Po deseti letech od prvního dílu se vrací série Life is Strange ke svým nejvýraznějším postavám.Jenže i když chemie mezi nerozlučnými kamarádkami Maxine a Chloe v Reunion stále funguje, chybí zde jakákoliv snaha se někam posunout. V jádru jde o pouhý fan servis, který jen ždímá vše, co jsme už dávno viděli.

První série seriálu Life is Strange působila před deseti lety jako zjevení. Nebylo to kvůli hratelnosti, šlo v podstatě o klasický interaktivní film s primitivními hádankami a rozhodně ne kvůli grafice, která i na svoji dobu vypadala hodně lacině.

Do srdcí milionu hráčů se zapsala především tím, jak civilní a v dobrém slova smyslu neherní tehdy byla. Zatímco všude jinde jste výjimečným hrdinou, na jehož bedrech závisí životy ostatních, ne-li osud celého světa, tady byly hlavní náplní klasické trable dospívání obyčejné teenagerky v malém americkém zapadákově. Ano, časem se na to nabalilo vyšetřování vraždy, ohýbání toku času a zkoumání efektu motýlích křídel, ale základním kamenem příběhu bylo řešení vztahů s rodiči a vrstevníky, tedy něco, s čím se dokáže identifikovat každý. Autoři přitom projevili mimořádný cit při navrhování postav a do hlavních rolí obsadili spíše outsidery, kteří se svým chováním, zájmy i preferovanou hudbou pohybovali spíše na okraji většinové společnosti.

Introvertní Max a punkerka Chloe spolu vytvořily nezapomenutelnou dvojici, závěrečná volba pak patří mezi ty nejtěžší, které jsme kdy ve hrách museli udělat. Kdo ji neoplakal, nemá srdce.

Ke cti autorům budiž, že se v následujících dílech nesnažili jen opakovat fungující schéma, ale přinesli nové postavy, nové zápletky a nová prostředí. Na úspěch první série už se jim ovšem navázat nepodařilo.

Po letech klesajících prodejů tak zatahují za záchrannou brzdu a vracejí na scénu své ikonické postavy. Jenže je to trochu na sílu. protože jejich příběh byl už dříve dokonale uzavřen.

 

 

 

 

Kompletní recenzi najdete na stránkách Bonusweb.cz ZDE.

Tvorba francouzského studia Cryo Interactive si vždycky zakládala na zajímavých příbězích a hlavně na úchvatném audiovizuálním zpracování. Jedno z nejlepších děl celé jejich historie spatřilo světlo světa v roce 1997 a neslo název Atlantis: The Lost Tales. Dnes se podíváme na tento titul, který ve své době zaznamenal obrovský úspěch a odstartoval sérii her stejného jména. Paradoxně jsme se však na samotnou Atlantidu pořádně podívali pouze v tomto prvním díle.

Ve hře se ocitáme v roli mladíka jménem Seth, který přilétá na bájný ostrov Atlantida přidat se ke královské gardě, osobním strážcům královny Atlantidy. Ihned po příjezdu se však dozvídá, že byla královna Rhea unesena. A protože její rádce princ Creon se k vyšetřování moc nemá, je na hráči, aby se pustil do vyšetřování na vlastní pěst. A neuběhne ani moc času aby vyšlo najevo, že za zmizením královny stojí právě proradný Creon. Ten má ovšem mnohem větší a děsivější plány, než to na první pohled vypadá. Po okolí se navíc potuluje spousta různých zrádců či přisluhovačů Creona, takže bude hodně těžké poznat, komu se dá důvěřovat a komu ne.

Základním srdcem celé hry je poprvé v jen o chvíli dříve vydaném Versailles použitý speciální engine nazvaný Omni 3D. Ten totiž přinesl ve své době doslova revoluční prvek. Zatímco do té doby bylo zvykem šmejdit po obrazovce kurzorem a hledat aktivní místa či předměty, zde tomu bylo úplně naopak. Na každou scénu jste se dívali pohledem vlastních očí, přičemž kurzor byl zafixován ve středu obrazovky a vy jste se myší rozhlíželi kolem dokola o 360°a hledali nějaký aktivní předmět či šipku, kde se dá něco použít či kudy se dá odejít. V podstatě se jednalo o dokonalou simulaci pohybu hlavy. Z každé takového scény jste se pomocí přechodové animované sekvence přesunuli do další bubliny, kde se dalo opět rozhlížet stejným způsobem.

Tato technologie umožnila připravit na tehdejší dobu doslova úchvatnou grafickou podívanou, kdy bylo veškeré prostředí kompletně vyrenderované a vypadalo nádherně i při otáčení se kolem dokola. Samozřejmě je to vztažené k roku výroby, ale na tehdejší poměry vypadala grafika doslova dechberoucně. Ruku v ruce s tím šly i renderované animace, kterých bylo opravdu velké množství a dodávaly celému titulu výpravnou epičnost. Nesmíme opomenout ani technologii Omni Sync, která synchronizovala pohyb rtů jednotlivých postav s mluveným dabingem.

V samotném úvodu se procházíte po rozsáhlém paláci Atlantidy ležícím na úpatí sopky, navštívíte malou přilehlou vesničku a můžete se vydat i procházkou za krásami ostrova až k rybářově chatrči. Při procházení se můžete bavit s různými osobami a posléze také řešit logické úkoly. Ano, tohle jsou základní prvky celé hry – kochat se nádhernou krajinou při procházení se, povídat si s různými postavami a řešit různé hádanky a minihry. Puzzly nejsou nijak extrémně obtížné, jsou nápadité, variabilní a zajímavě koncipované, takže se na nich málokdy zaseknete na nějakou delší dobu. A vzhledem k tomu, že máte vždy jen omezený prostor, ve kterém se můžete pohybovat, není moc míst, kde by se dalo opravdu zatuhnout.

Ještě je tu jeden důležitý prvek hratelnosti. Záhy po začátku hry se totiž stanete vyvrhelem, po kterém jdou všichni strážní z Atlantidy a vy se tak před nimi musíte ukrývat a hledat cesty, jak se ze šlamastyky dostat dál. Jsou tedy určité sekvence ve hře, kdy se musíte rychle rozhodnout, stealthově se schovávat před strážemi či udělat několik rychlých akcí po sobě. Kdykoliv se vám to nepodaří, okamžitě umíráte. Ve hře neexistuje klasický systém manuálního ukládání, všechno se provádí automaticky. Jakmile zemřete, ukáže se vám jedna z četných ‚obrazovek smrti‘ či animace ukazující váš konec, přičemž se hned vrátíte zpět před danou situaci a tak ji můžete celkem rychle zopakovat, snad už s větším úspěchem. Případné rozhovory či animace pak jdou v tomto případě velice rychle přeskočit.

Právě tyto zmíněné sekvence jsou asi největším záporem hry. Jsou sice do určité míry oživením hratelnosti, ale přijde mi, že místy jich bylo použito až moc a ne vždy je v krátkém časovém limitu jasné, co vůbec máte udělat. Rozhodně to ale nesnižuje kvalitu hry jako takové, naopak vás to žene dál při pátrání po všech záhadách.

A těch záhad je skutečně hodně, ostatně prastará civilizace Atlantiďanů byla hodně vyspělá a uměla ovládat i magické síly. Někteří obyvatelé bájné Atlantidy pak mají ještě jednu speciální věc – tajemné energetické krystaly, které jim umožňují plavit se vzduchem na speciálních majestátních létajících korábech. Díky tomu se podíváme i mimo samotnou Atlantidu, kdy budeme moci navštívit Stonehange, sněhem pokryté zamrzlé Špicberky či barvami hýřící všeobecně známý velikonoční ostrov Rapa Nui.

Prostě nádhera střídá nádheru a ve druhé polovině devadesátých let byla tato hra skutečným zjevením. Pro české fanoušky měla ještě jedno unikum – patřila v té době k těm několika málo hrám, které měly české titulky. Postarala se o ně společnost ABM Morava a umožnila tak hráčům porozumět i ty nejmenší detaily z celého příběhu.

