Roztomilá adventurka Poco vznikla jako studentský projekt několika spolužáků na jedné americké univerzitě. Pod vedením studenta jménem Micah Boursier se tomuto uskupení říkajícím si Whalefall podařilo vytvořit unikátní titul, který jako by z oka vypadl tvorbě studia Amanita Design.

Ocitáte se v hodně surrealistickém světě v roli malého klauna jménem Poco. Hned v úvodu se objevíte před zkušební komisí, kde musíte přesvědčit trojici hodnotících klaunů, že máte dostatečné schopnosti zůstat v cirkusu jako vystupující. Přestože už tady dostane hráč možnost ovládat hlavní postavu, ať se snažíte jak se snažíte, nemáte šanci uspět a záhy jste z tohoto obřího pochodujícího cirkusu vyhozeni ven. Respektive vyhozeni dolů, kde dopadnete na zemi, která je nazývána Below World.

Jak záhy zjistíte, nejste na této zemi sami. Je zde spousta jiných předmětů a bytostí vyhozených z Upper World, jak je horní svět nazýván. Mezi nimi najdeme také pět homunculi, malé bizardní postavy reprezentující pět smyslů. A právě s jejich pomocí můžete dokázat postavit raketu, která by vám pomohla dostat se opět nahoru k pochodujícímu cirkusu a pokusit se o novou šanci dostat se na repertoár. I když s tou pomocí to nebude tak jednoduché – ostatní postavy vám pomůžou se seskládáním rakety, nejdříve ale vy musíte pomoci jim vyřešit jejich problém.

Ocitáte se v nádherně nakresleném tajemném světě, přičemž kresba svým charakterem odpovídá ilustracím dětských knížek a jehož detaily jsou propracovány do nejmenších detailů. Do toho jsou umístěné 3D postavičky, které vypadají, jako by byly vytvořené z hlíny. A to vše je opravdu citlivě a důkladně rozanimované – a to nejen samotné postavičky, ale i různé objekty v okolí. Celý svět je hodně roztodivný, ale důkladně promyšlený. Dostanete se tak do řady zajímavých lokací, kde budete řešit vesměs jednoduché puzzly. Ty jsou pak doplněné několika mezihrami, které nejde přeskočit. A přestože nejsou některé úplně nejjednodušší, jednotlivé sekvence nejsou příliš dlouhé, takže se u žádné z nich nezaseknete na příliš dlouho.

Ovládání je velice jednoduché – klasické point and click pomocí myši. Zajímavě je vyřešený inventář, do kterého postupně přibývají jednotlivé předměty. Pokud je chcete někde použit, musíte nejdřív kliknout na místo, kde něco chcete použít, čímž se otevře inventář, kde kliknete na předmět, který chcete použít. Vypadá to trochu kostrbatě, ale funguje to na výbornou. S jednotlivými postavami pak vedete tak trochu zvláštní rozhovory. Zatímco skřekům ostatních postav rozumíte pomocí napsaného textu, vaše proslovy jsou napsané speciálními znaky, takže vlastně ani nevíte, co říkáte. Ale vaši souputníci vám překvapivě rozumí, což jen dokresluje absurditu celého světa.

Prostě se tak procházíte umně zpracovaným světem, prozkoumáváte jednotlivé lokality, řešíte puzzly či minihry a užíváte si každého detailu, vtípku či nepatrné narážky, které tvůrci do hry vložili. A když už se náhodou ztratíte, pomůže vám v orientaci postupně dokreslovaná stylizovaná mapa celého světa, která vám ukazuje, kde se nacházíte nejen vy, ale i další důležité postavy. A můžete zde také využít nápovědu, kdybyste byli úplně v koncích. Nesmím zapomenout také na hudební doprovod, který dosahuje kvalit ostatních prvků ve hře, mění svůj styl s každou obrazovkou a perfektně umocňuje relaxační atmosféru celé hry.

V podstatě největším záporem celé hry je její délka. Jedná se skutečně o jednohubku, kterou je možné dohrát za pár desítek minut. Zároveň s tím ale přichází naopak pozitivní informace – hra je totiž kompletně zdarma. Jak již bylo napsáno na začátku, tvůrci měli tuto hru hlavně jako studentský projekt, ve kterém chtěli dokázat svoje schopnosti. Nechtěli hru prodávat, ale nabídnout ji hráčům bezplatně. Nakonec sice spustili kickstarterovou kampaň na směšných 1200 dolarů, ale cílem této částky nebylo dokončit hru, ale hlavně ji použít jako příspěvek na různé festivaly a také na tvorbu merchandisingu, který je od té doby téměř neustále vyprodaný.

Poco je parádní adventurka ukazující schopností jejich tvůrců. Trvá bohužel příliš krátce, můžu ale slíbit, že se budete po celou dobu hraní náramně bavit. A protože je hra úplně zadarmo, nic vám nebrání si tato má slova ověřit v praxi.

Sami tvůrci z francouzského týmu Ezhaac Studio označují hru The Fan jako interaktivní „foto fikci“ v reálných lokacích a s živými herci. Ve své podstatě něco takového hráči i nabízí, finální výsledek však není žádným zázrakem.

V posledních měsících se v Paříži stalo několik děsivých vražd, při kterých byly brutálně zavražděny mladé dívky. A protože každá z nich měla v posledních týdnech před smrtí pocit, že jí někdo sleduje, místní bulvární tisk začal nazývat vraha přezdívkou „Fanoušek“, odtud tedy pochází i název celé hry. Překvapivě se však jako hráč nevtělíte do postavy detektiva, ale do role samotného vraha. Jak dopadne další pokus o vraždu? Podaří se vám zavraždit zdravotní sestřičku Nathalii Rio, kterou máte ve svém sklepě již čtvrtý den?

Hra začíná interaktivním filmečkem, který svým pojetím navodí temnou atmosféru a ukazuje děsivé prostředí sklepení, kde je mladá dívka přivázána k židli. Posléze se přesouváte do druhé místnosti, kde jako vrah máte nástěnku s detailním popisem celého případu – záběry ze sledování dotyčné osoby v posledních týdnech, různé nákresy, nasbírané předměty apod. Evidentně skutečně mravenčí práce a začátek nadějného příběhu.

Jenže pak přichází hlavní zádrhel a tím je celkové pojetí hry. Ta je tvořena sérií reálných fotografií, na kterých je možné klikat na různé předměty případně přecházet do jiné místnosti. Na tom by nebylo nic špatného, horší je to ale s náplní celé hry. Nejde totiž o žádné složité úkoly či puzzly, ale jen o prohledávání místností a hledání konkrétních předmětů. Skoro bych se to nebál přirovnat k hidden object hrám. Průběh celého příběhu je velmi prostý – prohlédnete své doupě ve sklepení, sesbíráte tři předměty zobrazené v batohu (nápověda, co máte udělat). Přejdete do bytu unesené, zde opět vyhledáte čtyři předměty podle batohu, vrátíte se zpět do sklepení, po velmi krátkém intermezzu jdete sesbírat další čtyři předměty do bytu přítele a po návratu zpět do sklepení přichází krátké finále. A to je vše přátelé. Když se opravdu díváte na každý obrázek a zkoumáte, co na něm je, tak hra zabere maximálně půlhodinku. Pokud víte kam jít a jen klikáte, hru máte dohranou za pár minut.

Největším záporem je tak jednoznačně samotná hratelnost a její náplň. V každé z místností jen hledáte, na co by se dalo kliknout (v menu lze nastavit, zda budou aktivní předměty viditelné či ne) a zda po kliknutí najdete jeden z hledaných předmětů. Je to celkem ubíjející a nudné. Příběh jako takový se skoro nikam neposouvá. Ve dvou případech musíte nalézt klíče a ty pak (automaticky) použít, ve třech případech jste pak postaveni před „zásadní“ rozhodnutí, které ovlivní konec hry. Ve své podstatě ale ovlivní jen obsah zveřejněného novinového článku.

