RECENZE: Mata Hari

Na hře Mata Hari se podíleli adventurní bardi Hal Barwood a Noah Falstein, i proto hráče překvapí, jaké přešlapy dokáží udělat i takovíto velikáni. Špiónské prostředí točící se kolem slavné tanečnice a špionky Mata Hari slibuje spoustu zajímavých příležitostí na různé adventurní mechaniky i zajímavé směřování příběhu. Obzvláště, když se tvůrci rozhodli děj zasadit rovnou do řady evropských měst. I s vizuální stránkou si dali záležet a hra vypadá staticky i v běhu velice dobře.

Je však nutné uznat, že jako celek prostě nefunguje. A právě hlavní designéři a scénáristé na tom mají největší vliv. A to, co mohlo a mělo být hlavní předností, je nakonec největším utrpením. Jednou ze základních chyb je nepříliš pohodlné ovládání, kdy hráč musí při rozhovorech nejprve kliknout na téma a teprve pak na osobu, se kterou se chce bavit (i když se v tu chvíli vlastně baví jen s jedinou postavou a jinam ani kliknout nejde).

Druhá vada, a bohužel mnohem zásadnější, se týká samotné herní náplně, konkrétně meziher. Pokud nepočítám míchání chemikálií, tak jsou vlastně tři základní. Tou nejméně otravnou je shánění „zvláštních pohybů“ ve světě, kterými se Mata Hari dokáže inspirovat k novým prvkům v tanci, jinak ji majitel šantánu nové představení nepovolí. Samotné tančení je druhou mezihrou, kdy postava tančí, do čtyř kruhů dojíždí zleva a zprava noty a hráč je musí v tom kruhu trefit. Nejčastějším a bohužel i nejotravnějším prvkem je cestování vlakem. Sympatická mezihra, kdy hráč volí při cestování z bodu A do bodu B nejvhodnější cestu tak, aby jej nechytil žádný špion, by ve hře stačila tak dvakrát či třikrát. Když ale hráč musí cestovat asi třicetkrát, to je už na pováženou.

Sice je v pozdějších fázích možné tyto pasáže přeskakovat, ale i tak to ubíjí celkový dojem ze hry. Těmto mezihrám je totiž celá hra kompletně podřízena a spousta věcí je na ně násilně navázána. A tak se s řadou postav dá seznámit či potkat jen na speciálních představeních, jediný funkční telefon na celém světě existuje jen v Berlíně, umístění jedné továrny je potřeba zaletět potvrdit do Paříže, i když dávno víme, kde přesně se nalézá.

Je to veliká škoda, tahle hra měla veliký potenciál a ze začátku byla i zábávná. S pokračujícím se příběhem se však spirála roztáčí více a více ke dnu.