RECENZE: Dreadline Express

Musím se hned na začátku přiznat, že jsem k Dreadline Express přistupoval se značnou nedůvěrou. Nejsem příznivcem mixování žánrů a spojení adventury a karet mi nepřišlo příliš lákavé. Po chvíli hraní jsem ale musel uznat, že se nejedná o klasickou karetní hru, ale naopak o geniální mechaniku, která pomáhá stvořit vskutku originální kousek.

Že půjde o sugestivní zážitek naznačuje hra již po samotném spuštění, kdy se při zobrazení loga hry začíná rozjíždět hodně tísnivý houslový hudební doprovod, který se ještě zvýrazní při přepnutí do stylově provedeného úvodního menu. Už od úvodní obrazovky a od prvních tónů jde poznat, že nás nečeká nic radostného, ale že se bude hrát spíše na děsivější notu.

Probouzíme se v kupé ve vlaku, přičemž nás vzbudí hlášení rozhlasu. A po procitnutí vlastně zjišťujeme, že nevíme vůbec nic – vlastní jméno, povolání ani proč vlastně jsme v tomto vlaku. Úvodní hlášení průvodčího nám taky moc nepomůže. Samotné kupé je zavřené, za oknem je vidět temně rudá obloha a nějaká podivná chapadla škrábající na okno. A co teď? Samozřejmě zjistit, co se tady děje. Tato úvodní pasáž je postavena na tom zjistit základní informace o sobě a hlavně pochopit základní systém fungování hry.

Ten je totiž naprosto unikátní a svým způsobem i geniální. Při procházení okolního prostředí získáváte karty – buď tím, že prozkoumáte nějaký předmět, dozvíte se nějakou informaci z rozhovoru či vydedukujete nějakou konstrukci na základě jiných indicií. Tato karta se vám pak uloží do samostatného alba. A pomocí těchto karet se vlastně odehrává veškeré hraní hry – karty fungují jako inventář, jako témata k rozhovorům, jako důležité pomůcky k činům, které ovlivní vaše další kroky.

Pokud chcete takovouto kartu použít, musíte si ji vyložit do ruky z balíčku, pardon, alba a posléze ji zahrát na nějaký předmět či postavu. Jedním z takových úvodních příkladů je karta světlo. V určité části kupé je tmavý prostor, kde se asi něco nachází, ale nic tam nevidíte. Pokud ale na tento prostor zahrajete kartu světlo, hlavní hrdina vezme nedalekou svíčku a posvítí si tam. A aby to nebylo jednoduché, takhle si do ruky můžete vyložit až tři karty, takže se nabízí velké množství variant, které je možné zahrát.

Prostředí, ve kterém se pohybujete, je totiž hodně minimalistické. Po téměř celou dobu se nacházíte jen v jediném vagónu s pár oddělenými částmi, ve kterém se nachází pouze několik osob. Takže prostorů, které můžete procházet a důkladně prohledávat, není mnoho, postav jako takových taky ne. Všechno je ale postavené na dalším důležitém pilíři – zajímavě a poutavě napsaném vyprávění. Každá z osob má totiž velice dobře napsané dialogy, její osobnost je do hloubky propracovaná, má svou minulost, svoje hříchy i svoji určitou představu o budoucnosti. A to je právě největší kouzlo celé hry – odhalovat tajemství jednotlivých osob a také tajemství celého děsivého vlaku, kam a proč vlastně vůbec jede. A věřte, že se dozvíte skutečně zajímavé věci. Je to totiž poslední lidský vlak, něco jako Noemova archa na kolejích, který musí zůstat neustále v pohybu. A k tomuto pohybu slouží jako palivo cestující, kteří musí být postupně obětováni, aby mohli ostatní přežít.

Sám hlavní tvůrce David Konečný je milovníkem H.P. Lovecrafta a tak je inspirace jasná. Skutečně se podařilo vystavět zajímavý příběh, který je navíc hodně rozvětvený a nelineární. Je totiž jen na vás, jakým způsobem se bude vaše pátrání ubírat. Kolik informací se vám podaří ze kterého cestujícího dostat a také jakým způsobem s těmito informacemi dokážete naložit. V určitých chvílích pak můžete rozhodovat i o jejich záchraně či zatracení. Hra nabízí skutečně obrovské množství variant a mnohdy nejde poznat, která z těch variant je ta nejsprávnější. Ale je vlastně některá z nich více správná než jiná?

Sám nemívám příliš rád, když je hra rozvětvená a já tak přijdu o část příběhu. Rád zhlédnu kompletní obsah, který si pro hráče autoři připraví. Dreadline Express ale patří k těm pár hrám, kde jim to odpustím, protože je to jeden z pilířů, na kterých je postavena. Navíc zde chybí manuální ukládání, všechno se ukládá automaticky po každém kroku, který provedete. Někdo by to mohl brát jako zápor, ale v tomto případě je to myšleno jako jedna z hlavních mechanik hry, kdy musíte každý z kroků pečlivě vážit a když už se pro nějaký rozhodnete, tak není cesta zpátky. Ano, takhle vypadá pojem „fatální rozhodnutí“.