Na tvůrcích jde vidět nadšení pro fotorealistické zpracování i celkový koncept. Bohužel jde také vidět, že nadšení nestačí. K dispozici jsou pouze tři zmíněné lokality (sklep a dva byty), které žádnou krásou rozhodně neoplývají, i když se autoři snažili pohrát si s dekoracemi v místnostech a tak máte možnost najít model DeLoreanu z Návratu do budoucnosti či boxy s PC hrami. Celkově ale prostředí vůbec nezaujme. Místo bytů měli zvolit rozmanitější prostory a třeba i něco v exteriérech, čímž by se vyhnuli nudnosti a fádnosti.

Audiovizuální zpracování jasně definuje už základní princip, kdy je vše nasnímáno pomocí fotografií. Jejich provedení není vůbec špatné, stejně tak podařený je i atmosférický úvodní filmeček, který je pohříchu jediný v celé hře. Alespoň na outro si tvůrci mohli troufnout. Díky tomu nemůžeme nic říct ani o hereckých výkonech všech tří postav ve hře, protože z fotografií toho moc poznat nejde. I když dívčina hrající vrahovu oběť alespoň na tom minimálním prostoru, který dostala, nepůsobí vůbec špatně.

The Fan je pokus o adventuru z pohledu vraha ve fotorealistickém zpracování, která je však hodně krátká a chybí u ní jakékoliv důvody, proč by měla stát za zahrání.

Po čtyřleté pauze se na obrazovky vrací hororová série The Dark Pictures. Tentokrát se podíváme do vesmíru, kde posádka mezihvězdné lodi Cassiopeia bojuje proti agresivnímu mimozemskému organizmu. Inspirace žánrovými klasikami je snad až příliš silná, i tak ale Directive 8020 dokáže na pár hodin pořádně vyděsit.

Osamělá loď Cassiopeia se zmraženou posádkou putující neprobádaným vesmírem představuje poslední šanci lidstva na přežití. Když tu její plášť náhle penetruje meteorit, z něhož se okamžitě začne šířit záhadný mimozemský organismus…

Ne, Supermassive se opravdu neštítí ani těch největších hororových klišé, což moc dobře víme už od jejich prvotiny Until Dawn z roku 2015. Naopak, milují je tak moc, že v podstatě nic jiného ani nedělají. Jejich jediným příspěvkem hernímu světu je totiž v posledních letech série interaktivních filmů The Dark Pictures. Jde o nezávislé samostatné příběhy, které spojuje jen premisa, kdy má hráč za úkol udržet nesourodou skupinku hlavních hrdinů při životě. Což není nic snadného, protože jediné špatné rozhodnutí nebo nezvládnutá akční sekvence má často fatální následky.

Znáte takové ty situace, kdy u sledování hororu žvýkáte popcorn a posmíváte se filmovým postavám, že se chovají hloupě a smrt si vlastně zaslouží? Tak tady přesně pochopíte, že v časovém presu se člověk rozhoduje spíše instinktivně než s rozmyslem. A tak se budete i vy zkratkovitě schovávat pod postelí nebo skákat z pátého patra na beton, přesně jako ti „blbci“ ve filmech.

 

Kompletní recenzi najdete na stránkách Bonusweb.cz ZDE.

Vydáním Atlantis: The Lost Tales se tvůrci z Cryo Interactive trefili do černého. Vytvořili unikátní umělecké dílo s dobrodružným příběhem o bájné ztracené Atlantidě plném zajímavých puzzlů a to vše v úchvatném audiovizuálním zpracování. Proto nepřekvapilo, že se záhy pustili do pokračování, které pojmenovali příznačně Atlantis 2. Protože se vinou nepříliš zdařilého marketingu nestal v Americe první díl příliš známý, toto pokračování na severoamerickém kontinentě vyšlo pod názvem Beyond Atlantis.

Bylo samozřejmě otázkou, jakým způsobem tvůrci pojmou navázání na v prvním díle uzavřený příběh. Nakonec na něj navázali tak trochu oklikou. Hrajete za mladého muže jménem Ten, který v úvodním intru stoupá do hor v Tibetu, kde objeví zaparkovaný létající koráb známý z prvního dílu. Uvnitř nalezne jakéhosi Mongola, který mu prozradí, že je potomkem hlavního hrdiny z jedničky – Setha. A jakožto jeho vzdálený potomek je zároveň nositelem světla a musí obnovit rovnováhu světa tím, že se spojí s temnotou. Jenže nositel temnoty sídlí v Shambale, kam musí Ten teprve najít cestu. Jak se brzy ukáže, jedná se o spirituální cestu, při které musí nalézt šestici kamenů a nabít krystal, který jej přenese do Shambaly.

Jenže kde tyto kameny najít? Tři jsou k nalezení přímo na zasněžené náhorní plošině v Tibetu, další tři je možné nalézt ve třech různých prostředích, kam se dá těmito kameny dostat. Za pomocí mongolského šamana se převtělíme do tří různých postav zasazených do různých prostředí, přičemž je můžete absolvovat v různém pořadí podle toho, jaké kameny na obřadní oltář umístíte. Na malebném zeleném ostrůvku v Irsku se převtělíme do mnicha Felima, který se snaží vyřešit okolnosti pradávných mýtů a napravit jednu starodávnou zapeklitou kletbu. V Mexiku se stáváme mladým špehem Tepecem, který se pohybuje v okolí pyramid v Yucatánu a musí se vydat do říše mrtvých, aby probudil Opeřeného hada a získal od něj kouzelnou manu, čímž by zabránil sebeobětování vlastního vládce, který chce zachránit vlastní národ před hladomorem z neúrody a krvavým obětem jaguářímu bohu Tezcatlipocovi. Třetí příběh nás pak přivádí do malebného čínského kláštera, kde v roli státního úředníka jménem Wei Yulan musíme najít starého mistra, který by pomohl zahnat temný stín.

Jak tedy můžete vidět, po příběhové stránce je hra hodně roztříštěná. Pryč je původní napínavý příběh, kde v roli jediné osoby jdete za záchranou vlastního světa. Tady jste pokaždé někým jiným a kromě nutnosti splnit všechny úkoly a získat finanční kámen nemají mnoho společného To je za mě velká škoda a hře to ubírá na kvalitě. Zatímco jednička byla kromě audiovizuálu postavena hodně právě na příběhu, rozhovorech, puzzlech a akčních pasážích, zde nastala razantní změna. Akční pasáže, tak kritizované v prvním díle, byly naštěstí vypuštěny úplně. Bohužel je upozaděn i ten celkový příběh, také rozhovorů s ostatními postavami příliš mnoho není. V drtivé většině vám řeknou jen pár vět, ale nikde se nikam neposouvají, nevyvíjí a záhy už o nich ani neuslyšíte. Úplně se vytratila původní atmosféra, kdy jste si šli za jasným cílem a přitom nevěděli, komu můžete věřit a komu ne. Na to se tu vůbec nehraje.

Naopak se tu ale klade velký důraz na puzzly a hádanky. Těch je hra doslova napěchovaná a zdá se, že si tvůrci vzali za vzor Riven od konkurenčního Cyanu a chtěli se mu hádankami a jejich obtížností přiblížit. Což o to, najdeme zde hodně nápadité puzzly variující svou obtížností od těch nejjednodušších až po ty extrémně těžké. Troufám si tvrdit, že hlavně směrem ke konci už to tvůrci s obtížností přehnali a nápovědy k některým puzzlům jsou tak vágní, že najít jejich řešení, není vůbec jednoduché. Některé náročnější hádanky jsou ale i tak zábavné – zde bych jmenoval hlavně geniální stavění duhového mostu, snaha obalamutit pavouka či systém aztéckého počítání. Na opačném spektru se pak nachází zvukový puzzle u ptačího muže (u kterého jsem se kdysi při prvním hraní hodně dlouho trápil a i teď při opětovném hraní to dopadlo stejně, i když jsem věděl, co mám dělat), hledání po zemi rozházených hvězd v nepřehledné džungli nebo záludný hlavolam s návštěvou dříve navštívených míst v samotném závěru. Co je ale největší škoda, tak je záludnost některých takovýchto hádanek, ke kterým nejsou dostatečně jasné nápovědy. Třeba takový puzzle z razítkama by byl geniální, kdyby k získání té správné potřebné nápovědy nevedla jinak neodhadnutelná volba o pár obrazovek dříve. K této volbě se samozřejmě můžete vrátit a napravit ji, ale nic vám nenapovídá, že zrovna tohle je to místo, které je špatně.