Na závěr jsem si schválně nechal veškerou zvukovou stránku hry. Při procházení se různými kouty Atlantidy i okolního světa slýcháte dokonalé ambientní zvuky, které společně s krásným vizuálem jen dotváří celkovou strhující atmosféru a krásu míst, kterými se procházíte. O kvalitní dabing se postarala více než třicítka profesionálních herců, takže ani v tomto ohledu se není třeba ničeho obávat. Tím absolutním vrcholem je však hudební doprovod. O ten se postarali francouzští géniové Stéphane Picq a Pierre Esteve a stvořili jeden z nejlepších soundtracků herní historie. Podařilo se jim stvořit neskutečné dílo, které umocňuje atmosféru jednotlivých lokací a dokáže i reagovat na důležitost akcí konaných v rámci děje. Jejich velkolepé chorály jsou skutečně dechberoucí.

Atlantis patřil ve své době k nejlepším audiovizuálním herním zážitkům. Napínavý příběh pátrající po ztracené královně, prapůvodu Atlantidy a snaha o zvrácení zkázy světa plný různorodých puzzlů zaobalený v nádherné grafice doplněný o úchvatný hudební doprovod. Jen to mohlo být ještě krapet delší.

S adventurou The Dark Eye, kterou vydala společnost Inscape již v roce 1995, jsem měl dlouhou dobu nevyřízené účty. Nevím jakým způsobem, ale tehdy se mi do ruky dostalo originální CD (včetně krabice), ze kterého byla možnost si tuto hru zahrát. Bohužel se však vyskytla chyba (už nevím, jestli byla chyba na CD nebo někde v souboru), ale na stejném místě při přehrávání jednoho z filmečků hra vždycky spadla. Do daného místa jsem se dokázal dostat při několika na sobě nezávislých rozehrání, ale dál už ne a hra tak pro mě zůstala nechtěně dlouhodobě nepokořena. Tuto historickou kaňku se mi podařilo napravit až nyní a s přispěním internetových zdrojů jsem hru konečně dohrál.

Tvůrci z Inscape pod vedením budoucího šéfa Universal Music Group Michaela L. Nashe a hlavního autora hry Jamese Russella Leese vytvořili hodně podivné, svým způsobem ale také hodně unikátní dílo, které určitě nesedne každému. Je inspirované tvorbou geniálního básníka a prozaika Edgara Allana Poea, hlavně jeho hororovějšími díly. Tomu všemu odpovídá také temná až děsivá atmosféra, která prostupuje celým dílem. Hlavní příběhová linka kupodivu není napsána Poem, ale jejím autorem je již zmíněný Leese a sám ji nazval Malevolence, tedy škodolibost, zlomyslnost či nenávist. Pro její tvorbu však přeci jen využil Poea, inspirací mu byla hororová povídka Zánik domu Usherů.

Ocitáte se na začátku devatenáctého století, kdy přijíždíte do sídla svého strýce Edwina. Tento podivín se celé dny zabývá malbou depresivních obrazů. Kromě toho v nevelkém a ponuře působícím sídle najdete také svého bratra Henryho a Edwinovu nemocnou dceru Elisu. Tento hlavní příběh je také depresivně temný a do pochmurné atmosféry celé hry zapadá opravdu vhodným způsobem. Je ale vlastně jen takovou propojkou ke skutečným Poeovým příběhům. Během děje se totiž v určitých částech hry přepnete do halucinogenního stavu, kdy se celé prostředí promění do alternativního světa, ve kterém se všechny obrazovky zjeví v temně depresivním odstínu. V určitých místech domu pak můžete nalézt interaktivní místa, které vás zavedou přímo do originálních Poeových děl. V nich se proměníte v originální protagonisty, kteří ve svém ději převyprávějí originální povídky slavného autora. Nejedná se ale jen o suché převyprávění Poeových příběhů, ale jde se i do jejich hloubky. Konkrétně jsou takto zpracované tři proslulé hororové povídky – Sud vína amontilladského, Zrádné srdce a Berenice. Přičemž každý z těchto příběhů je zpracován svým způsobem dvakrát – musíte si ho totiž zahrát jak z pozice vraha, tak i oběti.

Základní šablona celé hry je relativně jednoduchá – hrajete určitou část základního příběhu, dokud se nedostanete do halucinogenního stavu. Jakmile se ocitnete v tomto alternativním prostředí, můžete si najít aktivní místo pro přechod do jedné z povídek. Jakmile tuto povídku vyřešíte, vrátíte se zpět k hlavní dějové linii, kde se odehraje další část příběhu, po které se přesunete opět do halucinogenního stavu a můžete navštívit další povídku. Pořadí navštívených povídek není jasně určené, můžete si vybírat podle libosti. Když se v některé z nich zaseknete, můžete se vrátit zpět do halucinogenního stavu a vydat se do jiné povídky, ta původní zůstane uložena v místech, kam jste se dosud dostali. Návdavkem můžete občas přeskočit i mezi vrahem a obětí přímo v povídce, v určitých situacích se totiž protivníkově postavě zablesknou na chvíli oči, což je znamení, že nastal ten správný čas pro možný přesun duše.

Že to zní celé až příliš komplikovaně a zmateně? Ano, takové to skutečně je. Jak před těmi více než dvaceti lety, tak i teď jsem měl velké problémy si na to celé zvyknout. Hlavně vás hra na nic nepřipraví, nic vám nevysvětli a vrhne vás rovnou do děje. A dělejte si co chcete. Než zjistíte, jak celý svět funguje a jaké jsou herní mechaniky, tak to nějaký čas potrvá. Zpočátku je potřeba zvyknout si také na ovládání. Celou obrazovku sledujete z pohledu vlastních očí, přičemž nejsou žádné přechodné animace, ale jen se po kliknutí daným směrem přesunete na další obrázek. Ano, je to něco podobného, co tehdy přinesl Myst. Pro přesouvání mezi lokacemi i akce na obrazovce slouží mystická ruka ne nepodobná té z Addams Family nebo spíše ze 7th Guest, když už zůstaneme u her. Největší problém této technologie je zorientovat se v prostoru, protože otáčení na místě není striktně o 90 stupňů, ale někdy rovnou o 180, někdy zase jen o 45. I v tomto případě je to hodně o zvyku. Ale třeba podzemní bludiště ve sklepení je pro mě utrpení i při několikerém opakování.

Co se týká hratelnosti, nelze očekávat žádné velké adventuření ani žádné zapeklité puzzly. Celá hra je postavena na tom, že se nacházíte v omezeném počtu obrazovek daného příběhu a snažíte se najít místa na obrazovce, se kterými jde provést interakce. Ať už otevřít dveře, prohlédnout si knížku, zavzpomínat na dávnou událost či prodebatovat nějakou postavu. Jsou i případy, kdy můžete vzít do ruky nějaký předmět – může to být dopis, louč, miska s polévkou či třeba svítilna. Tyto předměty pak vidíte přímo před sebou a můžete je na určitých místech používat. Samostatnou kapitolou je také mapa jednotlivých příběhů, která je zpracována ve formě frenologické mapy lebky. Pokud vám to nic neříká, pak vězte, že frenologie zkoumá souvislost stavby lebky s duševními schopnostmi člověka. Prostřednictvím této mapy se můžete přepínat mezi jednotlivými příběhy. Ve hře je také jediný soubor jako autosave, který se uloží vždy, když odejdete z nějakého příběhu do obrazovky s touto lebkou, tedy vlastně mapou.

