Indiana Jones a Chrám zkázy byl druhým počinem ze slavné filmové série od George Lucase a Stevena Spielberga o neohroženém archeologovi s kloboukem na hlavě a bičem v ruce. U příležitosti natočení tohoto filmu vyšly dvě nepříliš zázračné hry pro NES a arkádové stroje. Ale tím správným žánrem pro tuhle sérii jsou jednoznačně adventury. A jedné takové se dnes podíváme na kobylku, vyšla totiž pouze před pár dny.

Nutno přiznat, že hra nesoucí název Indiana Jones and the Temple of Doom – Unofficial, je amatérský projekt, který již podle názvu naznačuje, že nemá podchycené vůbec žádná autorská práva, není to oficiální hra a pokud by právníci LucasFilmu či Disney chtěli, bez problémů tento projekt zašlapou do země. Zatím se tak ale nestalo, hra již několik dní žije svým internetovým životem a dá se bez problémů stahovat i hrát.

Autorem celého projektu je italské studio BBGames, které všude oficiálně přiznává neoficialitu svého projektu, vykradení námětu a dokonce jsou ve hře použity i některé hrané sekvence přímo z filmu. Veškerá pixelartová grafika a hlavně animace jsou vesměs jednoduššího charakteru, vytvořené navíc za pomoci AI, celé dílo pak podtrhuje opět převzatá impozantní hudba Johna Williamse.

Pokud ale jako hráči přistoupíte na tyto podmínky, budete se určitě bavit. Hra totiž opisuje dějovou linku filmu, takže zde najdeme všechny známé lokace a zažijeme velké množství profláklých událostí včetně opulentní večeře u maharadži nebo projížďku důlním vozíkem. Všechno začíná v Šanghaji, kde se Indy zapletl s místním mafiánským grázlem. Po nepovedeném obchodu utíká společně s barovou zpěvačkou Willie a mladým chlapcem Shortym, přičemž se po pádu letadla ocitnou v Indii, kde narazí na kanibalistickou náboženskou sektu uznávající bohyni Kálí.

Autoři použili vlastní engine GAE (Godot Adventure Engine) a svým stylem zapadá do přelomu devadesátých let ve stylu LucasArts. Dočkáme se tak tradičních devíti slovních příkazů, naštěstí hra umí našeptávat a tak se pravým tlačítkem použije vyžlucená nejpravděpodobnější možná činnost. Rozhodně to ale hru neulehčuje, jen to pomáhá při běžných činnostech. Pro klasické adventuření už budete muset zvolit příkaz sami. Nechybí ani počítadlo bodů za uskutečněné činnosti.

Hra plně kopíruje film, ale byla by to jen nuda při sledování jednotlivých obrazovek. Proto jsou do hry připsány i rozhovory s postavami a hlavně úkoly a logické puzzly, takže občas budete muset svůj mozek trochu i potrápit. A je dobré zmínit, že správné řešení některých těchto puzzlů se s každou spuštěnou hrou mění. Kromě toho v průběhu nalezneme i několik zajímavých meziher, které pomohou udržet atmosféru na té správné hladině.

Stojí za to zmínit, že ve hře budeme ovládat dokonce tři postavy. Po největší část to bude samozřejmě samotný Indy, občas se nám pod kurzor dostanou i Willie a Shorty. Tvůrci si navíc neodpustili i jednu parádičku, když do hry přidali scénu Willie a hada, která musela být z filmu vyškrtnuta, protože herečka nedokázala zvládnout setkání s živým hadem.

Co je však velkou škodou, hra obsahuje několik míst, kdy se můžete vlastní chybou dostat do slepé uličky a hra vám to ani nedá vědět. Můžete pokračovat dál, dokud se nedostanete do situace, kdy potřebujete použít předmět, který u sebe nemáte a jste ztraceni. V tomto případě si dovolím takový menší spoiler – uložte si hru ve vlastní ložnici v paláci. Právě z této místnosti potřebujete mít všechny potřebné předměty, jinak máte smůlu.

Každopádně, jako klasická point and click adventura to za zahrání určitě stojí, navíc nám to připomene zajímavý dobrodružný příběh starý již více než čtyřicet let. A pro fanoušky série i samotného dílu Indiana Jones a chrám zkázy je to skoro povinnost. Pokud si hru chcete zahrát, můžete tak učinit na jejím profilu ZDE.