A tak je to bohužel s celou hrou. Už na začátku v Tibetu se objevíte na náhorní plošině, ale pořádně nevíte, kdo jste ani proč tam jste. Již dříve zmíněný mongolský mnich se vám to snaží osvětlit, ale moc se mu to nedaří. Víte jen to, že jste nositel světla a potřebujete se dostat do Shambaly, abyste se potkali s nositelem temnoty. Navíc dostanete vzácnou kříšťálovou kouli, kterou se v každé z lokací musíte na správném místě přesunout do vesmíru, abyste objevili cestu ke staré zničené hvězdě. Identifikovat ale toto jediné konkrétní místo, kde máte kouli použít, je občas nadlidský úkol. Obecně se hodně často stává, že v dané lokaci prostě nevíte, co máte udělat jako následující krok. A tak chodíte po okolí (většinou naštěstí ne moc rozsáhlém) a hledáte, jak se posunout dál.

Ale nechejme už puzzlů a podívejme se na audiovizuální zpracování. Autoři opět použili svůj osvědčený engine Omni 3D, v rámci kterého se přesunujete prostřednictvím animovaných sekvencí mezi jednotlivými bublinami, ve kterých se rozhlížíte dokola, jako kdybyste se otáčeli hlavou. Samozřejmě na enginu tvůrci hodně zapracovali a hlavně přidali velké množství ingame animací, a to včetně právě během otáčení se dokola. Prostě, na tehdejší dobu to byla po grafické stránce bomba a ani teď se, i přes nižší rozlišení, rozhodně nemá zač stydět. Každé prostředí je skutečně unikátní. Zelenou trávou porostlý irský ostrůvek s malým klášterem, úchvatná procházka mezi mexickými pyramidami zasazenými do horského údolí či projížďka po pralesní řece jsou skutečně úchvatné. Když už jsem zmínil pralesní řeku, ta se nachází v Xibalbě, což je název pro mayské podsvětí, respektive podzemní říši temnot. Zde je to pojato úplně odlišně – kromě již zmíněné řeky a jednoho palouku tu najdeme i spletitý labyrint v džungli, ve kterém se zorientovat dá hodně úsilí.

Ruku v ruce s nádhernou grafikou i animací jde zvuková stránka. Opět zde máme k dispozici spoustu zvukových efektů, které nádherně dotváří atmosféru celého prostředí. Tím opravdovým vrcholem je ale opět hudební doprovod, o který se postaral tentokrát už osamoceně Pierre Esteve. Dokázal zkomponovat skladby, které ideálně zapadají do každého z prostředí, dokáží navodit tu správnou atmosféru a svou dramatickou linkou v těch správných okamžicích zážitek ještě navýšit.

Samostatnou kapitolu jsem si nechal pro dabing. Společnost Bohemia Interactive se totiž postarala o kompletní překlad do češtiny. A když hovořím kompletní, tak tím myslím včetně dabingu. A pokud mě má paměť neklame, tak Atlantis 2 byl jednou z prvních kompletně namluvených zahraničních adventur u nás. Překladatelem se stal Tomáš Smolík známý ze svého působení v časopisech Excalibur a Level. Nahrávalo se v jednom z herně nejprofláklejších nahrávacích studií pro počítačové hry – Studiu Hrádek. A o namluvení jednotlivých postav se postarali herci skutečně známých dabingových jmen – Pavel Soukup, Jan Šťastný, Jana Mařasová, Miloslav Mejzlík, Karel Richter a další. Takže po této stránce není hře co vytknout.

Osobně mám velice rád oba dva první díly Atlantisu, i když každý z nich k tomu přistupuje jinou cestou, pokud samozřejmě nepočítám audiovizuál. Zatímco ten první je postavený na komplexním dobrodružném příběhu o záchraně Atlantidy se spoustou adventuření a dialogů, dvojka je postavená spíše na tuhých a místy hodně záludných puzzlech. V současnosti by si nikdo takto těžkou hru netroufl vydat, protože zvoleným způsobem tuhé překážky by současnou rozmazlenou herní základnu, která častokrát po pěti minutách vzdává pátrání a dívá se do návodu nebo letsplaye, rozhodně neuspokojila. Což je i není škoda. Každopádně, pokořit původní Atlantis 2 bylo skutečnou výzvou, která řadě současných her chybí. A ještě jedna věc mě mrzí – zatímco v jedničce se hra skutečně točí kolem bájné Atlantidy, ve dvojce naopak skoro vůbec. Dostaneme se do ní jen na krátkou chvíli, je ale kompletně pod vodou, takže je tvořena vesměs hnusným prostředím plným modrých shluků pixelů, ve kterém se nedá pořádně orientovat a graficky to rozhodně neuchvátí. Což je velká škoda, právě podmořská Atlantida, která by mohla být pomyslným vrcholem hry, je po grafické stránce tím nejhorším, co se úplně vymyká ze zbývajícího grafického zpracování hry.

I když se mi kvůli ucelenému příběhu více líbí první Atlantis, ani na ten druhý nedám dopustit. Je zaměřený více na hardcore puzzly, i tak nám přináší úchvatné audiovizuální orgie, které musí potěšit srdce, oči i uši každého fanouška puzzle adventur.

Po deseti letech od prvního dílu se vrací série Life is Strange ke svým nejvýraznějším postavám.Jenže i když chemie mezi nerozlučnými kamarádkami Maxine a Chloe v Reunion stále funguje, chybí zde jakákoliv snaha se někam posunout. V jádru jde o pouhý fan servis, který jen ždímá vše, co jsme už dávno viděli.

První série seriálu Life is Strange působila před deseti lety jako zjevení. Nebylo to kvůli hratelnosti, šlo v podstatě o klasický interaktivní film s primitivními hádankami a rozhodně ne kvůli grafice, která i na svoji dobu vypadala hodně lacině.

Do srdcí milionu hráčů se zapsala především tím, jak civilní a v dobrém slova smyslu neherní tehdy byla. Zatímco všude jinde jste výjimečným hrdinou, na jehož bedrech závisí životy ostatních, ne-li osud celého světa, tady byly hlavní náplní klasické trable dospívání obyčejné teenagerky v malém americkém zapadákově. Ano, časem se na to nabalilo vyšetřování vraždy, ohýbání toku času a zkoumání efektu motýlích křídel, ale základním kamenem příběhu bylo řešení vztahů s rodiči a vrstevníky, tedy něco, s čím se dokáže identifikovat každý. Autoři přitom projevili mimořádný cit při navrhování postav a do hlavních rolí obsadili spíše outsidery, kteří se svým chováním, zájmy i preferovanou hudbou pohybovali spíše na okraji většinové společnosti.

Introvertní Max a punkerka Chloe spolu vytvořily nezapomenutelnou dvojici, závěrečná volba pak patří mezi ty nejtěžší, které jsme kdy ve hrách museli udělat. Kdo ji neoplakal, nemá srdce.

Ke cti autorům budiž, že se v následujících dílech nesnažili jen opakovat fungující schéma, ale přinesli nové postavy, nové zápletky a nová prostředí. Na úspěch první série už se jim ovšem navázat nepodařilo.

Po letech klesajících prodejů tak zatahují za záchrannou brzdu a vracejí na scénu své ikonické postavy. Jenže je to trochu na sílu. protože jejich příběh byl už dříve dokonale uzavřen.

