Klasická detektivní point and click adventura odehrávající se v Německu na konci devatenáctého století. Že to zní zajímavě? Pak by právě pro vás mohl být debutový titul německých vývojářů z Homo Narrans Studia nesoucí název Casebook 1899 – The Leipzig Murders. Již na loňském Gamescomu jsme měli možnost si zahrát prakticky hotovou verzi a zároveň si zajímavě popovídat s hlavním autorem Gregorem Müllerem. Dnes si zhodnotíme plnou verzi, která vyšla krátce po zmíněném rozhovoru.

Ocitáme se v kůži detektiva Josepha Kreisera, jenž žije v Lipsku, které právě zažívá svůj industriální boom. Kreiser je však vyšetřovatelem vražd, takže pro něj rozvoj průmyslu zase až tak podstatný není. Důležitější je důvtip, bystré oko a dedukční schopnosti, aby dokázal všechny zločiny správně vyšetřit.

Celkem se ve hře setkáme se čtyřmi rozdílnými případy, přičemž ty první jsou klasické detektivní a ten poslední je… …takový divný. Ale o tom až později. V každém z těchto případů je potřeba důkladně prozkoumat veškeré lokality, které se k případu vztahují, prohovořit se všemi možnými i nemožnými svědky či podezřelými, důkladně poskládat všechny střípky do sebe a ve finále rozhodnout, čí je to všechno vlastně vina.

V rámci příběhu se po celou dobu vyskytujete přímo v samotném Lipsku, přičemž mezi jednotlivými reálnými místy inspirovanými lokacemi se pohybujete skrze mapu prostřednictvím animace s jedoucím kočárem. Pouze vaše policejní komisařství je společné pro všechny případy, jinak jsou jednotlivé lokality pro každý případ unikátní. Vždy se tedy na začátku vyšetřování vydáte na místo činu, kde začnete důkladně prozkoumávat okolí. Jakékoliv důležité získané poznatky ať už z nalezených předmětů či získané prostřednictvím rozhovorů se vám zapíší do deníku, ve kterém tak máte pěkný přehled o tom, co jste se všechno dozvěděli. Pokud se vám podaří tyto poznatky správně zkombinovat, otevře se vám něco jako myšlenková mapa, kde na základě těchto poznatků můžete vydedukovat vlastní závěr. No a seskládáním těchto závěrů pak nadefinujete finální verdikt určující hlavního zločince.

Ale to bychom trochu předbíhali. Hra totiž není pouze o dedukcích, prokecávání osob a důkladném prozkoumávání jednotlivých prostředí. Musíte totiž také sbírat různé předměty a následně je ve správných místech použít, občas se vám pod ruce připlete i nějaký ten puzzle. A pokud byste si skutečně nevěděli rady, máte přímo ve hře nápovědu prostřednictvím prokurátora, který nad vaším případem dohlíží a je fyzicky přítomen každému vašemu kroku. Toho tak můžete požádat o radu – buď ať vám ukáže všechny aktivní předměty na obrazovce a nebo vás může popostrčit informací, co by se ještě v dané obrazovce dalo udělat.

Každopádně máme po ruce velmi detailní vyšetřování jednotlivých případů, které je dostatečně zamotané a není jednoduché i přes důkladnou detektivní práci vydedukovat ty správné závěry, abyste odhalili vraha. V každém případu je několik možných podezřelých a je jen na vás, zda někoho z nich obviníte či určíte, že to byla jen obyčejná náhoda. Obviníte asi není to správné slovo, v době, do které je hra zasazena, bylo určení zločince policistou svaté, takže obviněný jde prakticky okamžitě do vězení. Paradoxně se však po konci případu nedozvíte, zda byla vaše volba správná. Po vyřešení případu se totiž dostanete pouze do podivného černomodrého časové předělu, v rámci kterého se detektiv setkává s bývalou učitelkou a nyní slepou vdovou paní Fäberovou, u které jako nájemník bydlí a vlastně každý z těch případů postupně vypráví.

Tím se pak dostáváme ke čtvrtému případu, který je ale svým pojetím úplně jiný. Bez vyzrazování spoilerů se to dá hodně těžko popsat, ale pokusím se alespoň obecně – závěrečný případ je sám o sobě diametrálně odlišný a to jak svým obsahem, pojetím, tak i způsobem vyšetřování. Již nemáte k dispozici prokurátora, takže si na vše musíte přijít sami. Výrazným způsobem ubylo vyšetřování jako takového a naopak přibyly různé puzzly, jejichž obtížnost a hlavně nejednoznačnost v indiciích nabrala naprosto brutálních rozměrů. Zatímco první tři kapitoly jsou o klasickém detektivním vyšetřování, ta čtvrtá je sadomasochistický pokus ukázat hráči, že je neschopný, vůbec nic neví a jeho veškeré kroky jsou stejně skoro zbytečné. Asi chápu, kam s tím chtěl autor zajít, ale myslím si, že náplň i obtížnost této poslední kapitoly hodně přestřelil a zbytečně tak pokazil dojem z jinak velmi dobře udělané hry.

Pojďme se ale podívat na technickou stránku. Autoři se rozhodli zvolit pixel-art, který nedopadl vůbec špatně. Je vidět, že si autoři s každou obrazovkou důkladně vyhráli a snažili se do každé z nich přidat řadu animací, aby danou lokaci ještě více oživili. Musím říct, že grafickému zpracování asi není mnoho co vytknout a v jednotlivých lokalitách je možné rozpoznat reálná místa. A totéž se dá říct i o různých zvucích a občas použitých melodiích, které dokáží navodit tu správnou atmosféru. Co mi ale zpočátku dělalo problémy, tak byl pouze německý dabing. Ve hře máte možnost zapnout anglické titulky, ale nějak jsem měl problémy zaráz pobrat německý dabing a anglické titulky. Dokonce jsem v jednu chvíli uvažoval dabing úplně vypnout a zůstat jen u titulků, ale nakonec jsem si zvykl. Co je zajímavé, tak nadabované jsou pouze rozhovory, ale pokud hlavní postava nahlas přemýšlí, tak je to vidět pouze formou textu.

Debutový titul od Homo Narrans Studio je klasickou detektivní point and click adventurou v pixel-artovém grafickém vzezření. Během prvních tří kapitol provádíte obvyklou detektivní práci, aby se vše zbortilo jako domeček z karet v kapitole závěrečné. A to jak v rámci vašeho vyšetřování, tak i v rámci hry samotné.

O rodinné multiplayerové adventuře Hela jsme už na Ráji adventur psali. Její tvůrci z Windup Games nám na loňském Gamescomu věnovali více než půl hodiny času a detailně nám představili příběh, řadu herních mechanik, zkrátka vše, co se hry týká. Pokud jste náš loňský obsáhlý článek nečetli nebo už si na něj nepamatujete, určitě se do něj pusťte, protože v tom dnešním se zaměříme především na nové detaily, které se nám podařilo sesbírat na letošním Gamescomu.

Pro začátek si pouze připomeňme, že děj hry se odehrává na zalesněném, skalnatém ostrově, o který odnepaměti pečuje stará, laskavá čarodějnice. Svět se však začíná vychylovat z dlouholeté rovnováhy a čarodějnice, která jej odjakživa chránila, onemocněla. Zasáhnout tak musí její nejmenší pomocníci – myšky, s nimiž se vydáme na cestu rozlehlým světem inspirovaným krásou a kouzlem švédské přírody. Budeme pomáhat těm, které potkáme, a krok za krokem navracet světu harmonii pomocí magie a dobrých skutků. A hrát můžeme buď sami, nebo v kooperaci až čtyř hráčů. Ve dvou na jednom zařízení (split-screen), ve více lidech online.

CHUDŠÍ GAMESCOM

Letos byla „expozice“ vydavatelů Knights Peak a Microids (kteří nově zajišťují vydání hry ve fyzické edici) o poznání chudší než vloni. Jeden drobný sloupek s jediným počítačem v business centru, u kterého se střídali vývojáři, aby hru ukazovali novinářům a obchodním partnerům během individuálních schůzek. My tentokrát schůzku smluvenou neměli, ale podařilo se nám vývojáře zastihnout při chvilce volna a urvat si pro sebe zhruba 15 minutek jejich času. Během nich nám Hendrik Söder z Windup Games ukázal, v jakém stavu se hra momentálně nachází a jakou herní náplň od ní můžeme očekávat.

„Právě teď se nacházíme zhruba uprostřed jednoho úkolu, kdy máme posbírat několik vzpomínek,“ rozpovídal se Hendrik a poukázal na několik zářících koulí, které ve hře reprezentují vzpomínky. „Cílem je přimět starého muže jménem Holger, který začíná ztrácet paměť, aby se rozpomenul na léto, které strávil se svou vnučkou.“

Než si popíšeme, jak takové plnění úkolu vlastně probíhá, jen připomeňme, že většinu úkolů nám zadává nemocná čarodějnice. „Naše čarodějnice trochu připomíná Santa Clause,“ tvrdí s úsměvem Hendrik. „Lidé ve vesnici věří v její magické schopnosti a posílají jí dopisy s žádostmi o pomoc. Například právě pan Holger si jí postěžoval na problémy s pamětí a vyjádřil přání, že by si potřeboval vzpomenout na ono léto. No a čarodějnice vás pošle dotyčnému pomoci.“

BOHATŠÍ HRATELNOST

Pomáhat lidem i zvířatům na ostrově se dá různě. V chatrči čarodějnice můžeme například uvařit kouzelný lektvar, kterým někoho vyléčíme nebo očarujeme. Jiné úkoly je zase třeba řešit přímo na místě. Vraťme se proto do domku starce Holgera.

Seznam aktuálních úkolů zobrazíme stisknutím tlačítka X na ovladači a vidíme, že máme získat vzpomínku z kuchyně. Musíme tedy nejprve přijít na to, jak se do kuchyně dostat. V této fázi hry už máme k dispozici téměř všechny schopnosti, takže můžeme vystřelovat lano jako Spider-Man a zhoupnout se na něm nebo se pomocí něj přitáhnout na vyvýšená místa. Máme také k dispozici takzvaný „Recollector“. To je v podstatě jakýsi telekinetický ovladač, díky kterému můžeme zvedat a přemísťovat těžké objekty, například kameny.