• autor: BBGames
• distributor: BBGames
• platformy: PC, Android
• subžánry: 2D, point and click, dobrodružná, detektivní, pixel art, mysteriózní, thriller, cartoon
• rok výroby: 2026
• čeština: ne
• steam: není
• oficiální stránky hry: http://bbgames.it/en/games/indiana-jones-temple-of-doom/

Petr „Pluto“ Linhart

–

Petr „BigPeter“ Ticháček

–

Jan Srp

–

Level

Score

Excalibur

Games

Bonusweb

Hrej

Adventuregamers

Články o hře:

Klasická detektivní point and click adventura odehrávající se v Německu na konci devatenáctého století. Že to zní zajímavě? Pak by právě pro vás mohl být debutový titul německých vývojářů z Homo Narrans Studia nesoucí název Casebook 1899 – The Leipzig Murders. Již na loňském Gamescomu jsme měli možnost si zahrát prakticky hotovou verzi a zároveň si zajímavě popovídat s hlavním autorem Gregorem Müllerem. Dnes si zhodnotíme plnou verzi, která vyšla krátce po zmíněném rozhovoru.

Ocitáme se v kůži detektiva Josepha Kreisera, jenž žije v Lipsku, které právě zažívá svůj industriální boom. Kreiser je však vyšetřovatelem vražd, takže pro něj rozvoj průmyslu zase až tak podstatný není. Důležitější je důvtip, bystré oko a dedukční schopnosti, aby dokázal všechny zločiny správně vyšetřit.

Celkem se ve hře setkáme se čtyřmi rozdílnými případy, přičemž ty první jsou klasické detektivní a ten poslední je… …takový divný. Ale o tom až později. V každém z těchto případů je potřeba důkladně prozkoumat veškeré lokality, které se k případu vztahují, prohovořit se všemi možnými i nemožnými svědky či podezřelými, důkladně poskládat všechny střípky do sebe a ve finále rozhodnout, čí je to všechno vlastně vina.

V rámci příběhu se po celou dobu vyskytujete přímo v samotném Lipsku, přičemž mezi jednotlivými reálnými místy inspirovanými lokacemi se pohybujete skrze mapu prostřednictvím animace s jedoucím kočárem. Pouze vaše policejní komisařství je společné pro všechny případy, jinak jsou jednotlivé lokality pro každý případ unikátní. Vždy se tedy na začátku vyšetřování vydáte na místo činu, kde začnete důkladně prozkoumávat okolí. Jakékoliv důležité získané poznatky ať už z nalezených předmětů či získané prostřednictvím rozhovorů se vám zapíší do deníku, ve kterém tak máte pěkný přehled o tom, co jste se všechno dozvěděli. Pokud se vám podaří tyto poznatky správně zkombinovat, otevře se vám něco jako myšlenková mapa, kde na základě těchto poznatků můžete vydedukovat vlastní závěr. No a seskládáním těchto závěrů pak nadefinujete finální verdikt určující hlavního zločince.

Ale to bychom trochu předbíhali. Hra totiž není pouze o dedukcích, prokecávání osob a důkladném prozkoumávání jednotlivých prostředí. Musíte totiž také sbírat různé předměty a následně je ve správných místech použít, občas se vám pod ruce připlete i nějaký ten puzzle. A pokud byste si skutečně nevěděli rady, máte přímo ve hře nápovědu prostřednictvím prokurátora, který nad vaším případem dohlíží a je fyzicky přítomen každému vašemu kroku. Toho tak můžete požádat o radu – buď ať vám ukáže všechny aktivní předměty na obrazovce a nebo vás může popostrčit informací, co by se ještě v dané obrazovce dalo udělat.

Každopádně máme po ruce velmi detailní vyšetřování jednotlivých případů, které je dostatečně zamotané a není jednoduché i přes důkladnou detektivní práci vydedukovat ty správné závěry, abyste odhalili vraha. V každém případu je několik možných podezřelých a je jen na vás, zda někoho z nich obviníte či určíte, že to byla jen obyčejná náhoda. Obviníte asi není to správné slovo, v době, do které je hra zasazena, bylo určení zločince policistou svaté, takže obviněný jde prakticky okamžitě do vězení. Paradoxně se však po konci případu nedozvíte, zda byla vaše volba správná. Po vyřešení případu se totiž dostanete pouze do podivného černomodrého časové předělu, v rámci kterého se detektiv setkává s bývalou učitelkou a nyní slepou vdovou paní Fäberovou, u které jako nájemník bydlí a vlastně každý z těch případů postupně vypráví.