 

 

 

 

Kompletní recenzi najdete na stránkách Bonusweb.cz ZDE.

Tvorba francouzského studia Cryo Interactive si vždycky zakládala na zajímavých příbězích a hlavně na úchvatném audiovizuálním zpracování. Jedno z nejlepších děl celé jejich historie spatřilo světlo světa v roce 1997 a neslo název Atlantis: The Lost Tales. Dnes se podíváme na tento titul, který ve své době zaznamenal obrovský úspěch a odstartoval sérii her stejného jména. Paradoxně jsme se však na samotnou Atlantidu pořádně podívali pouze v tomto prvním díle.

Ve hře se ocitáme v roli mladíka jménem Seth, který přilétá na bájný ostrov Atlantida přidat se ke královské gardě, osobním strážcům královny Atlantidy. Ihned po příjezdu se však dozvídá, že byla královna Rhea unesena. A protože její rádce princ Creon se k vyšetřování moc nemá, je na hráči, aby se pustil do vyšetřování na vlastní pěst. A neuběhne ani moc času aby vyšlo najevo, že za zmizením královny stojí právě proradný Creon. Ten má ovšem mnohem větší a děsivější plány, než to na první pohled vypadá. Po okolí se navíc potuluje spousta různých zrádců či přisluhovačů Creona, takže bude hodně těžké poznat, komu se dá důvěřovat a komu ne.

Základním srdcem celé hry je poprvé v jen o chvíli dříve vydaném Versailles použitý speciální engine nazvaný Omni 3D. Ten totiž přinesl ve své době doslova revoluční prvek. Zatímco do té doby bylo zvykem šmejdit po obrazovce kurzorem a hledat aktivní místa či předměty, zde tomu bylo úplně naopak. Na každou scénu jste se dívali pohledem vlastních očí, přičemž kurzor byl zafixován ve středu obrazovky a vy jste se myší rozhlíželi kolem dokola o 360°a hledali nějaký aktivní předmět či šipku, kde se dá něco použít či kudy se dá odejít. V podstatě se jednalo o dokonalou simulaci pohybu hlavy. Z každé takového scény jste se pomocí přechodové animované sekvence přesunuli do další bubliny, kde se dalo opět rozhlížet stejným způsobem.

Tato technologie umožnila připravit na tehdejší dobu doslova úchvatnou grafickou podívanou, kdy bylo veškeré prostředí kompletně vyrenderované a vypadalo nádherně i při otáčení se kolem dokola. Samozřejmě je to vztažené k roku výroby, ale na tehdejší poměry vypadala grafika doslova dechberoucně. Ruku v ruce s tím šly i renderované animace, kterých bylo opravdu velké množství a dodávaly celému titulu výpravnou epičnost. Nesmíme opomenout ani technologii Omni Sync, která synchronizovala pohyb rtů jednotlivých postav s mluveným dabingem.

V samotném úvodu se procházíte po rozsáhlém paláci Atlantidy ležícím na úpatí sopky, navštívíte malou přilehlou vesničku a můžete se vydat i procházkou za krásami ostrova až k rybářově chatrči. Při procházení se můžete bavit s různými osobami a posléze také řešit logické úkoly. Ano, tohle jsou základní prvky celé hry – kochat se nádhernou krajinou při procházení se, povídat si s různými postavami a řešit různé hádanky a minihry. Puzzly nejsou nijak extrémně obtížné, jsou nápadité, variabilní a zajímavě koncipované, takže se na nich málokdy zaseknete na nějakou delší dobu. A vzhledem k tomu, že máte vždy jen omezený prostor, ve kterém se můžete pohybovat, není moc míst, kde by se dalo opravdu zatuhnout.

Ještě je tu jeden důležitý prvek hratelnosti. Záhy po začátku hry se totiž stanete vyvrhelem, po kterém jdou všichni strážní z Atlantidy a vy se tak před nimi musíte ukrývat a hledat cesty, jak se ze šlamastyky dostat dál. Jsou tedy určité sekvence ve hře, kdy se musíte rychle rozhodnout, stealthově se schovávat před strážemi či udělat několik rychlých akcí po sobě. Kdykoliv se vám to nepodaří, okamžitě umíráte. Ve hře neexistuje klasický systém manuálního ukládání, všechno se provádí automaticky. Jakmile zemřete, ukáže se vám jedna z četných ‚obrazovek smrti‘ či animace ukazující váš konec, přičemž se hned vrátíte zpět před danou situaci a tak ji můžete celkem rychle zopakovat, snad už s větším úspěchem. Případné rozhovory či animace pak jdou v tomto případě velice rychle přeskočit.

Právě tyto zmíněné sekvence jsou asi největším záporem hry. Jsou sice do určité míry oživením hratelnosti, ale přijde mi, že místy jich bylo použito až moc a ne vždy je v krátkém časovém limitu jasné, co vůbec máte udělat. Rozhodně to ale nesnižuje kvalitu hry jako takové, naopak vás to žene dál při pátrání po všech záhadách.

A těch záhad je skutečně hodně, ostatně prastará civilizace Atlantiďanů byla hodně vyspělá a uměla ovládat i magické síly. Někteří obyvatelé bájné Atlantidy pak mají ještě jednu speciální věc – tajemné energetické krystaly, které jim umožňují plavit se vzduchem na speciálních majestátních létajících korábech. Díky tomu se podíváme i mimo samotnou Atlantidu, kdy budeme moci navštívit Stonehange, sněhem pokryté zamrzlé Špicberky či barvami hýřící všeobecně známý velikonoční ostrov Rapa Nui.

Prostě nádhera střídá nádheru a ve druhé polovině devadesátých let byla tato hra skutečným zjevením. Pro české fanoušky měla ještě jedno unikum – patřila v té době k těm několika málo hrám, které měly české titulky. Postarala se o ně společnost ABM Morava a umožnila tak hráčům porozumět i ty nejmenší detaily z celého příběhu.

Na závěr jsem si schválně nechal veškerou zvukovou stránku hry. Při procházení se různými kouty Atlantidy i okolního světa slýcháte dokonalé ambientní zvuky, které společně s krásným vizuálem jen dotváří celkovou strhující atmosféru a krásu míst, kterými se procházíte. O kvalitní dabing se postarala více než třicítka profesionálních herců, takže ani v tomto ohledu se není třeba ničeho obávat. Tím absolutním vrcholem je však hudební doprovod. O ten se postarali francouzští géniové Stéphane Picq a Pierre Esteve a stvořili jeden z nejlepších soundtracků herní historie. Podařilo se jim stvořit neskutečné dílo, které umocňuje atmosféru jednotlivých lokací a dokáže i reagovat na důležitost akcí konaných v rámci děje. Jejich velkolepé chorály jsou skutečně dechberoucí.

Atlantis patřil ve své době k nejlepším audiovizuálním herním zážitkům. Napínavý příběh pátrající po ztracené královně, prapůvodu Atlantidy a snaha o zvrácení zkázy světa plný různorodých puzzlů zaobalený v nádherné grafice doplněný o úchvatný hudební doprovod. Jen to mohlo být ještě krapet delší.

S adventurou The Dark Eye, kterou vydala společnost Inscape již v roce 1995, jsem měl dlouhou dobu nevyřízené účty. Nevím jakým způsobem, ale tehdy se mi do ruky dostalo originální CD (včetně krabice), ze kterého byla možnost si tuto hru zahrát. Bohužel se však vyskytla chyba (už nevím, jestli byla chyba na CD nebo někde v souboru), ale na stejném místě při přehrávání jednoho z filmečků hra vždycky spadla. Do daného místa jsem se dokázal dostat při několika na sobě nezávislých rozehrání, ale dál už ne a hra tak pro mě zůstala nechtěně dlouhodobě nepokořena. Tuto historickou kaňku se mi podařilo napravit až nyní a s přispěním internetových zdrojů jsem hru konečně dohrál.

