RECENZE: Hubert – dobrodružství psíma očima

Hry, které nás nechávají prožít dobrodružství v kůži zvířecího hrdiny, mají své nezaměnitelné kouzlo. Často jsou roztomilé, pohodové a přímo vybízejí ke společnému hraní s rodinou, především s dětmi. A vůbec přitom nevadí, že jde o čistě singleplayerový zážitek. Jeden drží ovladač, druhý sleduje dění na obrazovce, společně objevujete, komentujete a prožíváte příběh. A najednou zjistíte, že jste spolu strávili několik krásných hodin.

Přesně takové chvíle jsme si s dcerkou Sofčou užili při hraní kočičího dobrodružství Stray. A když jsme letos v létě společně vyzkoušeli demo hry Hubert, zdálo se, že bychom si něco podobného mohli zopakovat. Tentokrát ovšem v psím kožichu. Na vydání premiérové hry od malého, ale zkušeného brněnského týmu Brocap Studio jsme se proto oba těšili. A jak naše společné dobrodružství nakonec dopadlo?

PŘÍBĚHOVKA, NEBO PASTEVECKÝ SIMULÁTOR?

Začněme odpovědí na otázku v nadpisu. Pokud od Huberta očekáváte simulátor pasteveckého psa, budete zklamaní. Nahánění ovcí je sice jednou z nejvýraznějších a nejčastějších herních činností, ve skutečnosti ale tvoří jen jednu z několika mechanik, na kterých autoři vystavěli příběhové dobrodružství.

Jeho hlavním hrdinou je pes Hubert, který se ještě jako štěně za poněkud neobvyklých okolností seznámil s dívkou jménem Lily. Od té doby jsou nerozlučnými parťáky. Společně vyrostli, procestovali půlku Spojených států a zažili spoustu veselých příhod. Jenže bezstarostné časy netrvají věčně. Lily se jednoho dne ocitne ve finanční tísni a zoufale potřebuje práci. Když Hubert vyčmuchá inzerát místního farmáře hledajícího pasteveckého psa, rozhodnou se oba chytit příležitost za pačesy. Drobný háček spočívá v tom, že Hubert o pasení ovcí neví zhola nic.

Tím začíná dobrodružství, které zpočátku působí až překvapivě jednoduše a nenápaditě. Dvojice se zabydlí na odlehlé farmě a Hubert se postupně seznamuje s novými povinnostmi. Jenže brzy začne být zřejmé, že se pod zdánlivě poklidným životem na farmě skrývá něco víc. Minulost farmáře, jeho psa, samotné farmy i Huberta postupně odhaluje tajemství, která dávají zprvu nenápadnému příběhu nový rozměr.

Autoři ovšem nikam nespěchají. Jednotlivé střípky příběhu dávkují pomalu, zatímco většinu času věnujete docela obyčejným psím radostem a povinnostem.

PSÍ ŽIVOT SE VŠÍM VŠUDY

A právě tady se dostáváme k jedné z největších otázek celé hry. Je Hubert především příběhovým dobrodružstvím, nebo spíše pohodovou simulací psího života? Přinejmenším během prvních dvou hodin totiž vítězí spíš druhá varianta.

Hubert má na farmě práce až nad hlavu. Nahání ovce, pomáhá Lily s každodenními povinnostmi, nosí plaňky na opravu plotů, aportuje klacíky a čas od času musí najít vhodné místo, kde si uleví. Kromě toho samozřejmě prozkoumává okolní krajinu, která nabízí docela pestrou směsici prostředí. Vydáte se na horské louky, do hlubokých lesů, jeskyní, opuštěných dolů, skalnatých soutěsek i na místní vrakoviště automobilů.

A přestože je okolí farmy poměrně rozlehlé, ztratit se prakticky nemůžete. Hubert má výborný čich a jeho prostřednictvím si kdykoliv zobrazíte pachovou stopu, která vás spolehlivě dovede k dalšímu cíli. Nemusíte tak tápat, kudy dál, ani složitě hledat cestu.

Má to ovšem jeden háček. Hubert toho naběhá opravdu hodně. A po pár hodinách už začne být neustálé pobíhání sem a tam poněkud stereotypní. Zvlášť když činnosti, které při tom vykonáváte, nejsou zrovna dvakrát rozmanité.

Autoři se naštěstí snaží stereotyp alespoň občas narušit. Zajímavým zpestřením jsou například snové sekvence, v nichž se vracíme do Hubertova štěněcího věku a čelíme jeho strachům, fobiím a nočním můrám. Přibližně v polovině hry navíc příběh poskočí o několik měsíců dopředu a podzimní, zelenožlutou krajinu vystřídá zima. Louky, lesy i horské svahy pokryje sníh, někde sotva znatelný, jinde pořádně hluboký.