Je potřeba zmínit také technické zpracování, které je také hodně specifické. Jednotlivé obrazovky i předměty v nich jsou klasicky vyrenderované ve 3D studiu, jak bývalo v těchto dobách u podobných titulů zvykem. V té době také frčely FMV filmečky a i zde se jich dočkáme, celá hra byla vytvořena pomocí Macromedia Director a je z velké části postavena na technologii QuickTime videí. Ale zatímco zvyklostí té doby bylo ve hrách používat živé herce, tvůrci The Dark Eye na to šli výrazně odlišným způsobem. Doug Beswick totiž ručně stvořil skutečné děsivé loutky, které mi na první pohled připomněly temný styl Tima Burtona. Tyto loutky pak rozanimoval pomocí stop motion. Skutečně, na téhle hře není nic normální. Vše to umocňuje také zvukový doprovod, který obsahuje řadu ambientních ruchů, které jsou navíc prostorové a mohou napovědět, že se za vámi něco děje, i když zrovna hovoříte s jinou postavou. To vše je doprovázeno temnými hudebními motivy, jejichž autorem je anglický hudebník Thomas Dolby, jenž asi nejvíce proslul skladbou She Blinded Me with Science, jenž měla být původně úvodní písní seriálu Teorie velkého třesku. Nesmíme opomenout ani dabing, který je hodně kvalitní a pomáhá dotvořit hutnou atmosféru. Většinou je mu také dobře rozumět, což je u této hry důležité, protože vůbec neobsahuje titulky. Nejméně rozumět je postavě strýce Edwina, jeho hlas zní trochu huhlavě, ale dostatečně depresivně. Tuto postavu totiž namluvil jeden z čelních představitelů beatníků William S. Burroughs. Pokud vám toto jméno nic neříká, pak vězte, že tento americký umělec patří mezi zakladatele kyberpunku a je jeden z prvních, jenž použil v souvislosti s hudbou spojení heavy metal. Myslím, že do role despotického staříka s negativním viděním světa nemohli vybrat líp. Jeho recitace povídky Maska červené smrti je skutečně geniální. Tím se dostávám ještě k jedné poznámce – kromě tří hlavních povídek ve hře jako takové nalezneme i některé další, jen provedené jinou formou. Kromě již zmíněné Masky červené smrti, jenž je recitována Burrouhgsem s psychedelickými obrazy na pozadí najdeme ve hře podobným způsobem odvyprávěnou i báseň Annabel Lee. Pokud budete skutečně prohlížet všechna zákoutí, můžete narazit i na povídku Předčasný pohřeb či báseň Sloky Heleně. Také samotná hlavní linka obsahuje několik skrytých narážek na životní události Edgara Allana Poea.

Marně přemýšlím, na co jsem ještě zapomněl. The Dark Eye je adventura, která vzdává hold dílu Edgara Allana Poea tím nejlepším možným způsobem. Je hodně netradiční, plná temné a tíživé atmosféry v příbězích, jejichž skladbu a rozmístění musíte pochopit a přistoupit na autorský záměr. Hra to rozhodně není pro každého, ale pokud jste milovníky obskurních titulů nebo světa tohoto slavného literáta, i přes svůj věk a nyní již archaické zpracování za zahrání určitě stojí. A dokonce ji lze spusit i na moderních strojích a to jak před DosBox, tak i přes ScummVM.

Pohádkově laděnou adventuru s názvem Anna’s Quest připravoval její australský tvůrce Dane Krams původně jako epizodickou hru na pokračování. V roce 2012 stihl vydat pouze relativně krátký první díl s podtitulem Winfriede’s Tower, který měl jako hlavní úkol nalákat hráče a pomoci mu ve tvorbě dalších pokračování příběhu. Nakonec se mu však podařilo něco mnohem lepšího – titulu si totiž všiml jeden z tehdejších největších vydavatelů adventur, německá společnost Daedalic Entertainment. Jejich zástupce hra zaujala natolik, že se spojili s Kramsem a začali se bavit o možné spolupráci. Slovo nakonec dalo slovo a obě strany se dohodly na vytvoření jedné velké samostatné hry, která bude vydána jako celek a ne postupně po kapitolách. Dane se se svými lidmi pustil naplno do práce, už tak kvalitní úvod ještě poladil a přidal zbývající plánovaný obsah. Tak tedy vzhůru na to!

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, žila malá holčička jménem Anna, která bydlela se svým dědečkem na farmě. Protože ale byla ještě dítě, tak se jí snažil chránit před veškerým nebezpečím a zakazoval jí opouštět pozemek farmy, který obklopují až děsivě temné hvozdy. Jednoho dne však dědeček znenadání onemocní a přestože je dědečkem od tohoto kroku opětovně zrazována, vydává se Anna do města vyhledat lék či jakoukoliv pomoc. Jak už to tak bývá, strašidelné kouty hustého lesa skrývají strašlivé nebezpečí. Zmocní se jí totiž zlá čarodějnice a uvězní ji v domě připomínajícím věž. Právě zde se během úvodního tutorialu naše milá holčička dozvídá také jednu zajímavost, která ji byla dosud skryta – umí používat telekinezi, tedy dokáže vlastní myslí hýbat předměty či je různým způsobem ohýbat. To by mohla být ta správná cesta, jakým způsobem zlou čarodějnici přemoci, z děsivého domu utéct pryč a najít lék, který by pomohl vyléčit jejího dědečka.

Anna’s Quest je kreslenou point and click adventurou toho nejklasičtějšího ražení. Pohybujete se po obrazovkách, zkoumáte předměty, sbíráte je do inventáře, občas nějaký z těch předmětů použijete, občas si popovídáte s nějakou jinou postavou, jindy si zase vyzkoušíte minihru či puzzle. Tou největší odchylkou je pak právě používání nadpřirozených schopností telekineze. Zvládnout ovládat takovéto schopnosti ale není jednoduché a tak se v nich Anna musí postupně po malých krůčcích zdokonalovat. To se jí postupně daří a navíc se v tajemném domě seznámí s mluvícím medvídkem Benem, kterého s sebou vezme na velkou dobrodružnou výpravu.

Jak jste z popisu příběhu pochopili, neocitáme se v obyčejném světě, ale pohádkovém. Kde jinde by se také vyskytovala čarodějnice nebo mluvící medvídek, že? Hra je skutečně zasazena do pohádkového světa říznutého fantasy a středověkem, který si sice žije svým vlastním životem, ale setkáme se tu se spoustou narážek či postav známých z jiných pohádkových světů. Budeme tak mít možnost potkat mluvící zrcadlo ze Sněhurky, Jeníčka, kterého chce sníst zlá čarodějnice, ztracený střevíček z Popelky, lišku Ryšku, hrad s králem a královnou či létajícího draka, kteří se vyskytují ve spoustě pohádek. Nutno přiznat, že řada postav či narážek na ně vychází z germánské mytologie a pohádek bratří Grimmů, které u nás nejsou příliš známé. Ale i bez znalostí Lociky, Brémských muzikantů či německých verzí rusalek a sudiček je možné si celý příběh užít naplno.

I když to zpočátku vypadá na pohádkovou dětskou adventuru, s postupujícím časem poznáte, že celkový příběh a jeho pozadí jsou vlastně spíše dospěláckého ražení a mají specifický přesah, ze kterého mnohdy až zamrazí. Samozřejmě je hlavním úkolem získat lék pro svého nemocného dědečka, přemoci zlou čarodějnici a zároveň s tím vyřešit některé další úkoly, které se vám postaví do cesty. Ale při té příležitosti se na světlo světa derou jemné narážky, které nutí hráče nad celým příběhem i jeho pozadím důkladně přemýšlet. Hodně se tu hraje na city, na empatii i třeba jen malé naťuknutí, že všechno nemusí být jednoduše bílé nebo černé. Hranice mezi dobrem a zlem nemusí být tak jasná. Každá osoba má své kladné i stinné stránky, každou za konkrétními činy vedou různé důvody. A nikdy nevíme, jestli náš osud naplánovaly nějaké sudičky nebo do jaké míry si jej můžeme sami ovlivnit. Tento zajímavý přesah vás po dohrání donutí nad celým příběhem zapřemýšlet a udělat si ucelenější názor na jednotlivé postavy, který ve finále může být úplně jiný, než se na začátku zdálo. A nebo ne?

Ale zanechme už filozofování, Anna’s Quest je hlavně o adventuření a plnění úkolů. Je rozdělena do šesti samostatných kapitol, které si ale zahrajete zaráz v jediném balení, přičemž každá z těchto kapitol se odehrává ve vlastním prostředí, které se tak příliš neokouká. Do dříve navštívených lokací se budeme vracet jen v ojedinělých případech.

