Indiana Jones a Chrám zkázy byl druhým počinem ze slavné filmové série od George Lucase a Stevena Spielberga o neohroženém archeologovi s kloboukem na hlavě a bičem v ruce. U příležitosti natočení tohoto filmu vyšly dvě nepříliš zázračné hry pro NES a arkádové stroje. Ale tím správným žánrem pro tuhle sérii jsou jednoznačně adventury. A jedné takové se dnes podíváme na kobylku, vyšla totiž pouze před pár dny.

Nutno přiznat, že hra nesoucí název Indiana Jones and the Temple of Doom – Unofficial, je amatérský projekt, který již podle názvu naznačuje, že nemá podchycené vůbec žádná autorská práva, není to oficiální hra a pokud by právníci LucasFilmu či Disney chtěli, bez problémů tento projekt zašlapou do země. Zatím se tak ale nestalo, hra již několik dní žije svým internetovým životem a dá se bez problémů stahovat i hrát.

Autorem celého projektu je italské studio BBGames, které všude oficiálně přiznává neoficialitu svého projektu, vykradení námětu a dokonce jsou ve hře použity i některé hrané sekvence přímo z filmu. Veškerá pixelartová grafika a hlavně animace jsou vesměs jednoduššího charakteru, vytvořené navíc za pomoci AI, celé dílo pak podtrhuje opět převzatá impozantní hudba Johna Williamse.

Pokud ale jako hráči přistoupíte na tyto podmínky, budete se určitě bavit. Hra totiž opisuje dějovou linku filmu, takže zde najdeme všechny známé lokace a zažijeme velké množství profláklých událostí včetně opulentní večeře u maharadži nebo projížďku důlním vozíkem. Všechno začíná v Šanghaji, kde se Indy zapletl s místním mafiánským grázlem. Po nepovedeném obchodu utíká společně s barovou zpěvačkou Willie a mladým chlapcem Shortym, přičemž se po pádu letadla ocitnou v Indii, kde narazí na kanibalistickou náboženskou sektu uznávající bohyni Kálí.

Autoři použili vlastní engine GAE (Godot Adventure Engine) a svým stylem zapadá do přelomu devadesátých let ve stylu LucasArts. Dočkáme se tak tradičních devíti slovních příkazů, naštěstí hra umí našeptávat a tak se pravým tlačítkem použije vyžlucená nejpravděpodobnější možná činnost. Rozhodně to ale hru neulehčuje, jen to pomáhá při běžných činnostech. Pro klasické adventuření už budete muset zvolit příkaz sami. Nechybí ani počítadlo bodů za uskutečněné činnosti.

Hra plně kopíruje film, ale byla by to jen nuda při sledování jednotlivých obrazovek. Proto jsou do hry připsány i rozhovory s postavami a hlavně úkoly a logické puzzly, takže občas budete muset svůj mozek trochu i potrápit. A je dobré zmínit, že správné řešení některých těchto puzzlů se s každou spuštěnou hrou mění. Kromě toho v průběhu nalezneme i několik zajímavých meziher, které pomohou udržet atmosféru na té správné hladině.

Stojí za to zmínit, že ve hře budeme ovládat dokonce tři postavy. Po největší část to bude samozřejmě samotný Indy, občas se nám pod kurzor dostanou i Willie a Shorty. Tvůrci si navíc neodpustili i jednu parádičku, když do hry přidali scénu Willie a hada, která musela být z filmu vyškrtnuta, protože herečka nedokázala zvládnout setkání s živým hadem.

Co je však velkou škodou, hra obsahuje několik míst, kdy se můžete vlastní chybou dostat do slepé uličky a hra vám to ani nedá vědět. Můžete pokračovat dál, dokud se nedostanete do situace, kdy potřebujete použít předmět, který u sebe nemáte a jste ztraceni. V tomto případě si dovolím takový menší spoiler – uložte si hru ve vlastní ložnici v paláci. Právě z této místnosti potřebujete mít všechny potřebné předměty, jinak máte smůlu.

Každopádně, jako klasická point and click adventura to za zahrání určitě stojí, navíc nám to připomene zajímavý dobrodružný příběh starý již více než čtyřicet let. A pro fanoušky série i samotného dílu Indiana Jones a chrám zkázy je to skoro povinnost. Pokud si hru chcete zahrát, můžete tak učinit na jejím profilu ZDE.

• autor: BBGames
• distributor: BBGames
• platformy: PC, Android
• subžánry: 2D, point and click, dobrodružná, detektivní, pixel art, mysteriózní, thriller, cartoon
• rok výroby: 2026
• čeština: ne
• steam: není
• oficiální stránky hry: http://bbgames.it/en/games/indiana-jones-temple-of-doom/

Petr „Pluto“ Linhart

–

Petr „BigPeter“ Ticháček

–

Jan Srp

–

Level

Score

Excalibur

Games

Bonusweb

Hrej

Adventuregamers

Články o hře:

Klasická detektivní point and click adventura odehrávající se v Německu na konci devatenáctého století. Že to zní zajímavě? Pak by právě pro vás mohl být debutový titul německých vývojářů z Homo Narrans Studia nesoucí název Casebook 1899 – The Leipzig Murders. Již na loňském Gamescomu jsme měli možnost si zahrát prakticky hotovou verzi a zároveň si zajímavě popovídat s hlavním autorem Gregorem Müllerem. Dnes si zhodnotíme plnou verzi, která vyšla krátce po zmíněném rozhovoru.

Ocitáme se v kůži detektiva Josepha Kreisera, jenž žije v Lipsku, které právě zažívá svůj industriální boom. Kreiser je však vyšetřovatelem vražd, takže pro něj rozvoj průmyslu zase až tak podstatný není. Důležitější je důvtip, bystré oko a dedukční schopnosti, aby dokázal všechny zločiny správně vyšetřit.

Celkem se ve hře setkáme se čtyřmi rozdílnými případy, přičemž ty první jsou klasické detektivní a ten poslední je… …takový divný. Ale o tom až později. V každém z těchto případů je potřeba důkladně prozkoumat veškeré lokality, které se k případu vztahují, prohovořit se všemi možnými i nemožnými svědky či podezřelými, důkladně poskládat všechny střípky do sebe a ve finále rozhodnout, čí je to všechno vlastně vina.

