RECENZE: Simon the Sorcerer Origins

Plaveme v moři retra a remasterů. Někteří se v něm topí, jiní chrochtají blahem. V každém případě je ale brnkání na nostalgickou strunu oblíbeným sólovým aktem dnešních vývojářů. A nelze se jim divit – slova o tom, že dřív byly hry lepší a „měly duši“, slýcháme od hráčů den co den. I já se stále rád vracím k UFO: Enemy Unknown, Indianu Jonesovi and the Fate of Atlantis, nebo třeba k prvnímu Broken Swordu. Ale čistě z nostalgie.

Mnohé z těchto klasik dnes vstávají z mrtvých, vyšperkované novou grafikou, vyčištěným zvukem, pohodlnějším rozhraním a integrovanou nápovědou, protože – a to si přiznejme – adventury v devadesátkách občas vymýšlely šílené skopičiny. Tenkrát nám to přišlo normální, ale dnes jsou podobné logické veletoče spíš hřebíčkem do rakve.

Simon the Sorcerer Origins kráčí proti tomuhle proudu. Navazuje na kdysi populární sérii adventur, která nás v letech 1993 a 1995 okouzlila suchým britským humorem a čarokrásnou VGA grafikou. První dva díly patřily mezi absolutní špičku adventur své doby, jenže pak se něco zvrtlo. Celý žánr šel do kytek a kouzelník Simon s ním.

Dnes se série vrací, a rovnou skokem zpět do devadesátek. Se vším všudy. Vizuálem, který svou jednoduchou „vodovkovou“ grafikou a trhanými animacemi připomíná laciné kreslené seriály (či klasické večerníčky) z před-počítačové éry. Ostrým humorem, jenž se snaží přiblížit duchu druhého a třetího dílu série – zřejmě i díky tomu, že na dialogy dohlížel tvůrce původních her Simon Woodroffe. Ovládáním a rozhraním, které je na PC typické point-and-click, zatímco na konzolích dokáže šikovně využít ovladače. A co je nejzajímavější – také hratelností. I ta se vrací do divokých devadesátek, bez pomocných ručiček, bez kompromisů. A tady začíná jít do tuhého.

Pro pamětníky dělá Origins spoustu věcí dobře. Příběh, který slouží jako prequel k prvnímu dílu, zapadá do univerza série dokonale. S citem a úctou reinkarnuje ikonické postavy (Kalypso, Sordid, Močálník, trolové…) a buduje herní svět tak, že by se za něj nestyděli ani bratři Mike a Simon Woodroffové. Dialogy nejsou přehnaně košaté, ale mají šmrnc, skvělý anglický dabing díky kontrastu spratkovského hrdiny s umírněnými fantasy postavami srší vtipem. Potud je vše perfektní, takřka dokonalé. Prostě pravý Simon the Sorcerer.

No a pak přichází kontroverze. Prvním sporným bodem je grafika. Za celých 11 hodin hraní mi prostě nesedla. Rozhodně není ošklivá, ale působí až příliš prostě, postrádá detaily. V prvních dvou dílech se hráč na nové lokace často jen zamilovaně díval a kochal se, navzdory ubohému rozlišení 320×200. V Origins, a to ani ve 4K, nic takového nezažijete. Ani v jediném případě.

A pak ta old-school hratelnost. Ano, takhle nějak se adventury v devadesátkách skutečně hrály, ale bláznivé kombinování předmětů a hardcore hádanky, které bez nápovědy zvládnou jen masochisté, už dávno čichají kytky zespod na videoherním hřbitově. Autoři sice přidali pár nových a skvělých prvků, jako je používání čtyř elementárních kouzel (led/zamrznutí, oheň/rozehřátí, …) a negativní/pozitivní transformace inventáře, ale ty jsou zastíněny častými záseky a z nich pramenící nutností bezradně lítat po herním světe a zkoušet všechno na všechno. Nejsem zastáncem integrovaných nápověd v adventurách, ale tady bych ji v několika konkrétních případech vyvažoval zlatem.

A tak, po protnutí cílové pásky, vlastně nevím, co si mám o novém Simonovi myslet. Pamatuju kořeny téhle série. Miluju je a vím, že jen těžce z nosu sundávám růžové brýle nostalgie. Ale tentokrát mi spadly samy od sebe. Pro pamětníky devadesátek bude mít Simon the Sorcerer Origins jistě příchuť sladkých cukrovinek. Všichni ostatní by jej ale měli brát spíš jako pozoruhodný gerontologický experiment.

(tato recenze byla ve zkrácené podobě publikována v časopise Level)