Mezi jednotlivými kapitolami se příběh posouvá prostřednictvím podařených animovaných sekvencí. Ostatně grafická stránka včetně do detailu propracovaných animací byla silnou stránkou už původního prvního dílu a po spolupráci se šikovnými umělci z Daedalicu se podařilo všechno ještě dál vyšperkovat. Hra je svou pastelově barevnou ručně kreslenou grafikou pojata jako pohádková knížka, což je tak trochu v kontrastu s temnějším příběhem. Každopádně jde poznat, že byl celý svět navržen s láskou a důrazem na sebemenší detail. Stejným způsobem stojí za to pochválit i anglický dabing, když hlavní postavu namluvila Sophie Le Neveu, která malé Anně dodává tu správnou dětskou nevinnost, naivitu a někdy i jízlivost. Obdobně dobře dopadly i další postavy.

Po audiovizuální stránce si není nač stěžovat a to samé lze říci i o herní náplni. Jednotlivé úkoly k vyřešení jsou ve většině případů logické, někdy sice trochu ztřeštěné, ale na rozumném stupni obtížnosti, takže i jen trochu zkušenější hráči adventur se na mnoha místech nezaseknou. Celý emocemi nabitý epický příběh je ve finále hodně ponurý. Bere si sice na paškál pohádkové motivy, ale jeho náplň je spíše vážnější. Co se zdá zpočátku hezké a roztomilé přechází postupem času do temnějších nálad. Scénář je ale kvalitně napsaný a důkladně propracovaný do nejmenšího detailu, jde do hloubky a předává svou myšlenku. Jednotlivé postavy, které ve hře potkáme, jsou skutečně unikátní a zajímavé včetně vlastního charakteru, motivací i chytře napsaných dialogů. V podstatě se jedná o setkání dětského světa s realitou toho dospělého. Anna je nevinné malé dítě, nezkažená duše plná laskavosti a pochopení se snahou každému pomáhat. A teprve mimo hranice vlastní farmy se tato dívenka setkává s realitou podvodníků, byrokracie a zločinců. A právě setkání naivního dětství s realitou dospělých je tím správným kontrastem, častokrát také doplněným o místy až groteskní humor a nadsázku, což však do světa hry i celého prostředí ideálně zapadá.

Jak naznačuje scéna po závěrečných titulcích, tvůrci si pohrávali s myšlenkou na vytvoření pokračování, kde bychom se dozvěděli více o osudech některých postav. Nyní již víme, že se tak nestalo a tak některé z otázek předložených během hry zůstávají nezodpovězeny, respektive jejich možné varianty vývoje jsou čistě na hráčově fantazii.

Anna’s Quest je velice zajímavá adventura, která je zasazená do pohádkového světa a na první pohled vypadá jako příjemné rozptýlení pro děti. Když se však v průběhu klasického adventuření dostanete pod povrch celého příběhu, objevíte zajímavý obraz vývoje jednotlivých postav i jejich chování. To vás přiměje popřemýšlet nad jejich motivací ke konkrétním činům a z toho vyplývajících následků a morálních dilemat. Ale i pokud si necháte tento filozofický přesah ujít, zbude vám alespoň poctivá pěkně zpracovaná adventura z pohádkového prostředí.

Benoit Sokal je pojem. Alespoň tedy pro Belgičany a fanoušky adventur. Videoherní díla, která nám přinesl – počínaje Amerzone (1999) a konče Syberia: The World Before (2022), nás dokázala okouzlit komorním ale velmi emotivním příběhem, podivností herního světa a designem herního prostředí. Ty hry byly a jsou jedinečné. Umělecké.

Benoit žádnou novou hru nestvoří, neb již není mezi námi. Jenže co dál s jeho „zlatým fondem“ – se sérií Syberia? Upřímně řečeno jsem se bál, že vydavatel Microids bude chtít vyvíjet další díl i bez něj, což by podle mě nedopadlo dobře. Naštěstí se rozhodli jít jiným směrem a produkují remaky jeho starších prací. Letos vydali hned dva: Amerzone od interního a dnes již bohužel zrušeného Microids Studio Paris, kteří stáli za vynikajícím čtvrtým dílem série Syberia, a dle očekávání odvedli opět skvělou práci. No a předělávky se dočkala i první Syberia. Jenže tady už to trošičku skřípe.

Jednak za titulem Syberia – Remastered, jak se oficiálně jmenuje, stojí francouzský tým Virtuallyz Gaming, který za sebou nemá bůhvíjakou historii (vznikl v roce 2021), ale pod dohledem a za spolupráce s Microids Studio Paris mu byl svěřen úkol převést první Syberii na nové konzole a také Meta Quest 3. To je mimochodem velice zajímavá záležitost, protože ve VR verzi se Syberia přepíná do pohledu první osoby a přináší úplně jiný herní zážitek. Na PC a tradičních konzolích hra nicméně vypadá „standardně“, jak jsme v sérii zvyklí, a hlavní hrdinku Kate Walkerovou sledujeme pohledem třetí osoby.

Problém Syberie – Remastered tkví v tom, že stojí někde na půli cesty mezi remasterem a remakem. Skoro to totiž vypadá, že se původně mělo jednat o remake – ostatně po jistou dobu na hře pracovalo také Microids Studio Paris, ale pak – možná z ekonomických důvodů, těžko říct – se začalo škrtat.

Abyste rozuměli, od remasteru by člověk čekal, že se vezme původní hra, vylepší se její technická stránka, modernizuje ovládání, upscaluje grafika se zvukem, a šmytec. Původní Syberia měla předrenderovanou grafiku v rozlišení 800×600, na svoji dobu (2002) velmi, velmi pohlednou. Syberia – Remastered ovšem běží plně ve 3D, její herní svět je nově vymodelován přesně podle původních předrenderovaných lokalit. A vypadá nádherně. Ano, někteří si stěžují na příliš hnědou barevnou paletu, ale za mě vypadá prostě fantasticky a společně s dynamickou kamerou čaruje nádherný vizuální zážitek. No a v podstatě zdvihá laťku očekávání do výše, kam už ale nic dalšího nedosahuje.

Ze všeho nejvíce bijí do očí původní animované sekvence, které mají pouze upscalované rozlišení, ale jinak na ně nebylo sáhnuto. Když jsem hru v létě překládal do češtiny a měl k dispozici vývojářské verze hry, po celou dobu jsem si myslel, že ty animace jsou pouhé placeholdery. Působí totiž ve hře jako pěst na oko hlavně ze dvou důvodů: Za prvé, zatímco remasterovaná Syberia má barevnou paletu s béžovým nádechem, původní hra byla zbarvená spíš došeda. A za druhé, hlavní hrdinka Kate Walkerová vypadá ve hře a v animacích úplně jinak. Kate si mezi třetím a čtvrtým dílem prošla docela razantní vizuální proměnou a v remasteru má obličej podobný tomu z posledního dílu série. A teď si představte, že během pár vteřin vidíte hlavní hrdinku ve dvou výrazně odlišných podobách. Tady udělali Microids obrovskou chybu, která degraduje výbornou práci grafiků 3D prostředí.

Původní hudba, ozvučení i dabing byly zachovány a vyčištěny, což je rozhodně dostačující, protože hudbu měla původní Syberia velmi dobrou a dabing musel být nutně zachován, protože kdyby Kate mluvila jiným hlasem, fanoušci by tvůrce sežrali zaživa. Herní obsah doznal jen několika drobných změn – pár původních hádanek ubylo, pár naopak přibylo, ale bavíme se tady skutečně o jednotkách úkonů a nemyslím si, že by celkový zážitek jakkoliv ovlivnily.

Co se ale na hratelnosti podepisuje, je přechod do 3D prostředí a s tím související nutná úprava rozhraní a ovládání. Tradiční bolístka 3D third person her, tedy práce kamery, bolí i tady. Kamera se nepohybuje za ramenem hlavní hrdinky, ale je umístěna v předurčených pozicích, v návaznosti na pohyb postavy se různě pohybuje, otáčí a přepíná, což působí filmově a efektně. Stává se ale – a to mě na hře hrozně štvalo – že se občas pohybujete přímo proti pohledu kamery, což je demence sama, protože prostě nevidíte, kam směřujete. Nechápu, jak tohle mohl někdo dopustit.

