RECENZE: Broken Sword: Shadow of the Templars – The Director’s Cut

Přesně třináct let po vydání legendárního prvního dílu série Broken Sword se jeho tvůrce Charles Cecil rozhodl vytvořit remake, který by fungoval na moderních počítačích. Byla třináctka pro dílo, jenž neslo podtitul The Director’s Cut šťastným číslem? Můžu říct hned zpočátku – nebyla.

Důvod, proč se tehdy tým Revolution Software pustil do remasteru, byl celkem jasný. Přechod série do 3D ve třetím a čtvrtém díle se totiž vůbec nepodařil a oba kousky se nesetkaly s příliš příznivým ohlasem. Charles Cecil pochopil, že jeho velkohubá prohlášení o smrti klasických adventur a nutnosti přesunout se do 3D a k větší akci se až tak úplně nesetkala s realitou. A že pokud bude chtít přežít, bude muset nabídnout hráčům něco zajímavějšího. V tu chvíli si ještě netroufal na tvorbu pátého dílu a rozhodl se vytřískat peníze z úspěšného prvního a druhého dílu vytvořením verze primárně určené na konzole WII, Nintendo DS a posléze i na mobilní telefony. Až úspěch na těchto platformách jej přiměl začít přemýšlet nad kickstarterovou kampaní pro pátý díl a vydání remasterované verze i pro PC. A jak dopadla? Neslavně.

Do hraní novější verze jsem se pustil hned po (již několikátém) dohrání originálního prvního dílu, takže mám možnost srovnávat. A nová verze skoro v ničem nevychází líp, spíš naopak. Hned po spuštění zjišťujeme, že je všechno jinak, včetně úvodního intra, které ve své době dokázalo navnadit hráče do té správné idylické atmosféry, která byla záhy rozmetána výbuchem v kavárně. Tak epický začátek zde rozhodně nečekejte. Jedním z hlavních taháků Director’s Cut měly být přidané nové části hry, kde hrajete za Nicole Collardovou. A její první část je hodně atypicky dána hned na samotný začátek hraní, čímž se ale nabourává vydařený úvod originálu – namísto postupného rozjezdu a seznamování se s prostředím včetně jasné motivace George zjistit, co stálo za výbuchem, čímž byl postupně vtažen do příběhu, přichází návštěva pro hráče neznámé Nicole u mediálního magnáta Pierra Carchona, kam přichází z neznámého důvodu a než se ho vůbec stihne dozvědět, je politik zavražděn. Jeho manželka se chová divně, Nicole okamžitě (asi nechtěně) ničí stopy zložinu a pokouší se sama o pátrání, které je protákno pár více či méně nápaditými puzzly. Atmosféra je ta tam a osobně mi přišlo celkem otravné procházet tuto úvodní část, která není vůbec příběhově vystavená a zajímavá. Jako rozjezd hry a nalákání to moc dobře nepůsobí a jde poznat, že do téhle hry vůbec nepatří, že jde vlastně o úplně jiné dílo. Totéž lze říct i k dalším hratelným vsuvkám s Nicole, které jsou do příběhu násilně zakomponované a v drtivé většině jen otravují a zdržují, než aby přinášely něco nového. Spíš naopak – snahy o zakomponování Nicole jako druhé hratelné postavy přinutily autory škrtnout část dialogů, hlavně vzájemné komunikace Nicole s Georgem, aby se hráč potřebné informace dozvěděl až z hraní za Nicole. To podle mě nabourává i v prvním díle pečlivě budovaný vztah mezi Georgem a Nicole.

