RECENZE: Lumino City

Britský výtvarník a animátor Luke Whittaker se ve svých projektech rád věnuje různorodým papírovým skládankám. V malé hříčce Lume si vyzkoušel, jaké to je vytvořit papírový model jednoho domečku a zasadit do něj jednoduchý příběh, který poté nasnímal pomocí kamery. Hříčka slavila úspěch a přiměla Luka i jeho tým State of Play ke tvorbě rozsáhlejší hry.

Tato hra nese jméno Lumino City a vyšla v roce 2014. A podobně jako byl Neverhood postavený kompletně z plastelíny, městečko Lumino City je do nejmenších detailů vyrobeno z papíru a lepenky. Jednotlivé části papírového modelu města jsou kamerou nasnímány skutečně zajímavě, takže pochodující postavička obcházející celý model města dodává celé scéně nádhernou plastičnost a reálnost 3D prostředí. Vše navíc umocňuje plynulý pohyb kamery bez střihů, naopak ale s přeostřováním na různé detaily, takže člověk jen s úžasem sleduje tu nádheru, kterou se tvůrcům podařilo vytvořit.

Příběh je relativně primitivní, holčička Lumi pátrá po svém dědečkovi, který byl ve městě nápadně připomínajícím mlýnské kolo, údržbářem. K tomu, aby jej nalezla, musí vyřešit skutečně různorodé a nápadité puzzly, které vhodně balancují na hranici obtížnosti a rozhodně nenudí. Co naopak občas nudí jsou rozhovory s postavičkami. Ty nejsou nadabovány, vše probíhá pomocí „bublin“ s textem. Přestože jsou některé situace či části rozhovorů vtipné, častokrát jsou hodně krátké, kde jen sdělí úkol, který má Lumi splnit. A nebo naopak zdlouhavé, kdy kromě zadaného úkolu stejně nic zásadního neřeknou.

Jinak však není hře moc co vytknout. Překrásné audiovizuální zpracování včetně hudebního doprovodu určitě navnadí každého příznivce logických adventur. Příběh není kdovíjak zázračný, hra je však postavena hlavně na puzzlech. Předložené zajímavé a originální hádanky bezezbytku splňují záměry autorů.