RECENZE: Thimbleweed Park

Psal se rok 2014, kdy si adventurní bardi zlaté éry LucasArts Ron Gilbert a Gary Winnick při sedáncích nad sklenkou vína zavzpomínali na uvolněnou a zábavnou atmosféru při tvorbě adventury Maniac Mansion. Slovo dalo slovo a oba se dohodli, že se pokusí vydat novou adventuru, ale ve stylu, jak by vypadala v roce 1987. Tedy přesně v roce, kdy vyšel tehdy skutečně revoluční Maniac Mansion. V čem byl revoluční? Poprvé v něm byl použit engine SCUMM, ve kterém již nebyli hráči nuceni psát příkazy ručně na klávesnici, ale mohli si vybírat jednotlivé akce pomocí myši a příkazů na spodní liště. Se svým nápadem se posléze vydali na Kickstarter, na kterém se jim podařilo vybrat téměř dvojnásobek z původně požadované částky a tak bylo jasné, že vzniku nového díla nic nebrání. Tím se dostal na světlo světa Thimbleweed Park.

Už v úvodní obrazovce (a to nejen nápisem) dává hra najevo, že se ocitáme v roce 1987. Odpovídá tomu všeobecně celé prostředí – pixelová grafika, velký bílý kurzor, devět příkazových povelů, osm viditelných slotů pro inventář. Prostě kompletní retro se vším všudy. Zmíněnému roku však neodpovídá jen zpracování, ale také zasazení děje. Ocitáme se v podivném bohem zapomenutém městečku jménem Thimbleweed Park. To má momentálně přesně 81 obyvatel, jeden z nich je však krátce po začátku hry zavražděn. Do města tak nezávisle na sobě přijíždí párek federálních agentů – zkušená harcovnice Angela Ray a mladý začátečník Alberto Reyes, kteří se pokusí vraždu vyřešit. Záhy však zjišťují, že je tohle město hodně zvláštní. A jeho obyvatelé ostatně také.

Tvůrci se prostě rozhodli vzít za vzorec původní úspěšný Maniac Mansion a na jeho půdorysu vystavět nové dílko, které je poctou všem adventurám devadesátých let, ale dokáže si z nich svým způsobem také vystřelit. Ve hře najdete celou řadu narážek nejen na různé adventury, ale i knihy, filmy či události. Po celou dobu cítíte ten správný feeling inspirovaný seriály jako Twin Peaks, Akta X nebo Temný případ, to vše v typickém Gilbertově zvráceně humorném podání.

Zpočátku se při prvotním prozkoumávání města začnete trochu ztrácet. Obyvatele města totiž nějaká mrtvola vůbec nezajímá, každý se stará jen o sebe. A při pátrání po možných podezřelých se dostáváte k absurdním příběhům na první pohled s případem vůbec nesouvisejícím. Tohle vyprávění se občas přepne do hratelné retrospektivy, kde se převtělíte do jiné postavy a musíte se pokusit vyřešit její osobní problém. S postupem času však začnete chápat genialitu celého navrženého systému, kdy všechno s něčím souvisí a má to svůj důvod, proč je to ve hře obsažené. Někdy je to důležitá indicie důležitá k dalšímu postupu v příběhu, jindy je to jen drobnost na rozptýlení.

Během hry budete postupně ovládat pět různých postav, mezi nimiž můžete téměř libovolně přepínat. Občas se stane, že některou postavu nemůžete po určitý čas ovládat, ztratí se či dokonce odjede z města pryč, po určitém čase se však zase objeví na scéně, aby pokračovala ve svém hereckém partu. Je to také potřeba, spousta činností ve hře je nelineární a je možné je provádět v různém pořadí, všechny postavy ale musí naplnit svůj osud. A kdo že je těch pět ovladatelných postav? Kromě již zmíněných dvou agentů FBI je to sprostý klaun Ransome, který všem od plic říká, co si o nich myslí, přičemž má problémy sestavit větu bez použití vulgárního slova. Jednou to však přehnal a zlá čarodějnice jej zaklela k věčnému nošení makeupu. To mnohem serióznější je bratr místního nedávno zesnulého velkopodnikatele Chucka Edmunda jménem Franklin. Ani jemu však není osud milostivý, postihla ho chladnokrevná vražda a probouzí se tak v hotelu Edmond jako duch. Poslední postavou je mladá dívčina Delores, neteř zmíněného miliardáře, který se rozhodl vydědit ji za závěti, protože se rozhodla namísto vedení jeho továrny na polštáře přijmout zaměstnání jako programátorka adventur u MMucasFlem Games. Pěkná to směsice postav, což? Abych byl přesný, hratelných postav je vlastně šest. Hned na začátku totiž ovládáte postavu, která je však po pár minutách zavražděna. Je to také jediná postava ve hře, která může skutečně zemřít. Jak samy postavy při jednom z častých proboření čtvrté stěny prohlásily, tvůrci této hry nemají zapotřebí prodlužovat hrací dobu smrtí postav nebo prostřednictvím dead endů, jako to dělají konkurenční tvůrci. Popravdě si ale musíme přiznat, že ve hře existuje moment, kdy mohou zemřít všichni zaráz a hra tak předčasně skončí. Sama postava, která může tuto zkázu způsobit, ale jednoznačně upozorňuje, že může být tento krok zničující a doporučuje hráči, ať si před zopakováním akce hru raději uloží.