Tvůrci z Inscape pod vedením budoucího šéfa Universal Music Group Michaela L. Nashe a hlavního autora hry Jamese Russella Leese vytvořili hodně podivné, svým způsobem ale také hodně unikátní dílo, které určitě nesedne každému. Je inspirované tvorbou geniálního básníka a prozaika Edgara Allana Poea, hlavně jeho hororovějšími díly. Tomu všemu odpovídá také temná až děsivá atmosféra, která prostupuje celým dílem. Hlavní příběhová linka kupodivu není napsána Poem, ale jejím autorem je již zmíněný Leese a sám ji nazval Malevolence, tedy škodolibost, zlomyslnost či nenávist. Pro její tvorbu však přeci jen využil Poea, inspirací mu byla hororová povídka Zánik domu Usherů.

Ocitáte se na začátku devatenáctého století, kdy přijíždíte do sídla svého strýce Edwina. Tento podivín se celé dny zabývá malbou depresivních obrazů. Kromě toho v nevelkém a ponuře působícím sídle najdete také svého bratra Henryho a Edwinovu nemocnou dceru Elisu. Tento hlavní příběh je také depresivně temný a do pochmurné atmosféry celé hry zapadá opravdu vhodným způsobem. Je ale vlastně jen takovou propojkou ke skutečným Poeovým příběhům. Během děje se totiž v určitých částech hry přepnete do halucinogenního stavu, kdy se celé prostředí promění do alternativního světa, ve kterém se všechny obrazovky zjeví v temně depresivním odstínu. V určitých místech domu pak můžete nalézt interaktivní místa, které vás zavedou přímo do originálních Poeových děl. V nich se proměníte v originální protagonisty, kteří ve svém ději převyprávějí originální povídky slavného autora. Nejedná se ale jen o suché převyprávění Poeových příběhů, ale jde se i do jejich hloubky. Konkrétně jsou takto zpracované tři proslulé hororové povídky – Sud vína amontilladského, Zrádné srdce a Berenice. Přičemž každý z těchto příběhů je zpracován svým způsobem dvakrát – musíte si ho totiž zahrát jak z pozice vraha, tak i oběti.

Základní šablona celé hry je relativně jednoduchá – hrajete určitou část základního příběhu, dokud se nedostanete do halucinogenního stavu. Jakmile se ocitnete v tomto alternativním prostředí, můžete si najít aktivní místo pro přechod do jedné z povídek. Jakmile tuto povídku vyřešíte, vrátíte se zpět k hlavní dějové linii, kde se odehraje další část příběhu, po které se přesunete opět do halucinogenního stavu a můžete navštívit další povídku. Pořadí navštívených povídek není jasně určené, můžete si vybírat podle libosti. Když se v některé z nich zaseknete, můžete se vrátit zpět do halucinogenního stavu a vydat se do jiné povídky, ta původní zůstane uložena v místech, kam jste se dosud dostali. Návdavkem můžete občas přeskočit i mezi vrahem a obětí přímo v povídce, v určitých situacích se totiž protivníkově postavě zablesknou na chvíli oči, což je znamení, že nastal ten správný čas pro možný přesun duše.

Že to zní celé až příliš komplikovaně a zmateně? Ano, takové to skutečně je. Jak před těmi více než dvaceti lety, tak i teď jsem měl velké problémy si na to celé zvyknout. Hlavně vás hra na nic nepřipraví, nic vám nevysvětli a vrhne vás rovnou do děje. A dělejte si co chcete. Než zjistíte, jak celý svět funguje a jaké jsou herní mechaniky, tak to nějaký čas potrvá. Zpočátku je potřeba zvyknout si také na ovládání. Celou obrazovku sledujete z pohledu vlastních očí, přičemž nejsou žádné přechodné animace, ale jen se po kliknutí daným směrem přesunete na další obrázek. Ano, je to něco podobného, co tehdy přinesl Myst. Pro přesouvání mezi lokacemi i akce na obrazovce slouží mystická ruka ne nepodobná té z Addams Family nebo spíše ze 7th Guest, když už zůstaneme u her. Největší problém této technologie je zorientovat se v prostoru, protože otáčení na místě není striktně o 90 stupňů, ale někdy rovnou o 180, někdy zase jen o 45. I v tomto případě je to hodně o zvyku. Ale třeba podzemní bludiště ve sklepení je pro mě utrpení i při několikerém opakování.

Co se týká hratelnosti, nelze očekávat žádné velké adventuření ani žádné zapeklité puzzly. Celá hra je postavena na tom, že se nacházíte v omezeném počtu obrazovek daného příběhu a snažíte se najít místa na obrazovce, se kterými jde provést interakce. Ať už otevřít dveře, prohlédnout si knížku, zavzpomínat na dávnou událost či prodebatovat nějakou postavu. Jsou i případy, kdy můžete vzít do ruky nějaký předmět – může to být dopis, louč, miska s polévkou či třeba svítilna. Tyto předměty pak vidíte přímo před sebou a můžete je na určitých místech používat. Samostatnou kapitolou je také mapa jednotlivých příběhů, která je zpracována ve formě frenologické mapy lebky. Pokud vám to nic neříká, pak vězte, že frenologie zkoumá souvislost stavby lebky s duševními schopnostmi člověka. Prostřednictvím této mapy se můžete přepínat mezi jednotlivými příběhy. Ve hře je také jediný soubor jako autosave, který se uloží vždy, když odejdete z nějakého příběhu do obrazovky s touto lebkou, tedy vlastně mapou.

Je potřeba zmínit také technické zpracování, které je také hodně specifické. Jednotlivé obrazovky i předměty v nich jsou klasicky vyrenderované ve 3D studiu, jak bývalo v těchto dobách u podobných titulů zvykem. V té době také frčely FMV filmečky a i zde se jich dočkáme, celá hra byla vytvořena pomocí Macromedia Director a je z velké části postavena na technologii QuickTime videí. Ale zatímco zvyklostí té doby bylo ve hrách používat živé herce, tvůrci The Dark Eye na to šli výrazně odlišným způsobem. Doug Beswick totiž ručně stvořil skutečné děsivé loutky, které mi na první pohled připomněly temný styl Tima Burtona. Tyto loutky pak rozanimoval pomocí stop motion. Skutečně, na téhle hře není nic normální. Vše to umocňuje také zvukový doprovod, který obsahuje řadu ambientních ruchů, které jsou navíc prostorové a mohou napovědět, že se za vámi něco děje, i když zrovna hovoříte s jinou postavou. To vše je doprovázeno temnými hudebními motivy, jejichž autorem je anglický hudebník Thomas Dolby, jenž asi nejvíce proslul skladbou She Blinded Me with Science, jenž měla být původně úvodní písní seriálu Teorie velkého třesku. Nesmíme opomenout ani dabing, který je hodně kvalitní a pomáhá dotvořit hutnou atmosféru. Většinou je mu také dobře rozumět, což je u této hry důležité, protože vůbec neobsahuje titulky. Nejméně rozumět je postavě strýce Edwina, jeho hlas zní trochu huhlavě, ale dostatečně depresivně. Tuto postavu totiž namluvil jeden z čelních představitelů beatníků William S. Burroughs. Pokud vám toto jméno nic neříká, pak vězte, že tento americký umělec patří mezi zakladatele kyberpunku a je jeden z prvních, jenž použil v souvislosti s hudbou spojení heavy metal. Myslím, že do role despotického staříka s negativním viděním světa nemohli vybrat líp. Jeho recitace povídky Maska červené smrti je skutečně geniální. Tím se dostávám ještě k jedné poznámce – kromě tří hlavních povídek ve hře jako takové nalezneme i některé další, jen provedené jinou formou. Kromě již zmíněné Masky červené smrti, jenž je recitována Burrouhgsem s psychedelickými obrazy na pozadí najdeme ve hře podobným způsobem odvyprávěnou i báseň Annabel Lee. Pokud budete skutečně prohlížet všechna zákoutí, můžete narazit i na povídku Předčasný pohřeb či báseň Sloky Heleně. Také samotná hlavní linka obsahuje několik skrytých narážek na životní události Edgara Allana Poea.

