RECENZE: The Dark Eye

S adventurou The Dark Eye, kterou vydala společnost Inscape již v roce 1995, jsem měl dlouhou dobu nevyřízené účty. Nevím jakým způsobem, ale tehdy se mi do ruky dostalo originální CD (včetně krabice), ze kterého byla možnost si tuto hru zahrát. Bohužel se však vyskytla chyba (už nevím, jestli byla chyba na CD nebo někde v souboru), ale na stejném místě při přehrávání jednoho z filmečků hra vždycky spadla. Do daného místa jsem se dokázal dostat při několika na sobě nezávislých rozehrání, ale dál už ne a hra tak pro mě zůstala nechtěně dlouhodobě nepokořena. Tuto historickou kaňku se mi podařilo napravit až nyní a s přispěním internetových zdrojů jsem hru konečně dohrál.

Tvůrci z Inscape pod vedením budoucího šéfa Universal Music Group Michaela L. Nashe a hlavního autora hry Jamese Russella Leese vytvořili hodně podivné, svým způsobem ale také hodně unikátní dílo, které určitě nesedne každému. Je inspirované tvorbou geniálního básníka a prozaika Edgara Allana Poea, hlavně jeho hororovějšími díly. Tomu všemu odpovídá také temná až děsivá atmosféra, která prostupuje celým dílem. Hlavní příběhová linka kupodivu není napsána Poem, ale jejím autorem je již zmíněný Leese a sám ji nazval Malevolence, tedy škodolibost, zlomyslnost či nenávist. Pro její tvorbu však přeci jen využil Poea, inspirací mu byla hororová povídka Zánik domu Usherů.

Ocitáte se na začátku devatenáctého století, kdy přijíždíte do sídla svého strýce Edwina. Tento podivín se celé dny zabývá malbou depresivních obrazů. Kromě toho v nevelkém a ponuře působícím sídle najdete také svého bratra Henryho a Edwinovu nemocnou dceru Elisu. Tento hlavní příběh je také depresivně temný a do pochmurné atmosféry celé hry zapadá opravdu vhodným způsobem. Je ale vlastně jen takovou propojkou ke skutečným Poeovým příběhům. Během děje se totiž v určitých částech hry přepnete do halucinogenního stavu, kdy se celé prostředí promění do alternativního světa, ve kterém se všechny obrazovky zjeví v temně depresivním odstínu. V určitých místech domu pak můžete nalézt interaktivní místa, které vás zavedou přímo do originálních Poeových děl. V nich se proměníte v originální protagonisty, kteří ve svém ději převyprávějí originální povídky slavného autora. Nejedná se ale jen o suché převyprávění Poeových příběhů, ale jde se i do jejich hloubky. Konkrétně jsou takto zpracované tři proslulé hororové povídky – Sud vína amontilladského, Zrádné srdce a Berenice. Přičemž každý z těchto příběhů je zpracován svým způsobem dvakrát – musíte si ho totiž zahrát jak z pozice vraha, tak i oběti.

Základní šablona celé hry je relativně jednoduchá – hrajete určitou část základního příběhu, dokud se nedostanete do halucinogenního stavu. Jakmile se ocitnete v tomto alternativním prostředí, můžete si najít aktivní místo pro přechod do jedné z povídek. Jakmile tuto povídku vyřešíte, vrátíte se zpět k hlavní dějové linii, kde se odehraje další část příběhu, po které se přesunete opět do halucinogenního stavu a můžete navštívit další povídku. Pořadí navštívených povídek není jasně určené, můžete si vybírat podle libosti. Když se v některé z nich zaseknete, můžete se vrátit zpět do halucinogenního stavu a vydat se do jiné povídky, ta původní zůstane uložena v místech, kam jste se dosud dostali. Návdavkem můžete občas přeskočit i mezi vrahem a obětí přímo v povídce, v určitých situacích se totiž protivníkově postavě zablesknou na chvíli oči, což je znamení, že nastal ten správný čas pro možný přesun duše.

Že to zní celé až příliš komplikovaně a zmateně? Ano, takové to skutečně je. Jak před těmi více než dvaceti lety, tak i teď jsem měl velké problémy si na to celé zvyknout. Hlavně vás hra na nic nepřipraví, nic vám nevysvětli a vrhne vás rovnou do děje. A dělejte si co chcete. Než zjistíte, jak celý svět funguje a jaké jsou herní mechaniky, tak to nějaký čas potrvá. Zpočátku je potřeba zvyknout si také na ovládání. Celou obrazovku sledujete z pohledu vlastních očí, přičemž nejsou žádné přechodné animace, ale jen se po kliknutí daným směrem přesunete na další obrázek. Ano, je to něco podobného, co tehdy přinesl Myst. Pro přesouvání mezi lokacemi i akce na obrazovce slouží mystická ruka ne nepodobná té z Addams Family nebo spíše ze 7th Guest, když už zůstaneme u her. Největší problém této technologie je zorientovat se v prostoru, protože otáčení na místě není striktně o 90 stupňů, ale někdy rovnou o 180, někdy zase jen o 45. I v tomto případě je to hodně o zvyku. Ale třeba podzemní bludiště ve sklepení je pro mě utrpení i při několikerém opakování.