Ze sklepní místnosti pod kuchyní se potřebujeme dostat o patro výše a k tomu je zapotřebí více myší, respektive hráčů. „Helu mohou v kooperaci hrát až čtyři lidé a pro řešení určitých hádanek je více hráčů zapotřebí,“ popisuje další z herních prvků Hendrik. „Pokud ale hrajete sólo a další hráče nemáte, dokážete je nahradit tím, že si vytvoříte kopie sebe sama, takzvané „stíny“, mezi kterými se pak můžete přepínat a ovládat je.“ Ve sklepení proto bylo potřeba pomocí dvou stínů natáhnout provaz a se třetí myškou po něm přejít a vyskočit na jinak nedostupnou překážku. A odtamtud postoupit dál až do kuchyně, kde spí pan Holger.

Díky tomu, že spí, se po místnosti můžeme pohybovat zcela svobodně, protože za normálních okolností není žádoucí, aby nás lidé viděli. V místnosti sebereme vzpomínku a pomocí Recollectoru ji přemístíme tam, kam potřebujeme. Dveře vedoucí z kuchyně se otevírají současným stisknutím dvou spínačů, takže zde opět musíme vytvořit vlastní stín, abychom mohli aktivovat oba spínače zároveň.

ROZLEHLÝ SVĚT

Z pohledu člověka je herní svět středně rozsáhlý, ale z pohledu malé myšky se z něj stává obrovský prostor, který přímo vybízí k průzkumu. Proto ve hře nechybí mapa a s orientací pomáhá například kompas. „Díky němu i mapě je mnohem snazší jednotlivá místa najít, ale na škodu není ani to, když se v lese ztratíte,“ povídá Hendrik. „Můžete jej prozkoumávat vlastním tempem, můžete si v něm hrát, objevovat různá jeho skrytá tajemství… Zkrátka nechceme, abyste jen plnili úkoly od čarodějnice. Naším cílem je, aby samotný pohyb světem byl zábavný. Aby vás bavilo ho prozkoumávat.“

Mimochodem, těch úkolů, nebo chcete-li questů, bude ve hře něco přes stovku, což je neskutečné číslo. Pro posun příběhu je sice nezbytné splnit jen menší část z nich, ale pokud budou zábavné, není důvod nepustit se i do nespočtu nepovinných aktivit, kterými je svět doslova posetý. „Chceme, aby si lidé hráli po svém,“ dodává na závěr Hendrik. „Ať už máte jakýkoli herní styl, hra by vám ho měla umožnit a přizpůsobit se vám. Pokud chcete projít všechny příběhové úkoly pěkně za sebou, můžete. Pokud je chcete plnit v jiném pořadí, můžete také. A pokud chcete jenom prozkoumávat svět a dívat se, jak vypadá a žije švédská příroda, klidně můžete dělat jen to. Snažili jsme se, aby byla Hela zábavná jak pro jednoho hráče, tak ve dvou lidech v jedné místnosti na gauči nebo v online multiplayeru až pro čtyři hráče. Z výsledku mám radost a věřím, že se nám toho podařilo dosáhnout.“

Hela: of Mice & Magic je ve vývoji již takřka čtyři roky, ale nyní se konečně blíží k cílové rovince. Vychází přesně 1. prosince tohoto roku na PC, PS5, Xbox Series X|S a Switch 2. A čerstvě je k dispozici i hratelné demo, takže se můžete sami přesvědčit, nakolik kouzelně tahle hra vypadá, jak překrásně a detailně vymodelovaný má svět, a kolik legrace si v něm lze užít. S mojí 14ti letou dcerkou už jsme demo vyzkoušeli a moc jsme se u toho bavili. Jsme zvědavi, co dalšího přinese plná verze.

Hry, které nás nechávají prožít dobrodružství v kůži zvířecího hrdiny, mají své nezaměnitelné kouzlo. Často jsou roztomilé, pohodové a přímo vybízejí ke společnému hraní s rodinou, především s dětmi. A vůbec přitom nevadí, že jde o čistě singleplayerový zážitek. Jeden drží ovladač, druhý sleduje dění na obrazovce, společně objevujete, komentujete a prožíváte příběh. A najednou zjistíte, že jste spolu strávili několik krásných hodin.

Přesně takové chvíle jsme si s dcerkou Sofčou užili při hraní kočičího dobrodružství Stray. A když jsme letos v létě společně vyzkoušeli demo hry Hubert, zdálo se, že bychom si něco podobného mohli zopakovat. Tentokrát ovšem v psím kožichu. Na vydání premiérové hry od malého, ale zkušeného brněnského týmu Brocap Studio jsme se proto oba těšili. A jak naše společné dobrodružství nakonec dopadlo?

PŘÍBĚHOVKA, NEBO PASTEVECKÝ SIMULÁTOR?

Začněme odpovědí na otázku v nadpisu. Pokud od Huberta očekáváte simulátor pasteveckého psa, budete zklamaní. Nahánění ovcí je sice jednou z nejvýraznějších a nejčastějších herních činností, ve skutečnosti ale tvoří jen jednu z několika mechanik, na kterých autoři vystavěli příběhové dobrodružství.

Jeho hlavním hrdinou je pes Hubert, který se ještě jako štěně za poněkud neobvyklých okolností seznámil s dívkou jménem Lily. Od té doby jsou nerozlučnými parťáky. Společně vyrostli, procestovali půlku Spojených států a zažili spoustu veselých příhod. Jenže bezstarostné časy netrvají věčně. Lily se jednoho dne ocitne ve finanční tísni a zoufale potřebuje práci. Když Hubert vyčmuchá inzerát místního farmáře hledajícího pasteveckého psa, rozhodnou se oba chytit příležitost za pačesy. Drobný háček spočívá v tom, že Hubert o pasení ovcí neví zhola nic.

Tím začíná dobrodružství, které zpočátku působí až překvapivě jednoduše a nenápaditě. Dvojice se zabydlí na odlehlé farmě a Hubert se postupně seznamuje s novými povinnostmi. Jenže brzy začne být zřejmé, že se pod zdánlivě poklidným životem na farmě skrývá něco víc. Minulost farmáře, jeho psa, samotné farmy i Huberta postupně odhaluje tajemství, která dávají zprvu nenápadnému příběhu nový rozměr.

Autoři ovšem nikam nespěchají. Jednotlivé střípky příběhu dávkují pomalu, zatímco většinu času věnujete docela obyčejným psím radostem a povinnostem.

PSÍ ŽIVOT SE VŠÍM VŠUDY

A právě tady se dostáváme k jedné z největších otázek celé hry. Je Hubert především příběhovým dobrodružstvím, nebo spíše pohodovou simulací psího života? Přinejmenším během prvních dvou hodin totiž vítězí spíš druhá varianta.

Hubert má na farmě práce až nad hlavu. Nahání ovce, pomáhá Lily s každodenními povinnostmi, nosí plaňky na opravu plotů, aportuje klacíky a čas od času musí najít vhodné místo, kde si uleví. Kromě toho samozřejmě prozkoumává okolní krajinu, která nabízí docela pestrou směsici prostředí. Vydáte se na horské louky, do hlubokých lesů, jeskyní, opuštěných dolů, skalnatých soutěsek i na místní vrakoviště automobilů.

A přestože je okolí farmy poměrně rozlehlé, ztratit se prakticky nemůžete. Hubert má výborný čich a jeho prostřednictvím si kdykoliv zobrazíte pachovou stopu, která vás spolehlivě dovede k dalšímu cíli. Nemusíte tak tápat, kudy dál, ani složitě hledat cestu.

Má to ovšem jeden háček. Hubert toho naběhá opravdu hodně. A po pár hodinách už začne být neustálé pobíhání sem a tam poněkud stereotypní. Zvlášť když činnosti, které při tom vykonáváte, nejsou zrovna dvakrát rozmanité.

Autoři se naštěstí snaží stereotyp alespoň občas narušit. Zajímavým zpestřením jsou například snové sekvence, v nichž se vracíme do Hubertova štěněcího věku a čelíme jeho strachům, fobiím a nočním můrám. Přibližně v polovině hry navíc příběh poskočí o několik měsíců dopředu a podzimní, zelenožlutou krajinu vystřídá zima. Louky, lesy i horské svahy pokryje sníh, někde sotva znatelný, jinde pořádně hluboký.

A musím přiznat, že právě tato změna prostředí hře docela prospěla. Nejenže známá místa najednou vypadají jinak, ale ve sněhu navíc zůstávají Hubertovy stopy, takže v něm můžete vyšlapávat nejrůznější obrazce. Sofča této možnosti okamžitě využila a během chvíle proměnila jednu ze zasněžených luk v přehlídku obrovských srdíček.

Právě takové drobnosti dokážou společné hraní příjemně okořenit.

KDYŽ DOJDOU PSÍ KUSY

Jenže kolik toho vlastně může takový pes ve hře dělat? Hubert umí běhat, štěkat, přenášet předměty v tlamě, packami otevírat dveře a občas také pořádně vycenit zuby. Několikrát během hry totiž dojde i na přímý střet s nepříteli, kterými jsou zlomyslní vlci. Nechybějí ani stealth pasáže, v nichž se musíte nepozorovaně proplížit kolem spících medvědů nebo hlídkujících vlků.

Na první pohled tedy Hubert nabízí docela slušnou paletu činností, ale protože je všechny poznáte během prvních dvou hodin, nemá pak hra už čím překvapit. Jednotlivé mechaniky jsou jednoduché, málokdy vyžadují větší přemýšlení nebo zručnost, což nejspíš oceníte, pokud hrajete s dětmi. Ty hra zbytečně nestresuje a umožňuje jim užívat si samotné pobíhání psím světem. Zkušenější hráči ale nejspíš věci vnímají jiným pohledem.

Naštěstí je tu právě příběh, který se postupně začíná hlásit o slovo. Hubert totiž není žádný němý hrdina. Naopak, téměř všechno, co se kolem něj děje, neustále komentuje. Lily na něj promlouvá, on jí po svém odpovídá, a přestože spolu tráví prakticky všechen čas, jejich vzájemné porozumění má pochopitelně jisté hranice. Vznikají tak docela milé situace, kdy každý z nich vnímá stejnou událost trochu jinak.

Zajímavostí je možnost přepnout v nastavení klasické dialogy do takzvané „psíštiny“. Hubert v takovém případě přestane své myšlenky vyjadřovat lidskou řečí, ovšem zároveň přestanete rozumět i Lily, jejíž mluva se změní v nesrozumitelné zvuky. Tuhle možnost jsme ze zvědavosti vyzkoušeli, ale velmi rychle zase vypnuli. Připravovat se dobrovolně o komentáře hlavních hrdinů nám zkrátka nedávalo smysl.

