RECENZE: Nightmare Frames

Pixelartových point and click adventur v posledních letech vzniklo jako hub po dešti. Některé jsou více podařené, některé naopak méně. Dnes se podíváme na Nightmare Frames jednočlenného španělského studia Postmodern Adventures. Zařadí se spíše do té první nebo druhé skupiny?

Ocitáme se v Los Angeles v roce 1985 v kůži Alana Goldberga. Ten působí jako úspěšný scénárista béčkových hororových filmů. Sám má však mnohem vyšší ambice, chtěl by vytvořit něco pořádného a ne jen dokola opakovat ty samé bláboly. Sám hororovým žánrem pohrdá, stejně jako vším točícím se kolem hororů. Momentálně se trápí nad třetím aktem pokračování jeho slavného hororu Lunatic a vzhlíží ke světýlku na konci tunelu, když má přislíben projekt ne nepodobný dramatu Melodies From Heaven, za který byl dokonce nominován na Oskara. Leč toto světýlko je prakticky hned na začátku hry uhašeno, bohatý producent, který se na něm měl podílet, totiž spáchá sebevraždu. Egocentrický Alan tento krok nechápe – ten člověk měl všechno, po čem on sám sní – peníze, moc, kontakty. A přesto se rozhodne s tímto světem skoncovat. Alanovi tak nezbývá, než se vrátit do svého malého apartmánu s výhledem na Los Angeles a pokračovat v tvůrčím psaní. A nebo ne? Třeba se mu podaří projekt zachránit i přes úmrtí jeho producenta?

Nightmare Frames i celé prostředí je bráno hlavně jako pocta hororovým filmům i celému filmařskému průmyslu. Nejen v Alanově apartmánu, ale i v dalších místech v Los Angeles najdeme spoustu narážek i odkazů na slavné hororové filmy, takže fanoušci tohoto žánru zde budou jako na trní. Ti ostatní však budou krapet ztraceni v množství názvů jednotlivých filmů, postav i tvůrců. Občas se v nich orientovat není vůbec jednoduché, hlavně v úvodu, kdy na každém kroku potkáváme novou osobu či slyšíme zmínku o některé další. Hra se i díky tomu rozjíždí krapet pomaleji, zpočátku ani pořádně nemáte žádný jasný cíl. Tak nějak se snažíte zjistit důvod, proč producent Evans spáchal sebevraždu. A tak se prostřednictvím taxíku přesouváte po různých lokalitách v Los Angeles a snažíte se objevit motivaci jeho činu. Je to takové rozvláčné až roztahané, se spoustou kecání o ničem.

Zásadní změna nastává, když jste požádáni jednou bohatou a vlivnou osobou, abyste vypátrali jeden ztracený kultovní hororový film. Respektive vůbec zjistili, jestli existuje. Šílený režisér Edward Keller totiž vytvořil jediný film – kultovní horor Bloody Mind Games, který je považován za nejstrašnější horor, který byl kdy vytvořen. Prakticky hned po jeho vydání se ale po autorovi slehla zem. Hovoří se ale, že posléze vytvořil ještě jeden film, mnohem hrůzostrašnější, který by mohl úplně převrátit povědomí o hororových filmech. A na vás je zjistit, jestli tento film vůbec existoval a pokud ano, přivézt jej této bohaté osobě. A co za to? Nezměrný vliv v Hollywoodu a možnost natočit si libovolné filmy. Takto lákavé nabídce samozřejmě nemůžete uniknout. V tuto chvíli se teprve začíná rozjíždět na plné obrátky a z poklidné a ospalé konverzační adventury začíná konečně ta správná jízda. V první fázi samozřejmě pokračujete v Los Angeles a dostanete se do dalších zajímavých lokací. Ten správný švunk však nastává s odjezdem do zapadlého městečka Serena. Tohle městečko je prý prokleté, protkané řadou záhad, duchů, halucinací, ztracených osob či tajemných úmrtí. Prostě nejděsivější město v zemi, kam ani řidič autobusu nechce zajíždět a radši vás vysadí v lese před dědinou. A zde už se opravdu rozjíždí obrátky příběhu naplno a užijete si všeho možného, co byste u hororového titulu čekali. I zde potkáte řadu nových osob, přičemž některé se v příběhu jen mihnou, zato jiné do průběhu děje promluví dost výrazně. Každá z postav má svůj vlastní charakter a zajímavě napsané dialogy. A čím víc se noříte do hlubin děsivého města a událostí jej obklopující, tím větší hrůza a úzkost se vám dostavuje. Strach, to je to slovo, které má ve druhé půlce hry rozhodující roli. I zde se setkáme s narážkami na různé hororové filmy, setkáme se s typickým vesnickým jednáním, potkáme lidi z různých sekt i ztracených případů. Atmosféra neustále houstne, že by se dala krájet.