Samozřejmě se u takto pojatého konceptu hry nabízí jedna zásadní obava – vzhledem k velkému množství karet může hrozit zahlcenost, kdy už je těch karet prostě moc a tím pádem existuje obrovské množství kombinací, že si s tím hráč neví rady a otráveně to vzdá. To se naštěstí nestalo a po většinu hry je všechno intuitivní, jednotlivé potřebné kombinace karet jsou vesměs logické, zjišťování informací plynule ubíhá a málokde se zaseknete na konkrétním místě. Opravdovým problémem to může být až v pozdější fázi hry, kdy už je těch karet opravdu mnoho, většinu variant už jste použili a nejste schopni najít kombinaci, která by vás posunula dál. Mně v tuhle chvíli většinou pomohlo hru vypnout či od ní třeba na chvíli odejít a při jiné činnosti si v hlavě sesumírovat, kterým směrem by se mé úvahy měly ubírat. Tím, jak je hra rozvětvená, tak při jediném průchodu nemáte šanci přijít na všechny informace a dokonce ani nemusíte sesbírat všechny karty. I tak si ale myslím, že by stálo za to, obzvlášť v pozdější fázi, nějak hráče trknout, kterému tématu se věnovat. Postavy to sice ve svých rozhovorech občas naznačují, ale minimálně vyznačení karetních spojení, která už jste na danou postavu/předmět použili a nic nového vám opakování nepřinese, by hodně pomohlo.

Podívejme se teď na technické zpracování. To používá hodně specifický grafický design, který na první pohled vypadá hodně minimalisticky, ale do tohohle prostředí to sedne jako prdel na hrnec. Veškeré prostředí je zbarvené do karmínově rudé barvy v nízkopolygonovém trojrozměrném pixelartu. Celým nevelkým prostorem se pohybujete z pohledu vlastních očí, a i když to tak na první pohled nevypadá, sledujete důkladně promyšlené a ve finále důsledně propracované prostředí včetně postav. I ty na první pohled vypadají jednoduše, podivně a strnule, ale jejich pohled očí na vás je tak zlověstný… …a do toho ještě řádně temné zvuky a děsivé houslové melodie. Houstnoucí atmosféra by se dala krájet. A do toho jako kontrast nádherně do nejmenšího detailu nakreslené hrací karty. Jistě jste si všimli, že vůbec nezmiňuju dabing. Je to proto, že ve hře vůbec není. V současné době je trochu riskantní vydávat hru bez dabingu, ale vzhledem k množství textů a různých variant, které mohou postavy pronést, tak je mi jasné, že dabing by celou hru skutečně výrazně prodražil. Místo toho se tedy vypisuje text za zvuků možná vzdáleně připomínající psací stroj. Texty jsou to čtivé, barevně odlišené a častokrát detailně popisující i chování postavy. Zpočátku to byl trochu nezvyk, ale záhy už mi to ani nepřišlo a spíš bych řekl, že to i umocňovalo tísnivou atmosféru celého prostředí.

Podívat se do tohoto děsivého vlaku je hodně unikátní zážitek, který asi nebude pro každého. Protože jak je variabilní prostředí a možný postup hrou, obdobně variabilní může být i individuální hodnocení každého hráče. Protože co může někdo považovat za zápor, jinému to zase vadit nemusí. Jak již bylo řečeno, v závěru, když je k dispozici více karet, tak může být frustrující, když se hráči nedaří najít tu správnou kombinaci. Někomu zase může vadit hodně omezené prostředí, kdy se podíváme jen do jednoho vagónu a lokomotivy, přičemž se během celého vyprávění setkáme maximálně s tolika osobami, že by nám na jejich součet stačily prsty obou rukou, a to ještě ne všechny. První průchod hrou totiž, dle vašich voleb, zabere většinou tak pět až šest hodin. Někdo může namítat, že je to příliš krátké a příběh mohl být nataženější, případně mohly přibýt i další vagóny. Nejsem si ale jistý, jestli by to byl správný krok. Na takto nastaveném prostoru se totiž podařilo udržet kontinuitu příběhu i jednotlivých voleb, takže to drží pohromadě. Přidáním dalšího vagónu, dalších postav, dalších karet a tím pádem i dalších variant by to celé ještě víc zašmodrchalo, že by to bylo s největší pravděpodobností spíš na škodu. Navíc je to všechno výhradně postavené na karetní mechanice a rozhovorech s postavami, při delším hraní by asi byl potřeba další impuls a ozvláštnění.

Každopádně, hra je postavena na znovuhratelnosti. Po dohrání hry totiž začnete přemýšlet, jestli jste mohli některý z kroků udělat jinak. Samozřejmě, že mohli. Ale tím, že není k dispozici manuální ukládání, tak musíte začít odznova a zkusit se vydat jiným směrem. Já osobně nemám příliš v lásce, když nějakou hru dohraji, tak si ji hned pustit znova od začátku a zkoušet jít stejnými místy a stejnými texty, jen občas jiným směrem. Ale beru, že tady je to myšleno jako výzva. A někdo se v tom rád bude šťourat. Mě samotného také zajímá, jaké byly další možné varianty. Ale než bych si to zkoušel znova zahrát, tak jsem se spíš pustil do debaty s jinými hráči a zjišťoval jejich poznatky a jejich interpretace.

O kvalitně napsaném příběhu i dialozích, což jsou jedny z hlavních pilířů celé hry, již padla zmínka. Stojí za to ale přidat i poznámku, že hra je kompletně v češtině a veškeré texty tak dokazují krásu a rozmanitost českého jazyka. A musím zmínit ještě další věc, která mě naopak zamrzela. Některé momenty ve hře jsou popsány pouze bílým textem na černém pozadí. Nějaká byť menší animace by se hodila asi trochu víc. Podobnou výtku bych měl i k úplnému závěru – je sice provedený atmosféricky stylově, ale nějaká závěrečná animace nebo aspoň statický obrázek měnící barvu by se k tomu hodil. Takto mi to přijde takové smutně useknuté.

Dreadline Express je temnou adventurou vyprávějící depresivní příběh prostřednictvím do detailů propracovaných charakterů postav, umně napsaných dialogů a unikátní karetní mechaniky, která zastupuje inventář i dialogové volby. Je potěšitelné, když se i v současné době objeví něco, co vybočuje z klasických škatulek a přináší unikátní zážitek.