RECENZE: Syberia – emotivní výpravný epos

Neexistuje mnoho adventur, které by snesly srovnání s legendární The Longest Journey. A téměř nikdo z fanoušků ani nevěřil, že by se ještě mohla nějaká, podobně špičková adventura objevit. Ale co Syberia? V mnohém se TLJ podobá, ale je stejně dobrá? Naše exkluzivní recenze vám to prozradí. Maličko napovíme. Zdá se, že ano.

Dvojče April Ryanové na cestě za životním poznáním.

Existuje celá řada kriterií, podle nichž neomylně poznáte, že máte co dočinění s opravdu špičkovou hrou. Můžete k ní takhle po víkendovém odpoledním dýchánku (nebo práci – přijde na to, jak moc se necháte od svých bližních terorizovat :o)) usednout, zatáhnutím závěsů dát nekompromisní sbohem slunci a hrát a hrát a hrát… až vás začnou životní potřeby obtěžovat tak neúnosně, že hraní po dlouhém sebepřemlouvání přerušíte, odtáhnete závěs a zjistíte, že už venku není takové světlo, jako předtím. Po nutné návštěvě WC zapnete telku s cílem shlédnou večerní zprávy… a ona v ní běží snídaně s Novou. A nebo může nastat jiná, znatelně nepříjemnější situace – úplným ponořením do virtuálního světa zapomenete na existenci funkce SAVE a z letargie vás vyvede až děda se svojí cirkulárkou, která pravidelně vyhazuje pojistky v celém baráku. Otázkou zůstává, pro koho je taková situace nepříjemnější – jestli pro vás, nebo následně pro dědu (v mém případě pro cirkulárku, která to už nerozchodila). V žánru adventur všeobecně platí, že dobrou hru dělá dobrý příběh. Příběh se strhujícím dějem plným napětí, dobrodružství a romantiky, který působí na hráče emotivním způsobem a umožňuje mu tak hru nikoliv hrát, ale prožívat. Až donedávna byl posledním titulem, který mě takovýmto velkolepým způsobem dokázal vtáhnout do svého vnitřního světa, legendární The Longest Journey. Na další podobně chytlavou a emotivní hru jsem musel čekat celé dlouhé dva roky.

Článek v místním denníku Valadilene Gazette, vydáno 5. května 2002
Voralbergova továrna na mechanické hračky a automaty, která naše malé alpské městečko Valadilene proslavila po celém světě, má finanční problémy! Sdělila nám to přímo majitelka továrny, madam Anna Voralbergová. Podle jejích slov již firma nedokáže konkurovat elektronickým výrobkům moderní doby, které zaplavují svět jako horská lavina. Znamená to tedy konec prosperity našeho městečka? Konec tradice rodiny Voralbergů, která již po 800 let obohacuje svět o své jedinečné mechanické vynálezy, jenž ke své funkci nepotřebují žádnou elektřinu ani palivo, ale pouhé natáhnutí soustavy pružin obyčejným klíčkem? Anna je posledním žijícím potomkem slavné rodiny. Její otec zemřel před dlouhými lety a bratr Hanz, sice retardovaný po nešťastném úrazu, ale jinak skutečný génius a vynálezce, odešel do nebe již v útlém dětství. Věk madam Voralbergové již také není nejnižší, a tak vlastně zbývá jediná možnost, jak továrnu zachránit – prodat jit jiné, finančně zajištěné společnosti. Zájem projevil mamutí americký kolos Universal Toys Factory, který se zdá být jediným možným východiskem ze svízelné situace, v níž se madam Voralbergová i celé naše městečko nachází. Kontrakt ale prozatím nebyl podepsán.