Marně přemýšlím, na co jsem ještě zapomněl. The Dark Eye je adventura, která vzdává hold dílu Edgara Allana Poea tím nejlepším možným způsobem. Je hodně netradiční, plná temné a tíživé atmosféry v příbězích, jejichž skladbu a rozmístění musíte pochopit a přistoupit na autorský záměr. Hra to rozhodně není pro každého, ale pokud jste milovníky obskurních titulů nebo světa tohoto slavného literáta, i přes svůj věk a nyní již archaické zpracování za zahrání určitě stojí. A dokonce ji lze spusit i na moderních strojích a to jak před DosBox, tak i přes ScummVM.

Pohádkově laděnou adventuru s názvem Anna’s Quest připravoval její australský tvůrce Dane Krams původně jako epizodickou hru na pokračování. V roce 2012 stihl vydat pouze relativně krátký první díl s podtitulem Winfriede’s Tower, který měl jako hlavní úkol nalákat hráče a pomoci mu ve tvorbě dalších pokračování příběhu. Nakonec se mu však podařilo něco mnohem lepšího – titulu si totiž všiml jeden z tehdejších největších vydavatelů adventur, německá společnost Daedalic Entertainment. Jejich zástupce hra zaujala natolik, že se spojili s Kramsem a začali se bavit o možné spolupráci. Slovo nakonec dalo slovo a obě strany se dohodly na vytvoření jedné velké samostatné hry, která bude vydána jako celek a ne postupně po kapitolách. Dane se se svými lidmi pustil naplno do práce, už tak kvalitní úvod ještě poladil a přidal zbývající plánovaný obsah. Tak tedy vzhůru na to!

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, žila malá holčička jménem Anna, která bydlela se svým dědečkem na farmě. Protože ale byla ještě dítě, tak se jí snažil chránit před veškerým nebezpečím a zakazoval jí opouštět pozemek farmy, který obklopují až děsivě temné hvozdy. Jednoho dne však dědeček znenadání onemocní a přestože je dědečkem od tohoto kroku opětovně zrazována, vydává se Anna do města vyhledat lék či jakoukoliv pomoc. Jak už to tak bývá, strašidelné kouty hustého lesa skrývají strašlivé nebezpečí. Zmocní se jí totiž zlá čarodějnice a uvězní ji v domě připomínajícím věž. Právě zde se během úvodního tutorialu naše milá holčička dozvídá také jednu zajímavost, která ji byla dosud skryta – umí používat telekinezi, tedy dokáže vlastní myslí hýbat předměty či je různým způsobem ohýbat. To by mohla být ta správná cesta, jakým způsobem zlou čarodějnici přemoci, z děsivého domu utéct pryč a najít lék, který by pomohl vyléčit jejího dědečka.

Anna’s Quest je kreslenou point and click adventurou toho nejklasičtějšího ražení. Pohybujete se po obrazovkách, zkoumáte předměty, sbíráte je do inventáře, občas nějaký z těch předmětů použijete, občas si popovídáte s nějakou jinou postavou, jindy si zase vyzkoušíte minihru či puzzle. Tou největší odchylkou je pak právě používání nadpřirozených schopností telekineze. Zvládnout ovládat takovéto schopnosti ale není jednoduché a tak se v nich Anna musí postupně po malých krůčcích zdokonalovat. To se jí postupně daří a navíc se v tajemném domě seznámí s mluvícím medvídkem Benem, kterého s sebou vezme na velkou dobrodružnou výpravu.

Jak jste z popisu příběhu pochopili, neocitáme se v obyčejném světě, ale pohádkovém. Kde jinde by se také vyskytovala čarodějnice nebo mluvící medvídek, že? Hra je skutečně zasazena do pohádkového světa říznutého fantasy a středověkem, který si sice žije svým vlastním životem, ale setkáme se tu se spoustou narážek či postav známých z jiných pohádkových světů. Budeme tak mít možnost potkat mluvící zrcadlo ze Sněhurky, Jeníčka, kterého chce sníst zlá čarodějnice, ztracený střevíček z Popelky, lišku Ryšku, hrad s králem a královnou či létajícího draka, kteří se vyskytují ve spoustě pohádek. Nutno přiznat, že řada postav či narážek na ně vychází z germánské mytologie a pohádek bratří Grimmů, které u nás nejsou příliš známé. Ale i bez znalostí Lociky, Brémských muzikantů či německých verzí rusalek a sudiček je možné si celý příběh užít naplno.

I když to zpočátku vypadá na pohádkovou dětskou adventuru, s postupujícím časem poznáte, že celkový příběh a jeho pozadí jsou vlastně spíše dospěláckého ražení a mají specifický přesah, ze kterého mnohdy až zamrazí. Samozřejmě je hlavním úkolem získat lék pro svého nemocného dědečka, přemoci zlou čarodějnici a zároveň s tím vyřešit některé další úkoly, které se vám postaví do cesty. Ale při té příležitosti se na světlo světa derou jemné narážky, které nutí hráče nad celým příběhem i jeho pozadím důkladně přemýšlet. Hodně se tu hraje na city, na empatii i třeba jen malé naťuknutí, že všechno nemusí být jednoduše bílé nebo černé. Hranice mezi dobrem a zlem nemusí být tak jasná. Každá osoba má své kladné i stinné stránky, každou za konkrétními činy vedou různé důvody. A nikdy nevíme, jestli náš osud naplánovaly nějaké sudičky nebo do jaké míry si jej můžeme sami ovlivnit. Tento zajímavý přesah vás po dohrání donutí nad celým příběhem zapřemýšlet a udělat si ucelenější názor na jednotlivé postavy, který ve finále může být úplně jiný, než se na začátku zdálo. A nebo ne?

Ale zanechme už filozofování, Anna’s Quest je hlavně o adventuření a plnění úkolů. Je rozdělena do šesti samostatných kapitol, které si ale zahrajete zaráz v jediném balení, přičemž každá z těchto kapitol se odehrává ve vlastním prostředí, které se tak příliš neokouká. Do dříve navštívených lokací se budeme vracet jen v ojedinělých případech.

Mezi jednotlivými kapitolami se příběh posouvá prostřednictvím podařených animovaných sekvencí. Ostatně grafická stránka včetně do detailu propracovaných animací byla silnou stránkou už původního prvního dílu a po spolupráci se šikovnými umělci z Daedalicu se podařilo všechno ještě dál vyšperkovat. Hra je svou pastelově barevnou ručně kreslenou grafikou pojata jako pohádková knížka, což je tak trochu v kontrastu s temnějším příběhem. Každopádně jde poznat, že byl celý svět navržen s láskou a důrazem na sebemenší detail. Stejným způsobem stojí za to pochválit i anglický dabing, když hlavní postavu namluvila Sophie Le Neveu, která malé Anně dodává tu správnou dětskou nevinnost, naivitu a někdy i jízlivost. Obdobně dobře dopadly i další postavy.

Po audiovizuální stránce si není nač stěžovat a to samé lze říci i o herní náplni. Jednotlivé úkoly k vyřešení jsou ve většině případů logické, někdy sice trochu ztřeštěné, ale na rozumném stupni obtížnosti, takže i jen trochu zkušenější hráči adventur se na mnoha místech nezaseknou. Celý emocemi nabitý epický příběh je ve finále hodně ponurý. Bere si sice na paškál pohádkové motivy, ale jeho náplň je spíše vážnější. Co se zdá zpočátku hezké a roztomilé přechází postupem času do temnějších nálad. Scénář je ale kvalitně napsaný a důkladně propracovaný do nejmenšího detailu, jde do hloubky a předává svou myšlenku. Jednotlivé postavy, které ve hře potkáme, jsou skutečně unikátní a zajímavé včetně vlastního charakteru, motivací i chytře napsaných dialogů. V podstatě se jedná o setkání dětského světa s realitou toho dospělého. Anna je nevinné malé dítě, nezkažená duše plná laskavosti a pochopení se snahou každému pomáhat. A teprve mimo hranice vlastní farmy se tato dívenka setkává s realitou podvodníků, byrokracie a zločinců. A právě setkání naivního dětství s realitou dospělých je tím správným kontrastem, častokrát také doplněným o místy až groteskní humor a nadsázku, což však do světa hry i celého prostředí ideálně zapadá.