Tím se pak dostáváme ke čtvrtému případu, který je ale svým pojetím úplně jiný. Bez vyzrazování spoilerů se to dá hodně těžko popsat, ale pokusím se alespoň obecně – závěrečný případ je sám o sobě diametrálně odlišný a to jak svým obsahem, pojetím, tak i způsobem vyšetřování. Již nemáte k dispozici prokurátora, takže si na vše musíte přijít sami. Výrazným způsobem ubylo vyšetřování jako takového a naopak přibyly různé puzzly, jejichž obtížnost a hlavně nejednoznačnost v indiciích nabrala naprosto brutálních rozměrů. Zatímco první tři kapitoly jsou o klasickém detektivním vyšetřování, ta čtvrtá je sadomasochistický pokus ukázat hráči, že je neschopný, vůbec nic neví a jeho veškeré kroky jsou stejně skoro zbytečné. Asi chápu, kam s tím chtěl autor zajít, ale myslím si, že náplň i obtížnost této poslední kapitoly hodně přestřelil a zbytečně tak pokazil dojem z jinak velmi dobře udělané hry.

Pojďme se ale podívat na technickou stránku. Autoři se rozhodli zvolit pixel-art, který nedopadl vůbec špatně. Je vidět, že si autoři s každou obrazovkou důkladně vyhráli a snažili se do každé z nich přidat řadu animací, aby danou lokaci ještě více oživili. Musím říct, že grafickému zpracování asi není mnoho co vytknout a v jednotlivých lokalitách je možné rozpoznat reálná místa. A totéž se dá říct i o různých zvucích a občas použitých melodiích, které dokáží navodit tu správnou atmosféru. Co mi ale zpočátku dělalo problémy, tak byl pouze německý dabing. Ve hře máte možnost zapnout anglické titulky, ale nějak jsem měl problémy zaráz pobrat německý dabing a anglické titulky. Dokonce jsem v jednu chvíli uvažoval dabing úplně vypnout a zůstat jen u titulků, ale nakonec jsem si zvykl. Co je zajímavé, tak nadabované jsou pouze rozhovory, ale pokud hlavní postava nahlas přemýšlí, tak je to vidět pouze formou textu.

Debutový titul od Homo Narrans Studio je klasickou detektivní point and click adventurou v pixel-artovém grafickém vzezření. Během prvních tří kapitol provádíte obvyklou detektivní práci, aby se vše zbortilo jako domeček z karet v kapitole závěrečné. A to jak v rámci vašeho vyšetřování, tak i v rámci hry samotné.

Musím se hned na začátku přiznat, že jsem k Dreadline Express přistupoval se značnou nedůvěrou. Nejsem příznivcem mixování žánrů a spojení adventury a karet mi nepřišlo příliš lákavé. Po chvíli hraní jsem ale musel uznat, že se nejedná o klasickou karetní hru, ale naopak o geniální mechaniku, která pomáhá stvořit vskutku originální kousek.

Že půjde o sugestivní zážitek naznačuje hra již po samotném spuštění, kdy se při zobrazení loga hry začíná rozjíždět hodně tísnivý houslový hudební doprovod, který se ještě zvýrazní při přepnutí do stylově provedeného úvodního menu. Už od úvodní obrazovky a od prvních tónů jde poznat, že nás nečeká nic radostného, ale že se bude hrát spíše na děsivější notu.

Probouzíme se v kupé ve vlaku, přičemž nás vzbudí hlášení rozhlasu. A po procitnutí vlastně zjišťujeme, že nevíme vůbec nic – vlastní jméno, povolání ani proč vlastně jsme v tomto vlaku. Úvodní hlášení průvodčího nám taky moc nepomůže. Samotné kupé je zavřené, za oknem je vidět temně rudá obloha a nějaká podivná chapadla škrábající na okno. A co teď? Samozřejmě zjistit, co se tady děje. Tato úvodní pasáž je postavena na tom zjistit základní informace o sobě a hlavně pochopit základní systém fungování hry.