Syberia je hra, která se srovnání s The Longest Journey (dále jen TLJ) prostě nemůže vyhnout. Oba tituly mají tolik společných atributů, až by se mohlo zdát, že jejich tvůrcem je jeden a tentýž člověk. To je ale samozřejmě nesmysl. Za Syberií stojí muž, který se časem dost možná postaví do jedné řady vedle takových osobností, jako je Roberta Williams, Ron Gilbert nebo Jane Jensen. Jmenuje se Benoit Sokal, původem Belgičan, který půl života zasvětil tvorbě komixů a pak dostal ten zázračný nápad převést jedno ze svých děl na monitory počítačů. A tak před třemi lety vznikla ve spoluprácí s francouzskými Microids adventurka Amerzone – sice zajímavá hra, ale ne tak kvalitní, aby si vydobyla celosvětovou popularitu. Ta však bezpečně přijde se Syberií. Zpracováním klasická point-and-click adventura s předrenderovanými lokacemi a 3D modely postav dokáže uchvátit nejen překrásnou a detailní grafikou, ale především příběhem, který se točí kolem ústřední ženské protagonistky. Kate Walkerová, hlavní hrdinka Syberie, není stejně jako April Ryanová z TLJ žádná bojovnice typu Xeny nebo sexbomba jako Lara Crofta. Je to prachobyčejná mladá moderní žena, která si v poklidu žije svůj vlastní život a rozděluje ho rovným dílem mezi svého přítele a zaměstnání v právnické kanceláři. Vlastní příběh ji pak zavede na velkolepou, původně pracovní výpravu, na níž nejenže navštíví řadu neobvyklých prostředí a seznámí se mnoha pozoruhodnými lidmi, ale především kompletně přehodnotí své životní priority.

Dopis notáře Alfortera pro právničku Kate Walkerovou ze 17. května 2002
Drahá slečno Walkerová, Velmi se omlouvám, že se s vámi nemohu setkat osobně, ale můj zdravotní stav mi to bohužel nedovoluje. Zároveň jsem zarmoucen, že pro vás nemám nic než špatné zprávy. Jistě se k vám již donesla ona smutná novinka, že nás náhle navždy opustila madam Anna Voralbergová. Nechť je jí země lehká. Ještě před svou smrtí mi předala dopis pro vás, který ovšem neobsahoval plnou moc v jednání o odkoupení její továrny, nýbrž informaci, která pravděpodobně zkomplikuje její převedení do vlastnictví vašeho klienta. Až doposud jsme všichni žili v domnění, že Anna je poslední žijící potomek rodiny Voralbergů. Leč, dle obsahu jejího dopisu je tomu jinak. Je zde dědic – její bratr Hans, jehož jsme považovali dlouhá léta za mrtvého. Podle Anny se Hans, který ve skutečnosti utekl v dětství z domova, nachází nejspíš v jisté Syberii a pokud chcete i nadále továrnu odkoupit, budete nutně potřebovat podpis nového vlastníka, tedy Hanse. V případě, že se ho rozhodnete vydat hledat, mi dovolte, abych vám ze srdce popřál hodně štěstí, neboť na úspěchu této transakce záleží nejen osud továrny, ale celého našeho městečka.

Svět, po němž Kate putuje, je v dobrém slova smyslu poznamenán mechanickými výtvory génia, jenž do něj před lety během své cesty do Syberie zavítal. Vynechám nyní městečko Valadilene, o kterém se za okamžik rozvypráví sama Kate, a prozradím vám něco o zbylých třech lokalitách, na nichž hlavní hrdinka zanechá své stopy. Stručně řečeno, koleje její cesty vedou přes celou Evropu a Asii, respektive z Francie přes Německo až na dalekou Sibiř. Každá z lokalit působí naprosto odlišnou atmosférou, na čemž se největší měrou podílí bezchybné grafické zpracování a také forma herních úkolů a puzzlů, které jsou danému prostředí dokonale přizpůsobeny. Vůbec první zastávkou je univerzita botaniky a zoologie v německém Barrockstadtu. Už jen příjezd na její nádraží, které je v podstatě jakýmsi obrovským „skleníkem“ s tropickými stromy a všemožnými druhy ptactva, je jednoduše úžasný. Kolem rostlinek a opeřenců se zde ostatně točí úplně vše, včetně univerzitních přednášek. Jedné takové se sami zúčastníte a poznáte, že ve vysokoškolských posluchárnách je to nejspíš na celém světě stejné – jeden nadšený profesor, 100 sedadel a na nich tři znudění studenti. Naproti „živému“ Barrockstadtu vypadá další zastávka Kate zcela mrtvě. Je jí téměř opuštěné postkomunistické ruské město Komkolzgrad, vybudované ve skalní rozsedlině, kompletně celé podkopané štolami a sestávající z rezavých železných konstrukcí. Následně zavítáte do poklidného papalášského hotýlku Arabald na břehu mrtvého moře, ale o něm, ani o detailech Komkolzgradu, se již raději rozepisovat nebudu, abych vám toho neprozradil až příliš a nepřipravil vás tak o mnohá překvapení, na něž Syberia rozhodně není skoupá.