Příběh nabírá skutečné obrátky až v závěrečné čtvrtině, kdy začnou jednotlivé dílky skládačky konečně zapadat do sebe. Do té doby je Hubert především nenáročnou pohodovkou z farmářského prostředí, ve které se toho příliš dramatického neděje. Závěr však dokáže zaujmout a dává celému dobrodružství potřebný smysl.

JEN TŘI A PŮL HODINY? STAČÍ

Huberta dohrajete v pohodovém tempu za méně než čtyři hodiny. A myslím, že je to tak akorát. Upřímně si totiž neumím představit, že bych v jeho světě strávil výrazně delší dobu, pokud by autoři nepřišli s úplně novými prostředími nebo novými herními mechanikami. Ty stávající jednoduše nemají dostatečnou hloubku ani pestrost, aby dokázaly zabavit na delší čas.

To ale neznamená, že bychom se se Sofčou nudili. Naopak. Tři a půl hodiny strávené ve společnosti jednoho sympatického psa a jeho lidské kamarádky utekly docela příjemně. Hubert je milé, nenáročné dobrodružství, které se nesnaží hráče ohromovat komplikovanými mechanismy, ale spíše jim nabídnout pár hodin odpočinku a postupně odvyprávět jeden malý, osobní příběh.

Když jsme Huberta dohráli, zeptal jsem se Sofči, jaké hodnocení by mu dala. Zamyslela se a řekla: 75 %. A největší slabina? Mohl být delší. Já ale budu o psí chlup přísnější. Hubert úplně nevyniká vizuálem, přestože je jemně stylizovaný, sound design by ještě potřeboval poladit (nevyvážená hlasitost dabingu), a české titulky mi občas přišly jako rychlý překlad z angličtiny – což je na českou hru docela paradoxní. Celkově sice nejde o žádný převratný herní zážitek, ale – a to je důležité – jako milé dobrodružství na jeden společný večer funguje docela dobře. Zvlášť pokud máte vedle sebe někoho, s kým můžete všechny ty psí radosti i strasti sdílet.

Musím se hned na začátku přiznat, že jsem k Dreadline Express přistupoval se značnou nedůvěrou. Nejsem příznivcem mixování žánrů a spojení adventury a karet mi nepřišlo příliš lákavé. Po chvíli hraní jsem ale musel uznat, že se nejedná o klasickou karetní hru, ale naopak o geniální mechaniku, která pomáhá stvořit vskutku originální kousek.

Že půjde o sugestivní zážitek naznačuje hra již po samotném spuštění, kdy se při zobrazení loga hry začíná rozjíždět hodně tísnivý houslový hudební doprovod, který se ještě zvýrazní při přepnutí do stylově provedeného úvodního menu. Už od úvodní obrazovky a od prvních tónů jde poznat, že nás nečeká nic radostného, ale že se bude hrát spíše na děsivější notu.

Probouzíme se v kupé ve vlaku, přičemž nás vzbudí hlášení rozhlasu. A po procitnutí vlastně zjišťujeme, že nevíme vůbec nic – vlastní jméno, povolání ani proč vlastně jsme v tomto vlaku. Úvodní hlášení průvodčího nám taky moc nepomůže. Samotné kupé je zavřené, za oknem je vidět temně rudá obloha a nějaká podivná chapadla škrábající na okno. A co teď? Samozřejmě zjistit, co se tady děje. Tato úvodní pasáž je postavena na tom zjistit základní informace o sobě a hlavně pochopit základní systém fungování hry.

Ten je totiž naprosto unikátní a svým způsobem i geniální. Při procházení okolního prostředí získáváte karty – buď tím, že prozkoumáte nějaký předmět, dozvíte se nějakou informaci z rozhovoru či vydedukujete nějakou konstrukci na základě jiných indicií. Tato karta se vám pak uloží do samostatného alba. A pomocí těchto karet se vlastně odehrává veškeré hraní hry – karty fungují jako inventář, jako témata k rozhovorům, jako důležité pomůcky k činům, které ovlivní vaše další kroky.

Pokud chcete takovouto kartu použít, musíte si ji vyložit do ruky z balíčku, pardon, alba a posléze ji zahrát na nějaký předmět či postavu. Jedním z takových úvodních příkladů je karta světlo. V určité části kupé je tmavý prostor, kde se asi něco nachází, ale nic tam nevidíte. Pokud ale na tento prostor zahrajete kartu světlo, hlavní hrdina vezme nedalekou svíčku a posvítí si tam. A aby to nebylo jednoduché, takhle si do ruky můžete vyložit až tři karty, takže se nabízí velké množství variant, které je možné zahrát.

Prostředí, ve kterém se pohybujete, je totiž hodně minimalistické. Po téměř celou dobu se nacházíte jen v jediném vagónu s pár oddělenými částmi, ve kterém se nachází pouze několik osob. Takže prostorů, které můžete procházet a důkladně prohledávat, není mnoho, postav jako takových taky ne. Všechno je ale postavené na dalším důležitém pilíři – zajímavě a poutavě napsaném vyprávění. Každá z osob má totiž velice dobře napsané dialogy, její osobnost je do hloubky propracovaná, má svou minulost, svoje hříchy i svoji určitou představu o budoucnosti. A to je právě největší kouzlo celé hry – odhalovat tajemství jednotlivých osob a také tajemství celého děsivého vlaku, kam a proč vlastně vůbec jede. A věřte, že se dozvíte skutečně zajímavé věci. Je to totiž poslední lidský vlak, něco jako Noemova archa na kolejích, který musí zůstat neustále v pohybu. A k tomuto pohybu slouží jako palivo cestující, kteří musí být postupně obětováni, aby mohli ostatní přežít.

Sám hlavní tvůrce David Konečný je milovníkem H.P. Lovecrafta a tak je inspirace jasná. Skutečně se podařilo vystavět zajímavý příběh, který je navíc hodně rozvětvený a nelineární. Je totiž jen na vás, jakým způsobem se bude vaše pátrání ubírat. Kolik informací se vám podaří ze kterého cestujícího dostat a také jakým způsobem s těmito informacemi dokážete naložit. V určitých chvílích pak můžete rozhodovat i o jejich záchraně či zatracení. Hra nabízí skutečně obrovské množství variant a mnohdy nejde poznat, která z těch variant je ta nejsprávnější. Ale je vlastně některá z nich více správná než jiná?

Sám nemívám příliš rád, když je hra rozvětvená a já tak přijdu o část příběhu. Rád zhlédnu kompletní obsah, který si pro hráče autoři připraví. Dreadline Express ale patří k těm pár hrám, kde jim to odpustím, protože je to jeden z pilířů, na kterých je postavena. Navíc zde chybí manuální ukládání, všechno se ukládá automaticky po každém kroku, který provedete. Někdo by to mohl brát jako zápor, ale v tomto případě je to myšleno jako jedna z hlavních mechanik hry, kdy musíte každý z kroků pečlivě vážit a když už se pro nějaký rozhodnete, tak není cesta zpátky. Ano, takhle vypadá pojem „fatální rozhodnutí“.

Samozřejmě se u takto pojatého konceptu hry nabízí jedna zásadní obava – vzhledem k velkému množství karet může hrozit zahlcenost, kdy už je těch karet prostě moc a tím pádem existuje obrovské množství kombinací, že si s tím hráč neví rady a otráveně to vzdá. To se naštěstí nestalo a po většinu hry je všechno intuitivní, jednotlivé potřebné kombinace karet jsou vesměs logické, zjišťování informací plynule ubíhá a málokde se zaseknete na konkrétním místě. Opravdovým problémem to může být až v pozdější fázi hry, kdy už je těch karet opravdu mnoho, většinu variant už jste použili a nejste schopni najít kombinaci, která by vás posunula dál. Mně v tuhle chvíli většinou pomohlo hru vypnout či od ní třeba na chvíli odejít a při jiné činnosti si v hlavě sesumírovat, kterým směrem by se mé úvahy měly ubírat. Tím, jak je hra rozvětvená, tak při jediném průchodu nemáte šanci přijít na všechny informace a dokonce ani nemusíte sesbírat všechny karty. I tak si ale myslím, že by stálo za to, obzvlášť v pozdější fázi, nějak hráče trknout, kterému tématu se věnovat. Postavy to sice ve svých rozhovorech občas naznačují, ale minimálně vyznačení karetních spojení, která už jste na danou postavu/předmět použili a nic nového vám opakování nepřinese, by hodně pomohlo.

Podívejme se teď na technické zpracování. To používá hodně specifický grafický design, který na první pohled vypadá hodně minimalisticky, ale do tohohle prostředí to sedne jako prdel na hrnec. Veškeré prostředí je zbarvené do karmínově rudé barvy v nízkopolygonovém trojrozměrném pixelartu. Celým nevelkým prostorem se pohybujete z pohledu vlastních očí, a i když to tak na první pohled nevypadá, sledujete důkladně promyšlené a ve finále důsledně propracované prostředí včetně postav. I ty na první pohled vypadají jednoduše, podivně a strnule, ale jejich pohled očí na vás je tak zlověstný… …a do toho ještě řádně temné zvuky a děsivé houslové melodie. Houstnoucí atmosféra by se dala krájet. A do toho jako kontrast nádherně do nejmenšího detailu nakreslené hrací karty. Jistě jste si všimli, že vůbec nezmiňuju dabing. Je to proto, že ve hře vůbec není. V současné době je trochu riskantní vydávat hru bez dabingu, ale vzhledem k množství textů a různých variant, které mohou postavy pronést, tak je mi jasné, že dabing by celou hru skutečně výrazně prodražil. Místo toho se tedy vypisuje text za zvuků možná vzdáleně připomínající psací stroj. Texty jsou to čtivé, barevně odlišené a častokrát detailně popisující i chování postavy. Zpočátku to byl trochu nezvyk, ale záhy už mi to ani nepřišlo a spíš bych řekl, že to i umocňovalo tísnivou atmosféru celého prostředí.