Na druhou stranu ale musím říct, že ovládání tvůrci vyřešili velice solidně. Na PC můžete hrát s myší ve stylu point-and-click bez sebemenších škobrtnutí a také ovládání na ovladači je bezproblémové. Ve hře přibyl systém nápověd, který sice není dokonalý, ale formou krátkých poznámek a úvah hlavní hrdinky, sepisovaných v deníku, navádí hráče, na co by se měl soustředit a kam by měl směřovat. Kdo nápovědu ve hrách neuznává, používat ji nemusí – Syberia Remastered nabízí dva herní módy, přičemž ten „příběhový“ nabízí zmíněnou nápovědu plus a pár drobných herních pomocníčků, zatímco „dobrodružný“ mód přináší herní zážitek podobný tomu z původní hry.

Za sebe pak musím zmínit ještě jeden problém, který se ale týkal už původní hry a v remasteru je cítit o to víc. Je to zdlouhavost. Nutnost absolvovat dlouhé přesuny po rozlehlých lokacích, speciálně pak v první kapitole (městečko Valadilene) a částečně také v kapitole druhé (Barrockstadt) a třetí (Komkolzgrad). Než totiž přeběhnete z jednoho konce herního světa na druhý, trvá to v extrému i pět minut, což je v situaci, kdy nevíte, jak dál postupovat v příběhu a běháte od čerta k ďáblu, nebo kdy jste na druhé straně světa něco opomněli, docela frustrující. Dokázal bych si představit, že by tenhle problém vyřešila mapa se dvěma, třemi klíčovými body rychlého přesunu, ale chápu – to už bychom se opět bavili o remaku a nikoliv remasteru, za který se Syberia – Remastered prohlašuje

A tak vlastně po celou dobu balancujeme mezi tím, za co se Syberia – Remastered sama považuje, čím bychom si my přáli, aby byla, a čím ve skutečnosti je. Takovým kočkopsem.

Microids si prochází těžkým obdobím. Spousta jejich titulů v posledních dvou letech, na které hodně vsázela, propadla. Little Big Adventure se povedla, ale prodeje nic moc. Totéž strategie Empire of Ants. Flashback 2 byl vysloveně průser a Tintin: Cigar of Pharaoh jakbysmet, navíc zatloukl poslední hřebíček do rakve španělskému studiu Pendulo, které jsme na počátku tisíciletí milovali pro jeho sérii Runaway. Pendulo se vloni rozpadlo v prach a stejný osud potkal letos i Microids Studio Paris, které vydavatel rozpustil vlastně ještě pár dnů před vydáním Amerzone remaku. Ten mimochodem taky komerčně neuspěl. Možná i proto byla modernizovaná Syberia pojata jen jako remaster a zastavila se někde na půli cesty mezi průměrností a dokonalostí.

Na jednu stranu jsem rád, že remaster vůbec vznikl, protože pomáhá držet značku při životě a vlastně je sám o sobě docela solidní. Na druhou stranu je naprosto zřejmé, že kdyby tvůrci na pár věcech zapracovali ještě víc, konkrétně na animovaných sekvencích, na práci kamery a na eliminaci zbytečného pobíhání po pustých lokacích, mohli jsme dostat remake, před nímž bychom smekali klobouky. Zkrátka a dobře, je to nevyužitá šance. Ale buďme za ni rádi. Je totiž docela možné, že všeobecně očekávaného remasteru druhého dílu Syberie se už nedočkáme.

bAni nový engine, ani kompletně přepracovaná grafika nedokážou zakrýt, že takřka čtvrt století stará legendární adventura působí zastarale. Pamětníkům původní zážitek nijak neobohatí, na nováčky bude s největší pravděpodobností její pomalé tempo až příliš rozvláčné.

Přelom tisíciletá byl v podstatě posledním vzepětím kdysi milovaného žánru adventur. Ani The Longest Journey, Broken Sword 3 a bohužel ani Syberia nedokázaly tyto upovídané a oproti akční konkurenci prakticky statické interaktivní knihy zachránit před pádem do undergroundu.

Pamatuji jak na tehdejším Invexu byla hra předinstalována na volně dostupných PC stanicích, což mi přišlo poněkud bizarní. Syberia opravdu není ten typ hry, který si zahrajete na pár minut a jste zaháčkováni, kromě času vyžaduje i naladit se na specifický umělecky styl jejího autora Benoita Sokala, který s nesmírnou lehkostí kombinuje pohádkové motivy se syrovou realitu západního kapitalismu.

Hrajeme za mladou lehce naivní právničku Kate Walkerovou, která se vydává do fiktivní východoevropské země dokončit finanční transakci, ve které nadnárodní korporát hodlá pohltit továrnu na mechanické hračky, tzv. automatony.

Na místě ovšem zjistí, že existuje ještě jeden potenciální dědic, jehož souhlas je nutné nejprve opatřit. A tak se Kate vydává po jeho stopách, což jak už to tak ve hrách bývá, je daleko složitější, než může zpočátku vypadat.

Ve výsledku vás tak čeká prozkoumávání mnoha bizarních lokací, rozhovorů se zvláštními obyvateli originálního světa a řešení více či méně smysluplných hádanek.

Na rozdíl od originálu tak ovšem nečiníme pomocí klikání na aktivní objekty, ale Kate máme pod přímou kontrolou, stejně jako tomu bylo ve tři roky starém čtvrtém díle. Který byl ovšem s touto myšlenkou vytvořen, tady máme jen remake, jehož snad až zbytečně rozlehlé lokace nejsou na takovýto typ pohybu uzpůsobeny.

Kvůli tomu až zbytečně času strávíte pouhým přebíháním z bodu A do bodu B, což je obzvláště problematické ve chvíli, kdy nevíte, kde vlastně aktuálně ten bod B má být.

Na druhou stranu díky novému enginu odpadá tzv. pixelhunting, tedy hledání těch pár vzácných míst, kde jde interagovat s okolním světem.

Důležitá místa se nyní automaticky zvýrazňují v blízkosti hlavní postavy, což ve výsledku velmi zrychluje plynulost hraní. I tak občas budete bloudit a hledat, co máte v danou chvíli vlastně dělat. Hra není vyloženě těžká, ve smyslu náročných hádanek, spíše občas není tak úplně jasné, co se vlastně po vás chce.

Často je další postup navázán jen na konkrétní jednu činnost, která není úplně zjevná. Což je samozřejmě jeden ze základních principů adventur, ale tak nějak mi přijde, že už se to v nových hrách podařilo vyřešit daleko lépe. Jakože víte co, psát inkoustem pomocí husího brka dávalo kdysi smysl, ale proč to dělat ještě dnes?

A to říkám jako člověk, pro kterého je Syberia jednou z těch zásadních a bez přehánění život měnících her.

Pamatuju se, jak jsem před tím bezmála čtvrt stoletím hltal na Bonuswebu recenzi respektovaného Petra Ticháčka a pak zamířil na pirátské servery, protože takhle se to tenkrát v Čechách dělalo. Sokalova další hra Paradise pak byla mojí vstupenkou do herního novinářství.

Kolik se toho změnilo… Teď jsem tak starý, že píšu vzpomínkové články, Petr už dávno není nedotknutelná kapacita, ale kamarád, kterému u piva dokážu do očí říct, že Simon Sorcerer 3D je shit, adventury už raději hraji na gamepadu.

Jsem jinde, všichni jsme, jen Syberia navzdory novému enginu zůstává úplně stejná. V případě animovaných sekvencí doslova, na ně se ani nesáhlo a tak na velkých obrazovkách vypadají vyloženě směšně. Bohužel i zbytek hry není žádná velká nádhera a pocitově působí ošklivěji než ve své době vypadal originál.

Dabing a hudba jsou stejné, ale digitálně vyčištěné, což je rozhodně fajn, těch pár hlavních motivů funguje i po letech, české titulky určitě potěší, pokud je tedy přes mimořádně odporný font dokážete přečíst.

Sokal bohužel před pár lety zemřel, jeho životní dílo ale žije dál. A bude žít i v budoucnu. Jenže to by žilo i bez tohoto remaku, který i z pozice fanouška vnímám jako zbytečný. Zůstává totiž i největší problém původní hry a to je konec do prázdna, celý příběh je totiž vypointován až v druhém díle. A to bůhví jestli, na komerční úspěch remaku bych příliš nevsázel.

Po pravdě řečeno vlastně nevím, koho chtěli autoři oslovit. Původní hra má sice prehistorické rozlišení, ale relativně vypadá stále dobře, je k mání za pár korun a z dnešního pohledu má tu správnou retro atmosféru.

