RECENZE: The House of Da Vinci 2

Psal se rok 2017 a československý tým Blue Brain Games vydal 3D logickou puzzle hru nesoucí název The House of Da Vinci. Ta se u hráčů setkala s pozitivním ohlasem a tak nikoho nepřekvapilo, že o dva roky později vyšlo pokračování s prozaickým názvem The House of Da Vinci 2. Podařilo se tvůrcům úspěšně navázat na jejich prvotinu?

Kdo má zkušenosti s prvním dílem nebo hrami ze série The Room, bude v novém pokračování jako doma. Herní mechaniky i systém ovládání zůstal téměř beze změn – opět vše ovládáte prostřednictvím myši, kterou klikáte na místa, kudy chcete jít, případně který z předmětů vzít, stisknout, posunout, zvednout, položit či jakkoliv jinak s ním interagovat. A že těch příležistostí bude – hra je na podobných interakcích doslova postavena. Jako hráč se vždy objevíte v nějaké oblasti, ve které je potřeba vyřešit všechny logické úkoly, abyste se posunuli v příběhu dál – k dalšímu puzzlu. A tyto logické puzzly jsou hodně variabilní, většinou postavené na mechanických hejblátkách a je zábavné přicházet na jejich nápaditá řešení.

Odbočme ale na chvíli od hratelnosti a podívejme se na příběh. Ocitáte se v roli mladého badatele Giacoma, jenž byl uvězněn za podezření z čarodějnictví a provozování okultních obřadů. K úniku z vězení vám pomůže vlivný a zároveň i podlý šlechtic Cesare Borgia, zároveň vás ale přinutí, ať se vydáte do Milána a přihlásíte se o službu u samotného Leonarda da Vinci. V roli pomocníka pak máte špehovat věhlasného vědátora a podávat průběžně informace o průběhu jeho výzkumů. Na první pohled jednoduchý úkol, dostat se do služeb Da Vinciho však znamená absolvovat náročný vstupní test, který doposud nikdo nesplnil. A jak se s postupujícím příběhem ukáže, vstupní test a následné špehování je jen začátkem napínavého dobrodružství.

Na rozdíl od prvního dílu se tentokrát tvůrci více zaměřili na propracovanost příběhu. Přestože i nadále zůstává hlavně jako nutná výplň mezi plněním rozmanitých puzzlů, umožňuje hráči více se sžít s hlavní postavou, proniknout do děje a soustředit se na jeho postupný vývoj. K tomu tvůrci přidali jeden zásadní prvek nesoucí název Oculus Perpetua. Prostřednictvím něj se v určitých místech můžete přenášet v čase do minulosti. Fantazii se meze nekladou a tak je v těchto místech možnost historii nejen pozměnit, ale také mezi oběma časovými rovinami přenášet jednotlivé předměty. Tím získává hratelnost zcela nový rozměr, který je ve hře náležitě využit. V pozdější fázi pak přístroj získává také vlastnost známou i z prvního dílu a to možnost vidět skryté mechanismy.

I díky cestování v čase opětovně narostla variabilita hádanek a hlavolamů, která je opravdu hodně široká. Navíc jsou vskutku zajímavě navrženy, takže se jako hráči budete těšit, jakou další mechanickou či logickou piškuntálii si na vás autoři připravili. Obtížnost jednotlivých hádanek není přiliš vysoká, ale jak už to tak u logických her bývá, každému sedne něco jiného a ne vždy je mysl správně naladěná do správné formy. Navíc se obtížnost směrem ke konci hry lehce stupňuje. K vyřešení jednotlivých hádanek pomáhá i podrobně vedený deník, který zaznamenává průběh příběhu i některé zajímavé pomocné náčrtky. Drtivá většina mých menších zákysů nebyla kvůli nelogičnosti puzzlu, ale spíš proto, že jsem někde přehlédl místo, na kterém se dá něco udělat. Mnohdy totiž nestačí na místo jen kliknout, ale je potřeba udělat i myší pohyb, čímž se pootočí klíček, posune zástrčka, rozloží mechanický přístroj nebo pootevřou dvířka. Občas se takováto místa obtížně hledají, obdobně jako v prvním díle tak přichází na mysl spojení „pixel hunting“. A pokud byste se opravdu zasekli, je k dispozici několikastupňová nápověda, jejíž úrovně jsou velice rozumně zvolené a od prvního natrknutí, co je kde potřeba udělat, vedou až k téměř doslovnému popisu požadovaného řešení.

Grafické zpracování je opět velmi podařené a je zajímavé sledovat, jak si tvůrci s jednotlivými místnostmi i mechanismy pohráli. Za každým úspěšným vyřešením puzzlu tak následuje odměna v podobě animace, kterou se přesunete k řešení dalšího rébusu. Dílo je k dispozici kompletně v českém jazyce včetně podařeného dabingu. A jak napovídal otevřený závěr, mohli jsme se brzy těšit na třetí díl, který skutečně vyšel. Ale o něm až někdy jindy.

Ve druhém díle The House of Da Vinci pokračují tvůrci v nastoleném trendu a přináší podařenou 3D logickou hru plnou rozmanitých a zábavných puzzlů, která od svého předchůdce lehce nabobtnala svým rozsahem i obsaženými mechanikami. Všem fanouškům logických her můžu jednoznačně doporučit.