Podívat se do tohoto děsivého vlaku je hodně unikátní zážitek, který asi nebude pro každého. Protože jak je variabilní prostředí a možný postup hrou, obdobně variabilní může být i individuální hodnocení každého hráče. Protože co může někdo považovat za zápor, jinému to zase vadit nemusí. Jak již bylo řečeno, v závěru, když je k dispozici více karet, tak může být frustrující, když se hráči nedaří najít tu správnou kombinaci. Někomu zase může vadit hodně omezené prostředí, kdy se podíváme jen do jednoho vagónu a lokomotivy, přičemž se během celého vyprávění setkáme maximálně s tolika osobami, že by nám na jejich součet stačily prsty obou rukou, a to ještě ne všechny. První průchod hrou totiž, dle vašich voleb, zabere většinou tak pět až šest hodin. Někdo může namítat, že je to příliš krátké a příběh mohl být nataženější, případně mohly přibýt i další vagóny. Nejsem si ale jistý, jestli by to byl správný krok. Na takto nastaveném prostoru se totiž podařilo udržet kontinuitu příběhu i jednotlivých voleb, takže to drží pohromadě. Přidáním dalšího vagónu, dalších postav, dalších karet a tím pádem i dalších variant by to celé ještě víc zašmodrchalo, že by to bylo s největší pravděpodobností spíš na škodu. Navíc je to všechno výhradně postavené na karetní mechanice a rozhovorech s postavami, při delším hraní by asi byl potřeba další impuls a ozvláštnění.

Každopádně, hra je postavena na znovuhratelnosti. Po dohrání hry totiž začnete přemýšlet, jestli jste mohli některý z kroků udělat jinak. Samozřejmě, že mohli. Ale tím, že není k dispozici manuální ukládání, tak musíte začít odznova a zkusit se vydat jiným směrem. Já osobně nemám příliš v lásce, když nějakou hru dohraji, tak si ji hned pustit znova od začátku a zkoušet jít stejnými místy a stejnými texty, jen občas jiným směrem. Ale beru, že tady je to myšleno jako výzva. A někdo se v tom rád bude šťourat. Mě samotného také zajímá, jaké byly další možné varianty. Ale než bych si to zkoušel znova zahrát, tak jsem se spíš pustil do debaty s jinými hráči a zjišťoval jejich poznatky a jejich interpretace.

O kvalitně napsaném příběhu i dialozích, což jsou jedny z hlavních pilířů celé hry, již padla zmínka. Stojí za to ale přidat i poznámku, že hra je kompletně v češtině a veškeré texty tak dokazují krásu a rozmanitost českého jazyka. A musím zmínit ještě další věc, která mě naopak zamrzela. Některé momenty ve hře jsou popsány pouze bílým textem na černém pozadí. Nějaká byť menší animace by se hodila asi trochu víc. Podobnou výtku bych měl i k úplnému závěru – je sice provedený atmosféricky stylově, ale nějaká závěrečná animace nebo aspoň statický obrázek měnící barvu by se k tomu hodil. Takto mi to přijde takové smutně useknuté.

Dreadline Express je temnou adventurou vyprávějící depresivní příběh prostřednictvím do detailů propracovaných charakterů postav, umně napsaných dialogů a unikátní karetní mechaniky, která zastupuje inventář i dialogové volby. Je potěšitelné, když se i v současné době objeví něco, co vybočuje z klasických škatulek a přináší unikátní zážitek.

Možná vůbec nejtajuplnější schůzkou, jakou jsme na letošním Gamescomu absolvovali, bylo setkání se zástupci italského studia Digital Lighthouse. Jejich PR agentura nás totiž pozvala na prezentaci dosud neoznámené hry, o které nám předem nechtěla prozradit zhola nic. Snad jen to, že by mělo jít o adventuru. Což byla na druhou stranu právě ta jediná informace, kterou jsme potřebovali, abychom pozvání přijali. :-)

K dispozici jsme měli pouze záhadný trailer, natočený ve stylu televizní reportáže. Ten nás zavedl do starobylého jihoitalského města Matera, pod nímž archeologové údajně učinili neuvěřitelný objev: nalezli více než dva tisíce let staré nápisy, které by mohly přepsat vše, co víme o Pythagorovi. STŘIH. Ozývá se hlas z vysílačky, varující před rychle se šířícím požárem, který se nezadržitelně blíží k městu. Materu záhy zahaluje zlověstná oranžovo-rudá záře… a video končí.

Tajemství obestírající celou prezentaci ještě umocňoval fakt, že Digital Lighthouse má za sebou sice bohatou, ale s videohrami dosud nepříliš související historii. „Tým, který za hrou stojí, je vlastně interním oddělením mateřské společnosti Digital Lighthouse,“ vysvětlil nám na výstavišti Adriano Bizzoco, který vede její herní divizi a je zároveň game designérem a producentem hry. „Naše společnost působí v oblasti médií a zábavního průmyslu. Pro slavné mezinárodní značky, filmová studia a reklamní agentury vytváříme digitální efekty, počítačovou grafiku a poskytujeme další digitální služby. V určité chvíli jsme si ale uvědomili, že jsme docela dobří v práci s Unreal Enginem, motion capture i dalšími technologiemi, například 3D laserovým skenováním, které využíváme k vytváření digitálních prostředí. A tak jsme se rozhodli pustit do vývoje vlastní značky.“

A jak jsme se měli během následující půlhodinky přesvědčit, zkušenosti s vytvářením virtuálních prostředí se při vývoji adventury mohou zatraceně hodit.

TROCHA HISTORIE

Kořeny projektu sahají až do roku 2018, kdy společnost Digital Lighthouse spolupracovala na historickém a vědeckém výzkumu nazvaném „Matera: Tisíc tváří města s mnoha historickými vrstvami“, jehož výsledky vydalo nakladatelství RCE Multimedia. Na výzkumu se podíleli také odborníci z Univerzity v Basilicatě, italské Národní rady pro výzkum (CNR) a Výboru mládeže UNESCO. Právě poznatky získané během tohoto projektu se později staly jedním ze základních stavebních kamenů připravované hry.

„Naše hra se odehrává v Itálii, v jednom z nejstarších měst na světě – Mateře,“ představil nám Adriano místo, které si vývojáři pro svůj příběh vybrali. „Město leží na kopci, jenže pod tím, co vidíte na povrchu, se nachází ještě další, rozsáhlé podzemní město. Je vytesané přímo do skály, uvnitř kopce.“

A právě sem nás zavede hra Encryption. Jejím hlavním hrdinou je Leonardo, otec zoufale pátrající po své zmizelé dceři Arianně. Jenže Matera, do které přijíždí, už dávno není tím nádherným historickým městem, které bychom dnes našli na turistických pohlednicích. Příběh se totiž odehrává v blízké budoucnosti, kdy se lidstvo potýká s ničivými důsledky klimatických změn a rozsáhlými požáry.

V úvodní animované sekvenci sledujeme Leonarda, jak se ve svém SUV řítí pustou krajinou. Z autorádia se ozývají zprávy o počtu obětí poslední přírodní katastrofy. Požáry se šíří krajinou a situace je zjevně vážná. Leonardo však má úplně jiné starosti. Během telefonátu s jistou Sofií se dozvídáme, že archeologická expedice možná objevila stopy vedoucí k jeho zmizelé dceři. Sofie ho varuje, že jeho posedlost pátráním už mu zatemňuje úsudek. Jenže Leonardo si nedá říct. Když na silnici narazí na zátaras, zastaví, vystoupí z auta a vydává se dál pěšky.

Po chvíli dorazí k základnímu táboru archeologické expedice. Očekává, že tu bude panovat čilý pracovní ruch, jenže místo toho ho přivítá znepokojivé ticho. Nikde ani živáčka. Jen opuštěná technika, pracovní nástroje a další vybavení, které tu archeologové při spěšném útěku zanechali.

Co se tu vlastně stalo? Kam všichni zmizeli? A má to nějakou souvislost s Leonardovou dcerou? Odpovědi zatím neznáme.

A právě v tuto chvíli přebíráme nad Leonardem kontrolu my.

PRVNÍ OKAMŽIKY

…a zjišťujeme, že Encryption je klasická filmově pojatá hororová adventura z pohledu vlastních očí, která běží na Unreal Enginu 5 a díky tomu vypadá velice dobře. V demu, které si tvůrci pro Gamescom připravili, sice nepotkáme jedinou (živou) lidskou postavu, ale prostředí na nás dokázalo zapůsobit i bez nich. Zvlášť působivý je pohled ze skalní terasy na historickou Materu, jejíž domy a úzké uličky se ztrácejí v hustém oranžovo-rudém oparu způsobeném okolními požáry.

Škoda jen, že na vyhlídce nemůžeme zůstat příliš dlouho. Venkovní vzduch je totiž kvůli kouři a žáru prakticky nedýchatelný a Leonardo na něm bez ochrany vydrží sotva půl minuty. Chceme-li přežít, musíme se rychle uchýlit do bezpečí skalních obydlí a podzemních chodeb, kde hra začíná ukazovat, co bude jednou z jejích nejsilnějších stránek: průzkum prostředí. Procházíme místnostmi a chodbami vytesanými do skály, prohlížíme si starobylé nápisy na stěnách, zkoumáme opuštěné přístroje a sbíráme nejrůznější dokumenty, které nám postupně odhalují, čemu se zdejší expedice věnovala.

A co by to bylo za adventuru, kdybychom při průzkumu také neřešili hádanky? Některé místnosti jsou zamčené, jiné chodby nepřístupné, a naším hlavním cílem je najít cestu do podzemní nekropole. K jejímu otevření potřebujeme několik trojúhelníkových předmětů, které postupně nacházíme v okolí. Jenže nestačí je pouze posbírat. Musíme také přijít na to, jak s nimi správně naložit.

Chvíli si nad tím lámeme hlavu, než se nad námi Adriano smiluje. „Pořád vám ještě chybí určité informace, abyste tuhle hádanku dokázali vyřešit,“ upozorňuje nás. „Venku na terase je ještě jedna odemčená místnost. Uvnitř najdete zavřený kufřík a v něm dřevěnou tyč, kterou můžete zkombinovat s pergamenem, který už máte v inventáři. Díky tomu zjistíte, v jakém pořadí máte trojúhelníky použít.“

A tohle se nám líbilo. Nejde totiž jen o hledání klíčů a jejich používání na správné zámky. Předměty lze kombinovat, vodítka jsou rozesetá po prostředí a k vyřešení některých hádanek bude potřeba hodně přemýšlet. Encryption tak podle všeho nebude jen další hororovou procházkou temnými chodbami, ale nabídne i poctivou adventurní hratelnost.

