RECENZE: Syberia – Remastered: nedopečený stejk

Benoit Sokal je pojem. Alespoň tedy pro Belgičany a fanoušky adventur. Videoherní díla, která nám přinesl – počínaje Amerzone (1999) a konče Syberia: The World Before (2022), nás dokázala okouzlit komorním ale velmi emotivním příběhem, podivností herního světa a designem herního prostředí. Ty hry byly a jsou jedinečné. Umělecké.

Benoit žádnou novou hru nestvoří, neb již není mezi námi. Jenže co dál s jeho „zlatým fondem“ – se sérií Syberia? Upřímně řečeno jsem se bál, že vydavatel Microids bude chtít vyvíjet další díl i bez něj, což by podle mě nedopadlo dobře. Naštěstí se rozhodli jít jiným směrem a produkují remaky jeho starších prací. Letos vydali hned dva: Amerzone od interního a dnes již bohužel zrušeného Microids Studio Paris, kteří stáli za vynikajícím čtvrtým dílem série Syberia, a dle očekávání odvedli opět skvělou práci. No a předělávky se dočkala i první Syberia. Jenže tady už to trošičku skřípe.

Jednak za titulem Syberia – Remastered, jak se oficiálně jmenuje, stojí francouzský tým Virtuallyz Gaming, který za sebou nemá bůhvíjakou historii (vznikl v roce 2021), ale pod dohledem a za spolupráce s Microids Studio Paris mu byl svěřen úkol převést první Syberii na nové konzole a také Meta Quest 3. To je mimochodem velice zajímavá záležitost, protože ve VR verzi se Syberia přepíná do pohledu první osoby a přináší úplně jiný herní zážitek. Na PC a tradičních konzolích hra nicméně vypadá „standardně“, jak jsme v sérii zvyklí, a hlavní hrdinku Kate Walkerovou sledujeme pohledem třetí osoby.

Problém Syberie – Remastered tkví v tom, že stojí někde na půli cesty mezi remasterem a remakem. Skoro to totiž vypadá, že se původně mělo jednat o remake – ostatně po jistou dobu na hře pracovalo také Microids Studio Paris, ale pak – možná z ekonomických důvodů, těžko říct – se začalo škrtat.

Abyste rozuměli, od remasteru by člověk čekal, že se vezme původní hra, vylepší se její technická stránka, modernizuje ovládání, upscaluje grafika se zvukem, a šmytec. Původní Syberia měla předrenderovanou grafiku v rozlišení 800×600, na svoji dobu (2002) velmi, velmi pohlednou. Syberia – Remastered ovšem běží plně ve 3D, její herní svět je nově vymodelován přesně podle původních předrenderovaných lokalit. A vypadá nádherně. Ano, někteří si stěžují na příliš hnědou barevnou paletu, ale za mě vypadá prostě fantasticky a společně s dynamickou kamerou čaruje nádherný vizuální zážitek. No a v podstatě zdvihá laťku očekávání do výše, kam už ale nic dalšího nedosahuje.

Ze všeho nejvíce bijí do očí původní animované sekvence, které mají pouze upscalované rozlišení, ale jinak na ně nebylo sáhnuto. Když jsem hru v létě překládal do češtiny a měl k dispozici vývojářské verze hry, po celou dobu jsem si myslel, že ty animace jsou pouhé placeholdery. Působí totiž ve hře jako pěst na oko hlavně ze dvou důvodů: Za prvé, zatímco remasterovaná Syberia má barevnou paletu s béžovým nádechem, původní hra byla zbarvená spíš došeda. A za druhé, hlavní hrdinka Kate Walkerová vypadá ve hře a v animacích úplně jinak. Kate si mezi třetím a čtvrtým dílem prošla docela razantní vizuální proměnou a v remasteru má obličej podobný tomu z posledního dílu série. A teď si představte, že během pár vteřin vidíte hlavní hrdinku ve dvou výrazně odlišných podobách. Tady udělali Microids obrovskou chybu, která degraduje výbornou práci grafiků 3D prostředí.

Původní hudba, ozvučení i dabing byly zachovány a vyčištěny, což je rozhodně dostačující, protože hudbu měla původní Syberia velmi dobrou a dabing musel být nutně zachován, protože kdyby Kate mluvila jiným hlasem, fanoušci by tvůrce sežrali zaživa. Herní obsah doznal jen několika drobných změn – pár původních hádanek ubylo, pár naopak přibylo, ale bavíme se tady skutečně o jednotkách úkonů a nemyslím si, že by celkový zážitek jakkoliv ovlivnily.