Ten je totiž naprosto unikátní a svým způsobem i geniální. Při procházení okolního prostředí získáváte karty – buď tím, že prozkoumáte nějaký předmět, dozvíte se nějakou informaci z rozhovoru či vydedukujete nějakou konstrukci na základě jiných indicií. Tato karta se vám pak uloží do samostatného alba. A pomocí těchto karet se vlastně odehrává veškeré hraní hry – karty fungují jako inventář, jako témata k rozhovorům, jako důležité pomůcky k činům, které ovlivní vaše další kroky.

Pokud chcete takovouto kartu použít, musíte si ji vyložit do ruky z balíčku, pardon, alba a posléze ji zahrát na nějaký předmět či postavu. Jedním z takových úvodních příkladů je karta světlo. V určité části kupé je tmavý prostor, kde se asi něco nachází, ale nic tam nevidíte. Pokud ale na tento prostor zahrajete kartu světlo, hlavní hrdina vezme nedalekou svíčku a posvítí si tam. A aby to nebylo jednoduché, takhle si do ruky můžete vyložit až tři karty, takže se nabízí velké množství variant, které je možné zahrát.

Prostředí, ve kterém se pohybujete, je totiž hodně minimalistické. Po téměř celou dobu se nacházíte jen v jediném vagónu s pár oddělenými částmi, ve kterém se nachází pouze několik osob. Takže prostorů, které můžete procházet a důkladně prohledávat, není mnoho, postav jako takových taky ne. Všechno je ale postavené na dalším důležitém pilíři – zajímavě a poutavě napsaném vyprávění. Každá z osob má totiž velice dobře napsané dialogy, její osobnost je do hloubky propracovaná, má svou minulost, svoje hříchy i svoji určitou představu o budoucnosti. A to je právě největší kouzlo celé hry – odhalovat tajemství jednotlivých osob a také tajemství celého děsivého vlaku, kam a proč vlastně vůbec jede. A věřte, že se dozvíte skutečně zajímavé věci. Je to totiž poslední lidský vlak, něco jako Noemova archa na kolejích, který musí zůstat neustále v pohybu. A k tomuto pohybu slouží jako palivo cestující, kteří musí být postupně obětováni, aby mohli ostatní přežít.

Sám hlavní tvůrce David Konečný je milovníkem H.P. Lovecrafta a tak je inspirace jasná. Skutečně se podařilo vystavět zajímavý příběh, který je navíc hodně rozvětvený a nelineární. Je totiž jen na vás, jakým způsobem se bude vaše pátrání ubírat. Kolik informací se vám podaří ze kterého cestujícího dostat a také jakým způsobem s těmito informacemi dokážete naložit. V určitých chvílích pak můžete rozhodovat i o jejich záchraně či zatracení. Hra nabízí skutečně obrovské množství variant a mnohdy nejde poznat, která z těch variant je ta nejsprávnější. Ale je vlastně některá z nich více správná než jiná?

Sám nemívám příliš rád, když je hra rozvětvená a já tak přijdu o část příběhu. Rád zhlédnu kompletní obsah, který si pro hráče autoři připraví. Dreadline Express ale patří k těm pár hrám, kde jim to odpustím, protože je to jeden z pilířů, na kterých je postavena. Navíc zde chybí manuální ukládání, všechno se ukládá automaticky po každém kroku, který provedete. Někdo by to mohl brát jako zápor, ale v tomto případě je to myšleno jako jedna z hlavních mechanik hry, kdy musíte každý z kroků pečlivě vážit a když už se pro nějaký rozhodnete, tak není cesta zpátky. Ano, takhle vypadá pojem „fatální rozhodnutí“.