Jenže čistokrevná adventura to přece jen nebude. Ostatně, Encryption se otevřeně hlásí k hororovému žánru a k tomu neodmyslitelně patří i něco, co vás v temných podzemních chodbách dokáže pořádně vyděsit. Nebo rovnou zabít.

Na první takové nebezpečí narazíme poměrně brzy. Z temnoty se před námi vynoří podivná stínová postava, která rozhodně nemá přátelské úmysly. Leonardo ale má naštěstí k dispozici zvláštní kulatý amulet o velikosti dlaně, vyrobený z neznámého materiálu a opatřený symbolem pentagramu. Jeho prostřednictvím dokáže proti stínové bytosti vysílat paprsek světla, který ji postupně oslabuje, až nakonec zmizí. Stačí podržet příslušné tlačítko myši nebo ovladače a udržet světelný paprsek na nepříteli.

Zní to možná jednoduše, jenže v praxi mi chvíli trvalo, než jsem se s touto mechanikou sžil. A stín mě mezitím stačil několikrát poslat na onen svět.

CHYTRÉ HODINKY

Zajímavým prvkem Encryption jsou chytré hodinky na Leonardově zápěstí, které v podstatě zastupují klasické herní rozhraní. Jejich prostřednictvím získáváme důležité informace o svém stavu, spravujeme inventář, sledujeme úkoly a komunikujeme s okolním světem.

Hodinky slouží mimo jiné jako telefon, díky němuž můžeme hovořit se Sofií. Je to docela příjemný způsob, jak do jinak liduprázdného prostředí vnést trochu života a dialogů, a zároveň připomínat, že Leonardovo pátrání má velmi osobní rozměr.

Sledujeme na nich také množství dostupného kyslíku a stav baterie svítilny. Právě ta bude další důležitou součástí našeho vybavení. V temných podzemních prostorách se bez ní prakticky neobejdeme, jenže její energie není neomezená. Musíme s ní proto šetřit a při průzkumu hledat náhradní baterie. Tedy další důvod, proč pečlivě prohledávat každé zákoutí a nespěchat bezhlavě kupředu.

Samotná herní nabídka je rozdělena do čtyř záložek: Inventář, Dokumenty, Úkoly a Zprávy. První tři asi nepotřebují podrobnější vysvětlení. Poslední z nich pak funguje jako jakýsi osobní deník hlavního hrdiny, do kterého se postupně zapisují jeho poznatky, postřehy a myšlenky. Můžeme se tak kdykoliv vrátit k tomu, co Leonardo zjistil, a připomenout si souvislosti, které nám při pátrání mohly uniknout.

A že bude co rozplétat, naznačuje i samotný závěr hratelného dema.

Když se nám konečně podaří otevřít cestu do podzemní nekropole, propadáme se temnou šachtou do neznámých hlubin a všechno nasvědčuje tomu, že je s Leonardem ámen. Jenže místo smrti se ocitáme v další spleti podzemních chodeb. A začnou se dít opravdu podivné věci. Leonardo blouzní, z dálky slyší hlas své dcery Arianny, která na něj naléhavě volá: „Tati! Tati!“ Realita se začíná rozpadat a my se zničehonic přeneseme do Ariannina dětského pokoje. Zvoní telefon. Volá nám samotná Arianna. Jenže sotva hovor skončí, místnost, ze které není úniku, zachvátí plameny. Kyslík dochází, Leonardo umírá… A demo končí.

Co z toho byla skutečnost, co halucinace a co má tohle všechno společného s tajemstvím ukrytým hluboko pod Materou? Na to nám dá odpověď až plná verze hry.

INSPIRACE VELIKÁNY

Tvůrci se při vývoji Encryption netají inspirací několika známými hororovými tituly. Adriano nám konkrétně jmenoval Martha is Dead, Still Wakes the Deep, A Quiet Place: The Road Ahead a Alan Wake 2. Každá z těchto her je přitom inspirovala trochu jiným způsobem.

„Na Martha is Dead se nám líbí, jak dokáže využívat italské prostředí k vyprávění příběhu. Na Still Wakes the Deep zase oceňujeme herní design a způsob, jakým vás dokáže vtáhnout do děje. S A Quiet Place máme společné některé herní mechanismy, především stealth a sledování hluku, který při pohybu vydáváte a který mohou nepřátelé zaslechnout.“

Největší obdiv si ale zjevně vysloužil poslední jmenovaný titul. „A pokud jde o Alan Wake 2, tam se nám líbilo vlastně všechno. Především způsob, jakým jsou hráči postupně předkládány nejrůznější zdánlivě nesouvisející střípky příběhu, které do sebe zapadnou až v samotném závěru a vytvoří jeden ucelený obraz. A právě tímto směrem bychom se chtěli vydat i při vyprávění našeho příběhu.“

To jsou rozhodně nemalé ambice, obzvlášť na první hru studia, které se dosud zabývalo jinými digitálními činnostmi. Na druhou stranu už gamescomové demo naznačilo, že vývojáři mají poměrně jasnou představu o tom, jakou hru chtějí vytvořit. A pokud se jim podaří smysluplně rozplést všechny příběhové záhady, mohlo by z jejich prvotiny vzejít něco opravdu zajímavého. Na odpověď bychom naštěstí neměli čekat příliš dlouho, protože Encryption by měla vyjít na PC a konzole už v první polovině roku 2027.

Při procházení stánků na Gamescomu člověk občas narazí na titul, který by tam vůbec nečekal. Americkou společnost Telltale Games, která před více než dvaceti lety definovala moderní podobu epizodického hraní a přinesla nám skvělé série jako Sam & Max, Tales of Monkey Island, The Walking Dead nebo Back to the Future, jsem v seznamu vystavovatelů vyhlížel pravidelně. Až do posledního dne marně.

O to překvapeněji jsme s Plutem zůstali stát před poměrně rozsáhlou a stylovou expozicí věnovanou titulu The Wolf Among Us Remastered, kterou jsme objevili na stánku vydavatele PM Studios.

Na Gamescomu jsme přitom vyhlíželi především dlouho očekávaný druhý díl, který má konečně dorazit v roce 2027. Ani remaster „jedničky“ nás ale rozhodně nenechal chladnými. Sám mám na hru vynikající vzpomínky a dodnes ji považuji za jednu z vůbec nejlepších věcí, které kdy Telltale vytvořili.

Pětice epizod vydaná v letech 2013 a 2014 nabídla skvělé filmové zpracování, výraznou komiksovou stylizaci, spoustu nelehkých rozhodnutí a především výborně napsané dialogy. The Wolf Among Us byla hra, kterou byla radost hrát – a stejně velká radost byla se na ni jen dívat.

Možná právě proto mě zpráva o remasteru trochu překvapila. Protože ze všech her, které by si zasloužily oprášit, tahle podle mě zestárla snad úplně nejméně.

ZBYTEČNÝ REMASTER?

I proto jsme s chutí „zapluli“ dovnitř stánku, u jehož vchodu svítila celkem pochopitelná cedulka „18+“, a stoupli si k jednomu z volných počítačů. Byl jsem opravdu zvědavý. Jak moc se hra změnila? Jak bude vypadat po třinácti letech? A bude ten rozdíl vůbec vidět?

První překvapení přišlo prakticky okamžitě. Na první pohled totiž skoro žádný rozdíl neuvidíte.

Hru jsme spustili pěkně od začátku. Šerifa Bigbyho Wolfa přivádí telefonát žabáka Mr. Toada do činžovního domu, kde z jednoho z bytů přichází podezřelý hluk. Uvnitř narazí na známého hromotluka Woodsmana, který právě velmi neurvale zachází s prostitutkou Faith. Po úvodní výměně názorů následuje efektní filmová bitka ovládaná prostřednictvím QTE sekvencí.

A přesně v tu chvíli si člověk znovu uvědomí, jak dobře byl The Wolf Among Us udělaný. Jenže on byl takhle dobře udělaný už před třinácti lety.

Po celou dobu hraní úvodní scény jsem si proto říkal: Sakra, vždyť přesně takhle si to pamatuju z původní hry. Stejné místnosti, stejné záběry a úhly kamer, stejná fantastická vizuální stylizace, stejné dialogy, stejné ozvučení…

Tak v čem je vlastně rozdíl?

Večer na hotelu jsem proto sedl k Youtubu, našel si gameplay z původní verze a pustil si ho. Oukej – rozdíly tam skutečně jsou. Jen mnohem subtilnější, než by člověk od slova „remaster“ možná očekával.

Vylepšení se týkají především nasvícení scén, stínů, animací, detailů prostředí, kvality obrazu nebo jemně modernizovaného uživatelského rozhraní. Lokace, kompozice scén, úhly kamer a celková výtvarná stylizace ale zůstávají stejné jako v originálu. Bez přímého srovnání tak většinu změn během hraní ani nezaregistrujete.

Hezky je to vidět například na srovnávacím videu zde:

Nabízí se tedy logická otázka: je právě tohle důvod, proč by si měl majitel původní hry koupit remaster znovu? Za mě: jen kvůli vylepšenému vizuálu spíše ne.

PŘECE JEN NĚCO NAVÍC

Telltale naštěstí nezůstali pouze u uhlazenější grafiky. Jednou z nejviditelnějších novinek je takzvaný Noir Mode, který dokáže celou hru převléknout do stylizovaného černobílého kabátu připomínajícího klasické detektivní filmy. A vzhledem k atmosféře The Wolf Among Us, jeho zakouřeným barům, temným uličkám, neonům a drsné detektivní zápletce mu tenhle styl sedí překvapivě dobře. Mezi klasickou podobou a Noir režimem se navíc můžete kdykoliv během hraní přepínat.

Ještě zajímavější jsou podle mě bonusové materiály. Remaster nabídne výtvarné návrhy, rozhovory, vystřižený či obnovený obsah, pohledy do zákulisí vývoje a především komentáře tvůrců. Právě tady vidím pro fanoušky původní hry asi největší přidanou hodnotu. Možnost po více než deseti letech nahlédnout vývojářům pod ruce a zjistit něco o vzniku jednotlivých scén, postav nebo rozhodnutí může být mnohem zajímavější než ostřejší textura na zdi za Bigbyho zády.

Bude to ale stačit?