V rámci příběhu se po celou dobu vyskytujete přímo v samotném Lipsku, přičemž mezi jednotlivými reálnými místy inspirovanými lokacemi se pohybujete skrze mapu prostřednictvím animace s jedoucím kočárem. Pouze vaše policejní komisařství je společné pro všechny případy, jinak jsou jednotlivé lokality pro každý případ unikátní. Vždy se tedy na začátku vyšetřování vydáte na místo činu, kde začnete důkladně prozkoumávat okolí. Jakékoliv důležité získané poznatky ať už z nalezených předmětů či získané prostřednictvím rozhovorů se vám zapíší do deníku, ve kterém tak máte pěkný přehled o tom, co jste se všechno dozvěděli. Pokud se vám podaří tyto poznatky správně zkombinovat, otevře se vám něco jako myšlenková mapa, kde na základě těchto poznatků můžete vydedukovat vlastní závěr. No a seskládáním těchto závěrů pak nadefinujete finální verdikt určující hlavního zločince.

Ale to bychom trochu předbíhali. Hra totiž není pouze o dedukcích, prokecávání osob a důkladném prozkoumávání jednotlivých prostředí. Musíte totiž také sbírat různé předměty a následně je ve správných místech použít, občas se vám pod ruce připlete i nějaký ten puzzle. A pokud byste si skutečně nevěděli rady, máte přímo ve hře nápovědu prostřednictvím prokurátora, který nad vaším případem dohlíží a je fyzicky přítomen každému vašemu kroku. Toho tak můžete požádat o radu – buď ať vám ukáže všechny aktivní předměty na obrazovce a nebo vás může popostrčit informací, co by se ještě v dané obrazovce dalo udělat.

Každopádně máme po ruce velmi detailní vyšetřování jednotlivých případů, které je dostatečně zamotané a není jednoduché i přes důkladnou detektivní práci vydedukovat ty správné závěry, abyste odhalili vraha. V každém případu je několik možných podezřelých a je jen na vás, zda někoho z nich obviníte či určíte, že to byla jen obyčejná náhoda. Obviníte asi není to správné slovo, v době, do které je hra zasazena, bylo určení zločince policistou svaté, takže obviněný jde prakticky okamžitě do vězení. Paradoxně se však po konci případu nedozvíte, zda byla vaše volba správná. Po vyřešení případu se totiž dostanete pouze do podivného černomodrého časové předělu, v rámci kterého se detektiv setkává s bývalou učitelkou a nyní slepou vdovou paní Fäberovou, u které jako nájemník bydlí a vlastně každý z těch případů postupně vypráví.

Tím se pak dostáváme ke čtvrtému případu, který je ale svým pojetím úplně jiný. Bez vyzrazování spoilerů se to dá hodně těžko popsat, ale pokusím se alespoň obecně – závěrečný případ je sám o sobě diametrálně odlišný a to jak svým obsahem, pojetím, tak i způsobem vyšetřování. Již nemáte k dispozici prokurátora, takže si na vše musíte přijít sami. Výrazným způsobem ubylo vyšetřování jako takového a naopak přibyly různé puzzly, jejichž obtížnost a hlavně nejednoznačnost v indiciích nabrala naprosto brutálních rozměrů. Zatímco první tři kapitoly jsou o klasickém detektivním vyšetřování, ta čtvrtá je sadomasochistický pokus ukázat hráči, že je neschopný, vůbec nic neví a jeho veškeré kroky jsou stejně skoro zbytečné. Asi chápu, kam s tím chtěl autor zajít, ale myslím si, že náplň i obtížnost této poslední kapitoly hodně přestřelil a zbytečně tak pokazil dojem z jinak velmi dobře udělané hry.

Pojďme se ale podívat na technickou stránku. Autoři se rozhodli zvolit pixel-art, který nedopadl vůbec špatně. Je vidět, že si autoři s každou obrazovkou důkladně vyhráli a snažili se do každé z nich přidat řadu animací, aby danou lokaci ještě více oživili. Musím říct, že grafickému zpracování asi není mnoho co vytknout a v jednotlivých lokalitách je možné rozpoznat reálná místa. A totéž se dá říct i o různých zvucích a občas použitých melodiích, které dokáží navodit tu správnou atmosféru. Co mi ale zpočátku dělalo problémy, tak byl pouze německý dabing. Ve hře máte možnost zapnout anglické titulky, ale nějak jsem měl problémy zaráz pobrat německý dabing a anglické titulky. Dokonce jsem v jednu chvíli uvažoval dabing úplně vypnout a zůstat jen u titulků, ale nakonec jsem si zvykl. Co je zajímavé, tak nadabované jsou pouze rozhovory, ale pokud hlavní postava nahlas přemýšlí, tak je to vidět pouze formou textu.

Debutový titul od Homo Narrans Studio je klasickou detektivní point and click adventurou v pixel-artovém grafickém vzezření. Během prvních tří kapitol provádíte obvyklou detektivní práci, aby se vše zbortilo jako domeček z karet v kapitole závěrečné. A to jak v rámci vašeho vyšetřování, tak i v rámci hry samotné.

O rodinné multiplayerové adventuře Hela jsme už na Ráji adventur psali. Její tvůrci z Windup Games nám na loňském Gamescomu věnovali více než půl hodiny času a detailně nám představili příběh, řadu herních mechanik, zkrátka vše, co se hry týká. Pokud jste náš loňský obsáhlý článek nečetli nebo už si na něj nepamatujete, určitě se do něj pusťte, protože v tom dnešním se zaměříme především na nové detaily, které se nám podařilo sesbírat na letošním Gamescomu.

Pro začátek si pouze připomeňme, že děj hry se odehrává na zalesněném, skalnatém ostrově, o který odnepaměti pečuje stará, laskavá čarodějnice. Svět se však začíná vychylovat z dlouholeté rovnováhy a čarodějnice, která jej odjakživa chránila, onemocněla. Zasáhnout tak musí její nejmenší pomocníci – myšky, s nimiž se vydáme na cestu rozlehlým světem inspirovaným krásou a kouzlem švédské přírody. Budeme pomáhat těm, které potkáme, a krok za krokem navracet světu harmonii pomocí magie a dobrých skutků. A hrát můžeme buď sami, nebo v kooperaci až čtyř hráčů. Ve dvou na jednom zařízení (split-screen), ve více lidech online.

CHUDŠÍ GAMESCOM

Letos byla „expozice“ vydavatelů Knights Peak a Microids (kteří nově zajišťují vydání hry ve fyzické edici) o poznání chudší než vloni. Jeden drobný sloupek s jediným počítačem v business centru, u kterého se střídali vývojáři, aby hru ukazovali novinářům a obchodním partnerům během individuálních schůzek. My tentokrát schůzku smluvenou neměli, ale podařilo se nám vývojáře zastihnout při chvilce volna a urvat si pro sebe zhruba 15 minutek jejich času. Během nich nám Hendrik Söder z Windup Games ukázal, v jakém stavu se hra momentálně nachází a jakou herní náplň od ní můžeme očekávat.