Remake sice vypadá obstojně a náplň nijak nemění, ovšem většinu negativ (pomalost, hranatost) si bohužel uchovává. Syberia je to stále výborná a unikátní, ale od publika si žádá mnohem více, než je většina z nich ochotná akceptovat. Remake dnešnímu publiku nijak nevychází vstříc, což mělo být jeho smyslem.

 

 

 

 

Kompletní recenzi najdete na stránkách Bonusweb.cz ZDE.

Plaveme v moři retra a remasterů. Někteří se v něm topí, jiní chrochtají blahem. V každém případě je ale brnkání na nostalgickou strunu oblíbeným sólovým aktem dnešních vývojářů. A nelze se jim divit – slova o tom, že dřív byly hry lepší a „měly duši“, slýcháme od hráčů den co den. I já se stále rád vracím k UFO: Enemy Unknown, Indianu Jonesovi and the Fate of Atlantis, nebo třeba k prvnímu Broken Swordu. Ale čistě z nostalgie.

Mnohé z těchto klasik dnes vstávají z mrtvých, vyšperkované novou grafikou, vyčištěným zvukem, pohodlnějším rozhraním a integrovanou nápovědou, protože – a to si přiznejme – adventury v devadesátkách občas vymýšlely šílené skopičiny. Tenkrát nám to přišlo normální, ale dnes jsou podobné logické veletoče spíš hřebíčkem do rakve.

Simon the Sorcerer Origins kráčí proti tomuhle proudu. Navazuje na kdysi populární sérii adventur, která nás v letech 1993 a 1995 okouzlila suchým britským humorem a čarokrásnou VGA grafikou. První dva díly patřily mezi absolutní špičku adventur své doby, jenže pak se něco zvrtlo. Celý žánr šel do kytek a kouzelník Simon s ním.

Dnes se série vrací, a rovnou skokem zpět do devadesátek. Se vším všudy. Vizuálem, který svou jednoduchou „vodovkovou“ grafikou a trhanými animacemi připomíná laciné kreslené seriály (či klasické večerníčky) z před-počítačové éry. Ostrým humorem, jenž se snaží přiblížit duchu druhého a třetího dílu série – zřejmě i díky tomu, že na dialogy dohlížel tvůrce původních her Simon Woodroffe. Ovládáním a rozhraním, které je na PC typické point-and-click, zatímco na konzolích dokáže šikovně využít ovladače. A co je nejzajímavější – také hratelností. I ta se vrací do divokých devadesátek, bez pomocných ručiček, bez kompromisů. A tady začíná jít do tuhého.

Pro pamětníky dělá Origins spoustu věcí dobře. Příběh, který slouží jako prequel k prvnímu dílu, zapadá do univerza série dokonale. S citem a úctou reinkarnuje ikonické postavy (Kalypso, Sordid, Močálník, trolové…) a buduje herní svět tak, že by se za něj nestyděli ani bratři Mike a Simon Woodroffové. Dialogy nejsou přehnaně košaté, ale mají šmrnc, skvělý anglický dabing díky kontrastu spratkovského hrdiny s umírněnými fantasy postavami srší vtipem. Potud je vše perfektní, takřka dokonalé. Prostě pravý Simon the Sorcerer.

No a pak přichází kontroverze. Prvním sporným bodem je grafika. Za celých 11 hodin hraní mi prostě nesedla. Rozhodně není ošklivá, ale působí až příliš prostě, postrádá detaily. V prvních dvou dílech se hráč na nové lokace často jen zamilovaně díval a kochal se, navzdory ubohému rozlišení 320×200. V Origins, a to ani ve 4K, nic takového nezažijete. Ani v jediném případě.

A pak ta old-school hratelnost. Ano, takhle nějak se adventury v devadesátkách skutečně hrály, ale bláznivé kombinování předmětů a hardcore hádanky, které bez nápovědy zvládnou jen masochisté, už dávno čichají kytky zespod na videoherním hřbitově. Autoři sice přidali pár nových a skvělých prvků, jako je používání čtyř elementárních kouzel (led/zamrznutí, oheň/rozehřátí, …) a negativní/pozitivní transformace inventáře, ale ty jsou zastíněny častými záseky a z nich pramenící nutností bezradně lítat po herním světe a zkoušet všechno na všechno. Nejsem zastáncem integrovaných nápověd v adventurách, ale tady bych ji v několika konkrétních případech vyvažoval zlatem.

A tak, po protnutí cílové pásky, vlastně nevím, co si mám o novém Simonovi myslet. Pamatuju kořeny téhle série. Miluju je a vím, že jen těžce z nosu sundávám růžové brýle nostalgie. Ale tentokrát mi spadly samy od sebe. Pro pamětníky devadesátek bude mít Simon the Sorcerer Origins jistě příchuť sladkých cukrovinek. Všichni ostatní by jej ale měli brát spíš jako pozoruhodný gerontologický experiment.

(tato recenze byla ve zkrácené podobě publikována v časopise Level)

Adventura Syberia belgického tvůrce Benoîta Sokala vyšla již v roce 2002 a prakticky okamžitě se zařadila do síně slávy adventurního žánru. Romantický příběh o americké právničce, jenž přijela do malé francouzské vesničky dokončit prodej místní továrny na mechanické automaty, jenž se ale zkomplikoval úmrtím současné majitelky, což vyústilo v dobrodružnou cestu za dalším z dědiců, uchvátil fanoušky nejen svým poetickým pojetím, ale také na svou dobu velmi podařeným audiovizuálním zpracováním.

V poslední době je možné vidět populární trend ve tvorbě různých remaků či remasterů starších her. Obzvláště u těch z první poloviny devadesátých let to celkem i dává smysl – přeci jen v té době bylo hlavně grafické zpracování skutečně archaické a mnoho titulů ani nejde na moderních strojích pořádně spustit. Zato u novějších titulů jsou tyto předělávky nadbytečné, až mnohdy úplně zbytečné. Mezi které z nich se zařadí Syberia Remastered?

Osobně moc velkým příznivcem remaků nejsem. Raději bych vidět tvůrce vytvářet úplně nové tituly než se jen babrat v těch starých. Do vlny remasterů se vrhlo i studio Microïds. Jejich prvním vážnějším počinem se v tomto ohledu stala Amerzone: The Explorer’s Legacy, jejíž nová verze skutečně prokoukla, je vytvořena s úctou k původnímu dílu a dokázala zachovat i originální atmosféru. Velkým plusem je také to, že tvůrci zůstali u původního stylu pohybu po skocích mezi obrazovkami.

Druhým takovýmto pokusem je předělávka legendární Syberie. Titulu s názvem Syberia Remastered se ujalo francouzské studio Virtuallyz Gaming, které se dosud soustředilo hlavně na VR hry. Už při oznámení remasteru jsem vyjadřoval pochyby, zda je toto dílo skutečně potřeba. A i po zahrání hry si myslím, že to byl zbytečný krok a tvůrci se měli radši pustit do něčeho nového.

Tato recenze bude hodně vedena v konfrontačním duchu, respektive budou popsány zásadní rozdíly oproti originálu. Proto doporučuju přečíst si mou recenzi k tomuto originálu, mimo jiné je tam důkladně popsaný příběh i celkové prostředí, ve kterém se hra odehrává. Tento příběh ve své základní linii zůstal prakticky beze změn, ale musím říct, že tentokrát na mě na řadě míst nepůsobil tak emotivně, jako předtím.

Tou nejzásadnější změnou je jednoznačně grafické zpracování, respektive zpracování celého světa. Zmizely předrenderované obrazovky, do kterých byly vloženy postavičky. Namísto toho je všechno ve 3D, včetně vymodelovaného prostředí a postav ve hře se vyskytujících. Tvůrci si dali skutečně záležet a jednotlivá prostředí se snažili vymodelovat do nejmenšího detailu. A musím uznat, že to prostředí vypadá graficky opravdu nádherně. Ale bohužel musím dodat, že to pro mě úplně ztratilo tu původní atmosféru. Pamatuju si, že obzvlášť úvodní pasáž ve Valadilene na mě v originále působila hodně melancholicky a romanticky, to vše zahaleno do mlhavého oparu. Tady mi přijde všechno až příliš sterilní, až moc temné, až moc ostré.