Hodně podle mě rozhodne cena. Bylo by sympatické, kdyby majitelé původní verze dostali remaster buď zdarma, nebo alespoň za výrazně zvýhodněných podmínek. V opačném případě si nejsem jistý, zda jsou vizuální úpravy, Noir režim a bonusové materiály samy o sobě dostatečným důvodem ke druhému nákupu.

Jenže je tu ještě jedna skupina hráčů. A pro tu může být The Wolf Among Us Remastered téměř povinností.

PRO KOHO REMASTER VLASTNĚ JE?

Mnohem větší smysl celý projekt dává ve chvíli, kdy se na něj přestaneme dívat jako na produkt určený majitelům originálu. Jeho hlavním publikem budou hráči, kteří se s Bigbym Wolfem ve videohrách ještě nikdy nesetkali.

Ti dostanou všech pět původních epizod pěkně pohromadě, upravených pro současné platformy, s modernizovanou prezentací, vyšším rozlišením, vylepšenými animacemi, nasvícením a uživatelským rozhraním. A hlavně dostanou jednu z nejlepších příběhových adventur, které v tomto tisíciletí vznikly.

Protože bez ohledu na to, zda remaster potřebujeme, či nikoliv, jedna věc se za těch třináct let nezměnila: The Wolf Among Us je pořád zatraceně dobrá hra. Nabízí dospělý, drsný a místy pořádně syrový příběh zasazený do fascinujícího světa, v němž postavy z pohádek a bájí přežívají ukryté mezi obyčejnými lidmi v moderním New Yorku. Přidává charismatického hlavního hrdinu, výborně napsané postavy, skvělé dialogy, morálně nejednoznačná rozhodnutí a působivé filmové zpracování. Klasická adventurní hratelnost v tom všem možná hraje druhé housle, ale rozhodně neurazí.

V každém případě ale můžeme remaster brát jako zahřívací kolo před rokem 2027, kdy by měl po dlouhých letech vývoje konečně dorazit The Wolf Among Us 2. A na ten se alespoň my v Ráji adventur těšíme jako na boží smilování.

Bigby Wolf se zkrátka vrací. A tentokrát hned dvakrát. Poprvé už letos 29. října.

Adventura Machinarium ze studia Amanita Design pod vedením Jakuba Dvorského vyšla již před sedmnácti lety a doposud patří k nejúspěšnějším a kritikou nejlépe hodnoceným dílům tohoto studia. U příležitosti showcastu Triple-i Initiative bylo prostřednictvím traileru oznámeno pokračování, jenž ponese název Machinarium 2.

Zatímco v prvním díle jsme se v roli robůtka Josefa snažili zachránit milovanou Bertu, tentokrát budeme mít k dispozici obě postavy zaráz. Josef a Berta totiž uprchli z města Machinarium a spadli s helikoptérou do pustiny. Z nedalekého útesu slezou až do skrytého údolí, kde se usídlily dva podivuhodné robotí kmeny. Jeden žije v klášteře Elektrona vysoko ve skalách, druhý ve městě Oilton pod ním, a oběma pomalu dochází zdroje energie.

Obě postavy budeme také ovládat, při procházení světem se totiž budeme moci přepínat mezi Josefem a Bertou podle toho, koho zrovna budeme potřebovat. Každý robůtek totiž umí něco jiného a každá z hádanek vyžaduje jiné dovednosti, případně také spolupráci obou postav. Stejně jako v prvním díle, i tentokrát bude kompletně chybět text (a tím pádem i klasický dabing), postavy se domlouvají prostřednictvím komiksových bublin, symbolů a gest.

Jedna změna ale nastává v ovládání. To je tentokrát výhradně přizpůsobeno konzolovým hráčům, takže podle vývojářů je právě gamepad nejlepším způsobem, jakým se dají oba roboti ovládat. Naštěstí ale nezanevřeli ani na pravověrné počítačové hráče, a tak hra podporuje i klasické ovládání myší.

Dočkáme se opět nádherně ručně kreslené grafiky, která zachovává výtvarný styl z jedničky, jenž vychází z kreseb starých mistrů a renesanční krajinomalby. A nesmíme zapomenout ani na propracované a detailní animace, kterými je Amanita proslulá. O hudební podkres se opět postará Tomáš Dvořák aka Floex, který tentokrát rozšíří zvukový svět robotů a akustických nástrojů o symfonické aranže.

„Nemládneme a svět jako by končil, takže jestli jsme někdy měli udělat Machinarium 2, tak teď. Zároveň děkujeme všem hráčům, kteří na něj celé ty roky trpělivě čekali. Bez nich bychom to nedokázali,“ okomentoval vývoj Machinaria 2 její hlavní herní designér a zároveň ředitel Amanita Design Jakub Dvorský.

Datum vydání zatím nebylo oznámeno. Jisté ale je, že se dočkáme vydání na PC a macOS. Další platformy budou oznámeny později. Pokud si chcete hru přidat na Steamu do wishlistu, můžete tak učinit ZDE.

Norskou společnost Red Thread Games nemusíme příznivcům adventur dlouze představovat. V roce 2012 ji založil Ragnar Tørnquist, který se už v roce 2000 zapsal do srdcí mnoha hráčů takřka dokonalou point-and-click adventurou The Longest Journey. Pod hlavičkou svého nového studia pak přinesl její volné pokračování Dreamfall Chapters (2014-2016) a další adventuru Draugen (2019).

Později se studio od klasických adventur mírně odklonilo titulem Dustborn (2024) a přiznejme si, že ani aktuálně připravovanou sci-fi survival RPG příběhovku Hello Sunshine nemůžeme s klidným srdcem zařadit do našeho oblíbeného žánru. Shodou šťastných náhod jsme se ale na Gamescomu dostali na její prezentaci za zavřenými dveřmi a byla by velká škoda vás o naše zážitky a dojmy ochudit. Hello Sunshine totiž nevypadá vůbec špatně a hráčům příběhových her má rozhodně co nabídnout.

SLUNCE = SMRT

„Pokud znáte Ragnara a hlavně Red Thread Games, pak víte, že u nás vždycky všechno začíná příběhem a myšlenkou, kterou chceme prostřednictvím hry vyprávět,“ prozradil nám na úvod prezentace režisér hry Jonathan Nielssen. „Jsme studio zaměřené na příběhové hry a stejně je tomu i tentokrát. Začali jsme myšlenkou na tuhle dívku – hlavní hrdinku, nomádku, která se ocitne ve zdánlivě bezvýchodné situaci uprostřed pusté krajiny. Je téměř na pokraji smrti, když ji zázračně zachrání obrovský robot.“

V úvodní animované sekvenci sledujeme zmíněnou neznámou dívku v ochranných brýlích a se zahaleným obličejem, která je – jak se později dozvídáme – poslední přeživší zaměstnankyní společnosti Sunshine Solution Global. Malátně se vleče vyprahlou pustinou zalitou spalujícím sluncem, dopíjí poslední láhev vody a ukrývá se v nepatrném stínu za kusem betonové trosky. Je prakticky na pokraji smrti.

Vtom se v její blízkosti probudí dva obří roboti. Následuje dramatická filmová bitva kolosů, v jejímž závěru jeden robot druhému utrhne hlavu, čímž ho definitivně přemůže, a vykročí pryč. Na zádech má nápis „FOLLOW ME“ – tedy „Následuj mě“. A přesně to musíme udělat.

Po působivé úvodní sekvenci dostáváme dívku pod kontrolu. Před námi se vzdaluje mohutný robot a od této chvíle je všechno na nás.

„Slunce je v tomto světě velmi nebezpečné,“ vysvětluje hlavní herní mechaniku Jonathan. „Pokud jste mu příliš dlouho vystaveni, začnete se přehřívat a velmi rychle zemřete. Je proto zásadní držet se ve stínu. A tenhle obří robot samozřejmě vrhá obrovský stín. Do jisté míry jste na něj tedy navázaní. Celá hra je o jejich společné cestě, o tom, jak spolu přežívají, a také o vztahu, který se mezi nimi postupně vytváří.“

STÍN = ŽIVOT

Cesta ve stínu robota napříč zpustošenou krajinou ale není prázdná. Podél ní míjíme oplocené areály, vraky vozů, opuštěné budovy, obchody či sklady – a všechny samozřejmě lákají k průzkumu.

„Stále musíte sledovat své okolí,“ vysvětluje Jonathan. „Jednak kvůli možným nebezpečím, ale také abyste zjistili, jestli se tam nedá něco užitečného sebrat. A právě to je jeden ze základních principů hry: vyvažování rizika a odměny. Musíte neustále posuzovat, jestli máte dostatečně dobré vybavení na to, abyste se vydali dál od robota, nebo jestli bude bezpečnější zůstat v jeho blízkosti. Protože vzdálenější místa obvykle nabízejí bohatší kořist.“

V praxi tedy ze stínu kráčejícího robota vybíháme k nedalekým objektům, rychle je prohledáme a „vylootujeme“ vše, co by se mohlo hodit. Lahve s vodou, bez nichž dlouho nevydržíme, konzervy, suroviny na vaření, oblečení, lékárničky nebo nářadí, například francouzský klíč.

To vše pod neustálým časovým tlakem. Sledujeme ukazatel hydratace i doby strávené na přímém slunci, na kterém podle prezentované verze vydržíme v kuse sotva deset sekund. Především ale nesmíme ztratit z dosahu našeho obřího průvodce. Pokud se vzdálí příliš a my už jeho stín nedokážeme doběhnout, je zle.

Nebo snad ne?

„Hra vás vrátí o několik kroků zpět – na začátek dne,“ odpověděl Jonathan na naši otázku, co se stane, pokud na slunci zemřeme. „Ve hře běží nepřetržitý cyklus dne a noci. Teď například vidíte, že slunce už je poměrně vysoko, takže jsme zhruba v polovině dne. Hra se automaticky uloží, až nastane noc. Teprve tehdy budete v bezpečí.“

To zní docela krutě. Podle mého odhadu z prezentace totiž denní část cyklu trvá přibližně patnáct minut – a to rozhodně není úsek, který chcete několikrát opakovat jen proto, že se vám na jeho konci nepodařilo přežít. „A právě proto si můžete coby zaměstnanec společnosti Sunshine koupit něco, čemu se říká životní pojištění,“ reagoval na moji poznámku Jonathan. „Pokud se dostanete na pokraj smrti, vyšle pro vás firma záchranného robota.“

A tím se dostáváme k dalšímu důležitému prvku Hello Sunshine.