Vzkaz na telefonním záznamníku od Kate Walkerové pro pana Marsona, šéfa právnické kanceláře Marson & Cormont Ass.
Dobrý den, pane Marsone. Dostala jsem od vás vzkaz, že byste rád věděl, jak jsem daleko s případem továrny Voralbergových. Víte, ono se to tady trošičku zkomplikovalo. Kdo byl živý, je mrtvý a kdo byl mrtvý, je živý. Abyste to správně pochopil – Anna Voralbergová je mrtvá a zdá se, že její mladší bratr Hans je naživu. Bohužel ale nežije ve městečku, ale někde úplně jinde a nikdo neví kde. Stejně vám povím, poslal jste mě na pěkně podivného místo. Je tady víc mechanických automatů, než živých lidí, a ani ti mi toho moc neprozradí. Díky podpoře místního notáře jsem se dostala do továrny, prohrabala se účetnictvím a korespondencí madam Voralbergové a zjistila jsem, že její bratr nejspíš skutečně žije a že všechno to, co továrna za posledních pár desítek let vyráběla, pochází z jeho geniálních myšlenek. Kromě toho se mi zde podařilo objevit jeho nejnovější vynález – mluvící automat, který si říká Oskar. Prý byl stvořen proto, aby madam Voralbergovou odvezl ve speciálním mechanickém vlaku na místo, kde se Hans nalézá. Tento zvláštní „natahovací“ vlak zde na nádraží skutečně stojí, takže mi nezbývá než se pokusit ho zprovoznit a za Oskarovy pomoci se nechat za Hansem odvézt. Doufám, že chápete nastalé komplikace a já vám slibuji, že pokud Hans skutečně žije, během několika dnů budete mít smlouvu na stole a podepsanou.

Design a atmosféra herních prostředí je sice velmi silnou stránkou Syberie, ale nikoliv tou nejsilnější. Hlavní zdroj „hravé mízy“ spočívá v dialozích. Předem ale upozorňuji, že jich není ani zdaleka tolik, jako v TLJ, což mimochodem považuji za plus (přeci jen – všeho moc škodí). Ve hře je totiž pouze pětadvacet interaktivních postav, nicméně každé z nich se géniovi Sokalovi podařilo vtisknout nejen vlastní osobnost, ale i zřetelné povahové vlastnosti a především city. Rozhovory tak mají tu pravou „šťávu“ a to obzvláště v off-topic tématech, které se týkají osobních starostí či radostí jednotlivých postav. Asi nejroztomilejší jsou časté rozpravy mezi Kate a jejím mechanickým průvodcem Oskarem, který, jak sám tvrdí, v sobě nemá naprogramované citové vnímání, což se mu Kate neustále snaží svým příjemným přístupem a jemně humornými narážkami vyvrátit. A světe div se, člověk by řekl, že jisté pouto mezi touto pozoruhodnou dvojicí přeci jen v průběhu hry pozvolna vzniká. Rozmlouvat však nebudete pouze s postavami, které ve hře osobně potkáte. Z hlediska zmíněných off-topic dialogů považuji za geniální nápad přibalit Kate do cestovního kufru mobilní telefon. Ten nejenže několikrát využijete k vyřešení herních puzzlů, ale čas od času vám samovolně zavolá šéf právnické kanceláře, vaše matka, přítel nebo nejlepší kamarádka. Nevázané povídání s nimi a probírání vzájemných osobních vztahů jsou pak tím pravým kořením, které zpříjemňuje napjatou atmosféru a umožňuje vám tak hlavní hrdinku lépe poznat a dokonale se s ní sžít.
Po stránce ovládání Syberia kráčí po vyšlapané cestičce adventurního žánru. Všechny činnosti vykonáváte myší, přičemž kurzor se na interaktivních místech mění podle toho, co zde lze provádět. Změny kurzoru jsou však poměrně nepatrné, což může mít pro méně pozorné hráče za následek přehlédnutí některých méně viditelných „hotspotů“. Kliknutím pravého tlačítka myši se v levé části obrazovky otevře inventář, rozdělený na dvě části – jedna je určena pro klasické předměty a druhá pro všemožné listiny, noviny a dokumenty, kterých cestou posbíráte opravdu požehnaně. Tyto lze buď pročítat nebo používat jako obyčejné předměty, vzájemná kombinace předmětů v inventáři možná není. Kromě dvou forem inventářů je zde ještě odkaz pro vstup do hlavního menu, pro použití mobilu a pro vypsání aktuálních témat k rozhovorům, které se zobrazují ve formě zápisků v notýsku.