Samozřejmě se u takto pojatého konceptu hry nabízí jedna zásadní obava – vzhledem k velkému množství karet může hrozit zahlcenost, kdy už je těch karet prostě moc a tím pádem existuje obrovské množství kombinací, že si s tím hráč neví rady a otráveně to vzdá. To se naštěstí nestalo a po většinu hry je všechno intuitivní, jednotlivé potřebné kombinace karet jsou vesměs logické, zjišťování informací plynule ubíhá a málokde se zaseknete na konkrétním místě. Opravdovým problémem to může být až v pozdější fázi hry, kdy už je těch karet opravdu mnoho, většinu variant už jste použili a nejste schopni najít kombinaci, která by vás posunula dál. Mně v tuhle chvíli většinou pomohlo hru vypnout či od ní třeba na chvíli odejít a při jiné činnosti si v hlavě sesumírovat, kterým směrem by se mé úvahy měly ubírat. Tím, jak je hra rozvětvená, tak při jediném průchodu nemáte šanci přijít na všechny informace a dokonce ani nemusíte sesbírat všechny karty. I tak si ale myslím, že by stálo za to, obzvlášť v pozdější fázi, nějak hráče trknout, kterému tématu se věnovat. Postavy to sice ve svých rozhovorech občas naznačují, ale minimálně vyznačení karetních spojení, která už jste na danou postavu/předmět použili a nic nového vám opakování nepřinese, by hodně pomohlo.

Podívejme se teď na technické zpracování. To používá hodně specifický grafický design, který na první pohled vypadá hodně minimalisticky, ale do tohohle prostředí to sedne jako prdel na hrnec. Veškeré prostředí je zbarvené do karmínově rudé barvy v nízkopolygonovém trojrozměrném pixelartu. Celým nevelkým prostorem se pohybujete z pohledu vlastních očí, a i když to tak na první pohled nevypadá, sledujete důkladně promyšlené a ve finále důsledně propracované prostředí včetně postav. I ty na první pohled vypadají jednoduše, podivně a strnule, ale jejich pohled očí na vás je tak zlověstný… …a do toho ještě řádně temné zvuky a děsivé houslové melodie. Houstnoucí atmosféra by se dala krájet. A do toho jako kontrast nádherně do nejmenšího detailu nakreslené hrací karty. Jistě jste si všimli, že vůbec nezmiňuju dabing. Je to proto, že ve hře vůbec není. V současné době je trochu riskantní vydávat hru bez dabingu, ale vzhledem k množství textů a různých variant, které mohou postavy pronést, tak je mi jasné, že dabing by celou hru skutečně výrazně prodražil. Místo toho se tedy vypisuje text za zvuků možná vzdáleně připomínající psací stroj. Texty jsou to čtivé, barevně odlišené a častokrát detailně popisující i chování postavy. Zpočátku to byl trochu nezvyk, ale záhy už mi to ani nepřišlo a spíš bych řekl, že to i umocňovalo tísnivou atmosféru celého prostředí.

Podívat se do tohoto děsivého vlaku je hodně unikátní zážitek, který asi nebude pro každého. Protože jak je variabilní prostředí a možný postup hrou, obdobně variabilní může být i individuální hodnocení každého hráče. Protože co může někdo považovat za zápor, jinému to zase vadit nemusí. Jak již bylo řečeno, v závěru, když je k dispozici více karet, tak může být frustrující, když se hráči nedaří najít tu správnou kombinaci. Někomu zase může vadit hodně omezené prostředí, kdy se podíváme jen do jednoho vagónu a lokomotivy, přičemž se během celého vyprávění setkáme maximálně s tolika osobami, že by nám na jejich součet stačily prsty obou rukou, a to ještě ne všechny. První průchod hrou totiž, dle vašich voleb, zabere většinou tak pět až šest hodin. Někdo může namítat, že je to příliš krátké a příběh mohl být nataženější, případně mohly přibýt i další vagóny. Nejsem si ale jistý, jestli by to byl správný krok. Na takto nastaveném prostoru se totiž podařilo udržet kontinuitu příběhu i jednotlivých voleb, takže to drží pohromadě. Přidáním dalšího vagónu, dalších postav, dalších karet a tím pádem i dalších variant by to celé ještě víc zašmodrchalo, že by to bylo s největší pravděpodobností spíš na škodu. Navíc je to všechno výhradně postavené na karetní mechanice a rozhovorech s postavami, při delším hraní by asi byl potřeba další impuls a ozvláštnění.

Každopádně, hra je postavena na znovuhratelnosti. Po dohrání hry totiž začnete přemýšlet, jestli jste mohli některý z kroků udělat jinak. Samozřejmě, že mohli. Ale tím, že není k dispozici manuální ukládání, tak musíte začít odznova a zkusit se vydat jiným směrem. Já osobně nemám příliš v lásce, když nějakou hru dohraji, tak si ji hned pustit znova od začátku a zkoušet jít stejnými místy a stejnými texty, jen občas jiným směrem. Ale beru, že tady je to myšleno jako výzva. A někdo se v tom rád bude šťourat. Mě samotného také zajímá, jaké byly další možné varianty. Ale než bych si to zkoušel znova zahrát, tak jsem se spíš pustil do debaty s jinými hráči a zjišťoval jejich poznatky a jejich interpretace.

