Před pár měsíci jsem moc příjemně zavzpomínal na Broken Sword 1 a se znalostí toho, že Revolution Software právě dokončuje svoji velmi očekávanou novinku Beyond a Steel Sky, jsem si uvědomil, že jsem vlastně nikdy nehrál její předchůdkyni Beneath a Steel Sky – hru, kterou mnozí považují za kultovní a kterou Charles Cecil vytvořil ještě před Broken Swordem v roce 1994. Takže jsem se do ní pustil. A přátelé, drhlo to jako sáňky v létě.
Už od počátku jsem se potýkal s obrovskými problémy do hry proniknout, neboť právě v Beneath a Steel Sky se sešlo hned několik atributů, které mne na hrách nepřitahují, spíše naopak.
Za prvé: scifi žánr. Ano, tohle je bohužel můj osobní problém. Scifi nijak zvlášť nemusím, speciálně pak v oné klasické tvrdé formě. Supermoderní města z oceli, kolem nich vyprahlé zbytky země, společnost rozdělená do frakcí a soustředěná do několika málo monstrózních měst po celé planetě… A přesně tohle v Beneath a Steel Sky najdeme.
Za druhé: prostředí. To je v Beneath a Steel Sky zatraceně jednotvárné. Celá hra je situována do metropole, kde se pohybujeme v několika patrech v podstatě jediné ulice a jednoho komplexu budov, přičemž nad vším převažuje šedá a béžová barva. Nic proti rozlišení 320×240 – na tom jsem vyrůstal a pecky jako Indiana Jones And the Fate of Atlantis nebo Simon the Sorcerer považuji za vizuálně úžasné, ale tohle je, přátelé – promiňte mi ten výraz – vyblitý hnus.
Za třetí: vlastní příběh. Hlavní hrdina s nejasnou minulostí unesený z divočiny a transportovaný do moderní metropole, kde unikne z havarované helikoptéry, proniká městem a snaží se prchat před pronásledovateli, při čemž zjišťuje střípky informací ze své minulosti a o své skutečné identitě… Béčková story jako vyšitá, na které marně hledám stopy po atraktivitě.
Mix těchto tří (pro mne) negativ vybudoval mezi mnou a hrou jakousi bariéru, přes kterou se mi nedařilo přelézt. Zprvu jsem se snažil, a to opravdu hodně, ale časem jsem to vzdal. Vzdal jsem to v tom smyslu, že jsem si vygooglil návod a dohrál hru podle něj jen proto, abych zjistil, jak příběh vlastně dopadne. Ne, že by hratelnost byla také tak bídná, to určitě ne, ale drobné nešvary žánru z dob první poloviny 90. let se vyskytují i zde, a překonávat je v kombinaci s tím vším kolem, pro mne byla sebetrýzeň.
Přitom hra nesporně má i své světlé stránky, které nelze přehlížet. V prvé řadě jsou to sice strohé, ale vtipné dialogy, kde se autorům Cecilovi a Cumminsovi podařilo vyždímat z minima maximum. Onen jemný humor, prolínající se celým spíše vážně pojatým příběhem, je vlastně tím nejsvětlejším bodem hry a jen díky němu i zde nastaly okamžiky a scénky, které mne opravdu pobavily a dobily baterky na dalších pár desítek minut hraní, po nichž jsem opět uvadal jako tři dny uříznutá růže. A kladné body musím hře přičíst i za inovativní rozhraní a point-and-click ovládání. Až doposud jsem si myslel, že s univerzálním kurzorem (levý klik = akce, pravý klik = prozkoumání) přišel jako první v roce 1996 Broken Sword. Chyba lávky, prvenství si v tomto ohledu odnáší právě Beneath a Steel Sky.
Těžce se mi tato hra hodnotí dnešníma očima, když na ni v sobě nemám uchované žádné vzpomínky z doby, kdy vznikla, a navíc zjevně nejsem cílová skupina, na kterou míří. Možná, že tehdy a v tehdejší konkurenci dokázala vyrazit dech a vybočovat z řady. Možná, že kdybych byl fanda scifi, tak ty pomyslné brýle na nose by z temně šedé barvy výrazně zrůžověly. Bohužel, žádný z uvedených stimulantů pro mne nebyl k dispozici a Beneath a Steel Sky se pro mne stala příliš tuhým flákem masa k požvýkání. Nezbývá mi než doufat, že materiál, použitý při tvorbě Beyond a Steel Sky, bude znatelně „libovější“.