Hodně moc tomu škodí právě zvolené 3D prostředí. Zatímco v originále v každé z obrazovek vidíme přesně to, co autoři chtěli a mohli si vše vypiplat do nejmenších detailů tak, aby to odpovídalo jejich představám, zde je tomu jinak. Hlavním důvodem pro tuto změnu je podle mě změna způsobu ovládání. Snaha přiblížit se konzolím a debilnímu ovládání přes gamepady vede k tomu, že postavička může chodit různě po celém prostředí, přičemž kamera se v různou dobu přepíná do různých pohledů. Tím se nejen zvyšuje nepřehlednost, ale výrazně to ubírá i na dojmu z grafického zpracování. Kamera totiž častokrát zabírá prostředí z různých úhlů, mnohokrát bych řekl, že až náhodně vybraných. Takže se často stává, že postava nevidí, kam jde, protože se pohybuje přímo proti kameře a hra se momentálně rozhodla, že se pohled nebude přepínat do jiného úhlu.

S tím souvisí další otravná věc – chození. Už originál byl hodně o chození z jedné lokace do druhé, ale vždycky to bylo o pár obrazovkách, kde stačilo dvojklikem klepnout na druhou stranu obrazovky a postava tam doběhla. V současném 3D prostředí je ale zdlouhavé chození vytaženo až do absurdna. Krásným příkladem je právě Valadilene a její hlavní třída. Ta je komplet vymodelovaná ve 3D a když postava přechází z jednoho konce ulice na druhý, tak kamera sleduje postavu, jak jde kolem baráků a efektně se přesouvá společně s ní. Jenže i když běžíte pomocí gamepadu nebo použijete běh pomocí dvojkliku myší, všechno trvá extrémně dlouho, než se postava vůbec někam dostane. A i v tomto případě se kamera občas přepíná do divných směrů, takže bývá problém s orientací. A najít vstup na dvůr továrny v tomto zpracování je hodně o dílu náhody, abyste se dostali k bráně tak, aby se obrazovka přepnula do správného směru a vy mohli vstoupit.

A pak tu máme jednotlivé věci, které může hlavní postava konat. Opět jsme se přiblížili konzolovému zpracování, takže se objevuje velká kulička v situacích, kdy se přiblížíte k místům, kde jde něco dělat (odejít jinam, pohovořit s někým, něco provést). To už je úděl současné doby, ale tak nějak mi přijde, že v této předělávce je díky tomuto kroku až moc vidět, jak málo aktivních oblastí v některých obrazovkách je. Zatímco v originále bylo na obrazovce možné vidět jen to, co autoři chtěli, ve 3D zpracování je vidět mnoho detailů, které by vás určitě zaujaly k prozkoumání. Ale smůla, i když daný předmět vypadá lákavě a možná i smysluplně k příběhu, je tam jen na okrasu.

Pojďme se podrobněji podívat na obsah a puzzly. Drtivá většina původních puzzlů zůstala zachována, některé však byly nově přidané. V prvních kapitolách si uvědomuju po jednom nově přidaném puzzlu, v závěrečné pasáži asi o dvou. Většina z nich mi ale přijde přidaná úplně zbytečně, některé dokonce na sílu. Třeba u v Barrockstadtu přidaného puzzlu s hudebním pavilonkem úplně postrádají logiku lokace výskytu předmětů, které je potřeba sesbírat pro jeho splnění. Nebo v Aralbadu je přidaný nový puzzle, který teprve zaktivuje tlačítko pro recepčního, které otevírá dveře do zadního traktu hotelu. Už vidím recepčního, jak jde řešit puzzle, aby si zaktivoval tlačítko, zatímco host netrpělivě postává přede dveřma a čeká, jestli ho někdo pustí dovnitř…

Zbývající prvky audiovizuálního zpracování zůstaly bez zásadnějších změn. Dabing je stále stejně kvalitní, stejně tak hudební doprovod od původních autorů Dimitri Bodianského a Nicholase Varleyho. Nechybí ani zpívaná operní árie. Také animované sekvence zůstaly úplně stejné, jenom proběhla jejich lehká modernizace a upscaling. Sám jsem měl na svém počítači problém s jednotlivými mezianimacemi, kdy zvuk jel správnou rychlostí, ale video strašně pomalu a trhaně. Takže zvuk vždy animaci předběhl a skončil mnohem dřív. Nemám sice nejvýkonnější počítač, ale zbytek hry byl celkem v pohodě a tohle bylo hodně nevychytané. Také mě zklamalo zrušení ukládání pozic, nyní existuje pouze autosave, takže není možnost se později vrátit do některé z předchozích kapitol, leda začít znova.

Takže shrnuto a podtrženo, dostáváme prakticky stejný příběh, jenom v trochu jiném zpracování. 3D prostředí tomu sice přidává řadu nových detailů, svým zpracováním ale ochuzuje o atmosféru a romantický nádech celého prostředí. Řekl bych, že je v některých místech volena až příliš temná paleta barev a nasvícení. To vše samozřejmě umocňuje nepříliš podařená práce s přepínáním kamer a příliš mnoho času věnovaného otravnému a zdlouhavému chození (většinou spíš běhání) z jednoho místa na druhé. Samozřejmě nesmím opomenout zmínit také oficiální český překlad, který vychází z původního kvalitního originálu, ale byl kompletně zrevidován (a samozřejmě doplněn o nové texty a popisky).

Za sebe se musím přiznat, že se mi tento remaster hodnotí strašně obtížně. Být to úplně nová originální hra, tak si chrochtám blahem, jak skvělou adventuru se podařilo vytvořit a doporučil bych ji každému, ať si ji zahraje. V tomto případě ale jde o předělávku původní legendární hry a podle mého názoru se tvůrcům nepodařilo zachovat původní genius loci ani atmosféru. Jsem rád, že jsem si mohl Syberii Remastered zahrát. Ale pokud v budoucnu dostanu chuť se do světa Kate Walkerové, Oskara a Hanse Voralberga vrátit, učiním tak v původním originálním balení.

Psal se rok 1993, kdy světlo světa spatřila jedna ze stěžejních her nejen adventurního žánru. Společnost Cyan Worlds utvořená kolem bratrů Millerových totiž stvořila Myst, přelomovou hru, která pomohla nastartovat prodeje tehdy začínajících CD-ROM mechanik a zároveň přesvědčila vydavatele, že má smysl investovat do tvorby her na PC.

Jednoznačně nejvýraznějším prvkem, který v té době uchvátil celou širokou veřejnost, bylo grafické zpracování. Do té doby se hry distribuovaly vesměs na disketách (či cartridgích v případě konzolí), které tvůrce výrazně omezovaly v možném rozmachu. To CD-ROM technologie nabízela v tu dobu neuvěřitelných 650 MB prostoru, takže pokud se to dobře uchopilo, ten rozdíl prostě musel být znát. Tvůrci se rozhodli pro tvorbu plně renderovaného prostředí z pohledu z vlastních očí. Vytvořili tak úžasné snové světy, které své hráče doslova pohltily.

A právě rozsáhlost celého projektu byla důvodem, proč se hra neobjevila na konzolích, ale mířila výhradně na CD-ROM. Premiéru si odbyla na v Americe hodně populárních počítačích Macintosh, následně přišla konverze na PC a stala se doslova ternem. I přes téměř nekonečnou kapacitu CD to však tvůrci neměli zase tak jednoduché. Limitovaly je další technická omezení té doby – jak pomalejší počítače, tak také pouze jednorychlostní mechaniky, takže najít vhodnou kombinaci mezi pěknou grafikou a aby všechno plynule fungovalo nebylo vůbec jednoduché. I proto byly vyrenderované obrázky lehce poupravovány tak, aby zabíraly menší velikost a rychleji se nahrávaly. Velké problémy byly se zobrazováním všech animací, defacto hru zachránil v průběhu vývoje vydaný software QuickTime od Applu, jenž umožňoval plynulé zobrazování videí s rozumnou kompresí a rychlostí. Dá se ale říct, že to byla vzájemná výhra – zatímco QuickTime zachránilo vývoj hry, Myst zase pomohl QuickTimu ukázat své možnosti a dostat se do povědomí široké veřejnosti.