PŘÍBĚH = ZÁKLAD

Všechny tyto zběsilé aktivity se totiž odehrávají na pozadí toho, co je pro Red Thread Games tradičně nejdůležitější – příběhu. Postupně začínáme zjišťovat, kdo vlastně jsme, protože na začátku o své hrdince nevíme téměř nic. Poznáváme svět kolem sebe, pátráme po tom, odkud se vzali všichni roboti a co je zač všudypřítomná společnost Sunshine. Dozvídáme se o vzpouře a odboji proti firmě i o tom, že naše hrdinka bývala její zaměstnankyní, přestože se v ní už celé roky neukázala. Kousek po kousku tak skládáme mozaiku minulosti hlavní postavy i záhady zdevastovaného světa.

„Tohle je například zásilkové centrum společnosti Sunshine,“ popisuje Jonathan budovu, do které jsme právě vběhli. „Vidíte, že zdejší stroje pořád fungují. Systémy naši hrdinku okamžitě rozpoznají, označí ji jako zaměstnance X45 a zadají jí úkol: zaměstnanče, vyzvedni tento balík a doruč ho na nástupiště číslo čtyři. Když úkol splníme, obdržíme pracovní body.“ Ty nejsou jen samoúčelným číslem. Plněním úkolů postupujeme ve firemní hierarchii a získané body můžeme proměnit v peníze. Za ně si pak koupíme třeba již zmíněné životní pojištění.

Ani tady ovšem hra nedává nic zadarmo, jak jedním dechem dodává Jonathan. „Chcete utratit body za jedno pojištění? Nebo rovnou za dvě, abyste mohli riskovat, odběhnout dál od robota a prozkoumávat místa s potenciálně bohatší kořistí? Anebo je investujete do lepšího oblečení, které vás účinněji ochrání před sluncem? To už je jen na vás.“

Vedle plnění úkolů pochopitelně musíme především přežít. Prohledáváme okolí, sbíráme zásoby a vyhýbáme se nepřátelům, například robotickým hlídacím psům. Hlídáme hydrataci, vybavení i inventář, který sice na první pohled působí dostatečně prostorně, ale rozhodně není bezedný. Nemůžeme tedy bezmyšlenkovitě sebrat všechno, co nám přijde pod ruku, a musíme přemýšlet, co skutečně využijeme.

A starat se musíme také o samotného robota. Bez něj totiž nepřežijeme – a ani on není nezničitelný. Během dne mu v kritických chvílích můžeme pomoci alespoň povzbuzením. Když například po překonání velkého mostu vyčerpaně klesne na kolena, snažíme se ho přimět, aby znovu vstal a pokračoval v cestě. Skutečný prostor pro péči o našeho kovového společníka ale přichází až po západu slunce. A spolu s nocí se Hello Sunshine promění téměř v jinou hru.

NENÍ DEN JAKO NOC

„Během dne mohou našeho robota napadat jiní roboti, poškozovat ho a ubírat mu zdraví,“ vysvětluje Jonathan. „Musíte proto útočníky nějak eliminovat, nebo potom v noci škody opravit. Jakmile slunce zmizí za obzorem, tempo hry se výrazně zpomalí. Můžete si na chvíli odpočinout, projít věci, které jste během dne našli, vyrábět vybavení nebo vařit. Jídlo je důležité, protože díky němu během dne doplňujete energii.“

V noci robot dorazí ke speciální stanici, zastaví se a odpočívá. „V tuto chvíli vidíte, že už mu téměř dochází energie. Stav baterie je zobrazen přímo na jeho hrudi,“ komentuje Jonathan situaci. Naším hlavním úkolem je proto robota prohlédnout a opravit jeho poškození natolik, aby zvládl přesun během následujícího dne. Zpočátku máme k dispozici pouze základní nářadí, postupně se ale naše možnosti rozšiřují.

Ani pod rouškou tmy ovšem nemůžeme jen tak odejít, kam se nám zachce. „V noci je velmi chladno – tak moc, že můžete umrznout. Robot ale během dne absorbuje obrovské množství tepla, které potom v noci vyzařuje. Z pudu sebezáchovy vám tedy opět nezbude nic jiného než držet se v jeho blízkosti.“

Ve dne potřebujeme jeho stín. V noci jeho teplo.A právě tahle jednoduchá myšlenka dává vztahu mezi oběma postavami mnohem hlubší význam. „Když robota opravujete, začne si vás také víc všímat,“ dodává Jonathan. „Postupně pochopí, že nejen vy jste závislí na něm, ale také on na vás. Začnete si mezi sebou budovat vztah – přátelství, které se bude dál prohlubovat.“

Během těchto klidnějších pasáží se má příběh posouvat výrazně kupředu. Hlavní hrdinka k robotovi promlouvá, svěřuje se mu, vypráví o své minulosti a postupně jej začíná vnímat jako skutečného přítele. To vše sledujeme prostřednictvím emotivních filmových sekvencí. V pozdějších částech hry narazíme také na další živé bytosti a nomády, s nimiž budeme moci hovořit – a dokonce za ně i hrát, protože Hello Sunshine má nabídnout také kooperativní režim pro více hráčů.

VELKÁ OČEKÁVÁNÍ

Čekají nás rovněž pouštní bouře, které sice zakryjí smrtící slunce, zároveň ale drasticky zhorší viditelnost a orientaci. Budeme vyrábět vybavení, vařit, plnit úkoly pro Sunshine Solution Global, vylepšovat svou výbavu a snažit se přežít v nehostinném světě. Především bychom ale měli odhalovat jeho tajemství.

A právě tam podle všeho leží největší příslib Hello Sunshine. Na papíře hra možná vypadá jako směs survivalu, lootu, craftingu a správy zdrojů. Z prezentace jsme si ale odnášeli pocit, že všechny tyhle mechanismy mají především vytvořit kulisu pro příběh dvou bytostí, které se navzájem potřebují, přestože si zpočátku ani jedna z nich pořádně neuvědomuje proč. Zní to lákavě a v pohybu to vypadá skvěle.

Nakolik bude Hello Sunshine skutečně zábavná i při samotném hraní, zjistíme až v roce 2027. Do té doby nám nezbývá než věřit schopnostem a zkušenostem Ragnara Tørnquista a jeho týmu vedeného Jonathanem Nielssenem.Třeba pro nás chystají další příběhový epos v duchu The Longest Journey. Jen tentokrát o poznání akčnější… a s podstatně větším množstvím sprintování.

Série survival a psychologických hororů Remothered od italského studia Stormind Games nás provází od roku 2018. Letos by měla být trilogie završena dílem s podtitulem Red Nun’s Legacy, který jsme si za přítomnosti vývojářů vyzkoušeli na nedávném Gamescomu.

Žánrově jde opět o jeden z hraničních titulů, který se adventur dotýká spíše okrajově, a přiznám se, že na mém výkonu s ovladačem v ruce to bylo znát. Remothered totiž kromě průzkumu prostředí, sbírání předmětů a příležitostného řešení puzzlů vyžaduje také kombinaci stealth a akčních prvků, a právě tady se naplno projevily mé omezené schopnosti. Pod dohledem Antonia Cutrony, režiséra a producenta hry ze Stormind Games, a s jeho nemalou pomocí se mi ale podařilo přibližně půlhodinové novinářské demo dokončit.

ZÁKLADEM JE PŘÍBĚH

„Třetí díl série se odehrává dvacet let po událostech prvního dílu,“ prozradil nám Antonio Cutrona a dodal, že zatímco druhý díl se od prvního příběhově částečně odchýlil, „trojka“ je jeho přímým pokračováním. „Hrát budete za úplně novou postavu, což byl od počátku náš záměr. Události prvního dílu jsou totiž stejně neznámé jí jako hráčům, kteří se se sérií dosud nesetkali, takže díky ní mohou do příběhu snáze proniknout.“

Hlavní hrdinka se jmenuje Susan Harperová a její život dlouho připomínal téměř dokonalou italskou idylku: potkala hezkého Itala Angela, vzala si ho a měla s ním dceru Agatu. Všechno bylo zalité sluncem, až…

„Jednoho dne její sedmiletá dcera za záhadných okolností zmizí. Susan ji déle než rok marně a zoufale hledá, až nakonec obdrží anonymní hlasovou zprávu. Někdo jí v ní oznámí, že její dceru násilím drží v opuštěné vile na Sicílii, přímo na úpatí Etny. Kde shodou okolností sídlí i náš tým,“ doplnil s úsměvem Antonio.

Za poslední rok přitom na Sicílii zmizelo celkem šest mladých dívek. Susan se navzdory všem varováním i zdravému rozumu rozhodne vydat na místo, kde všechno začalo – do chátrajícího šlechtického sídla, které kdysi patřilo rodině Ashmannových.

Zoufalé pátrání se brzy změní v cestu plnou hrůzy, v níž se prolínají rodinná tajemství s posedlostí. Jak se realita kolem Susan začíná rozpadat a probouzejí se temné síly, každý další krok ji přivádí blíž k pravdě… a k hrůze, která je mnohem starší než ona sama.

OPUŠTĚNÁ NEOPUŠTĚNÁ VILA

V demu se ocitáme již uvnitř vily – nádherně zdobeného, luxusního a prostorného sídla, které se před námi bude postupně otevírat. Zpřístupní se nová patra, celá křídla, sklepení i další prostory. Zpočátku se ale dostaneme jen do několika chodeb a místností a hned za prvním rohem zjistíme, že zase až tak opuštěná vila není.

Na chodbě brzy zahlédneme takzvanou Red Nun – tajemnou dámu v červených šatech a klobouku, která je hlavní zápornou postavou hry. Zatím se ale chodbou jen mihne. Zatím…

Procházíme potemnělými halami, na cestu si svítíme baterkou, prozkoumáváme okolí a narážíme na dveře s prazvláštními zámky, ke kterým musíme najít klíč. Otevíráme šuplíky, skříně nebo truhlice a nacházíme v nich předměty několika kategorií: takzvané obranné předměty, například nůžky, nože či jehlice; předměty k odvrácení pozornosti, třeba skleničky; léčivé předměty, mezi něž patří tinktury, lékárničky a obvazy; a samozřejmě klíčové předměty potřebné k řešení hádanek – typicky klíče od dveří.

Na stěnách vidíme mapy jednotlivých podlaží, sebrat je ale nemůžeme. V prostoru se tak musíme zorientovat sami.