Jak naznačuje scéna po závěrečných titulcích, tvůrci si pohrávali s myšlenkou na vytvoření pokračování, kde bychom se dozvěděli více o osudech některých postav. Nyní již víme, že se tak nestalo a tak některé z otázek předložených během hry zůstávají nezodpovězeny, respektive jejich možné varianty vývoje jsou čistě na hráčově fantazii.

Anna’s Quest je velice zajímavá adventura, která je zasazená do pohádkového světa a na první pohled vypadá jako příjemné rozptýlení pro děti. Když se však v průběhu klasického adventuření dostanete pod povrch celého příběhu, objevíte zajímavý obraz vývoje jednotlivých postav i jejich chování. To vás přiměje popřemýšlet nad jejich motivací ke konkrétním činům a z toho vyplývajících následků a morálních dilemat. Ale i pokud si necháte tento filozofický přesah ujít, zbude vám alespoň poctivá pěkně zpracovaná adventura z pohádkového prostředí.

Benoit Sokal je pojem. Alespoň tedy pro Belgičany a fanoušky adventur. Videoherní díla, která nám přinesl – počínaje Amerzone (1999) a konče Syberia: The World Before (2022), nás dokázala okouzlit komorním ale velmi emotivním příběhem, podivností herního světa a designem herního prostředí. Ty hry byly a jsou jedinečné. Umělecké.

Benoit žádnou novou hru nestvoří, neb již není mezi námi. Jenže co dál s jeho „zlatým fondem“ – se sérií Syberia? Upřímně řečeno jsem se bál, že vydavatel Microids bude chtít vyvíjet další díl i bez něj, což by podle mě nedopadlo dobře. Naštěstí se rozhodli jít jiným směrem a produkují remaky jeho starších prací. Letos vydali hned dva: Amerzone od interního a dnes již bohužel zrušeného Microids Studio Paris, kteří stáli za vynikajícím čtvrtým dílem série Syberia, a dle očekávání odvedli opět skvělou práci. No a předělávky se dočkala i první Syberia. Jenže tady už to trošičku skřípe.

Jednak za titulem Syberia – Remastered, jak se oficiálně jmenuje, stojí francouzský tým Virtuallyz Gaming, který za sebou nemá bůhvíjakou historii (vznikl v roce 2021), ale pod dohledem a za spolupráce s Microids Studio Paris mu byl svěřen úkol převést první Syberii na nové konzole a také Meta Quest 3. To je mimochodem velice zajímavá záležitost, protože ve VR verzi se Syberia přepíná do pohledu první osoby a přináší úplně jiný herní zážitek. Na PC a tradičních konzolích hra nicméně vypadá „standardně“, jak jsme v sérii zvyklí, a hlavní hrdinku Kate Walkerovou sledujeme pohledem třetí osoby.

Problém Syberie – Remastered tkví v tom, že stojí někde na půli cesty mezi remasterem a remakem. Skoro to totiž vypadá, že se původně mělo jednat o remake – ostatně po jistou dobu na hře pracovalo také Microids Studio Paris, ale pak – možná z ekonomických důvodů, těžko říct – se začalo škrtat.

Abyste rozuměli, od remasteru by člověk čekal, že se vezme původní hra, vylepší se její technická stránka, modernizuje ovládání, upscaluje grafika se zvukem, a šmytec. Původní Syberia měla předrenderovanou grafiku v rozlišení 800×600, na svoji dobu (2002) velmi, velmi pohlednou. Syberia – Remastered ovšem běží plně ve 3D, její herní svět je nově vymodelován přesně podle původních předrenderovaných lokalit. A vypadá nádherně. Ano, někteří si stěžují na příliš hnědou barevnou paletu, ale za mě vypadá prostě fantasticky a společně s dynamickou kamerou čaruje nádherný vizuální zážitek. No a v podstatě zdvihá laťku očekávání do výše, kam už ale nic dalšího nedosahuje.

Ze všeho nejvíce bijí do očí původní animované sekvence, které mají pouze upscalované rozlišení, ale jinak na ně nebylo sáhnuto. Když jsem hru v létě překládal do češtiny a měl k dispozici vývojářské verze hry, po celou dobu jsem si myslel, že ty animace jsou pouhé placeholdery. Působí totiž ve hře jako pěst na oko hlavně ze dvou důvodů: Za prvé, zatímco remasterovaná Syberia má barevnou paletu s béžovým nádechem, původní hra byla zbarvená spíš došeda. A za druhé, hlavní hrdinka Kate Walkerová vypadá ve hře a v animacích úplně jinak. Kate si mezi třetím a čtvrtým dílem prošla docela razantní vizuální proměnou a v remasteru má obličej podobný tomu z posledního dílu série. A teď si představte, že během pár vteřin vidíte hlavní hrdinku ve dvou výrazně odlišných podobách. Tady udělali Microids obrovskou chybu, která degraduje výbornou práci grafiků 3D prostředí.

Původní hudba, ozvučení i dabing byly zachovány a vyčištěny, což je rozhodně dostačující, protože hudbu měla původní Syberia velmi dobrou a dabing musel být nutně zachován, protože kdyby Kate mluvila jiným hlasem, fanoušci by tvůrce sežrali zaživa. Herní obsah doznal jen několika drobných změn – pár původních hádanek ubylo, pár naopak přibylo, ale bavíme se tady skutečně o jednotkách úkonů a nemyslím si, že by celkový zážitek jakkoliv ovlivnily.

Co se ale na hratelnosti podepisuje, je přechod do 3D prostředí a s tím související nutná úprava rozhraní a ovládání. Tradiční bolístka 3D third person her, tedy práce kamery, bolí i tady. Kamera se nepohybuje za ramenem hlavní hrdinky, ale je umístěna v předurčených pozicích, v návaznosti na pohyb postavy se různě pohybuje, otáčí a přepíná, což působí filmově a efektně. Stává se ale – a to mě na hře hrozně štvalo – že se občas pohybujete přímo proti pohledu kamery, což je demence sama, protože prostě nevidíte, kam směřujete. Nechápu, jak tohle mohl někdo dopustit.

Na druhou stranu ale musím říct, že ovládání tvůrci vyřešili velice solidně. Na PC můžete hrát s myší ve stylu point-and-click bez sebemenších škobrtnutí a také ovládání na ovladači je bezproblémové. Ve hře přibyl systém nápověd, který sice není dokonalý, ale formou krátkých poznámek a úvah hlavní hrdinky, sepisovaných v deníku, navádí hráče, na co by se měl soustředit a kam by měl směřovat. Kdo nápovědu ve hrách neuznává, používat ji nemusí – Syberia Remastered nabízí dva herní módy, přičemž ten „příběhový“ nabízí zmíněnou nápovědu plus a pár drobných herních pomocníčků, zatímco „dobrodružný“ mód přináší herní zážitek podobný tomu z původní hry.