Bratři Millerové vždycky tvrdili, že nejsou tvůrci her, ale stavitelé světů. Tím hlavním světem je v tomto případě ostrov Myst, na který se jako hráč dostanete nechtěnou náhodou. Jako čtenář si pročítáte stejnojmennou knihu, když se náhle po položení ruky na poslední stránku přenesete na tento ostrov. Objevujete se na něm a nevíte vůbec nic – ani kdo jste, ani co se po vás chce. Jediné, co brzy nalézáte, je dopis od jistého Atruse pro Catherine. A tak se začnete po ostrově procházet a zjišťovat, jakým způsobem vše funguje. Dozvíte se, že jeho stvořitelem je v dopise zmíněný Atrus, který společně se svou manželkou Catherine psával speciální knihy, pomocí kterých jste se mohli přesouvat do různých světů, zde nazývaných jako věk. Měl také dva nepovedené syny Sirruse a Achenara, kteří se snažili světy zničit a tak je oba za trest uvěznil do tajemné knihy – jednoho do červené, druhého do modré. Ještě předtím však oba bratři uvěznili otce do podzemní komnaty. Vaším úkolem tak bude procházet jednotlivé světy a hledat červené či modré stránky do knih uvězněných bratrů a posléze je do nich vkládat. A bude pak jen na vás, koho z nich se rozhodnete osvobodit.

Upřímně, příběh pro mě byl u Mystu vždycky až podružnou věcí. O jednotlivých světech i příběhu se můžete dozvědět v denících v knihovně či prostřednictvím FMV videí, ve kterých si oba bratry i otce zahráli sami hlavní tvůrci Rand a Robyn Millerovi. To, na čem Myst vždycky hlavně stál, byly důkladně propracované puzzly. Všechny světy ve hře jsou totiž prošpikované různými hejblátky, páčkami či tajemnými mechanismy. A jen jejich splněním se posunete dál. Hlavní ostrov Myst působí jako takový rozcestník do jiných dimenzí. Jeho stěžejní budovou je knihovna, ve které jsou knihy obou bratrů i tajemný průchod k výtahu, kterým se můžete dostat do horní kupole, která vám při správném natočení celé věže pomůže získat indície k dalším úkolům. Po jejich správném vyřešení se posléze přesunete do jednoho ze čtyř věků, přičemž každý z nich je hodně specifický a unikátní. Vaším úkolem v každém z nich je pak nalézt jak stránku do každé ze dvou knih, tak také transportní knihu, která vás vrátí zpět na hlavní ostrov.

Jednotlivé puzzly jsou skutečně do detailu propracované a hlavně hodně variabilní. Ke každému z nich najdete dostatečné množství nápověd tak, aby jejich vyřešení nebylo frustrující. Samozřejmě jsou zde puzzly jednodušší a také složitější, které provětrají vaše mozkové závity. Jedním z nejprofláklejších puzzlů je nutnost v raketě nastavit hudební sekvenci stejnou, jakou si můžete zahrát dle předem daného pořadí kláves na vedlejším klavíru. Pro lidi nemající hudební sluch a nerozeznající hudební tóny od sebe to bylo skutečné utrpení, obzvlášť, když pozic jednotlivých páček bylo hodně a tóny si byly hodně podobné. I zde se ale ukazuje genialita tvůrců – puzzle se totiž dá vyřešit i bez jakékoliv schopnosti rozpoznávání jednotlivých tónů, stačí si jen spočítat pořadí kláves a o tolik pozic pak posunout jednotlivé páčky.

Variabilita jednotlivých úkolů je ale hodně široká. Jednou musíte zadat v observatoři určitá data, jenž vám na hvězdné obloze zobrazí zvěrokruhy, prostřednictvím kterých určíte obrázky zvířat či věcí, které musíte zaktivovat. Jinde zase musíte zapálit a natlakovat kotel tak, aby se zprovoznil výtah. Na jiném místě se zase pohybujete v miniponorce v bludišti či se procházíte mezi domky postavenými ve větvích stromů a rozvádíte do okolních trubek vodu, která spouští další mechanismy. Jednoduše řečeno, rozhodně se nudit nebudete.

Úchvatná grafika a do detailů propracované puzzly bylo to, co pomohlo udělat z Mystu legendu. A vytvořilo svým způsobem vlastní odnož adventur, obdobně laděným hrám se od té doby začalo říkat mystovky. Vznikla celá řada různých klonů, vznikla také celá řada pokračování. Ostatně, i Myst sám o sobě má několik verzí. Originál už se skoro nedá sehnat, nejblíže němu je Masterpiece Edition, která pomohla upscalovat originální verzi a rozjet na moderních počítačích, základní genius loci však zachovává původní. To verze realMyst provedla zásadní změnu, kdy byl původní skokový systém mezi obrazovkami nahrazen „plynulým“ 3D s chozením i otáčením do všech stran. To plynulým je v úvozovkách záměrně, první vydaná verze v roce 2000 totiž právě s plynulostí měla velké problémy. Navíc s umožněním plynulého chození po ostrově hra z větší části ztratila to své původní kouzlo. V roce 2021 pak vyšla zatím poslední verze převedená do moderního enginu a hi-resové grafiky. Přesto zůstává původní originál nepřekonán.

Samozřejmě, pohledem dnešního hráče už nemá tato hra příliš co nabídnout, obzvláště ta původní originální verze. Ve své době to ale bylo terno, které společně se hrou 7th Guest pomohla s rozšířením média CD-ROM u počítačových her a až do příchodu The Sims byla jednoznačně nejprodávanější počítačovou hrou na světě. Pomohla přesvědčit vydavatele, že má smysl investovat prostředky do her, které nejsou postavené na akci, střílení či nutných rychlých reakcí hráčů. Že má smysl vydávat tituly, ve kterých si hráči si žijí poklidným tempem a vaším úkolem je výhradně zkoumat prostředí, poznávat příběh a zapojovat své mozkové buňky při řešení logických úkolů.

Nenápadný Eriksholm: The Stolen Dream sice nedělá nic originálního, ale s grácií si půjčuje od milovaných klasik. V podstatě jde o klasickou, příběhem přísně svázanou lineární hru, na kterou ovšem nekoukáme z tradičního pohledu třetí osoby, ale z ptačího nadhledu.

Některé hry sledujeme bedlivě už od oznámení a přinášíme vám o nich každou novou informaci, ale jsou i takové, o kterých napíšeme prvotní oznámení a pak už si na ně nikdy nevzpomeneme. To byl málem příklad i Eriksholm, hezky vypadající příběhové akce, která byla představena loni během okrajové akce Future Games Show.

Trailer nás nalákal, od té doby jsme si na ní už ovšem nevzpomněli až do doby, kdy se bez větších fanfár objevila v obchodech. Nebýt aktuálně herní sucho, asi už bych jí nechal proklouznout, ostatně nelze recenzovat vše. V tomto případě by to však byla veliká škoda, jde totiž o po všech stránkách vymazlenou AA hru, tedy takovou, co oplývá vysokými produkčními kvalitami, ovšem nesnaží se nutně zalíbit všem.

Nejblíže ze všeho má Eriksholm k sérii Commandos (která se mimochodem nedávno vrátila povedeným novým dílem), nebo jakémukoliv dalšímu zástupci vzácného žánru tzv. real-time tactics her, jako jsou Desperados, Shadow Tactics. S pomalu se rozrůstajícím týmem úzce specializovaných dobrodruhů musíte prokličkovat mapou zaplněnou nepřáteli a to ideálně tak, aby si vás u toho nikdo nevšiml, protože proti jejich přesile nemáte šanci. Jenže zatímco výše zmíněné hry představují něco jako pískoviště, kdy vám dají autoři do začátku krabici hraček a je jen na vás, jakým způsobem všechny překážky překonáte, zde existuje cesta jen jedna pevně daná. Ve výsledku tak hra připomíná spíše adventuru, protože je sledem drobných environmentálních hádanek, které musíte vyřešit přesně daným postupem.

 

 

 

 

 

 

Kompletní recenzi najdete na stránkách Bonusweb.cz ZDE.