„Právě teď se nacházíme zhruba uprostřed jednoho úkolu, kdy máme posbírat několik vzpomínek,“ rozpovídal se Hendrik a poukázal na několik zářících koulí, které ve hře reprezentují vzpomínky. „Cílem je přimět starého muže jménem Holger, který začíná ztrácet paměť, aby se rozpomenul na léto, které strávil se svou vnučkou.“

Než si popíšeme, jak takové plnění úkolu vlastně probíhá, jen připomeňme, že většinu úkolů nám zadává nemocná čarodějnice. „Naše čarodějnice trochu připomíná Santa Clause,“ tvrdí s úsměvem Hendrik. „Lidé ve vesnici věří v její magické schopnosti a posílají jí dopisy s žádostmi o pomoc. Například právě pan Holger si jí postěžoval na problémy s pamětí a vyjádřil přání, že by si potřeboval vzpomenout na ono léto. No a čarodějnice vás pošle dotyčnému pomoci.“

BOHATŠÍ HRATELNOST

Pomáhat lidem i zvířatům na ostrově se dá různě. V chatrči čarodějnice můžeme například uvařit kouzelný lektvar, kterým někoho vyléčíme nebo očarujeme. Jiné úkoly je zase třeba řešit přímo na místě. Vraťme se proto do domku starce Holgera.

Seznam aktuálních úkolů zobrazíme stisknutím tlačítka X na ovladači a vidíme, že máme získat vzpomínku z kuchyně. Musíme tedy nejprve přijít na to, jak se do kuchyně dostat. V této fázi hry už máme k dispozici téměř všechny schopnosti, takže můžeme vystřelovat lano jako Spider-Man a zhoupnout se na něm nebo se pomocí něj přitáhnout na vyvýšená místa. Máme také k dispozici takzvaný „Recollector“. To je v podstatě jakýsi telekinetický ovladač, díky kterému můžeme zvedat a přemísťovat těžké objekty, například kameny.

Ze sklepní místnosti pod kuchyní se potřebujeme dostat o patro výše a k tomu je zapotřebí více myší, respektive hráčů. „Helu mohou v kooperaci hrát až čtyři lidé a pro řešení určitých hádanek je více hráčů zapotřebí,“ popisuje další z herních prvků Hendrik. „Pokud ale hrajete sólo a další hráče nemáte, dokážete je nahradit tím, že si vytvoříte kopie sebe sama, takzvané „stíny“, mezi kterými se pak můžete přepínat a ovládat je.“ Ve sklepení proto bylo potřeba pomocí dvou stínů natáhnout provaz a se třetí myškou po něm přejít a vyskočit na jinak nedostupnou překážku. A odtamtud postoupit dál až do kuchyně, kde spí pan Holger.

Díky tomu, že spí, se po místnosti můžeme pohybovat zcela svobodně, protože za normálních okolností není žádoucí, aby nás lidé viděli. V místnosti sebereme vzpomínku a pomocí Recollectoru ji přemístíme tam, kam potřebujeme. Dveře vedoucí z kuchyně se otevírají současným stisknutím dvou spínačů, takže zde opět musíme vytvořit vlastní stín, abychom mohli aktivovat oba spínače zároveň.

ROZLEHLÝ SVĚT

Z pohledu člověka je herní svět středně rozsáhlý, ale z pohledu malé myšky se z něj stává obrovský prostor, který přímo vybízí k průzkumu. Proto ve hře nechybí mapa a s orientací pomáhá například kompas. „Díky němu i mapě je mnohem snazší jednotlivá místa najít, ale na škodu není ani to, když se v lese ztratíte,“ povídá Hendrik. „Můžete jej prozkoumávat vlastním tempem, můžete si v něm hrát, objevovat různá jeho skrytá tajemství… Zkrátka nechceme, abyste jen plnili úkoly od čarodějnice. Naším cílem je, aby samotný pohyb světem byl zábavný. Aby vás bavilo ho prozkoumávat.“

Mimochodem, těch úkolů, nebo chcete-li questů, bude ve hře něco přes stovku, což je neskutečné číslo. Pro posun příběhu je sice nezbytné splnit jen menší část z nich, ale pokud budou zábavné, není důvod nepustit se i do nespočtu nepovinných aktivit, kterými je svět doslova posetý. „Chceme, aby si lidé hráli po svém,“ dodává na závěr Hendrik. „Ať už máte jakýkoli herní styl, hra by vám ho měla umožnit a přizpůsobit se vám. Pokud chcete projít všechny příběhové úkoly pěkně za sebou, můžete. Pokud je chcete plnit v jiném pořadí, můžete také. A pokud chcete jenom prozkoumávat svět a dívat se, jak vypadá a žije švédská příroda, klidně můžete dělat jen to. Snažili jsme se, aby byla Hela zábavná jak pro jednoho hráče, tak ve dvou lidech v jedné místnosti na gauči nebo v online multiplayeru až pro čtyři hráče. Z výsledku mám radost a věřím, že se nám toho podařilo dosáhnout.“

Hela: of Mice & Magic je ve vývoji již takřka čtyři roky, ale nyní se konečně blíží k cílové rovince. Vychází přesně 1. prosince tohoto roku na PC, PS5, Xbox Series X|S a Switch 2. A čerstvě je k dispozici i hratelné demo, takže se můžete sami přesvědčit, nakolik kouzelně tahle hra vypadá, jak překrásně a detailně vymodelovaný má svět, a kolik legrace si v něm lze užít. S mojí 14ti letou dcerkou už jsme demo vyzkoušeli a moc jsme se u toho bavili. Jsme zvědavi, co dalšího přinese plná verze.

Hry, které nás nechávají prožít dobrodružství v kůži zvířecího hrdiny, mají své nezaměnitelné kouzlo. Často jsou roztomilé, pohodové a přímo vybízejí ke společnému hraní s rodinou, především s dětmi. A vůbec přitom nevadí, že jde o čistě singleplayerový zážitek. Jeden drží ovladač, druhý sleduje dění na obrazovce, společně objevujete, komentujete a prožíváte příběh. A najednou zjistíte, že jste spolu strávili několik krásných hodin.