Co se týká hratelnosti, nelze očekávat žádné velké adventuření ani žádné zapeklité puzzly. Celá hra je postavena na tom, že se nacházíte v omezeném počtu obrazovek daného příběhu a snažíte se najít místa na obrazovce, se kterými jde provést interakce. Ať už otevřít dveře, prohlédnout si knížku, zavzpomínat na dávnou událost či prodebatovat nějakou postavu. Jsou i případy, kdy můžete vzít do ruky nějaký předmět – může to být dopis, louč, miska s polévkou či třeba svítilna. Tyto předměty pak vidíte přímo před sebou a můžete je na určitých místech používat. Samostatnou kapitolou je také mapa jednotlivých příběhů, která je zpracována ve formě frenologické mapy lebky. Pokud vám to nic neříká, pak vězte, že frenologie zkoumá souvislost stavby lebky s duševními schopnostmi člověka. Prostřednictvím této mapy se můžete přepínat mezi jednotlivými příběhy. Ve hře je také jediný soubor jako autosave, který se uloží vždy, když odejdete z nějakého příběhu do obrazovky s touto lebkou, tedy vlastně mapou.

Je potřeba zmínit také technické zpracování, které je také hodně specifické. Jednotlivé obrazovky i předměty v nich jsou klasicky vyrenderované ve 3D studiu, jak bývalo v těchto dobách u podobných titulů zvykem. V té době také frčely FMV filmečky a i zde se jich dočkáme, celá hra byla vytvořena pomocí Macromedia Director a je z velké části postavena na technologii QuickTime videí. Ale zatímco zvyklostí té doby bylo ve hrách používat živé herce, tvůrci The Dark Eye na to šli výrazně odlišným způsobem. Doug Beswick totiž ručně stvořil skutečné děsivé loutky, které mi na první pohled připomněly temný styl Tima Burtona. Tyto loutky pak rozanimoval pomocí stop motion. Skutečně, na téhle hře není nic normální. Vše to umocňuje také zvukový doprovod, který obsahuje řadu ambientních ruchů, které jsou navíc prostorové a mohou napovědět, že se za vámi něco děje, i když zrovna hovoříte s jinou postavou. To vše je doprovázeno temnými hudebními motivy, jejichž autorem je anglický hudebník Thomas Dolby, jenž asi nejvíce proslul skladbou She Blinded Me with Science, jenž měla být původně úvodní písní seriálu Teorie velkého třesku. Nesmíme opomenout ani dabing, který je hodně kvalitní a pomáhá dotvořit hutnou atmosféru. Většinou je mu také dobře rozumět, což je u této hry důležité, protože vůbec neobsahuje titulky. Nejméně rozumět je postavě strýce Edwina, jeho hlas zní trochu huhlavě, ale dostatečně depresivně. Tuto postavu totiž namluvil jeden z čelních představitelů beatníků William S. Burroughs. Pokud vám toto jméno nic neříká, pak vězte, že tento americký umělec patří mezi zakladatele kyberpunku a je jeden z prvních, jenž použil v souvislosti s hudbou spojení heavy metal. Myslím, že do role despotického staříka s negativním viděním světa nemohli vybrat líp. Jeho recitace povídky Maska červené smrti je skutečně geniální. Tím se dostávám ještě k jedné poznámce – kromě tří hlavních povídek ve hře jako takové nalezneme i některé další, jen provedené jinou formou. Kromě již zmíněné Masky červené smrti, jenž je recitována Burrouhgsem s psychedelickými obrazy na pozadí najdeme ve hře podobným způsobem odvyprávěnou i báseň Annabel Lee. Pokud budete skutečně prohlížet všechna zákoutí, můžete narazit i na povídku Předčasný pohřeb či báseň Sloky Heleně. Také samotná hlavní linka obsahuje několik skrytých narážek na životní události Edgara Allana Poea.

Marně přemýšlím, na co jsem ještě zapomněl. The Dark Eye je adventura, která vzdává hold dílu Edgara Allana Poea tím nejlepším možným způsobem. Je hodně netradiční, plná temné a tíživé atmosféry v příbězích, jejichž skladbu a rozmístění musíte pochopit a přistoupit na autorský záměr. Hra to rozhodně není pro každého, ale pokud jste milovníky obskurních titulů nebo světa tohoto slavného literáta, i přes svůj věk a nyní již archaické zpracování za zahrání určitě stojí. A dokonce ji lze spusit i na moderních strojích a to jak před DosBox, tak i přes ScummVM.