O kvalitně napsaném příběhu i dialozích, což jsou jedny z hlavních pilířů celé hry, již padla zmínka. Stojí za to ale přidat i poznámku, že hra je kompletně v češtině a veškeré texty tak dokazují krásu a rozmanitost českého jazyka. A musím zmínit ještě další věc, která mě naopak zamrzela. Některé momenty ve hře jsou popsány pouze bílým textem na černém pozadí. Nějaká byť menší animace by se hodila asi trochu víc. Podobnou výtku bych měl i k úplnému závěru – je sice provedený atmosféricky stylově, ale nějaká závěrečná animace nebo aspoň statický obrázek měnící barvu by se k tomu hodil. Takto mi to přijde takové smutně useknuté.

Dreadline Express je temnou adventurou vyprávějící depresivní příběh prostřednictvím do detailů propracovaných charakterů postav, umně napsaných dialogů a unikátní karetní mechaniky, která zastupuje inventář i dialogové volby. Je potěšitelné, když se i v současné době objeví něco, co vybočuje z klasických škatulek a přináší unikátní zážitek.

Adventura Machinarium ze studia Amanita Design pod vedením Jakuba Dvorského vyšla již před sedmnácti lety a doposud patří k nejúspěšnějším a kritikou nejlépe hodnoceným dílům tohoto studia. U příležitosti showcastu Triple-i Initiative bylo prostřednictvím traileru oznámeno pokračování, jenž ponese název Machinarium 2.

Zatímco v prvním díle jsme se v roli robůtka Josefa snažili zachránit milovanou Bertu, tentokrát budeme mít k dispozici obě postavy zaráz. Josef a Berta totiž uprchli z města Machinarium a spadli s helikoptérou do pustiny. Z nedalekého útesu slezou až do skrytého údolí, kde se usídlily dva podivuhodné robotí kmeny. Jeden žije v klášteře Elektrona vysoko ve skalách, druhý ve městě Oilton pod ním, a oběma pomalu dochází zdroje energie.

Obě postavy budeme také ovládat, při procházení světem se totiž budeme moci přepínat mezi Josefem a Bertou podle toho, koho zrovna budeme potřebovat. Každý robůtek totiž umí něco jiného a každá z hádanek vyžaduje jiné dovednosti, případně také spolupráci obou postav. Stejně jako v prvním díle, i tentokrát bude kompletně chybět text (a tím pádem i klasický dabing), postavy se domlouvají prostřednictvím komiksových bublin, symbolů a gest.

Jedna změna ale nastává v ovládání. To je tentokrát výhradně přizpůsobeno konzolovým hráčům, takže podle vývojářů je právě gamepad nejlepším způsobem, jakým se dají oba roboti ovládat. Naštěstí ale nezanevřeli ani na pravověrné počítačové hráče, a tak hra podporuje i klasické ovládání myší.

Dočkáme se opět nádherně ručně kreslené grafiky, která zachovává výtvarný styl z jedničky, jenž vychází z kreseb starých mistrů a renesanční krajinomalby. A nesmíme zapomenout ani na propracované a detailní animace, kterými je Amanita proslulá. O hudební podkres se opět postará Tomáš Dvořák aka Floex, který tentokrát rozšíří zvukový svět robotů a akustických nástrojů o symfonické aranže.

„Nemládneme a svět jako by končil, takže jestli jsme někdy měli udělat Machinarium 2, tak teď. Zároveň děkujeme všem hráčům, kteří na něj celé ty roky trpělivě čekali. Bez nich bychom to nedokázali,“ okomentoval vývoj Machinaria 2 její hlavní herní designér a zároveň ředitel Amanita Design Jakub Dvorský.

Datum vydání zatím nebylo oznámeno. Jisté ale je, že se dočkáme vydání na PC a macOS. Další platformy budou oznámeny později. Pokud si chcete hru přidat na Steamu do wishlistu, můžete tak učinit ZDE.