Přesně takové chvíle jsme si s dcerkou Sofčou užili při hraní kočičího dobrodružství Stray. A když jsme letos v létě společně vyzkoušeli demo hry Hubert, zdálo se, že bychom si něco podobného mohli zopakovat. Tentokrát ovšem v psím kožichu. Na vydání premiérové hry od malého, ale zkušeného brněnského týmu Brocap Studio jsme se proto oba těšili. A jak naše společné dobrodružství nakonec dopadlo?

PŘÍBĚHOVKA, NEBO PASTEVECKÝ SIMULÁTOR?

Začněme odpovědí na otázku v nadpisu. Pokud od Huberta očekáváte simulátor pasteveckého psa, budete zklamaní. Nahánění ovcí je sice jednou z nejvýraznějších a nejčastějších herních činností, ve skutečnosti ale tvoří jen jednu z několika mechanik, na kterých autoři vystavěli příběhové dobrodružství.

Jeho hlavním hrdinou je pes Hubert, který se ještě jako štěně za poněkud neobvyklých okolností seznámil s dívkou jménem Lily. Od té doby jsou nerozlučnými parťáky. Společně vyrostli, procestovali půlku Spojených států a zažili spoustu veselých příhod. Jenže bezstarostné časy netrvají věčně. Lily se jednoho dne ocitne ve finanční tísni a zoufale potřebuje práci. Když Hubert vyčmuchá inzerát místního farmáře hledajícího pasteveckého psa, rozhodnou se oba chytit příležitost za pačesy. Drobný háček spočívá v tom, že Hubert o pasení ovcí neví zhola nic.

Tím začíná dobrodružství, které zpočátku působí až překvapivě jednoduše a nenápaditě. Dvojice se zabydlí na odlehlé farmě a Hubert se postupně seznamuje s novými povinnostmi. Jenže brzy začne být zřejmé, že se pod zdánlivě poklidným životem na farmě skrývá něco víc. Minulost farmáře, jeho psa, samotné farmy i Huberta postupně odhaluje tajemství, která dávají zprvu nenápadnému příběhu nový rozměr.

Autoři ovšem nikam nespěchají. Jednotlivé střípky příběhu dávkují pomalu, zatímco většinu času věnujete docela obyčejným psím radostem a povinnostem.

PSÍ ŽIVOT SE VŠÍM VŠUDY

A právě tady se dostáváme k jedné z největších otázek celé hry. Je Hubert především příběhovým dobrodružstvím, nebo spíše pohodovou simulací psího života? Přinejmenším během prvních dvou hodin totiž vítězí spíš druhá varianta.

Hubert má na farmě práce až nad hlavu. Nahání ovce, pomáhá Lily s každodenními povinnostmi, nosí plaňky na opravu plotů, aportuje klacíky a čas od času musí najít vhodné místo, kde si uleví. Kromě toho samozřejmě prozkoumává okolní krajinu, která nabízí docela pestrou směsici prostředí. Vydáte se na horské louky, do hlubokých lesů, jeskyní, opuštěných dolů, skalnatých soutěsek i na místní vrakoviště automobilů.

A přestože je okolí farmy poměrně rozlehlé, ztratit se prakticky nemůžete. Hubert má výborný čich a jeho prostřednictvím si kdykoliv zobrazíte pachovou stopu, která vás spolehlivě dovede k dalšímu cíli. Nemusíte tak tápat, kudy dál, ani složitě hledat cestu.

Má to ovšem jeden háček. Hubert toho naběhá opravdu hodně. A po pár hodinách už začne být neustálé pobíhání sem a tam poněkud stereotypní. Zvlášť když činnosti, které při tom vykonáváte, nejsou zrovna dvakrát rozmanité.

Autoři se naštěstí snaží stereotyp alespoň občas narušit. Zajímavým zpestřením jsou například snové sekvence, v nichž se vracíme do Hubertova štěněcího věku a čelíme jeho strachům, fobiím a nočním můrám. Přibližně v polovině hry navíc příběh poskočí o několik měsíců dopředu a podzimní, zelenožlutou krajinu vystřídá zima. Louky, lesy i horské svahy pokryje sníh, někde sotva znatelný, jinde pořádně hluboký.

A musím přiznat, že právě tato změna prostředí hře docela prospěla. Nejenže známá místa najednou vypadají jinak, ale ve sněhu navíc zůstávají Hubertovy stopy, takže v něm můžete vyšlapávat nejrůznější obrazce. Sofča této možnosti okamžitě využila a během chvíle proměnila jednu ze zasněžených luk v přehlídku obrovských srdíček.

Právě takové drobnosti dokážou společné hraní příjemně okořenit.

KDYŽ DOJDOU PSÍ KUSY

Jenže kolik toho vlastně může takový pes ve hře dělat? Hubert umí běhat, štěkat, přenášet předměty v tlamě, packami otevírat dveře a občas také pořádně vycenit zuby. Několikrát během hry totiž dojde i na přímý střet s nepříteli, kterými jsou zlomyslní vlci. Nechybějí ani stealth pasáže, v nichž se musíte nepozorovaně proplížit kolem spících medvědů nebo hlídkujících vlků.

Na první pohled tedy Hubert nabízí docela slušnou paletu činností, ale protože je všechny poznáte během prvních dvou hodin, nemá pak hra už čím překvapit. Jednotlivé mechaniky jsou jednoduché, málokdy vyžadují větší přemýšlení nebo zručnost, což nejspíš oceníte, pokud hrajete s dětmi. Ty hra zbytečně nestresuje a umožňuje jim užívat si samotné pobíhání psím světem. Zkušenější hráči ale nejspíš věci vnímají jiným pohledem.

Naštěstí je tu právě příběh, který se postupně začíná hlásit o slovo. Hubert totiž není žádný němý hrdina. Naopak, téměř všechno, co se kolem něj děje, neustále komentuje. Lily na něj promlouvá, on jí po svém odpovídá, a přestože spolu tráví prakticky všechen čas, jejich vzájemné porozumění má pochopitelně jisté hranice. Vznikají tak docela milé situace, kdy každý z nich vnímá stejnou událost trochu jinak.

Zajímavostí je možnost přepnout v nastavení klasické dialogy do takzvané „psíštiny“. Hubert v takovém případě přestane své myšlenky vyjadřovat lidskou řečí, ovšem zároveň přestanete rozumět i Lily, jejíž mluva se změní v nesrozumitelné zvuky. Tuhle možnost jsme ze zvědavosti vyzkoušeli, ale velmi rychle zase vypnuli. Připravovat se dobrovolně o komentáře hlavních hrdinů nám zkrátka nedávalo smysl.