Rozepisovat se zde o tom, jak úžasně celá hra vypadá, je nejspíš zcela zbytečné. Grafici v Microids si jednoznačně zaslouží můj velký obdiv a obzvláště pak maestro Sokal, jenž všechny herní lokality navrhnul na papíře a vytvořil též design všech mechanických hraček a automatů, na něž ve hře narazíte. Jak dokázal vymyslet a propracovat do posledního detailu takovou hromadu vynálezů během pouhých dvou let, je mi skutečně záhadou. Holt, komu čest, tomu čest. Bez týmu nadaných grafiků a animátorů by však své plány a nápady uskutečnil jen stěží. Kromě samotné grafiky lokací dokáží uchvátit obzvláště animované sekvence, jimiž tvůrci nešetřili a já jen marně vzpomínám, která z adventur by se podobně kvalitními renderovanými filmečky mohla pochlubit… snad jedině Atlantis III. Pozadu nezůstávají ani polygonové modely postav, které se již oprostily od jakékoliv hranatosti, v podstatě vypadají jako ručně kreslené a tím pádem nepůsobí na 2D pozadí nijak rušivě. Jejich animace jsou díky technologii motion-capture perfektní, včetně běhu hlavní hrdinky, který bývá často problémovou záležitostí (vzpomeňme třeba na Mystery of the Druids). Pokud bych byl nucen na grafice najít alespoň jeden sebemenší nedostatek, byl by jím menší počet in-game animací. Kromě postav, vodní hladiny a sem tam prolétajících opeřenců totiž lokace vypadají více-méně „mrtvě“.

Zvuková kulisa byla v drtivé většině svěřena pouze do vínku zvukovým efektům, které jsou tradičně na špičkové úrovni. Na hudbu v Microids trošku pozapomněli, což mě popravdě řečeno docela mrzí. Když nepočítám melodie v animovaných sekvencích, jsou ve hře pouze čtyři (!!!) hudební motivy, které zaznívají jen velmi sporadicky. Je to škoda, protože jejich orchestrální provedení (s důrazem na smyčce) je opět výborné. Dabing je další věcí, za niž se tvůrci ani v nejmenším nemusejí stydět. Sice netuším, kdo namluvil hlavní hrdinku Kate, ale i po hlasové stránce jsou spolu s April Ryanovou naprosto rovnocenné kolegyně.
Když už jsem se opět vrátil ke srovnávání Syberie s perlou The Longest Journey, je nejvyšší čas vám se slzami v očích oznámit, že ač jsou tyto hry kvalitativně zcela srovnatelné, tak v jednom jediném ohledu zůstává Syberia hned o několik kroků pozadu. Je totiž relativně krátká. V průměru nad ní strávíte cirka dvacet hodin čistého času a ostřílení adventurní harcovníci jsou schopni ke hře v devět hodin ráno zasednout a dohrát ji ještě tentýž den o půlnoci. V tomto případě si myslím, že se Benoit Sokal dopustil jediné vážné chybičky pří tvorbě designu, neboť sice stvořil neuvěřitelných 230 lokací, ovšem každou jen s minimem interakce. Na většině obrazovek je tak pouze jeden až dva interaktivní body a na některých dokonce vůbec žádný, čímž jejich účel sklouzává jen na úroveň kochání se nádhernou grafikou. Tím se také výrazně snižuje obtížnost, která je navíc podpořena přísnou logičností úkolů a prakticky žádným pixelhuntingem. Hrou tedy projedete doslova jako nůž máslem bez vážnějších zátuhů a její závěr se dostaví dřív, než by si kdokoliv z vás přál.
Do té doby ale budete u monitoru zažívat nezapomenutelné okamžiky. Syberie je totiž hra, při jejímž hraní si každou vteřinou uvědomujete, jak moc je dobrá a vychutnáváte si ty nádherné okamžiky plnými doušky. Čas se pro vás stane neznámou veličinou a spolehlivě zapomenete i na to, že dnes ráno děda zase zapne tu zatracenou cirkulárku :o). Je to výpravný epos plný dobrodružství a emocí, s půvabnou sympatickou hlavní hrdinkou a tak dojemným happyendem, jaký se u počítačové hry hned tak nevidí. Přesto však pouze a jedině kvůli nižší rozsáhlosti zůstává královnou i nadále The Longest Journey. Ale tentokráte se trůn otřásal v základech silněji, než kdy předtím.

Recenze vyšla na herním serveru BonusWeb. Kompletní verzi si můžete přečíst ZDE.