RECENZE: 15 Days

Už v předchozím Overclocked bylo vidět, že se tvůrci z House of Tales zhlédli ve filmovém zpracování a ve svém posledním titulu 15 Days to dotáhli ad absurdum. Vytvořili skutečně podařený filmový thriller, ale jaksi zapomněli na hru samotnou. Ale pojďme od začátku.

Filmově laděné intro ukazuje dvojici mladíků, kteří lezou na slovutný Big Ben a kradou z něj číslice, což se posléze ukáže jako narozeninový dárek třetímu členovi povedené partičky. Ta se ve jménu „bohatým brát a chudým charitativním organizacím dávat“ zaobírá loupežemi uměleckých děl, respektive jejich výměnou za nerozpoznatelnou kopii. Nyní však přichází neobvykle vysoká nabídka od jednoho černocha na ukradení obrazu z londýnského muzea.

V tu samou dobu záhadně umírá významný britský politik a na pomoc je přizván americký detektiv, který si jako obvykle nerozumí se svým šéfem a až tak úplně neholduje dodržování předpisů. Vydává se tedy letecky do Londýna vypátrat, zda politikovo úmrtí byla jen nešťastná náhoda a nebo vražda.

Jak asi správně tušíte, zpočátku dvě odlišné příběhové linky se záhy potkají a vy si tak zahrajete za obě strany. Respektive, v průběhu hry si zahrajete dokonce za čtyři postavy.

Hra bohužel ztrácí na tempu, hlavně pak na samotném počátku, kdy prvních pár okamžiků strávíte celkem nudnou sekvencí úkolů v bytě zmíněné povedené bandičky, kde jen procházíte jednotlivé místnosti a nic moc se neděje. Něco se začne dít až po setkání se zmíněným černochem Odilou u věhlasného Londýnského oka. Poté už se rozbíhá příběh připravování loupeží / pátrání po vrazích/zlodějích, který se nezastavitelným tempem žene až do samotného finále.

Po unylém začátku to ale celé běží až moc rychle. Během jednotlivých obrazovek není skoro co dělat. Vždy se přesunete na nějaké místo, uděláte pár relativně jednoduchých věcí a příběh se zase žene dál. Skoro bych to přirovnal k interaktivnímu filmu, i když na rozdíl od takových děl od Telltale, kde jen mačkáte QTE či rychle rozhodujete o jedné z variant, zde je toho klasického adventuření ještě celkem dost, i když jednoduchého. Tuto jednoduchost aspoň trošku nabourává pár zajímavých a aspoň trochu náročnějších puzzlů. Aby ale tvůrci náhodou nezavařili hráčům mozky, již po pár desítkách vteřin je možné tyto puzzly automaticky vyřešit.

Zpracováním jde jednoznačně o nejpodařenější dílo House of Tales. Grafické zpracování i animace jsou velice vydařené, totéž je možné říct i o dabingu. Ovládání je klasické point and click, na rozdíl od předchozích her studia není problém s rychlým přechodem do jiných místností či pixelhuntingem. Vše jde krásně vidět a kdybyste se náhodou ztratili, mezerníkem jdou jednoduše vidět všechny aktivní předměty.

Celou hrou projedete jako nůž máslem. Přestože jsou všechny postavy propracované a mají svůj vlastní charakter i důvody pro podivné chování, i tentokrát jsem měl trochu problémy identifikovat se s chováním některých postav. Hlavně obě nejčastěji hratelné postavy jsou občas „napřesdržku“. Přesto po dohrání musím říct, že jsem se bavil a nakonec jsem si to i užil. Příběh jako takový je totiž tradičně velice dobře napsaný. V první půli se soustředíte na plánování a kradení obrazů / vyšetřování vraždy, ve druhé už se dostavuje také politický a filosofický přesah.

Poslední dílo House of Tales je podařený interaktivní thriller v prostředí point and click adventury, který se až moc soustředí na plynulost příběhu a postrádá výraznější zapojení herních mechanik. Přesto stojí za zahrání.