Příběh nabírá skutečné obrátky až v závěrečné čtvrtině, kdy začnou jednotlivé dílky skládačky konečně zapadat do sebe. Do té doby je Hubert především nenáročnou pohodovkou z farmářského prostředí, ve které se toho příliš dramatického neděje. Závěr však dokáže zaujmout a dává celému dobrodružství potřebný smysl.

JEN TŘI A PŮL HODINY? STAČÍ

Huberta dohrajete v pohodovém tempu za méně než čtyři hodiny. A myslím, že je to tak akorát. Upřímně si totiž neumím představit, že bych v jeho světě strávil výrazně delší dobu, pokud by autoři nepřišli s úplně novými prostředími nebo novými herními mechanikami. Ty stávající jednoduše nemají dostatečnou hloubku ani pestrost, aby dokázaly zabavit na delší čas.

To ale neznamená, že bychom se se Sofčou nudili. Naopak. Tři a půl hodiny strávené ve společnosti jednoho sympatického psa a jeho lidské kamarádky utekly docela příjemně. Hubert je milé, nenáročné dobrodružství, které se nesnaží hráče ohromovat komplikovanými mechanismy, ale spíše jim nabídnout pár hodin odpočinku a postupně odvyprávět jeden malý, osobní příběh.

Když jsme Huberta dohráli, zeptal jsem se Sofči, jaké hodnocení by mu dala. Zamyslela se a řekla: 75 %. A největší slabina? Mohl být delší. Já ale budu o psí chlup přísnější. Hubert úplně nevyniká vizuálem, přestože je jemně stylizovaný, sound design by ještě potřeboval poladit (nevyvážená hlasitost dabingu), a české titulky mi občas přišly jako rychlý překlad z angličtiny – což je na českou hru docela paradoxní. Celkově sice nejde o žádný převratný herní zážitek, ale – a to je důležité – jako milé dobrodružství na jeden společný večer funguje docela dobře. Zvlášť pokud máte vedle sebe někoho, s kým můžete všechny ty psí radosti i strasti sdílet.

Musím se hned na začátku přiznat, že jsem k Dreadline Express přistupoval se značnou nedůvěrou. Nejsem příznivcem mixování žánrů a spojení adventury a karet mi nepřišlo příliš lákavé. Po chvíli hraní jsem ale musel uznat, že se nejedná o klasickou karetní hru, ale naopak o geniální mechaniku, která pomáhá stvořit vskutku originální kousek.

Že půjde o sugestivní zážitek naznačuje hra již po samotném spuštění, kdy se při zobrazení loga hry začíná rozjíždět hodně tísnivý houslový hudební doprovod, který se ještě zvýrazní při přepnutí do stylově provedeného úvodního menu. Už od úvodní obrazovky a od prvních tónů jde poznat, že nás nečeká nic radostného, ale že se bude hrát spíše na děsivější notu.

Probouzíme se v kupé ve vlaku, přičemž nás vzbudí hlášení rozhlasu. A po procitnutí vlastně zjišťujeme, že nevíme vůbec nic – vlastní jméno, povolání ani proč vlastně jsme v tomto vlaku. Úvodní hlášení průvodčího nám taky moc nepomůže. Samotné kupé je zavřené, za oknem je vidět temně rudá obloha a nějaká podivná chapadla škrábající na okno. A co teď? Samozřejmě zjistit, co se tady děje. Tato úvodní pasáž je postavena na tom zjistit základní informace o sobě a hlavně pochopit základní systém fungování hry.

Ten je totiž naprosto unikátní a svým způsobem i geniální. Při procházení okolního prostředí získáváte karty – buď tím, že prozkoumáte nějaký předmět, dozvíte se nějakou informaci z rozhovoru či vydedukujete nějakou konstrukci na základě jiných indicií. Tato karta se vám pak uloží do samostatného alba. A pomocí těchto karet se vlastně odehrává veškeré hraní hry – karty fungují jako inventář, jako témata k rozhovorům, jako důležité pomůcky k činům, které ovlivní vaše další kroky.

Pokud chcete takovouto kartu použít, musíte si ji vyložit do ruky z balíčku, pardon, alba a posléze ji zahrát na nějaký předmět či postavu. Jedním z takových úvodních příkladů je karta světlo. V určité části kupé je tmavý prostor, kde se asi něco nachází, ale nic tam nevidíte. Pokud ale na tento prostor zahrajete kartu světlo, hlavní hrdina vezme nedalekou svíčku a posvítí si tam. A aby to nebylo jednoduché, takhle si do ruky můžete vyložit až tři karty, takže se nabízí velké množství variant, které je možné zahrát.

Prostředí, ve kterém se pohybujete, je totiž hodně minimalistické. Po téměř celou dobu se nacházíte jen v jediném vagónu s pár oddělenými částmi, ve kterém se nachází pouze několik osob. Takže prostorů, které můžete procházet a důkladně prohledávat, není mnoho, postav jako takových taky ne. Všechno je ale postavené na dalším důležitém pilíři – zajímavě a poutavě napsaném vyprávění. Každá z osob má totiž velice dobře napsané dialogy, její osobnost je do hloubky propracovaná, má svou minulost, svoje hříchy i svoji určitou představu o budoucnosti. A to je právě největší kouzlo celé hry – odhalovat tajemství jednotlivých osob a také tajemství celého děsivého vlaku, kam a proč vlastně vůbec jede. A věřte, že se dozvíte skutečně zajímavé věci. Je to totiž poslední lidský vlak, něco jako Noemova archa na kolejích, který musí zůstat neustále v pohybu. A k tomuto pohybu slouží jako palivo cestující, kteří musí být postupně obětováni, aby mohli ostatní přežít.

Sám hlavní tvůrce David Konečný je milovníkem H.P. Lovecrafta a tak je inspirace jasná. Skutečně se podařilo vystavět zajímavý příběh, který je navíc hodně rozvětvený a nelineární. Je totiž jen na vás, jakým způsobem se bude vaše pátrání ubírat. Kolik informací se vám podaří ze kterého cestujícího dostat a také jakým způsobem s těmito informacemi dokážete naložit. V určitých chvílích pak můžete rozhodovat i o jejich záchraně či zatracení. Hra nabízí skutečně obrovské množství variant a mnohdy nejde poznat, která z těch variant je ta nejsprávnější. Ale je vlastně některá z nich více správná než jiná?

