vražedným pixelhuntingem, ale tyto obavy byly naštěstí liché. Agatha Christie: And Then There Were None Jistě – na miniaturní předmět tu a tam narazíte a na nějaké ty chytáky jakbysmet (koho by třeba napadlo 2x nabírat lopatkou mouku z pytle, aby v něm naleznul funkční baterii), ale vše se drží v mezích únosnosti a obtížnost málokdy přeleze průměrnou hranici. Jediným problémem je fakt, že veškerá interaktivní místa se poctivě hlásí pod kurzorem, ovšem s VÝJIMKOU oblastí, na které je třeba použít předmět z inventáře. Většinou sice dokážete logicky odvodit, kde co máte použít, nicméně tu a tam řešení není na první pohled jasné a těžký zákys – a z něj pramenící frustrace – je rázem na světě.

Kromě této nepříjemnosti se ovšem nedá ovládání vytknout absolutně nic. ATTWN je klasická point-and-click adventura s pohledem třetí osoby, což je pro detektivní hru ideální zpracování. Postava Patricka Narracotta poslouchá příkazy zadávané kurzorem myši na slovo a při chůzi se nikde nezasekává, což poslední dobou u adventur nebývá standardem (The Moment of Silence nebo novinka Law and Order: Criminal Intent). Život je hráči usnadňován přítomností deníku, kam si Patrick zapisuje informace o ostrově či o podezřelých nebo poznatky z knih či jiných dokumentů. Agatha Christie: And Then There Were None Nechybí samozřejmě ani inventář, jehož ovládání je ale poněkud krkolomnější a chcete-li předmět prozkoumat nebo zkombinovat, je nutno ho nejdříve uchopit a poté kliknout na příslušnou příkazovou ikonku.

„Originální příběh a zajímavé prostředí uzavřeného ostrova vynahrazují technické nedostatky hry.“

Další z pilířů, o které se hra spolehlivě opírá, je atmosféra. Té bohužel pranic nenapomáhá audiovizuální zpracování, protože grafika (v nízkém rozlišení 800×600) působí hlavně v exteriérech příliš vyumělkovaně, modely postav (obzvláště pak v animovaných sekvencích) jakbysmet, a stále se opakující klavírní hudební doprovod se dříve či později omrzí. Originální příběh a především zajímavé prostředí uzavřeného ostrova ovšem technické nedostatky z hlediska atmosféry napravují. Kromě dvoupatrového domu se podíváte na pláž, na útesy, do sadu, k včelím úlům či ohradě s kozami, nebo dokonce do tajných podzemních jeskyní! Některé z kapitol se navíc odehrávají v noci, kdy je pravda na monitoru vidět „velký kulový“, ale ve spojení s nutností špehovat ostatní hosty v pokojích nebo skrze klíčovou dírku dokáží tyto scény rozpumpovat vaše srdce na vysokou frekvenci.

Verdikt: Herní zpracování Deseti malých černoušků se spoléhá především na kvality své předlohy. Jen decentně upravený příběh je samozřejmě perfektní, stejně jako obsahová část dialogů. A to je pro adventuru polovina úspěchu. Škoda jen průměrného technického zpracování a skutečnosti, že hra nedává možnost dění prostřednictvím nelineárních rozhovorů ovlivňovat, kvůli čemuž trpí psychologická složka – hlavní deviza Agathiny knihy. Všichni ale dobře víme, že dokonalou hru vytvořit nelze. Buďme tedy vděčni za to, že TAC konečně zplodili hru, kterou bez rozpaků mohu označit za DOBROU.

Recenze vyšla na herním serveru BonusWeb. Kompletní verzi si můžete přečíst ZDE.