Celkově hra na první pohled připomíná sérii Resident Evil nebo nové The Sinking City 2, ovšem s jedním zásadním rozdílem: nepřátele, na které brzy narazíme, nelze zabít. Můžeme je zranit či na chvíli ochromit, utéct před nimi nebo se schovat na předem určených místech – například ve skříních, pod sedačkami či pod stolem – a vyčkat, až nebezpečí pomine.

„A právě o tom je hratelnost našich her – o odhalování záhad pod tlakem,“ shrnuje Antonio základní princip Remothered. „Musíte hledat klíče ke dveřím a řešit složitější hádanky v situaci, kdy po vás jdou takzvaní Stalkeři. Ti vám ale vždy dají prostor k nadechnutí. Když vás napadnou a podaří se vám utéct, máte chvíli na to, abyste se vzpamatovali. Hra navíc sleduje váš styl hraní a snaží se mu přizpůsobit, aby nebyla příliš obtížná.“

NERVY A AKCE

Po chvíli prozkoumávání vily narazíme na čtveřici maskovaných žen (ony „Stalkerky“), které pohrabáči mlátí do oběšence zahaleného v pytlovině. Jedna z nich nám zůstane stát v cestě a my se jí snažíme v podřepu klasickým stealth způsobem vyhnout.

Dříve či později si nás ale všimne a začne zuřivá honička.

Můžeme před ní utíkat, můžeme se schovat do skříně, ale souboji tváří v tvář se nakonec nevyhneme. Použít můžeme obranné předměty, kterými nepřítele na čas ochromíme, jenže ty se rychle opotřebovávají a ničí, takže si musíme brzy najít náhradu. Jejich „životnost“ postupně mizí stejně jako ta naše, s tím rozdílem, že zbraně nelze opravit ani obnovit. Navíc můžeme mít v jeden okamžik u sebe pouze jednu.

A palné zbraně se v téhle hře zkrátka nenosí.

 

HÁDANKY NECHYBÍ

Ano, pod tlakem je to trochu nepohodlné, ale když zrovna neutíkáte před Stalkery, nabízí Remothered zábavu i pro adventuristy. Při procházení domu nacházíme novinové výstřižky nebo dopisy, které přibližují pozadí příběhu, hledáme klíče ke dveřím a plníme další úkoly – například opravujeme hrací skříňku, odemykáme ptačí klec nebo hledáme diapozitivy do promítačky.

A pak jsou tu metronomy…

„Pro vás coby hráče adventur bude nejzajímavější používání speciálních schopností,“ rozpovídal se Antonio o adventurní složce hry. „Ve hře narazíte na speciální metronomy. Když se k nim dostanete a použijete je, naučíte se nové hypnotické schopnosti. To je v této sérii naprostá novinka. Celkem jsou tři a první z nich je retrokognice, pomocí níž můžete spatřit události, které se ve vile odehrály v minulosti. Můžete tak sledovat vzpomínky a postupně poznávat historii rodiny, která zde žila.“

Právě tyto schopnosti dávají hádankám nový rozměr.

„Vlastně poprvé v sérii do hry zařazujeme skutečné logické hádanky,“ doplňuje Antonio. „Pomocí retrokognice se v myšlenkách vrátíte do minulosti, vidíte a slyšíte, co se ve vile dělo před lety, a získáváte nápovědy k řešení hádanek v současnosti. Hádanky tu nejsou jen proto, aby zaplnily herní dobu. Mají vám prozradit víc o postavách a historii rodiny.“

Jednou takovou hádankou demo také končí. Na základě informací získaných pomocí retrokognice musíme v sále nastavit čtyři obří otočné válce s několika motivy do správné polohy. Následuje pak bizarní animace, v níž jsme svědky znepokojivého výjevu s těhotnou ženou, z jejíchž úst vylétají hejna smrtonosných molů. I ty budeme údajně v dalších fázích hry ovládat pomocí jedné ze speciálních schopností.

POCTA KLASICKÝM SURVIVAL HORORŮM

„Série Remothered odstartovala jako fanouškovský projekt,“ prozradil nám Antonio. „Inspirovali jsme se survival horory, jako je Clock Tower, v nichž řešíte hádanky, zatímco vás pronásledují nepřátelé, které nemůžete porazit. Clock Tower byl přitom výrazně inspirován filmy italského režiséra Daria Argenta. Takže vidíte, že se kruh uzavírá. Právě Argentova tvorba je velkou inspirací i pro náš třetí díl, především pak film Suspiria.“

Propojení s Argentovou tvorbou je skutečně nepřehlédnutelné. Hlavní hrdinka filmu Suspiria se jmenuje Suzy Bannionová a ztvárnila ji herečka Jessica Harperová. Jméno Susan Harperové tak rozhodně nepůsobí jako náhoda.

Autoři se navíc mohou pochlubit několika opravdu známými jmény. O soundtrack se postaral Akira Yamaoka, legendární skladatel spojený především se sérií Silent Hill. Susan namluvila držitelka BAFTA Games Award Cissy Jones a roli Red Nun získala Maggie Robertson, vítězka The Game Awards známá především jako hlas Lady Dimitrescu z Resident Evil Village.

„Víte, prostě si jen plníme vlastní sny,“ rozzářil se Antonio. „Když si uvědomíte, že jsme před deseti lety začínali od nuly – na Sicílii, kde se videohry zrovna ve velkém nevyvíjejí, a dnes tu máme třetí díl série s takto zvučnými jmény, je to pro nás dosažení té nejvyšší mety.“

Remothered: Red Nun’s Legacy vychází již 27. října 2026 a bezpochyby jde o dosud nejambicióznější projekt studia, které se mimochodem – k našemu překvapení – podílelo také na vývoji české hry Mafia: Domovina. „Českou republiku znám, konkrétně Brno, kde jsem osobně byl. Protože sídlíme na Sicílii a tým Hangar 13 vytvářel hru zasazenou právě do naší krajiny, spolupracovali jsme s nimi na sicilských hlasech. Takže v Mafii narazíte i na můj hlas,“ uzavřel se smíchem náš rozhovor Antonio.

Jak jsme psali již před několika měsíci, české studio Play by Ears, jenž se soustředí na tvorbu audioher, připravovalo svůj nejnovější titul s názvem Hrobníkovy patálie. To také svého slibu dostálo a na konci prázdnin jsme se konečně mohli dočkat slíbeného vydání.

Na rozdíl od předchozích her Důkaz 111 a Šachová hra je tento titul trochu jiný. Vydáváme se totiž do westernového prostředí na divoký západ, kde se setkáme s různými bandity a indiány. Celé dílo je inspirováno gamebookem Ten, kdo jinému jámu kopá od autorského týmu Jan Holán, Martin Bartůněk a Julie Opletalová.

 

A právě původní inspirace gamebookem přinesla hře další mechaniky, které hru odlišují od předchozích titulů. Tentokrát to není jen o poslouchání a následném výběru, kam se příběh posune. Navíc máme k dispozici i souboje s protivníky, které probíhají prostřednictvím karetních soubojů. Pomocí karet se také bude v určitých situacích rozhodovat o tom, zda budete mít štěstí či ne. Autoři však zašli ještě dál, takže můžete sledovat počty svých životů, můžete sbírat nebo nakupovat různé předměty či všemožné zbraně.

Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na hrobnické body – ty dostáváte (či vám ubývají) za poctivě (či nepoctivě) odvedenou funebráckou práci. Veškeré tyto informace se dozvíte ve vašem deníku, kde jsou k dispozici nejen všechny zmíněné atributy, ale také předměty, které postupně získáte. Poslední záložka deníku pak graficky znázorňuje vaši postavu, která se mění podle toho, co se s vámi stalo. Trefil vás kámen do obličeje? Pak na něm musíte mít nepěkné bebí, které bude strašit všechny kolemjdoucí. Přehnali jste to s běháním a poranili jste si kotník? Pak budete chodit s obvázanou nohou. Spřátelili jste se s mravenečníkem? Pak jej budete mít po svém boku.

Tyto události však nemění jen grafický vzhled postavy, ale také chování v příběhu. Ostatně hned na začátku (pokud nepočítáme tutorial, který je pojat jako samostatný minipříběh úplně jiné postavy) je jedno z prvních rozhodování dostatečně důležité, aby ovlivnilo váš další příběh. Může se tak stát, že při vytahování lopaty ze země upadnete na hada, jenž vás kousne do zadku. Pokud jste si ale předtím zvolili, že jste velký jedlík a vaše postava tak nabrala hodně hmoty (tuku), tak ve stejné situaci hada po pádu svou váhou zabijete. A podobných situací je ve hře velké množství.

Konečně bychom se ale měli podívat také na příběh jako takový. Hrajete jako Jáchym Ringer, povoláním hrobník, který shodou šťastných náhod přežije výbuch, který srovná jeho město Black Bridge se zemí. Vám tak nezbývá, než se vydat na výpravu po Divokém západě ve snaze najít si další živobytí a přežít. Váš cíl se však změní po příchodu do městečka Ponder Town, kde vás potká úředník z Ministerstva hrobnictví a pošle vás s formulářem na celokontinentální sčítání hrobníků do dalekého Overwoodu. A je na vás, jak rychle vám bude cesta trvat a co vše po cestě zažijete.

Jak je u her Play by Ears již tradicí, hra vyniká vynikajícím sound designem – hru provází stylové country melodie a řada zvuků typických pro westernové prostředí – cval koní, skřípání lopaty při kopání hrobů a nesmí chybět ani tradiční harmonika. To vše pak slovem provází jeden z nejznámější dabérů současnosti – Bohdan Tůma, který se své role vypravěče zhostil skutečně výtečně včetně změny hlasů, když v rámci vyprávění promlouvá jako jiná osoba.

 

Hrobníkovy patálie je výtečně převedený gamebook do audio verze doplněný o stylově provedené obrázky na pozadí. Pokud máte rádi gamebooky a western, tak nezbývá, než se v klidu posadit a zaposlouchat se do napínavého příběhu. A pokud si nejste jisti, zda by se vám to mohlo líbit? Nic vám nebrání si hru vyzkoušet – první část hry je k dispozici úplně zdarma a až v určité fázi dostanete na výběr, zda chcete hru zakoupit a pokračovat či skončit. A do té doby už určitě budete vědět, zda je hra pro vás či ne. Opět je hra určena jen pro mobilní telefony a je k dispozici jak ve verzi pro Android, tak i iOS.