Sám nemívám příliš rád, když je hra rozvětvená a já tak přijdu o část příběhu. Rád zhlédnu kompletní obsah, který si pro hráče autoři připraví. Dreadline Express ale patří k těm pár hrám, kde jim to odpustím, protože je to jeden z pilířů, na kterých je postavena. Navíc zde chybí manuální ukládání, všechno se ukládá automaticky po každém kroku, který provedete. Někdo by to mohl brát jako zápor, ale v tomto případě je to myšleno jako jedna z hlavních mechanik hry, kdy musíte každý z kroků pečlivě vážit a když už se pro nějaký rozhodnete, tak není cesta zpátky. Ano, takhle vypadá pojem „fatální rozhodnutí“.

Samozřejmě se u takto pojatého konceptu hry nabízí jedna zásadní obava – vzhledem k velkému množství karet může hrozit zahlcenost, kdy už je těch karet prostě moc a tím pádem existuje obrovské množství kombinací, že si s tím hráč neví rady a otráveně to vzdá. To se naštěstí nestalo a po většinu hry je všechno intuitivní, jednotlivé potřebné kombinace karet jsou vesměs logické, zjišťování informací plynule ubíhá a málokde se zaseknete na konkrétním místě. Opravdovým problémem to může být až v pozdější fázi hry, kdy už je těch karet opravdu mnoho, většinu variant už jste použili a nejste schopni najít kombinaci, která by vás posunula dál. Mně v tuhle chvíli většinou pomohlo hru vypnout či od ní třeba na chvíli odejít a při jiné činnosti si v hlavě sesumírovat, kterým směrem by se mé úvahy měly ubírat. Tím, jak je hra rozvětvená, tak při jediném průchodu nemáte šanci přijít na všechny informace a dokonce ani nemusíte sesbírat všechny karty. I tak si ale myslím, že by stálo za to, obzvlášť v pozdější fázi, nějak hráče trknout, kterému tématu se věnovat. Postavy to sice ve svých rozhovorech občas naznačují, ale minimálně vyznačení karetních spojení, která už jste na danou postavu/předmět použili a nic nového vám opakování nepřinese, by hodně pomohlo.

Podívejme se teď na technické zpracování. To používá hodně specifický grafický design, který na první pohled vypadá hodně minimalisticky, ale do tohohle prostředí to sedne jako prdel na hrnec. Veškeré prostředí je zbarvené do karmínově rudé barvy v nízkopolygonovém trojrozměrném pixelartu. Celým nevelkým prostorem se pohybujete z pohledu vlastních očí, a i když to tak na první pohled nevypadá, sledujete důkladně promyšlené a ve finále důsledně propracované prostředí včetně postav. I ty na první pohled vypadají jednoduše, podivně a strnule, ale jejich pohled očí na vás je tak zlověstný… …a do toho ještě řádně temné zvuky a děsivé houslové melodie. Houstnoucí atmosféra by se dala krájet. A do toho jako kontrast nádherně do nejmenšího detailu nakreslené hrací karty. Jistě jste si všimli, že vůbec nezmiňuju dabing. Je to proto, že ve hře vůbec není. V současné době je trochu riskantní vydávat hru bez dabingu, ale vzhledem k množství textů a různých variant, které mohou postavy pronést, tak je mi jasné, že dabing by celou hru skutečně výrazně prodražil. Místo toho se tedy vypisuje text za zvuků možná vzdáleně připomínající psací stroj. Texty jsou to čtivé, barevně odlišené a častokrát detailně popisující i chování postavy. Zpočátku to byl trochu nezvyk, ale záhy už mi to ani nepřišlo a spíš bych řekl, že to i umocňovalo tísnivou atmosféru celého prostředí.

Podívat se do tohoto děsivého vlaku je hodně unikátní zážitek, který asi nebude pro každého. Protože jak je variabilní prostředí a možný postup hrou, obdobně variabilní může být i individuální hodnocení každého hráče. Protože co může někdo považovat za zápor, jinému to zase vadit nemusí. Jak již bylo řečeno, v závěru, když je k dispozici více karet, tak může být frustrující, když se hráči nedaří najít tu správnou kombinaci. Někomu zase může vadit hodně omezené prostředí, kdy se podíváme jen do jednoho vagónu a lokomotivy, přičemž se během celého vyprávění setkáme maximálně s tolika osobami, že by nám na jejich součet stačily prsty obou rukou, a to ještě ne všechny. První průchod hrou totiž, dle vašich voleb, zabere většinou tak pět až šest hodin. Někdo může namítat, že je to příliš krátké a příběh mohl být nataženější, případně mohly přibýt i další vagóny. Nejsem si ale jistý, jestli by to byl správný krok. Na takto nastaveném prostoru se totiž podařilo udržet kontinuitu příběhu i jednotlivých voleb, takže to drží pohromadě. Přidáním dalšího vagónu, dalších postav, dalších karet a tím pádem i dalších variant by to celé ještě víc zašmodrchalo, že by to bylo s největší pravděpodobností spíš na škodu. Navíc je to všechno výhradně postavené na karetní mechanice a rozhovorech s postavami, při delším hraní by asi byl potřeba další impuls a ozvláštnění.

Každopádně, hra je postavena na znovuhratelnosti. Po dohrání hry totiž začnete přemýšlet, jestli jste mohli některý z kroků udělat jinak. Samozřejmě, že mohli. Ale tím, že není k dispozici manuální ukládání, tak musíte začít odznova a zkusit se vydat jiným směrem. Já osobně nemám příliš v lásce, když nějakou hru dohraji, tak si ji hned pustit znova od začátku a zkoušet jít stejnými místy a stejnými texty, jen občas jiným směrem. Ale beru, že tady je to myšleno jako výzva. A někdo se v tom rád bude šťourat. Mě samotného také zajímá, jaké byly další možné varianty. Ale než bych si to zkoušel znova zahrát, tak jsem se spíš pustil do debaty s jinými hráči a zjišťoval jejich poznatky a jejich interpretace.

O kvalitně napsaném příběhu i dialozích, což jsou jedny z hlavních pilířů celé hry, již padla zmínka. Stojí za to ale přidat i poznámku, že hra je kompletně v češtině a veškeré texty tak dokazují krásu a rozmanitost českého jazyka. A musím zmínit ještě další věc, která mě naopak zamrzela. Některé momenty ve hře jsou popsány pouze bílým textem na černém pozadí. Nějaká byť menší animace by se hodila asi trochu víc. Podobnou výtku bych měl i k úplnému závěru – je sice provedený atmosféricky stylově, ale nějaká závěrečná animace nebo aspoň statický obrázek měnící barvu by se k tomu hodil. Takto mi to přijde takové smutně useknuté.