A jak se to celé hraje? Báječně, příznivci zlaté éry adventur si musí připadat jako v nebi. A i já, přestože jsem měl vždycky radši jeden kouzelný kurzor bez nutnosti volených příkazů, jsem si to užíval. Může za to samozřejmě parádně propracovaný příběh, který se po již zmíněném úvodním rozmělnění dostává do těch správných kolejí a je z něj cítit, jak moc se tvůrci při jeho tvorbě bavili a celou činnost si užívali. Vše je víceméně logické a i když jsou jednotlivé linky trochu rozmělněné, většinou moc dobře víte, co je potřeba řešit. Každá z postaviček má navíc svůj vlastní deník/poznámkový blok, ve kterém jsou zaznačené úkoly a cíle, které chce daná postava splnit. Pokud se náhodou zaseknete a nevíte si rady, můžete se přepnout na jinou postavu a pokračovat v její příběhové větvi. Linie jednotlivých postav se různě prolínají, občas si jednotlivé postavy musí vzájemně pomoci, do některých míst mohou vstoupit jen některé z nich, s jinými se zase okolní postavy nebaví. Jde vidět, že si tvůrci dali hodně práce s celkovou logikou jednotlivých puzzlů, přičemž využili graf dosažitelnosti řešení, který sám Gilbert nazývá v originále „puzzle dependency chart„. Díky tomu je hra skutečně nelineární, spoustu úkolů lze řešit v různém pořadí i různými způsoby, přičemž nikdy se nedostanete do slepé uličky. Jednotlivé úkoly jsou vesměs přísně logické (v rámci daného universa), místy trochu ztřeštěné a ujeté, ale rozhodně nikdy podlé. A když už se náhodou opravdu zaseknete a nebudete chtít nad problémem dále přemýšlet, máte k dispozici jedinečnou nápovědu – z kteréhokoliv telefonu ve hře můžete zavolat na automatickou herní helplinku, která vám v několika stupních odhalí, co je potřeba ještě dořešit. A pokud byste byli úplné lamy, můžete si hned na začátku zvolit „casual“ obtížnost, která spoustu úkolů hodně zjednodušuje a vynechává. Což ale rozhodně nemůžu doporučit, byla by velká škoda cokoliv z úkolů vynechat.

Tvůrci se navíc rozhodli neházet hráčům klacky pod nohy ani prostřednictvím ovládání. Zdá se vám, že se postavička pohybuje moc pomalu? Stačí dvojklik a najednou se šine jako šinkanzen (a nebo stará hra rozjetá na moderním počítači, na který není optimalizovaná). Otravuje vás mačkání jednoho z příkazů u jasných záležitostí jako otevírání dveří? Zkuste na dveře kliknout pravým tlačítkem myši a uvidíte, že hra sama zvolí nejpředpokládanější příkaz. Zdá se vám, že všemožného procházení z jednoho místa na druhé po celém městě je už až příliš? V tom přichází k dispozici možnost pořízení a tedy i použití mapy města a nejbližšího okolí. Samozřejmě ale jen u té postavy, které se mapu podařilo získat. Není však problém mapu předat jiné hratelné postavě. Začíná vás předávání mapy pro rychlejší přesuny otravovat? Přichází možnost pořízení dalších map i pro ostatní postavy. Vše je prostě promyšlené a dávkované v tu správnou dobu i v tom správném množství.

Když už jsem načal ovládání a pohyb postaviček, je na čase zaměřit se na audiovizuální zpracování. Nejsem příznivcem pixel-artu, ale v tomto případě to má své nezaměnitelné kouzlo a jak zpracování postaviček a celého prostředí, tak i jejich animace jsou kouzelné a přesně zapadají do stylu hry. Navíc nejsou prvoplánové jako spousta moderních pixel-artovek, ale vše je propracované do nejmenších detailů za využití moderních technik a nasvícení. K tomu je potřeba přidat podařenou hudbu Steva Kirka, i když mi přišlo, že těch skladeb mohlo být víc a občas se až příliš často opakuje. Co se ale podařilo na výbornou je dabing jednotlivých postav, který je opravdu radost poslouchat, obzvlášť ve spojení se skutečně propracovanými dialogy šitými na míru jednotlivých postav plnými různých narážek, dvojsmyslů a absurdit. Na režii dabingu se podílel sám Ron Gilbert a na podařeném výsledku je to setsakramentsky znát.

Thimbleweed Park je humorná detektivní pocta legendárních tvůrců adventur tomuto žánru. Všem fanouškům adventur devadesátých let mohu tohle dílo jednoznačně doporučit. A těm, co nezažili devadesátky a přesto mají rádi adventury – běžte do toho. Jsem si jist, že se vám to bude líbit.