Ano, jak jste pochopili, příběh a jeho stavba jsou tím nejlepším, co může Nightmare Frames nabídnout. Tvůrcům se podařilo vytvořit skutečně zajímavý příběh, který je poctou hororovým filmům v tom nejlepším slova smyslu. Po počáteční nudnější pasáži nabere tu správnou rychlost, která vás dovede až k závěrečným titulkům. Dopomáhá tomu i dobře zvolená hratelnost a obtížnost, kdy ve hře obsažené puzzly a úkoly jsou spíše lehčího rázu a pomáhají tak v plynulém běhu postupně se vyvíjejícího příběhu. Všechno je vytvořené prostřednictvím pixel-artu, který dokáže evokovat atmosféru osmdesátých let a je doplněný spoustou zajímavých a místy až překvapivě detailních animací. Hlavně v Los Angeles jsou místní ulice skutečně živé, jezdí tam různé stroje, lidi chodí sem a tam. A občas je průběh hry proložen i prvky, které překračují úroveň pixelartu. Dialogy i veškerá další komunikace ve hře je pouze prostřednictvím titulků, dabing chybí. Hlavně zporáčku jsem měl problémy zvládat číst „rozpixelované písmo“, obzvlášť v místech, kde toho textu bylo až otravně příliš. Postupem času jsem si zvykl, obzvlášť když se čím dál častěji začala objevovat hudba a zvuky, takže nebylo jen úplně ticho. Ale věřím, že správně provedený dabing by hře dodal úplně jiný rozměr. Každopádně tvůrci si toho byli vědomi a tak se snaží atmosféru hypovat jiným způsobem. Ať už různými animacemi, hrou se světly a stíny či neočekávanými, mnohdy i lekacími událostmi. Velkým pomocníkem je také hudba, která se nese ve znamení osmdesátek prostřednictvím elektronického žánru synthwave. Tvůrcům se podařilo vytvořit velmi kvalitní soundtrack, který ještě doplnily skladby od jiných kapel, které v rámci hry hrají z rádia či televize. Mluveného či zpívaného slova se ve hře tedy dočkáme, leč v drtivé většině případů ne z úst hratelných či nehratelných postav.

Chtěl bych také pochválit překlad do angličtiny. Sám autor totiž hru vytvořil primárně ve španělštině. O překlad se postarali Emilio Almirón a kolegyně z konkurenčních Dead Idle Games Laura Hunt a odvedli skutečně kvalitní výkon, ze kterého nejde poznat, že nejde o primární jazyk tvůrce. Možná bych jen měl lehkou výtku k dialogům z technického hlediska – v menu totiž můžete nastavit, zda se jednotlivé věty budou zobrazovat normálně nebo pomalu, přičemž vždycky můžete ještě přeskočit na další větu kliknutím na myš. A v tom je trochu zádrhel, nikdy totiž nevíte, v jaké fázi „časovače přehození věty“ jste, takže se můžete stát, že kliknete právě ve chvíli, kdy už se automaticky přehazuje další věta, takže tím můžete část dialogu nechtěně přeskočit. Hodně by pomohlo, kdyby šlo mezi větami přeskakovat pouze manuálně.

Po pár hodinách se dostaneme úspěšně do závěrečného finiše. Sám jsem chvíli přemýšlel, jestli úplně závěrečná kapitola měla ve hře být a jestli by nebylo lepší hru ukončit dříve. S odstupem času ale musím říct, že i ten závěr měl něco do sebe a do hry dozajista patří. Autorům se podařilo vytvořit vysoce nadprůměrnou poctu hororovým filmům s propracovaným příběhem s tajemným až hororovým nádechem zasazeným do osmdesátkového prostředí Hollywoodu.