Dreadline Express je temnou adventurou vyprávějící depresivní příběh prostřednictvím do detailů propracovaných charakterů postav, umně napsaných dialogů a unikátní karetní mechaniky, která zastupuje inventář i dialogové volby. Je potěšitelné, když se i v současné době objeví něco, co vybočuje z klasických škatulek a přináší unikátní zážitek.

Možná vůbec nejtajuplnější schůzkou, jakou jsme na letošním Gamescomu absolvovali, bylo setkání se zástupci italského studia Digital Lighthouse. Jejich PR agentura nás totiž pozvala na prezentaci dosud neoznámené hry, o které nám předem nechtěla prozradit zhola nic. Snad jen to, že by mělo jít o adventuru. Což byla na druhou stranu právě ta jediná informace, kterou jsme potřebovali, abychom pozvání přijali. :-)

K dispozici jsme měli pouze záhadný trailer, natočený ve stylu televizní reportáže. Ten nás zavedl do starobylého jihoitalského města Matera, pod nímž archeologové údajně učinili neuvěřitelný objev: nalezli více než dva tisíce let staré nápisy, které by mohly přepsat vše, co víme o Pythagorovi. STŘIH. Ozývá se hlas z vysílačky, varující před rychle se šířícím požárem, který se nezadržitelně blíží k městu. Materu záhy zahaluje zlověstná oranžovo-rudá záře… a video končí.

Tajemství obestírající celou prezentaci ještě umocňoval fakt, že Digital Lighthouse má za sebou sice bohatou, ale s videohrami dosud nepříliš související historii. „Tým, který za hrou stojí, je vlastně interním oddělením mateřské společnosti Digital Lighthouse,“ vysvětlil nám na výstavišti Adriano Bizzoco, který vede její herní divizi a je zároveň game designérem a producentem hry. „Naše společnost působí v oblasti médií a zábavního průmyslu. Pro slavné mezinárodní značky, filmová studia a reklamní agentury vytváříme digitální efekty, počítačovou grafiku a poskytujeme další digitální služby. V určité chvíli jsme si ale uvědomili, že jsme docela dobří v práci s Unreal Enginem, motion capture i dalšími technologiemi, například 3D laserovým skenováním, které využíváme k vytváření digitálních prostředí. A tak jsme se rozhodli pustit do vývoje vlastní značky.“

A jak jsme se měli během následující půlhodinky přesvědčit, zkušenosti s vytvářením virtuálních prostředí se při vývoji adventury mohou zatraceně hodit.

TROCHA HISTORIE

Kořeny projektu sahají až do roku 2018, kdy společnost Digital Lighthouse spolupracovala na historickém a vědeckém výzkumu nazvaném „Matera: Tisíc tváří města s mnoha historickými vrstvami“, jehož výsledky vydalo nakladatelství RCE Multimedia. Na výzkumu se podíleli také odborníci z Univerzity v Basilicatě, italské Národní rady pro výzkum (CNR) a Výboru mládeže UNESCO. Právě poznatky získané během tohoto projektu se později staly jedním ze základních stavebních kamenů připravované hry.

„Naše hra se odehrává v Itálii, v jednom z nejstarších měst na světě – Mateře,“ představil nám Adriano místo, které si vývojáři pro svůj příběh vybrali. „Město leží na kopci, jenže pod tím, co vidíte na povrchu, se nachází ještě další, rozsáhlé podzemní město. Je vytesané přímo do skály, uvnitř kopce.“

A právě sem nás zavede hra Encryption. Jejím hlavním hrdinou je Leonardo, otec zoufale pátrající po své zmizelé dceři Arianně. Jenže Matera, do které přijíždí, už dávno není tím nádherným historickým městem, které bychom dnes našli na turistických pohlednicích. Příběh se totiž odehrává v blízké budoucnosti, kdy se lidstvo potýká s ničivými důsledky klimatických změn a rozsáhlými požáry.

V úvodní animované sekvenci sledujeme Leonarda, jak se ve svém SUV řítí pustou krajinou. Z autorádia se ozývají zprávy o počtu obětí poslední přírodní katastrofy. Požáry se šíří krajinou a situace je zjevně vážná. Leonardo však má úplně jiné starosti. Během telefonátu s jistou Sofií se dozvídáme, že archeologická expedice možná objevila stopy vedoucí k jeho zmizelé dceři. Sofie ho varuje, že jeho posedlost pátráním už mu zatemňuje úsudek. Jenže Leonardo si nedá říct. Když na silnici narazí na zátaras, zastaví, vystoupí z auta a vydává se dál pěšky.

Po chvíli dorazí k základnímu táboru archeologické expedice. Očekává, že tu bude panovat čilý pracovní ruch, jenže místo toho ho přivítá znepokojivé ticho. Nikde ani živáčka. Jen opuštěná technika, pracovní nástroje a další vybavení, které tu archeologové při spěšném útěku zanechali.

Co se tu vlastně stalo? Kam všichni zmizeli? A má to nějakou souvislost s Leonardovou dcerou? Odpovědi zatím neznáme.

A právě v tuto chvíli přebíráme nad Leonardem kontrolu my.

PRVNÍ OKAMŽIKY

…a zjišťujeme, že Encryption je klasická filmově pojatá hororová adventura z pohledu vlastních očí, která běží na Unreal Enginu 5 a díky tomu vypadá velice dobře. V demu, které si tvůrci pro Gamescom připravili, sice nepotkáme jedinou (živou) lidskou postavu, ale prostředí na nás dokázalo zapůsobit i bez nich. Zvlášť působivý je pohled ze skalní terasy na historickou Materu, jejíž domy a úzké uličky se ztrácejí v hustém oranžovo-rudém oparu způsobeném okolními požáry.

Škoda jen, že na vyhlídce nemůžeme zůstat příliš dlouho. Venkovní vzduch je totiž kvůli kouři a žáru prakticky nedýchatelný a Leonardo na něm bez ochrany vydrží sotva půl minuty. Chceme-li přežít, musíme se rychle uchýlit do bezpečí skalních obydlí a podzemních chodeb, kde hra začíná ukazovat, co bude jednou z jejích nejsilnějších stránek: průzkum prostředí. Procházíme místnostmi a chodbami vytesanými do skály, prohlížíme si starobylé nápisy na stěnách, zkoumáme opuštěné přístroje a sbíráme nejrůznější dokumenty, které nám postupně odhalují, čemu se zdejší expedice věnovala.