A musím přiznat, že právě tato změna prostředí hře docela prospěla. Nejenže známá místa najednou vypadají jinak, ale ve sněhu navíc zůstávají Hubertovy stopy, takže v něm můžete vyšlapávat nejrůznější obrazce. Sofča této možnosti okamžitě využila a během chvíle proměnila jednu ze zasněžených luk v přehlídku obrovských srdíček.

Právě takové drobnosti dokážou společné hraní příjemně okořenit.

KDYŽ DOJDOU PSÍ KUSY

Jenže kolik toho vlastně může takový pes ve hře dělat? Hubert umí běhat, štěkat, přenášet předměty v tlamě, packami otevírat dveře a občas také pořádně vycenit zuby. Několikrát během hry totiž dojde i na přímý střet s nepříteli, kterými jsou zlomyslní vlci. Nechybějí ani stealth pasáže, v nichž se musíte nepozorovaně proplížit kolem spících medvědů nebo hlídkujících vlků.

Na první pohled tedy Hubert nabízí docela slušnou paletu činností, ale protože je všechny poznáte během prvních dvou hodin, nemá pak hra už čím překvapit. Jednotlivé mechaniky jsou jednoduché, málokdy vyžadují větší přemýšlení nebo zručnost, což nejspíš oceníte, pokud hrajete s dětmi. Ty hra zbytečně nestresuje a umožňuje jim užívat si samotné pobíhání psím světem. Zkušenější hráči ale nejspíš věci vnímají jiným pohledem.

Naštěstí je tu právě příběh, který se postupně začíná hlásit o slovo. Hubert totiž není žádný němý hrdina. Naopak, téměř všechno, co se kolem něj děje, neustále komentuje. Lily na něj promlouvá, on jí po svém odpovídá, a přestože spolu tráví prakticky všechen čas, jejich vzájemné porozumění má pochopitelně jisté hranice. Vznikají tak docela milé situace, kdy každý z nich vnímá stejnou událost trochu jinak.

Zajímavostí je možnost přepnout v nastavení klasické dialogy do takzvané „psíštiny“. Hubert v takovém případě přestane své myšlenky vyjadřovat lidskou řečí, ovšem zároveň přestanete rozumět i Lily, jejíž mluva se změní v nesrozumitelné zvuky. Tuhle možnost jsme ze zvědavosti vyzkoušeli, ale velmi rychle zase vypnuli. Připravovat se dobrovolně o komentáře hlavních hrdinů nám zkrátka nedávalo smysl.

Příběh nabírá skutečné obrátky až v závěrečné čtvrtině, kdy začnou jednotlivé dílky skládačky konečně zapadat do sebe. Do té doby je Hubert především nenáročnou pohodovkou z farmářského prostředí, ve které se toho příliš dramatického neděje. Závěr však dokáže zaujmout a dává celému dobrodružství potřebný smysl.

JEN TŘI A PŮL HODINY? STAČÍ

Huberta dohrajete v pohodovém tempu za méně než čtyři hodiny. A myslím, že je to tak akorát. Upřímně si totiž neumím představit, že bych v jeho světě strávil výrazně delší dobu, pokud by autoři nepřišli s úplně novými prostředími nebo novými herními mechanikami. Ty stávající jednoduše nemají dostatečnou hloubku ani pestrost, aby dokázaly zabavit na delší čas.

To ale neznamená, že bychom se se Sofčou nudili. Naopak. Tři a půl hodiny strávené ve společnosti jednoho sympatického psa a jeho lidské kamarádky utekly docela příjemně. Hubert je milé, nenáročné dobrodružství, které se nesnaží hráče ohromovat komplikovanými mechanismy, ale spíše jim nabídnout pár hodin odpočinku a postupně odvyprávět jeden malý, osobní příběh.

Když jsme Huberta dohráli, zeptal jsem se Sofči, jaké hodnocení by mu dala. Zamyslela se a řekla: 75 %. A největší slabina? Mohl být delší. Já ale budu o psí chlup přísnější. Hubert úplně nevyniká vizuálem, přestože je jemně stylizovaný, sound design by ještě potřeboval poladit (nevyvážená hlasitost dabingu), a české titulky mi občas přišly jako rychlý překlad z angličtiny – což je na českou hru docela paradoxní. Celkově sice nejde o žádný převratný herní zážitek, ale – a to je důležité – jako milé dobrodružství na jeden společný večer funguje docela dobře. Zvlášť pokud máte vedle sebe někoho, s kým můžete všechny ty psí radosti i strasti sdílet.