Co se ale na hratelnosti podepisuje, je přechod do 3D prostředí a s tím související nutná úprava rozhraní a ovládání. Tradiční bolístka 3D third person her, tedy práce kamery, bolí i tady. Kamera se nepohybuje za ramenem hlavní hrdinky, ale je umístěna v předurčených pozicích, v návaznosti na pohyb postavy se různě pohybuje, otáčí a přepíná, což působí filmově a efektně. Stává se ale – a to mě na hře hrozně štvalo – že se občas pohybujete přímo proti pohledu kamery, což je demence sama, protože prostě nevidíte, kam směřujete. Nechápu, jak tohle mohl někdo dopustit.

Na druhou stranu ale musím říct, že ovládání tvůrci vyřešili velice solidně. Na PC můžete hrát s myší ve stylu point-and-click bez sebemenších škobrtnutí a také ovládání na ovladači je bezproblémové. Ve hře přibyl systém nápověd, který sice není dokonalý, ale formou krátkých poznámek a úvah hlavní hrdinky, sepisovaných v deníku, navádí hráče, na co by se měl soustředit a kam by měl směřovat. Kdo nápovědu ve hrách neuznává, používat ji nemusí – Syberia Remastered nabízí dva herní módy, přičemž ten „příběhový“ nabízí zmíněnou nápovědu plus a pár drobných herních pomocníčků, zatímco „dobrodružný“ mód přináší herní zážitek podobný tomu z původní hry.

Za sebe pak musím zmínit ještě jeden problém, který se ale týkal už původní hry a v remasteru je cítit o to víc. Je to zdlouhavost. Nutnost absolvovat dlouhé přesuny po rozlehlých lokacích, speciálně pak v první kapitole (městečko Valadilene) a částečně také v kapitole druhé (Barrockstadt) a třetí (Komkolzgrad). Než totiž přeběhnete z jednoho konce herního světa na druhý, trvá to v extrému i pět minut, což je v situaci, kdy nevíte, jak dál postupovat v příběhu a běháte od čerta k ďáblu, nebo kdy jste na druhé straně světa něco opomněli, docela frustrující. Dokázal bych si představit, že by tenhle problém vyřešila mapa se dvěma, třemi klíčovými body rychlého přesunu, ale chápu – to už bychom se opět bavili o remaku a nikoliv remasteru, za který se Syberia – Remastered prohlašuje

A tak vlastně po celou dobu balancujeme mezi tím, za co se Syberia – Remastered sama považuje, čím bychom si my přáli, aby byla, a čím ve skutečnosti je. Takovým kočkopsem.

Microids si prochází těžkým obdobím. Spousta jejich titulů v posledních dvou letech, na které hodně vsázela, propadla. Little Big Adventure se povedla, ale prodeje nic moc. Totéž strategie Empire of Ants. Flashback 2 byl vysloveně průser a Tintin: Cigar of Pharaoh jakbysmet, navíc zatloukl poslední hřebíček do rakve španělskému studiu Pendulo, které jsme na počátku tisíciletí milovali pro jeho sérii Runaway. Pendulo se vloni rozpadlo v prach a stejný osud potkal letos i Microids Studio Paris, které vydavatel rozpustil vlastně ještě pár dnů před vydáním Amerzone remaku. Ten mimochodem taky komerčně neuspěl. Možná i proto byla modernizovaná Syberia pojata jen jako remaster a zastavila se někde na půli cesty mezi průměrností a dokonalostí.

Na jednu stranu jsem rád, že remaster vůbec vznikl, protože pomáhá držet značku při životě a vlastně je sám o sobě docela solidní. Na druhou stranu je naprosto zřejmé, že kdyby tvůrci na pár věcech zapracovali ještě víc, konkrétně na animovaných sekvencích, na práci kamery a na eliminaci zbytečného pobíhání po pustých lokacích, mohli jsme dostat remake, před nímž bychom smekali klobouky. Zkrátka a dobře, je to nevyužitá šance. Ale buďme za ni rádi. Je totiž docela možné, že všeobecně očekávaného remasteru druhého dílu Syberie se už nedočkáme.