Nové příběhové prvky ale nejsou tím nejhorším, co tuhle verzi Broken Swordu kazí. Mnohem horší je snaha přiblížit se současným herním hráčům, kteří hrají na handheldech, mobilních telefonech či tabletech a nechtějí přemýšlet nebo dělat některé kroky navíc. Tolik chválené velmi efektní ovládání v originálu s jediným chytrým animovaným kurzorem a inventářem v horní liště je nahrazeno totálním paskvilem, kdy je ve spodní liště ikonka pro inventář, po jehož rozkliknutí se teprve objeví nová tabulka s předměty. Ergonomické a chytré řešení je ta tam, tohle může vyhovovat leda konzolistům nebo hráčům s touchpadem. Vše je navíc výrazně zjednodušené, ubyla celá řada aktivních předmětů a ty co zbyly, tak jsou jasně zviditelněné, takže je není možné minout. Velmi zjednodušené byly i některé puzzly, některé byly dokonce vypuštěné úplně. Dokonce i legendární puzzle s kozlem v Irsku se bagatelizoval v primitivní jedno kliknutí bez nutnosti jakéhokoliv přemýšlení. A když už si náhodou i v takto zjednodušené verzi nebudete vědět rady, je k dispozici jednoduchá strukturovaná nápověda. Navíc úplně vymizela možnost zemřít. V originálu bylo po úmrtí jedinou šancí použít starší save, což bývalo kritizováno, protože hráči zapomínali ukládat. Namísto toho, aby v remaku použili obvyklejší variantu, kdy se po smrti hra vrátí zpět do okamžiku, kdy to jde ještě napravit, tak byla smrt radši vypuštěna úplně. A tak třeba z hotelu Ubu prostě nejde vyjít s pergamenem. V některých případech, kdy hráč chvíli váhá se správným řešením, tak jej hra dokonce provede sama od sebe. Apropo, když už jsem zmínil ukládání, k dispozici je pouhých deset slotů.

Součástí remaku bývá většinou i pokus o vylepšení grafiky. Ani tady si nejsem jistý, zda došlo ke zlepšení. Jasně, hra je nyní ve vyšším rozlišení, ale nejsem si jistý, jestli to ve finále vypadá líp, než originál v původním rozlišení. Navíc autoři vypustili některé animované sekvence, což je velká škoda. A to jak filmové předěly, tak i samotné ve hře. A tak třeba hospodský v Irsku už neotvírá pult pro vstup do sklepa, dělník u kavárny se už nevrací na své místo z úspěšné návštěvy sázkové kanceláře, vlajky před hotelem Ubu jen nečinně visí a s novým rozlišením úplně vymizelo roztomilé pousmání Nicole, kdykoliv hráč vstoupí do jejího apartmá. Dalším z velkých kladů remaku měly být mini-okýnka s tvářemi jednotlivých postav během rozhovorů. I zde to nedopadlo příliš dobře – objeví se sice lehce rozanimovaná okýnka s tváří nakreslená komiksovým autorem Davem Gibbonsem, když ale postava mluví, vůbec se jí neotvírají ústa – ty se otevírají jen originálním postavám na umělecky rozmazaném pozadí. Takže jde spíš o změnu k horšímu, kterou navíc doprovází změna titulků – namísto stylového písma cartoonovského typu přímo před herním pozadím přichází umělé okýnko nahoře s titěrným textem, na který je potřeba brát si lupu, aby vůbec daný text šel přečíst. Navíc, díky okýnkům s portréty se text neobjevuje na jednom místě, ale jednou vlevo, jednou vpravo a jednou uprostřed, takže se těžko hledá, kde se daný text objeví. V animovaných filmových sekvencích se pro jistotu titulky neobjevují vůbec.

S postupem hraní si pak hráč znalý originálu začne všímat i dalších chyb. Pěkná ambientní živá hudba v podání anglické šlechtičny v hotelu Ubu či irského houslisty je úplně upozaděna a mnohdy ani nehraje, když má. Stejně tak časování hudebních motivů, které dokázalo utvářet tu správnou tísnivou atmosféru, už není tak dokonalé a výrazné. Čím dál víc jsem začal přemýšlet, jestli má Director’s Cut alespoň jeden klad oproti originálu. Našel jsem asi jediný – při přechodu mezi obrazovkami je možnost použít dvojklik pro rychlejší odchod. A to je teda žalostně málo.

Broken Sword: Shadow of the Templars – The Director’s Cut můžu s čistým srdcem jednoznačně nedoporučit. Jedná se o nepovedenou předělávku původního originálu, která sice přináší pár nových částí nepříliš dobře zapadající do celého univerza, drtivá většina ostatních prvků je však mnohem horši. Pokud si chcete tuto unikátní adventuru zahrát, šáhněte určitě po původní originální verzi Broken Sword: The Shadow of the Templars.