RECENZE: Dark Train

Mám rád indie hry, které lze brát vážně, mají vlastní osobitý grafický styl a přitom nevypadají jako nechtěná parodie na pozdní 80. léta. Na Dark Train jsem se proto těšil od samotného oznámení, jednak kvůli výtvarnici Kateřině Kynčlové, jednak pro sympaticky ujeté prostředí. Mechanická krakatice, papírový vlak, mikrosvěty, šílení vynálezci… co víc si přát?

Dvě a půl hodiny po spuštění prosím Petra, zda by nakonec hru nezrecenzoval místo mě, což je věc, kterou jsem za více než deset let psaní pro BW udělal poprvé. Říct, že Dark Train není pro každého, je značný eufemismus, pro mnohé totiž bude jen zdrojem frustrace. Postup ve hře není podmíněn řešením hádanek, ale spíše trpělivostí a zkoušením různých metod přístupu. Jenže tam, kde jsou třeba hry od Amanity po okraj nabité hromadami detailů, které odměňují i pouhou snahu si hrát, je Dark Train chladný a studený. Vyřešení problémů tak není následováno plácnutím do hlavy, se slovy „že mě to nenapadlo dřív“, jako spíše hledáním papírků a drtičky v marné snaze dostat se s autory na stejnou vlnu. Dark Train je prostě divný, což je moc fajn, pokud se kocháte krásnými z papíru vymodelovanými scenériemi, ale méně už v případech, kdy se hodinu nemůžete hnout z místa, protože nevíte, co se po vás vůbec chce.

Na Dark Train je vidět ohromné množství práce a v jistých kruzích se zřejmě stane kultovním dílem. Nejde ovšem o univerzálně zábavnou hru, na níž by si každý našel to svoje. Možná je opravdu na samém konci velké odhalení, po němž do sebe všechno zapadne, ale já nějak nemůžu najít motivaci, proč se u hry trápit třeba jen další minutu. Ale je mi to moc líto.