Za sebe pak musím zmínit ještě jeden problém, který se ale týkal už původní hry a v remasteru je cítit o to víc. Je to zdlouhavost. Nutnost absolvovat dlouhé přesuny po rozlehlých lokacích, speciálně pak v první kapitole (městečko Valadilene) a částečně také v kapitole druhé (Barrockstadt) a třetí (Komkolzgrad). Než totiž přeběhnete z jednoho konce herního světa na druhý, trvá to v extrému i pět minut, což je v situaci, kdy nevíte, jak dál postupovat v příběhu a běháte od čerta k ďáblu, nebo kdy jste na druhé straně světa něco opomněli, docela frustrující. Dokázal bych si představit, že by tenhle problém vyřešila mapa se dvěma, třemi klíčovými body rychlého přesunu, ale chápu – to už bychom se opět bavili o remaku a nikoliv remasteru, za který se Syberia – Remastered prohlašuje

A tak vlastně po celou dobu balancujeme mezi tím, za co se Syberia – Remastered sama považuje, čím bychom si my přáli, aby byla, a čím ve skutečnosti je. Takovým kočkopsem.

Microids si prochází těžkým obdobím. Spousta jejich titulů v posledních dvou letech, na které hodně vsázela, propadla. Little Big Adventure se povedla, ale prodeje nic moc. Totéž strategie Empire of Ants. Flashback 2 byl vysloveně průser a Tintin: Cigar of Pharaoh jakbysmet, navíc zatloukl poslední hřebíček do rakve španělskému studiu Pendulo, které jsme na počátku tisíciletí milovali pro jeho sérii Runaway. Pendulo se vloni rozpadlo v prach a stejný osud potkal letos i Microids Studio Paris, které vydavatel rozpustil vlastně ještě pár dnů před vydáním Amerzone remaku. Ten mimochodem taky komerčně neuspěl. Možná i proto byla modernizovaná Syberia pojata jen jako remaster a zastavila se někde na půli cesty mezi průměrností a dokonalostí.

Na jednu stranu jsem rád, že remaster vůbec vznikl, protože pomáhá držet značku při životě a vlastně je sám o sobě docela solidní. Na druhou stranu je naprosto zřejmé, že kdyby tvůrci na pár věcech zapracovali ještě víc, konkrétně na animovaných sekvencích, na práci kamery a na eliminaci zbytečného pobíhání po pustých lokacích, mohli jsme dostat remake, před nímž bychom smekali klobouky. Zkrátka a dobře, je to nevyužitá šance. Ale buďme za ni rádi. Je totiž docela možné, že všeobecně očekávaného remasteru druhého dílu Syberie se už nedočkáme.

bAni nový engine, ani kompletně přepracovaná grafika nedokážou zakrýt, že takřka čtvrt století stará legendární adventura působí zastarale. Pamětníkům původní zážitek nijak neobohatí, na nováčky bude s největší pravděpodobností její pomalé tempo až příliš rozvláčné.

Přelom tisíciletá byl v podstatě posledním vzepětím kdysi milovaného žánru adventur. Ani The Longest Journey, Broken Sword 3 a bohužel ani Syberia nedokázaly tyto upovídané a oproti akční konkurenci prakticky statické interaktivní knihy zachránit před pádem do undergroundu.

Pamatuji jak na tehdejším Invexu byla hra předinstalována na volně dostupných PC stanicích, což mi přišlo poněkud bizarní. Syberia opravdu není ten typ hry, který si zahrajete na pár minut a jste zaháčkováni, kromě času vyžaduje i naladit se na specifický umělecky styl jejího autora Benoita Sokala, který s nesmírnou lehkostí kombinuje pohádkové motivy se syrovou realitu západního kapitalismu.

Hrajeme za mladou lehce naivní právničku Kate Walkerovou, která se vydává do fiktivní východoevropské země dokončit finanční transakci, ve které nadnárodní korporát hodlá pohltit továrnu na mechanické hračky, tzv. automatony.

Na místě ovšem zjistí, že existuje ještě jeden potenciální dědic, jehož souhlas je nutné nejprve opatřit. A tak se Kate vydává po jeho stopách, což jak už to tak ve hrách bývá, je daleko složitější, než může zpočátku vypadat.

Ve výsledku vás tak čeká prozkoumávání mnoha bizarních lokací, rozhovorů se zvláštními obyvateli originálního světa a řešení více či méně smysluplných hádanek.

Na rozdíl od originálu tak ovšem nečiníme pomocí klikání na aktivní objekty, ale Kate máme pod přímou kontrolou, stejně jako tomu bylo ve tři roky starém čtvrtém díle. Který byl ovšem s touto myšlenkou vytvořen, tady máme jen remake, jehož snad až zbytečně rozlehlé lokace nejsou na takovýto typ pohybu uzpůsobeny.

Kvůli tomu až zbytečně času strávíte pouhým přebíháním z bodu A do bodu B, což je obzvláště problematické ve chvíli, kdy nevíte, kde vlastně aktuálně ten bod B má být.

Na druhou stranu díky novému enginu odpadá tzv. pixelhunting, tedy hledání těch pár vzácných míst, kde jde interagovat s okolním světem.

Důležitá místa se nyní automaticky zvýrazňují v blízkosti hlavní postavy, což ve výsledku velmi zrychluje plynulost hraní. I tak občas budete bloudit a hledat, co máte v danou chvíli vlastně dělat. Hra není vyloženě těžká, ve smyslu náročných hádanek, spíše občas není tak úplně jasné, co se vlastně po vás chce.

Často je další postup navázán jen na konkrétní jednu činnost, která není úplně zjevná. Což je samozřejmě jeden ze základních principů adventur, ale tak nějak mi přijde, že už se to v nových hrách podařilo vyřešit daleko lépe. Jakože víte co, psát inkoustem pomocí husího brka dávalo kdysi smysl, ale proč to dělat ještě dnes?

A to říkám jako člověk, pro kterého je Syberia jednou z těch zásadních a bez přehánění život měnících her.

Pamatuju se, jak jsem před tím bezmála čtvrt stoletím hltal na Bonuswebu recenzi respektovaného Petra Ticháčka a pak zamířil na pirátské servery, protože takhle se to tenkrát v Čechách dělalo. Sokalova další hra Paradise pak byla mojí vstupenkou do herního novinářství.

Kolik se toho změnilo… Teď jsem tak starý, že píšu vzpomínkové články, Petr už dávno není nedotknutelná kapacita, ale kamarád, kterému u piva dokážu do očí říct, že Simon Sorcerer 3D je shit, adventury už raději hraji na gamepadu.

Jsem jinde, všichni jsme, jen Syberia navzdory novému enginu zůstává úplně stejná. V případě animovaných sekvencí doslova, na ně se ani nesáhlo a tak na velkých obrazovkách vypadají vyloženě směšně. Bohužel i zbytek hry není žádná velká nádhera a pocitově působí ošklivěji než ve své době vypadal originál.

Dabing a hudba jsou stejné, ale digitálně vyčištěné, což je rozhodně fajn, těch pár hlavních motivů funguje i po letech, české titulky určitě potěší, pokud je tedy přes mimořádně odporný font dokážete přečíst.

Sokal bohužel před pár lety zemřel, jeho životní dílo ale žije dál. A bude žít i v budoucnu. Jenže to by žilo i bez tohoto remaku, který i z pozice fanouška vnímám jako zbytečný. Zůstává totiž i největší problém původní hry a to je konec do prázdna, celý příběh je totiž vypointován až v druhém díle. A to bůhví jestli, na komerční úspěch remaku bych příliš nevsázel.

Po pravdě řečeno vlastně nevím, koho chtěli autoři oslovit. Původní hra má sice prehistorické rozlišení, ale relativně vypadá stále dobře, je k mání za pár korun a z dnešního pohledu má tu správnou retro atmosféru.

Remake sice vypadá obstojně a náplň nijak nemění, ovšem většinu negativ (pomalost, hranatost) si bohužel uchovává. Syberia je to stále výborná a unikátní, ale od publika si žádá mnohem více, než je většina z nich ochotná akceptovat. Remake dnešnímu publiku nijak nevychází vstříc, což mělo být jeho smyslem.

 

 

 

 

Kompletní recenzi najdete na stránkách Bonusweb.cz ZDE.