A co by to bylo za adventuru, kdybychom při průzkumu také neřešili hádanky? Některé místnosti jsou zamčené, jiné chodby nepřístupné, a naším hlavním cílem je najít cestu do podzemní nekropole. K jejímu otevření potřebujeme několik trojúhelníkových předmětů, které postupně nacházíme v okolí. Jenže nestačí je pouze posbírat. Musíme také přijít na to, jak s nimi správně naložit.

Chvíli si nad tím lámeme hlavu, než se nad námi Adriano smiluje. „Pořád vám ještě chybí určité informace, abyste tuhle hádanku dokázali vyřešit,“ upozorňuje nás. „Venku na terase je ještě jedna odemčená místnost. Uvnitř najdete zavřený kufřík a v něm dřevěnou tyč, kterou můžete zkombinovat s pergamenem, který už máte v inventáři. Díky tomu zjistíte, v jakém pořadí máte trojúhelníky použít.“

A tohle se nám líbilo. Nejde totiž jen o hledání klíčů a jejich používání na správné zámky. Předměty lze kombinovat, vodítka jsou rozesetá po prostředí a k vyřešení některých hádanek bude potřeba hodně přemýšlet. Encryption tak podle všeho nebude jen další hororovou procházkou temnými chodbami, ale nabídne i poctivou adventurní hratelnost.

Jenže čistokrevná adventura to přece jen nebude. Ostatně, Encryption se otevřeně hlásí k hororovému žánru a k tomu neodmyslitelně patří i něco, co vás v temných podzemních chodbách dokáže pořádně vyděsit. Nebo rovnou zabít.

Na první takové nebezpečí narazíme poměrně brzy. Z temnoty se před námi vynoří podivná stínová postava, která rozhodně nemá přátelské úmysly. Leonardo ale má naštěstí k dispozici zvláštní kulatý amulet o velikosti dlaně, vyrobený z neznámého materiálu a opatřený symbolem pentagramu. Jeho prostřednictvím dokáže proti stínové bytosti vysílat paprsek světla, který ji postupně oslabuje, až nakonec zmizí. Stačí podržet příslušné tlačítko myši nebo ovladače a udržet světelný paprsek na nepříteli.

Zní to možná jednoduše, jenže v praxi mi chvíli trvalo, než jsem se s touto mechanikou sžil. A stín mě mezitím stačil několikrát poslat na onen svět.

CHYTRÉ HODINKY

Zajímavým prvkem Encryption jsou chytré hodinky na Leonardově zápěstí, které v podstatě zastupují klasické herní rozhraní. Jejich prostřednictvím získáváme důležité informace o svém stavu, spravujeme inventář, sledujeme úkoly a komunikujeme s okolním světem.

Hodinky slouží mimo jiné jako telefon, díky němuž můžeme hovořit se Sofií. Je to docela příjemný způsob, jak do jinak liduprázdného prostředí vnést trochu života a dialogů, a zároveň připomínat, že Leonardovo pátrání má velmi osobní rozměr.

Sledujeme na nich také množství dostupného kyslíku a stav baterie svítilny. Právě ta bude další důležitou součástí našeho vybavení. V temných podzemních prostorách se bez ní prakticky neobejdeme, jenže její energie není neomezená. Musíme s ní proto šetřit a při průzkumu hledat náhradní baterie. Tedy další důvod, proč pečlivě prohledávat každé zákoutí a nespěchat bezhlavě kupředu.

Samotná herní nabídka je rozdělena do čtyř záložek: Inventář, Dokumenty, Úkoly a Zprávy. První tři asi nepotřebují podrobnější vysvětlení. Poslední z nich pak funguje jako jakýsi osobní deník hlavního hrdiny, do kterého se postupně zapisují jeho poznatky, postřehy a myšlenky. Můžeme se tak kdykoliv vrátit k tomu, co Leonardo zjistil, a připomenout si souvislosti, které nám při pátrání mohly uniknout.

A že bude co rozplétat, naznačuje i samotný závěr hratelného dema.

Když se nám konečně podaří otevřít cestu do podzemní nekropole, propadáme se temnou šachtou do neznámých hlubin a všechno nasvědčuje tomu, že je s Leonardem ámen. Jenže místo smrti se ocitáme v další spleti podzemních chodeb. A začnou se dít opravdu podivné věci. Leonardo blouzní, z dálky slyší hlas své dcery Arianny, která na něj naléhavě volá: „Tati! Tati!“ Realita se začíná rozpadat a my se zničehonic přeneseme do Ariannina dětského pokoje. Zvoní telefon. Volá nám samotná Arianna. Jenže sotva hovor skončí, místnost, ze které není úniku, zachvátí plameny. Kyslík dochází, Leonardo umírá… A demo končí.

Co z toho byla skutečnost, co halucinace a co má tohle všechno společného s tajemstvím ukrytým hluboko pod Materou? Na to nám dá odpověď až plná verze hry.

INSPIRACE VELIKÁNY

Tvůrci se při vývoji Encryption netají inspirací několika známými hororovými tituly. Adriano nám konkrétně jmenoval Martha is Dead, Still Wakes the Deep, A Quiet Place: The Road Ahead a Alan Wake 2. Každá z těchto her je přitom inspirovala trochu jiným způsobem.

„Na Martha is Dead se nám líbí, jak dokáže využívat italské prostředí k vyprávění příběhu. Na Still Wakes the Deep zase oceňujeme herní design a způsob, jakým vás dokáže vtáhnout do děje. S A Quiet Place máme společné některé herní mechanismy, především stealth a sledování hluku, který při pohybu vydáváte a který mohou nepřátelé zaslechnout.“

Největší obdiv si ale zjevně vysloužil poslední jmenovaný titul. „A pokud jde o Alan Wake 2, tam se nám líbilo vlastně všechno. Především způsob, jakým jsou hráči postupně předkládány nejrůznější zdánlivě nesouvisející střípky příběhu, které do sebe zapadnou až v samotném závěru a vytvoří jeden ucelený obraz. A právě tímto směrem bychom se chtěli vydat i při vyprávění našeho příběhu.“

To jsou rozhodně nemalé ambice, obzvlášť na první hru studia, které se dosud zabývalo jinými digitálními činnostmi. Na druhou stranu už gamescomové demo naznačilo, že vývojáři mají poměrně jasnou představu o tom, jakou hru chtějí vytvořit. A pokud se jim podaří smysluplně rozplést všechny příběhové záhady, mohlo by z jejich prvotiny vzejít něco opravdu zajímavého. Na odpověď bychom naštěstí neměli čekat příliš dlouho, protože Encryption by měla vyjít na PC a konzole už v první polovině roku 2027.